2.díl - První dojmy

Kyro

Kolem mě se strhl obrovský chaos, každý chtěl Fíliu vidět. No částečně taky mě, ale když mě uviděli, tak jenom odvrátili pohled. Určitě se pomysleli, co je to za zdegenerovaného trpaslík?

 Mně se líbíš, jsi roztomilý, usmála se Fília.

Já nechci být roztomilý, zamračil jsem se.

 Z toho se nevymluvíš, mrkla na mě.  Tak už mi konečně dej žrádlo, mám hlad, jestli sis nevšiml.

 Jasně počkej chvíli. Za chvilku jsem byl zpět a podal jsem jí hrst čerstvě natrhané trávy. Ona se na mě jen ledově podívala zlatýma očima. Zničehonic to na mě celé vyfoukla. Byl jsem celý od trávy.

 To si uklidíš, zahřměla. Tak to bylo poprvé, co mi někdo oplatil nějaký naschvál.

To ti nedaruju, zahrozil jsem směrem k ní a šel jsem pro maso.

Korren

Po několika dnech jsme spolu se svou dračicí seděly v trávě za městem a koukaly na hvězdné nebe.

Měla bys mít jméno, prohodila jsem po chvíli mlčení. Opravdu jsem se už mockrát snažila nějaké jméno vymyslet, jenže z toho zatím nic nebylo. Zrovna teď jsem ale cítila, že jméno se určitě objeví. Vím to, doplnila jsem své předešlé myšlenky a zadívala se do nebe. Máš šupiny jako noční obloha. Na obloze jsou hvězdy…

Hvězdy září, doplnila mě.

Záře, Zařa, Zara, přemýšlela jsem nahlas. Dračice však všechno zamítla.

A co takhle, na chvíli jsem se ještě odmlčela, abych se přesvědčila, že do sebe všechny písmenka opravdu dokonale zapadají – ZIRA.

Zira? Podívala se mi dračice do očí. Zira, řekla si pro sebe ještě jednou a spokojeně při tom zamručela.

Tak jméno by bylo, usmála jsem se pro sebe. Dál jsme tam vedle sebe seděly a koukaly na hvězdy. Korren a Zira.

Kyro

První noc byla úžasná. Navzájem jsme si sdíleli své pocity, myšlenky a já jsem ji ukazoval můj život.

Když už jsme uléhali k spánku, podotkla: Já věděla koho si vybrat a začala se smát.

 Co je tady k smíchu?

My dva a smála se dál.

Slyšeli jste někdy dračí smích? Nejzvláštnější zvuk na světě. A za toho sametového smíchu jsem vyčerpaně usnul.

Korren

Konečně jsme se vydali na cestu: Včera přijel elf se dvěma koňmi, kteří nás dovezou do Ellesméry (Zira samozřejmě poletí). A taky se se mnou byl rozloučit můj otec a bratr. Zak ze Ziry nemohl spustit oči a byl moc rád, že zrovna jeho sestra bude další v řadě dračích jezdců. Popřáli mi mnoho štěstí, a já se vydala na cestu.

Cesta do Ellesméry trvala přibližně měsíc. Za tu dobu mě elf stihl naučit základy obrany mysli a používání kouzel a Starého jazyka. No a také stihl otestovat mou šermířskou (ne)schopnost. Dal mi do ruky meč a zaútočil. Udělala jsem otočku, abych tím meči dodala sílu, jenže meč se tak trochu zaryl do země a já ho ještě ke všemu odmítala pustit, a tak jsem přes něj udělala kotoul a skončila na zemi. Zira smíchy málem chrlila oheň a elf se na mě podíval stylem: To myslíš vážně?

„Vstaň a ještě jednou“ přikázal mi v domnění, že druhý pokus bude lepší. Celá rudá hanbou jsem vstala a z iluze ho okamžitě vyvedla. Nevzdával se tak snadno, a tak to ještě párkrát zkusil, ale nakonec to vzdal. Celá pomlácená jsem si lehla k ohni a začala promýšlet krutou pomstu. Pomůžeš mi najít včelí úl? obrátila jsem se se zlomyslným úšklebkem na tváři na Ziru.

Proč? odpověděla otázkou.

Ukázala jsem ji obrázek meče obaleného v medu a oblepeného všelijakými travinami – ze všeho nejvíc jetelem.

Ne, odvětila Zira pevně.

Proč? zeptala jsem se ublíženě.

Meč je zbraň…

Postřeh! skočila jsem ji nakvašeně do řeči.

