1.díl - Jak to všechno začalo

Tak to už opravdu přehnal! Bylo mi jedno, jaké následky to bude mít – prostě jsem se pěstí rozehnala po tom šklebícím se obličeji největšího posměváčka vesnice.Za chvíli jsme se už oba váleli v nepřehledném klubku na zemi. Netrvalo mi dlouho dostat ho pod sebe do velmi nevýhodného postavení.
To odvoláš“ procedila jsem skrz zuby. „Slyšíš!“ přiostřila jsem, když se nic nedělo. „Moje máma nebyla hloupá!!!“ to už jsem mu přímo zaječela do ucha.
Kluk začal volat jména svých kamarádů, a protože s většinou z nich bych se potkala jen velmi nerada, zasyčela jsem mu do ucha „srabe“  přeskočila stěnu do vedlejší ulice a dala se do běhu.
Tak abyste tomu rozuměli alespoň trošku – jmenuji se Korren, je mi šestnáct a bydlím v malé vesnici na břehu jezera Leona. Neměřím ani metr a půl, a na popis mojeho vzhledu by vám stačilo jedno jediné slovo – nesoulad. Mám zářivě rudé a husté kudrnaté vlasy, jež mi sahají skoro k ramenům, azurově modré oči a na rameni mám vytetovanou žábu (strašně drsné tetování, já vím, ale má to svůj důvod). No a přes to všechno se nejraději oblékám do zářivě žluté, což se vůbec nehodí k těm rezatým vlasům. Moje matka zemřela při požáru (nebyla hloupá – prostě na ni spadl trám) a tak jsem zůstala se svým otcem a bratrem Zokem sama. Je to sice už jedenáct let, ale pořád to bolí…
„Korren!“ zaslechla jsem za sebou svého bratra, a tak jsem se zastavila a počkala až mě dožene.
„Jak to vypadáš?“ zděsil se jen co mě dohnal.
„Jeden z těch posměváčků urazil naši maminku“ odpověděla jsem mu s pohledem zabodnutým do země. To mluvilo za vše – u mě nebylo žádnou výjimkou, že se občas s někým poperu. Vlastně se na holku  umím rvát docela dost dobře.
„Hej, Korren“ zahalekal na mě z protější strany ulice další otrava. „Že se nedotkneš dračího vejce!“
„Dotku“ odsekla jsem. Bratr se na mě jen tázavě podíval, j však už své rozhodnutí nehodlám vzít zpět. Vždyť by se mi potom posmívali ještě více, než teď.
„Beru tě za slovo“ ušklíbnul se kluk a zmizel mi z očí.
„Takže Korren by se ráda podívala na trh“ začal si mě dobírat Zok. Dračí vejce je totiž uloženo v Uru’baenu, kdy se jednou za pár let (shodou okolností zrovna za několik dnů) koná velký trh. Skoro každý z vesnice tam pojede, stejně jako můj táta.
„Pojedu s taťkou a dotknu se dračího vejce“ řekla jsem pevně, spíše sama pro sebe.
Zok to přijal jen s pokrčením ramen a táta se sice divil, ale slíbil mi, že mě vezme s sebou.

 

