4.díl - "Jujky!"

Počasí bylo jako stvořené pro pomstu – vítr foukal, takže přes něj nebyly slyšet její  tiché kroky a ještě k tomu zapadl měsíc, takže nebyla ani vidět. Přesto si ji však všimla elfská postava stojící opodál. Plížila se po vzhůru po schodech ke Kyrově pokoji a zrzavé vlasy jí při tom plály jako oheň. Za dveřmi se na pár okamžiků zastavila a pokusila se spojit s Kyrovou dračicí. Po chvilce tápání konečně našla její vědomí a váhavě se o něj otřela. Dračice neodpověděla hned, ale Korren cítila její zvědavost.

Jsem Korren, jezdec a přítel, nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo.

Já jsem Fília, Kyrův drak. Tvůj drak je Tyrs nebo Zira? nedokázala už dračice déle zakrývat zvědavost.

Zira. Pustíš mě prosím ke Kyrovi, zeptala tím nejsladším a nejnevinnějším hláskem, jakého byla schopna.

A proč bych měla? na to Fília.

Kyro mi to dluží. A ty vlastně taky!

Aha – pomsta, andělsky se usmála dračice, a stáhla se z mého vědomí.

Rudovláska co nejpotišeji vzala za kliku, dopížila se až ke Kyrově posteli a pustila se do díla…

 

Co se to děje? prolétlo Kyrovi hlavou, když se z ničeho nic probudil, podle něj uprostřed noci. Co to asi mohlo být? Proč se vzbudil? Vždyť je tu naprosté ticho a…Strašně mě svědí vousy! Podrbal se a zjistil, že je má celé takové lepkavé…med? A tohle je co, hýbe se to. To jsou brouci? Prudce se posadil a uslyšel odkudsi chichotání, které se až moc podezřele podobalo – Korren! Zamžoural do tmy a opravdu! Uviděl zrzku, jak mizí ve dveřích.

Fílio?  podíval se na ni  ublíženě. Snažil se zůstat v klidu, ale přesto to v něm jaksi vřelo vzteky.

Ona mě odzbrojila! hájila se na oko nevinným hlasem.

Kyro naštvaně zavrčel a hmátl po botách. Vklouznul do nich co možná nejrychleji a vystartoval ke dveřím, jenže po pár krocích zjistil, že mu do nich Korren laskavě přesunula asi polovinu mraveniště i s posádkou. Hlasitě zaklel tou nejbarvitější a nejhrubší nadávkou, na jakou si v tu chvíli dokázal vzpomenout, skopnul boty a zbytek cesty ke dveřím už prakticky letěl jak namydlený blesk. Jen ke dveřím – jakmile je totiž otevřel, od hlavy až k patě ho slilo vědro vody zavěšené nad zápražím.  Kyro instinktivně uskočil a nohou o něco zavadil. A než se vzpamatoval, padal dolů ze stromu. Výkřik plný zděšení se mu vydral z úst, a když už si mysle, že je nadobro po něm, zarazil se hlavou asi metr nad zemí. Zavřel oči a v duchu děkoval všem bohům, že má kolem kotníku uvázaný provaz…

Tak tohle chci vidět pěkně z výšky, usmála se Korren a vylezla na strom do své skrýše. Zira kousek dál nenápadně vplula do stínu pod stromy a téměř s ním splynula.

Kyro sebou chvíli jen bezmocně škubal na konci dlouhého lana, zatímco Fília se jen válela v trávě - smíchy! Nakonec se přeci jen slitovala a odkousla ho. Ten se svalil na zem a Korren ho snad poprvé viděla úplně rudého ve tváři. A kdyby vztek nebyl dost vidět na jeho tváři, byl patrný z jeho slov.

„Korren! Ty rudovlasá zakrslá člověčí mrcho!“ V tu chvíli se zarazil,pak se usmál a neomylně si to namířil přímo ke Korreninu stromu. Asi si všimnul té zrzavé palice, která na něj dělala dlouhý nos. Upřímně řečeno – mezi těmi zelenými stromy moc nenápadná nebyla.

Myslím, že tohle bys dělat neměla, ozvala se Zira.

Proč ně? Myslíš že sem Kyro vyleze?

Podívej se dolů, řekla dračice až příliš klidně.

Korren to udělala a docela jí ztuhl úsměv na tváři. Viděla totiž Kyra, jak nasupeně krouží kolem stromu, a uvědomila si, že se nedostane dolů, aniž by se s ním přímo střetla.

Fília poletovala kolem a celou dobu se Kyrovi posmívala. Co teď? Vylezeš na ten výýýýýýýsoký strom?

Kyro už byl totálně dožraný, a tak začal bezhlavě křičet nahoru. „Jak dlouho se tam ještě hodláš schovávat? To jsi takový srab, že se bojíš mrňavého trpaslíka?!“

Korren si to samozřejmě nenechala jen tak líbit a začala až příliš zbrkle slézat ze stromu.

 

Kirrien se zhruba ve stejnou dobu procházela kousíček od místa, kde si zrzka s trpaslíkem navzájem vylévaly své srdce, a snažila se ty dva „dračí jezdce“ vytěsnit z hlavy.

Co se ti na nich nelíbí? nechápal Tyrs. Vždyť je to prvotřídní společnost.

Ty tomu vůbec nerozumíš, namítala Kirien. Nemají ani kapičku slušného vychování…

V tu chvíli proťal celou Ellesméru hrozivě řvoucí Kyrů hlas. Jediné, co mu bylo rozumět, byl prakticky jen „Korren!“ No a zbytek už si asi každý dokáže domyslit.

Vidíš, rýpla si elfka. Jsou dokonce tak blbí, že ani neztichnou, a to znamená, že na ně za chvíli přijde Arya.