Zira zavrčela. Nech mě mluvit! Meč, kromě toho že je nečekaně zbraň, je taky chloubou každého muže, trpaslíka, elfa, urgala a dokonce i raz’aka. A meč v žádném případě nemůže za to, že ho ty neumíš ovládat. Musíš k němu zachovávat alespoň základní úctu, dokončila svůj proslov a stylem Howg – domluvila jsem, se ke mně otočila zády a uložila se ke spánku. Zamumlala jsem směrem k ní nějakou omluvu a pak už jsem taky zalehla. Už jsem skoro spala, když tu mě napadl jiný nápad. Chvíli jsem tu myšlenku převalovala v hlavě. Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že je příliš lákavá, než abych ji jen tak zavrhla. Tiše jsem se vyplížila z tábora (nebo se o to alespoň pokusila J ) a pevně přitom doufal, že mě elf neuslyší.

Netrvalo dlouho, a málem jsem do jednoho toho úlu vrazila. Rychle jsem z listu vytvořila drobnou misku a pomocí kouzla do ní z úlu přemístila trochu medu. To by mohlo stačit, pomyslela jsem si, co nejrychleji se doplížila zpět do tábora a zarazila se. Elf tam nebyl. Asi dostal hlad, pokrčila jsem nakonec rameny a soustředila se na svůj úkol. Pečlivě jsem medem vyplnila elfovy šermířské rukavice (ne že by je potřeboval – měl je spíše na okrasu) a ještě mi trochu zbylo i na rukojeť. A pak už rychle zalehnout a spat.

Ráno jsem se probudila a měla jsem cosi studeného a lepkavého po celém obličeji.

„Co to…“ začala jsem a rukou si sáhla na tvář. „MED!“  vykřikla jsem a rychle se posadila.

„Účty vyrovnány“ ušklíbnul se elf, který právě dočistil rukojeť svého meče a s triumfálním výrazem si nasadil rukavice. Triumf rychlostí blesku vymizel z jeho tváře a vystřídal ho výraz, který ze všeho nejvíc připomínal: Počítám do desíti a jestli se do té doby neuklidním, pěkně to schytáš.

Nešlo to – já a Zira jsme se tomu prostě museli začít smát.

Ještě jednu věc jsme se učily přímo po cestě – neustáloe jsme spolu musely být myslí. Sdělovaly jsme si myšlenky, navzájem jsme jedna s druhou sdílely objevy – třeba když Zira objevila silný vzdušný proud) jenže jsme při tom musely být duchapřítomné. Prostě zvládat dvě věci naráz. Ale tak – jsme ženské! Takže nám to zas takovou práci nedalo J.

Kyro

Můj druhý den začal přímo ukázkově. Vstal jsem a zakopl o svého draka. No nevím, kdo byl naštvaný víc!

Fília se protáhla se a zasyčela: Příště si dej pozor s tvými tyčkami, kam jdeš.

Jaké tyčky? Tomu se říká noh, ohradil jsem se a nasadil jsem přemoudřelý výraz. Vzal jsem ji do náruče a hladil ji. Ona mě zase hřála. Byla by to dokonalá chvíle, kdyby nebyla přerušena mými úžasnými sourozenci.

„Týjo, oni fakt nekecali!!“ vyvalil ze sebe Klen.

 Perie, jako vždy praktická poznamenala: „Rodiče budou mít radost, konečně vypadneš z domu.“ Vyplázl jsem na ně jazyk a Fília se pokusila o něco podobného. Akorát s tím neměla takové zkušenosti, tak si ho málem ukousla. No ale tím veškerá sranda skončila. Začala vojna.

Prošel jsem tvrdým výcvikem za jediný den! A ujistili mě, že takhle to bude několik roků. Nejprve si mě vzala do parády krásná černovlasá elfka s velikým zeleným drakem, který se jmenoval Fírnen. Arya a Fírnen nás učili základní informace o dracích a jezdcích, jejich životě a komunikaci. To mě celkem bavilo a bylo vtipné pozorovat Fíliu, jak se o všechno zajímá. Jedno se ji nedá upřít, je strašně zvědavá a učenlivá. Další lekce byla ze šermu. To celkem ušlo, vzhledem k tomu, že můj táta dělá meče. Zakazoval mi sice na ně jen sáhnout, ale i tak jsem si s nimi hrál. Nejtěžší byly základy kouzlení a obrana mysli. To se mi i Fília smála, protože se nedokážu soustředit a strašně mě to rozčiluje, že mi to nejde. A takto zhruba vypadalo ten první týden. Večer jsem jenom padl do postele a spal.