„Začni se chovat dospěle!“ křičela máma. „Kdyby si aspoň k něčemu byl. Podívej se na otce. Byl to obyčejný trpaslík a teď je z něho slavný mečíř!!!“ Měl jsem toho dost. Tohle slyším každý den a už mě to přestává bavit. Mí drazí rodiče by si měli vymyslet něco originálnějšího. Já taky každý den vyvedu nový žertík mé rodině. Nejlepší bylo, když jsem sestře Perii dal do kartáče svědící prášek a potom se furt drbala na hlavě. Nebo můj mladší zbožňovaný bratříček Klen je ideální terč pro moje malé nápady.
Sice mě za moje kousky všichni svorně nesnášejí, ale o to je to lepší. Jsem rebel duší i tělem. Nevypadám jako normální trpaslík. Nemám vousy až po zem, jenom malé strniště a krátké černé rozčepýřené vlasy. Zásadně se nečešu, proč taky? Všichni mi jenom něco přikazují, ale nechápou, že tím to bude jenom horší a horší.
„Tak co? Omluvíš se laskavě své sestře?“ řekla máma a zablesklo se ji v očích. Začíná to být zajímavé, uchechtl jsem se. Co kdybych utekl přes jeskyni a „omylem“ shodil ty nové sestřiny šaty, které se na mě tak vyzývavě smějí. Do akce!! Běžím, běžím a náhle slyším velký rachot. Hmmmm tak to jsem neshodil jenom ty šaty. Hups!!! To už ale bylo fakt omylem, za to já nemůžu.
Další den jsme se dozvěděli skvělou zprávu. Můžeme jít k elfům! Dělal jsem jakoby nic. Když to budu ignorovat, pošlou mě tam, abych tady neotravoval. „Jeďte všichni, ať máme od vás pokoj.“ „Ale Kyro nemůže jet, to je přece nespravedlivé!“ Začala málem bulit Perie. „Doost!!! Taky chceme mít od něho pokoj a vy to přežijete.“ Chacha, zažíná to být čím dál více zajímavější. Doufám, že Klen nezjistil, že jsem mu poschovával všechny jeho hračky. Jinak mám utrum.

 

Vzbudila jsem se a trochu bolela hlava. Kde to jsem? A proč je tady taková tma?? Já trubka mám zavřené oči. Tak jsem je otevřela a uviděla tenký proužek světla, jak osvětluje malou útulnou jeskyňku. Pokusila jsem se vstát a něco mi křuplo v noze. Tady to neznám. Chytila jsem se okraje a vyhoupla se nahoru. Rozběhla jsem se do mého tajného lesíka. Jak to, že jsem to tu nenašla? Měla jsem to tu prohledané skrz na skrz. Nikdo to tu neznal. Nikdo. Je to docela daleko od Ellesméry. Moc se tam s nikým nebavím, nerozumí mi. Jsem spíše samotářská. Tak se rovnou představím:
Jmenuji se Kirien. Jsem vysoká i na elfa (mladého). Moje vlasy, ve kterých je pár krásných modrých pramínků, jsou dlouhé, lehce vlnité a černé jako noc. Mám oči stejně modré jako ty pramínky. Moje kůže je velmi bledá jako sníh. Oba moji rodiče zemřeli v boji proti Galbatorixovi. Od té doby se o mě stará Rhunön, nejlepší kovářka. Co se týče kovářského umu jsem absolutní antitalent, a tak jdu často pryč. Rhunön musí v zachování svých výrobků a celé dílny souhlasit. Ale ráda střílím z luku, bojuji s lehkými meči a kouzlím. Občas si říkám, jaké by to bylo asi létat. Ale k létání musím mít přátelství draka. A to nemám. Ale co, teď si jdu střílet z luku!

 