 

Abych řekla pravdu, moc daleko od pravdy nebyla. Korren totiž o pár okamžiků uviděla  soptící Aryu vznášející se na Fírnenovi přímo k nim. Leknutím se pustila a dopadla hádejte kam… Přímo na Kyra!. Ten se z pod ní vyhrabal  a už už se na ni chtěl vrhnout, když zařvala: „Arya ty pitomče! Zdrhej!“ Kyro ji to v prvním okamžiku nevěřil, ale když viděl, že se k úprku přidávají i obě dračice, raději se otočil a dal do běhu.

 

Co to zase…?

Než stihla elfka domyslet, z lesa se vyřítila rudovláska s trpaslíkem, a za nimi jejich dva draci. V očích se jim zračila čirá hrůza.

„Utííkeeeeeeeej!“

Ani netušila, který z nich to tak zařval, a zmateně se přidala k úprku.. jen co se trošku vzpamatovala, všechny předběhla.

Kyro se snažil, seč mohl, ale z poslední pozice se dostal až ve chvíli, kdy se Korren z nějakého nepochopitelného důvodu vznesla do vzduchu, udělala nádherný kotrmelec a celé to zakončila pádem přímo do trnitého keře. Trpaslík byl chvilku na vážkách, pak se ale otočil a vytáhl zrzku z křoví.

„Do Galbatorixova hnijícího mozku!“

Kyro se překvapeně otočil – nechápal, jak něco takového může z pusy vypustit tak něžná dívka, a proč tak nadává. To už si ale všiml, že více než polovina Korreniny sukně povlává v trní. „Na to se teď vykašli“ mávl rychle rukou někam tam, kde naposledy viděl Kirien. Byl už slyšet Fírnenův řev, tak nebyl důvod dále setrvávat na jednom místě – ať už se sukní, nebo bez.

Kirien stála čelem ke skále, která jim zatarasila cestu dál, a přemýšlela, jak se přes ni dostanou, když v tom se z lesa vykutálela Korren a za ní přisupěl Kyro. Elfka se překvapeně podívala na Korreninu sukni, a když se na ní zrzka podívala stylem Ani se neptej, pohrdlivě si odfkla a pronesla: „Budeme muset“ ¨provokativně pozvedla obočí a palcem ukázala za sebe na skálu „nahoru.“ Korren se zarazila a Kyro úplně zezelenal.

„A jak to chceš jako udělat?“ zeptala se rusovláska. Kyro jen mlčel s zděšeně si prohlížel skálu.

„Jak se dostanete na tu římsu, dál už vám to půjde samo“  řekla znalecky Kirien.

Korren pokrčila rameny, rozběhla se proti skále, odrazila se, konečky prstů zavadila o okraj římsy, jenže to už padala zpátky dolů. Elfka  obrátila oči v sloup, udělala z rukou stoličku a pomohla zrzce nahoru. Pak se obrátila k trpaslíkovi a znechuceně řekla „Další prosím.“ Kyro zezelenal ještě více a udělal jeden krok dozadu.

Korren, která to všechno zeshora pozorovala, křikla na Kyra. „Ta skála je tvrdá jak ta tvá zabedněná palice, tak není čeho se bát!“

V tu chvíli Kirien ruply nervy. Využila chilkové nepozornosti trpaslíka, popadla ho za opasek a hodila ho na římsu.. Skoro ještě dřív, než se dotkl země, byla elfka nahoře. „Vidíš jak to šlo“ prohodila kousavě. V jednom ale měla pravdu – když už byli všichni na římse, šplhání šlo mnohem lépe (i když se Kyro ještě pakrát octl ve vzduchu). Jen bylo poněkud podezřelé, že jsme pořád ještě neslyšeli Aryu, ne že by nám to bylo nějak líto :) tak jsme lezli dál.. A než jsme se nadáli, byl vrcholek skály na dosah ruky. Všichni jsme se toho místa chopili a pomalu se vytahovali přes okraj. Když se nám to podařilo, chtěl Kyro spustit vítězný pokřik. Jenže v tom jsme všichni strnuli hrůzou – na druhé straně přímo pod skálou stála Arya, ruce založené v bok, a za ní tři provinile hledící draci a káravý pohled Fírnenových očí. Když si nás Arya přeměřila dostatečně vítězoslavným pohledem, vyjelo ji obočí vzhůru. „I ty, Kirien?“ zeptala se a udiveně při tom zakroutila hlavou.

„Já jsem…Oni mě… to ne…“ elfce naprosto došla řeč a očividně ji nenapadla ani žádná sarkastická poznámka.

„Fírnene“ otočila se nakonec Arya na svého draka, a lehce mu pokynula hlavou. Ten jen rychle přikývnul, vznesl se do vzduchu, všechny tři nabral do svých mohutných tlap a složil nás Arye k nohám. Všichni jsme pro jistotu kajícně sklopili oči a snažili se tvářit hrozně zkroušeně. Proto nás ohromně překvapilo, když Arya promluvila.

„Nejspíš bych vás měla pořádně potrestat, ale to odložím na jindy. Blíží se totiž období letních bouří nad mořem, a tak byste měli co nejdříve odletět za Eragonem. Obávám se totiž, že by Ellesméra vaši přítomnost dalších pět měsíců nesnesla.“

„To znamená, že už budeme létat?“ nadšeně skočila vládkyni elfů do řeči Kirien. Arya přikývla, Kirien nadšením poskočila, Korren zbledla, když si svoje padací nadání spojila s dračím hřbetem a Kyro si jen bezmocně sedl na zem. Na společné létání se těším celý svůj život, povzdychla si blaženě Fília.

 

Mája, K1ka a Dity:D tak zase příště;)