A ráno musela Fília vynaložit obrovskou námahu, aby mě probudila. Ale neřekl bych, že ji to otravovalo. Právě naopak – hodně si to užívala. Jednou nechala nakráčet celou elfskou skupinu a naráz všichni spustili. Jeden přes druhého. Dokonce jsem s ní jednu hodinu přerušil  spojení a nemluvil. Déle jsem to nedokázal.

A co mě čekalo nejhoršího? Létání... Nerad jsem to Fílii svěřil, ale nemám moc rád výšky. Jenom pohodila hlavou a řekla: Budeš mít rád létání. Já taky lítání miluju.

 Jak to můžeš vědět, když jsi ještě nelétala?obořil jsem se na ni.

 Vím to, cítím to v srdci, nenechala si mnou zkazit svůj optimismus Fília. Tím jsme to ukončili, ale vždycky, když jsem viděl Fírnena, jak s Aryou metají přemety, obrátil se mi žaludek. Uklidňoval jsem se, že si na to určitě zvyknu. Jinak Fíliu jsem znal víc a víc a to bylo na tom týdnu nejlepší, to souznění s drakem. Už jsem nebyl sám…

Už jsem toho všeho měl dost, tak jsem navrhl Fílii, abychom na jeden den utekly a pořádně prozkoumaly ty lesy kolem.

 A ty si myslíš, že nám to projde? Ne, že bych se z toho chtěla vyvléct, ale z Aryi mám respekt, řekla opatrně.

 Já taky, ale aspoň jednou se chci cítit volný. Všichni po nás jenom něco chtějí.

 To je pravda, přitakala Fília. Navíc už se těším na létání, zasnila se.

 Dobře, tak jdem na to hned, než si to rozmyslíš.

 Vyšli jsme ven a skrývali, dokud jsme nebyly v hlubokých lesích. Fília si to vysloveně užívala. Od té doby, co poprvé vzlétla, nemluví o ničem jiném. Bavilo mě ji pozorovat, ale neuměl jsem si představit sebe na jejím hřbetu. Teď bych ji zaplácl, kdybych si na ní sedl. Usmál jsem se.

Ona se otočila, hodila po mně výhružný pohled a začala mě honit. Já se jenom smál. Nejlepší honička v mém životě, vykřikl jsem. Fília jenom odpověděla: Nebude, až tě připlácnu k té jedli. To byla ještě srandovnější představa, než ta moje. Se smíchem jsem ji chytil a ona se začala smát taky. Jsi ten nejvysmátější drak, kterého znám.

A že jich znáš fakt hodně, popíchla mě.

Korren

Ellesméra mě uchvátila na první pohled! Samotné lesy Du-weldenvarden jsou úchvatné, a Ellesméra tím pádem byla krása sama! Tolik domů, které takřka splývaly s okolními stromy, všude byla ta tajemná atmosféra, kdy má člověk pocit, že se ve vzduchu vznáší hudba, ale ve skutečnosti pouze šumí lesy a cvrlikají ptáčci… leč byla tu jedna věc, která mi na Ellesméře – přesněji řečeno na elfech – tuze vadí. A tou je vysoký vzrůst! Takřka každý, kdo se mnou chtěl mluvit tváří v tvář, musel se nejdříve sehnout. A když jsem sama potřebovala mluvit s elfem, musela jsem zaklonit hlavu… J

Ale zpět k původní myšlence – hned jak jsme dorazili, elf nás uvedl k černovlasé elfce se zlatou obroučkou kolem čela a se zeleným drakem. Mě i Ziru slavnostně uvítala, ale ještě než se nám začala naplno věnovat, promluvila si s elfem, který nás přivedl. Pak elfa propustila a zavolala prozměnu elfku, která nás měla odvést na místo našeho odpočinku. Náš skromný příbytek se velice podobal tomu, kde spal Eragon, když zde byl sám učněm velkého Oromise a Glaedra – strašná spousta schodů, a nakonec ložnice a nad ní studovna. A v obojím samozřejmě obrovský vstup pro draka.

Dostaly jsme asi hodinku volna k ubytování a porozhlédnutí se po okolí, a tak jsme se ruku v ruce (spíš ruku v křídle) vydaly do ulic elfského města.

Nepotloukaly jsme se ani moc dlouho, když se Zira zastavila a začmuchala.

Korren, cítím dalšího draka, řekla po chvíli.

Myslíš toho zeleného? Toho, nemohla jsem si vzpomenout, Fírnena?

Ne, zavrtěla hlavou. Tohle je DRAČICE.

Zrovna jsem se tomu chtěla hodně nahlas podivit, když v tom se před námi objevila malá skotačivá a neposedná fialová dračice. Zrovna něco očuchávala a asi to chtěla sežrat, protože k ní přiskočil malý klučina a rázně ji něco začal vysvětlovat.