Konečně Uru’baen! Už jsem si začínala myslet, že po těch dlouhých dnech cesty snad ani nepřijde. Netušila jsem, že je to tak daleko od Leony. Ale je tu! Tyčí se přede mnou, velký a majestátný, a plný lidí.
Táta zaujal své tržní místo, dal nám pár peněz a do oběda nám dal rozchod. S poděkováním jsem si od táty peníze vzala a vyběhla do města. Zastavila jsem se na přelidněné vesnici a začala uvažovat, jak se dostanu k vejci, když tu mě za loket chytil ten otrava z ulice a někam mě davem začal táhnout.
„Do toho“ ušklíbnul se nakonec a postrčil mě do kruhové místnosti, uprostřed níž byl podstavec, a kolem něj na stráži čtyři muži. Překvapeně vytřeštili oči, ale to každý, kdo mě vidí poprvé. Nasucho jsem polkla a snažila se důstojně (prosím ať nezakopnu) doprostřed místnosti, kdy na podstavci trůnilo krásné černé vejce se stříbromodrým žilkováním. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb, otočila jsem se tedy a zjistila,že sem chodbou zrovna vchází Nasuada Temnolovkyně a zděšeně si mě měří pohledem. Zřejmě jsem na její citlivý smysl pro soulad moc těžké sousto. No nic, pomyslela jsem si a obrátila svou pozornost zpět k nádhernému vejci. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a natáhla ruku směrem k vejci. Zavřela jsem oči a mé prsty se dotkly studené hladké skořápky. Líbilo se mi to! Přitiskla jsem na vejce celou dlaň a uslyšela za sebou onoho kluka, jak si za mnou nevěřícně odfrknul. Jenže to už jsem nevnímala – najednou jako by vejce i mě  zalilo teplo, a já měla pocit, že ve své mysli cítím někoho dalšího – někoho, kdo mi rozumí! A jako by se i vejce radovalo, pohnulo se. Zalil mě pocit nevýslovného štěstí.
„Tak fajn“ přerušil tok mých myšlenek kluk. „Stačí! Dotkla ses ho a já to viděl“ nasupeně se otočil, a jako někdo, kdo zrovna prohrál, opustil kruhovou místnost.
Smutně jsem si povzdychla, protože už jsem necítila vůbec nic, a otočila se k východu. Už jsem byla jednou nohou venku, když tu na mě křikla Nasuada: „Počkej!“ Stála nad vejcem a udiveně na něj zírala.
Co jsem to zas provedla, pomyslela jsem si a vydala se zpět k vejci. A to, co jsem uviděla, jsem ani v první chvíli nedokázala pochopit: Vejce se hýbalo, třáslo a pištělo, a až když z něj vykoukla malá tlapička, došlo mi, že se přede mnou právě klube drak. Nevěřícně jsem na to všechno zírala, zatím co Nasuada přikázala strážím zavřít dveře. Asi tu nestála o hordu čumilů, a já vlastně taky ne.
Dráček ze všech sil bojoval se skořápkou, až se mu nakonec povedlo vyhrabat se i z posledního úlomku vejce. Je nádherný, pomyslela jsem si. Jeho šupiny měly barvu půlnoční oblohy a modrostříbrně se leskly. A teprve ve chvíli, kdy se na mě dráče podívalo svýma nádherně azurovýma očima, mi to došlo: Vylíhnul se pro mě drak! Pro mě, Korren, obyčejnou holku, která žila celý svůj život ve vesnici poblíž Leony! Vděčně jsem se dráčeti podívala do očí a natáhla k němu dlaň. Dráče sklopilo hlavu a já se opatrně dotkla jeho čela. A v tu chvíli jsem vykřikla a uskočila, protože mou pravou rukou projel neuvěřitelný chlad, až mě z toho brnělo celé tělo. Po chvilce to přestalo, a já najednou překvapeně zjistila, že se dívám na stříbrnou gedwëy ignasia – dračí značku. Moji dračí značku, uvědomila jsem si s náhlým drobným pocitem hrdosti a pýchy.
„Přineste nějaké maso“ špitla Nasuada jednomu ze strážců, a uvedla mě zpět do reality.
„Nechápu…“otočila jsem se zmateně na Temnolovkyni.
„To nikdo, komu se drak vylíhne“ usmála se na mě.
„Ale proč já?“ ukázala jsem rukama na sebe.
To je drakova volba, nemůžeš ji zpochybňovat“ pokárala mě.
„Omlouvám se“ sklopila jsem oči. „Jsem jen hrozně zaskočená.“
„To je v pořádku“ usmála se na mě. „Poslyš“ zarazila se najednou „je tu někdo s tebou?“ zřejmě si nebyla tak zcela jista mým věkem.
„Otec a bratr. Zyrok – sedlák. Prodává na trhu dobytek.“
„Děkuji. A jak se jmenuješ ty?“
„Korren, paní“dodala jsem rychle a začervenala se, protože až teď jsem se rozpomněla na zdvořilost.
„Elvo!“ zavolala Nasuada někam do chodby. Prakticky hned se přihnala dívka o něco starší než já, s fialovýma očima a dračí značkou na čele. Už jsem o ní slyšela.
„Najdi, prosím, Zyroka, je to sedlák a prodává na trhu dobytek. Otec Korren“ ukázala na mě na vysvětlenou a pokrčovala „a doveď ho mým jménem sem, do Haly dračího vejce.“
„Hned to bude“ odvětila Elwa a poté, co si mě zaraženě prohlédla se vyřítila z místnosti pryč. Málem se tak srazila s mužem, který nesl pytel se sušeným masem. Nasuada mi pokynula a ukázala na maso. Dráček mě lačně pozoroval, když jsem z pytle vylovila kousek masa a natáhla k němu ruku. V tu ránu byl dole u mě a nedůvěřivě si prohlížel ten neznámý předmět, který mu v ruce podávám. Otřelo se o mě jeho vědomí s němou otázku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že dráček – vlastně dračice, uvědomila jsem si – neví, co s tím masem dělat. Zasmála jsem se tomu, a v mysli se jí pokusila ukázat, jak se do masa zakusuju, a jak mi to chutná. A než jsem svou představu dokončila, musela jsem uskočit. Na své ruce jsem měla otisky její hladových zoubků, ale když jsem se ji v mysli snažila pokárat, necítila jsem ani špetku lítosti – jen rozkoš nad lahodnou chutí masa. Zrovna jsem se chtěla na tvorečka obořit, když tu se otevřely dveře do místnosti a někdo vešel.
„Korren“ vykulil na mě nechápavě oči táta. „Ty…“
„Vypadá to“ zazubila jsem se na něj „že se přidám k jezdcům.“
Nasuada vysvětlila mému otci, že na tři měsíce teď zůstanu v Uru’baenu, (mezi tím mi může dovést mé osobní věci) pak asi na půl roku budu v Ellesméře, a nakonec na několik let odletím za moře na ostrov za mistrem Eragonam. Otec se na mě podíval se zvláštním smutným výrazem v očích, Když ale viděl, jak jsem s dračicí šťastná, podíval se mi do očí a šťastně se usmál. „Máš moc změnit svůj osud“ řekl po chvíli „tak do toho! Maminka by si to přála“ dodal, když viděl můj nerozhodný výraz. „Do toho, Korren“ povzbudivě se mi zahleděl do očí a pak odešel.