Tak malý a už má draka? podivila jsem se při pohledu na chlapíčka o něco málo vyššího, než jeden metr s rozčepýřenými černými vlasy a strništěm vousů. Vousů? To je trpaslík! nevěřícně jsem vykulila oči, jenže jako na potvoru se ten trpaslík musel podívat přímo na mě. Nechápavě si mě změřil pohledem, pak se ale odvrátil a dál se věnoval svoji dračici. Očividně ani jeden z nás netoužil po setkání, tak jsme si šli každý po svém. I když dračice se ještě hodnou chvíli navzájem prohlížely.

První hodina s Aryou a Fírnenem byla – když nic jiného – zajímavá. Fírnen si vzal Ziru bokem a učil ji těm nejlepším fíglům, jak co nejrychleji nebo nejtišeji vzlétnout, nebo naopak přistát, jak najít a využít hlavní proud řeky, a jiné. Arya mi zatím pomohla vyrobit jednoduché sedlo a osvětlila mi co nejstručněji dračí minulost a minulost jezdců jako takových. Když jsme se se Zirou potom viděly, měli jsme obě hlavu jak škopky, takže jsme zalehly do postele, chvíli si sdělovaly nejhlubší dojmy, a nakonec usnuly.

Kyro

Když jsme se vrátili, už tam čekal Fírnen, bez Aryi.

 Arya vás očekává, řekl přísně.

 A jaktože tu není s tebou? zeptala se Fília.

Ále vítá nového dračího jezdce a draka. Je teď nějaká velká úroda.

A jací jsou, rychle jsem vyhrkl. Ta představa mě vzrušila. Budeme mít kamarády, Fílio.

Fília se zatvářila jako šťastné štěňátko. Ano, konečně někdo v mém věku a navíc díky tomu snad pozapomenou na náš útěk.

 Máš pravdu, uvědomil jsem si.

Potom nás Arya zavolala. „Pojďte sem! Fírnen už vás informoval a já vám vysvětlím, jak se k nim chovat.“

„Prosím tě, co nám o tom chceš vyprávět. Jakým tónem hlasu říct ahoj?!“ skočil jsem ji do řeči. „Promiňte“ sklopil jsem hlavu.

To jsi přehnal, myslela si Fília.

„No vidíš, teď jsi dokázal, že to doopravdy potřebuješ a mimochodem, kde jste byli celý den?“

Dostala nás do šachu, řekla mi Fília.

 Hmmm je mazaná, pohlédl jsem na dračici  s náznakem pobavení v očích.

 „Za trest vyslechnete přednášku o chování a navíc vám dám hodinu dějin Alagaësie navíc.“ Ušklíbla se a pobaveně sledovala naše zděšené pohledy.

Ale néééé, zasténali jsme oba dva zároveň.

„A teď běžte, mám hodně práce, takže bohužel trest udělím až zítra.“ Usmála se a řekla: „Už se těším“ a důstojně odešla.

Chtěl bych je vidět.

 Jsme na tom stejně, pokývala Fília. Ale teď určitě budou unaveni a budou chtít spát. 

Někdy jsi fakt rozumná na rozdíl ode mě, uznal jsem.

Musím, jsem přece drak, pronesla kousavě a zároveň trochu samolibě.  Ty jsi trpaslík a ještě k tomu nepovedený.

 No dovol!!! Chtěl jsem se nafouknout a odejít. Ale nešlo to a oba jsem vybuchli smíchy.

Tak se aspoň projdeme po Ellesméře, navrhla Fília. Najednou uviděla nějakého králíka, pustila se za ním.

Fílio, to není večeře, vzpamatuj se!. Přímo před elfy chceš zavraždit malého nevinného králíčka? Zdramatizoval jsem to a rozhlédl jsem se a vidím velký tropicky žlutý květ. Ale vždyť to je nějaká malá holka, sdělil jsem překvapeně Fílii.

 Ne, nesouhlasila se mnou. Je to dračí jezdkyně, podívej se na toho černého dráčka vedle ní.  Já sám jsem rebel, ale tohle už je opravdu přehnané, ten nevkus... Pojď, jdeme pryč.

Ale Fília se pořád dívala za drakem. Vždyť je to ještě dračice! Vykřikla překvapeně.

Už jsem se otáčel k odchodu, když tu mě něco napadlo. Co kdybychom je „pěkně“ přivítali. Dlouho už jsme nic nevyvedli.

Ten výlet ti nestačil, podotkla Fília. Tak jsme šli nachystat naše malé noční překvapení.

Mája a Dity - K1ka se přidá jak jen to bude možné