 

Ellesméra je nádherná, plná velkých stromů, světla, zajímavých rostlin. Úplně jiná než ten hnusný Tronjheim. Tam je hezký jenom Isidar Mithrim. Tady je to úplně jiné, ideální život pro trpaslíka. Uviděl jsem jeden hezký stromový dům. Prozkoumám ho, rozhodl jsem se a rychle jsem se za něho schoval. Jak byli všechno ti tupci pryč, zvědavě jsem vešel. Byli vysocí jak věže. Stálo jich za sebou asi pět a na něco čekali. Postavil jsem se za ně. Vůbec se mě nevšimli. Výhoda trpaslíků, zasmál jsem se pro sebe. Když na mě došla řada, viděl jsem jenom zespodu nějaký obyčejný stůl. Aha, zajímavé a proto tady všichni tak vážně stojí. Chtěl jsem odejít, když se ozval vznešený hlas. „Dobrý den chlapče, co by sis přál a co tady vlastně děláš?“
Pohlédl jsem vysoko nahoru do laskavých očí. Nebýt toho hlasu myslel bych si, že je to mladý elf. Jediná osoba, které bych nic ostrého neodpověděl.
„Já su tady z toho neorganizovaného stáda trpaslíku.“
„No a chtěl by ses podívat na dračí vejce?“ Najednou ve mně začaly šlehat plameny a křičely: chci! „No když tak naléháte“ nasadil jsem nevinný výraz.
Postavili mě na stoličku a uviděl jsem nejkrásnější fialovou barvu, kterou si dokážete představit. Žilky jasně zářili nádhernou fialovou. „Můžu se dotknout?“ Jenom jsem vzdychl. „Ano,“ odpověděl elf.
Váhavě jsem natáhl ruku k vejci a vidím… Sakra zapomněl jsem si svůj oblíbený náramek, zaklel jsem, když jsem viděl svou ruku. Pak jsem pohladil to vejce. Náhle cítím chvění v každém kousku těla. To vejce se pohnulo!!! Nadechl jsem se a v tu ránu se vejce rozletělo a z něho vylítl malý fialový dráček. No nevylétl, jenom se posunul blíž ke mně. Popošel, hlavu dal na stranu a roztomile se zakoukal do mých černých očí. Mimochodem on měl nádherné zlaté. Tak už se bohužel nikdy nepodíval. Pak mi skočil do náruče. Začala mě pekelně žhnout dlaň a objevila se mi tam stříbrná značka. „Co to je?!“ vykřikl jsem zděšeně. Ten laskavý elf teď už vážně řekl: „To je gedwëy ignasia ty… jsi dračí jezdec.“
„ Jááááááááá???!!!!“
Pochybuješ o mně snad? Ozval se v mé hlavě sametový trochu hlubší, ženský hlas.
Fílio?? napadlo mě jméno, které jsem vymyslel pro své zvíře. Ale nikdy mě nenapadlo, že to nebude zvíře, ale drak.
Jsi talent, to jméno se mi líbí, Kyro. Nikdy mě nikdo neoslovil s takovou láskou a tak krásný jako Fília. Byla nádherná a to nepřeháním. Prostě láska na první dotek. Byla celá fialová, skoro až do modra. Šupiny zářily jasně fialovou jako drahokamy.
Tak co jsi spokojen? řekla pyšně Fília. Tak malá a už tak marnivá…
Počkej,  zarazil jsem se. Jak je možné, že znáš všechny mé myšlenky?
To ti nikdo neřekl? opovržlivě si ufrkla. Jsme spojeni na celý život, ty rošťáku jeden!!!

„Kde jsi byla?!! A jak to vypadáš?!“ Spustila Rhunön hned, když jsem se objevila ve dveřích. „Střílela jsem z luku a jeden šíp se mi zatoulal. A co bude na večeři???“ zeptala jsem se.
„Co si uděláš, to máš.“ mrkla na mě kovářka. „A nemotej se mi tu. Potřebuji dodělat meč.“ Po večeři jsem si šla lehnout, ale nemohla jsem usnout. Tak jsem se šla ven proběhnout a pročistit si tím hlavu. Líbí se mi, jak mi vítr čechrá moje vlasy. Běžela jsem a najednou jsem začala míjet místa, která znám. Ale zrovna sem jsem se dostat přece nechtěla. Už jsem se chtěla otočit, když jsem uviděla zvláštní průvod. Byly tam stráže a nesli asi něco důležitého do budovy. Zvědavost mě přemohla a šla jsem se podívat, co to tam schovávají. Vešla jsem dovnitř a tam se třáslo… Dračí vejce??
Nejprve mě zaujala barva. Byla to ta nejkrásnější modrá, jakou jsem kdy viděla. Mělo černé žilkování a náhle se tam objevila puklina. Pak další větší a z ní vykouklo krásné modré očíčko. Pak vylezly nožičky a celé tělíčko. Byl celý stejně modrý jako vejce až na černé břišní pláty. V tom měsíčním světle celý zářil. Dokázala jsem ze sebe vyloudit jen „Ty jsi ale nádherný!“ A náhle jsem pocítila dotek cizího vědomí, jak škodolibě říká: „Ale ty ne!“ To byl pro mě šok. Pokud na mě v mysli promluvil, tak JÁ musím být jeho dračí jezdec! Nemohla jsem se hnout z místa. Dráček seskočil dolů z podstavce a podíval se na mě svýma velkýma očima. Ucítila jsem touhu ho pohladit. Nesměle jsem natáhla ruku. Dráček na mě zavrčel jako vzteklý pes. Tak jsem ji rychle stáhla zpátky. Už jsem to vzdala a otočila se, když drak náhle postrčil svou hlavičku do mé dlaně.

 

Dity, Mája a K1ka