Výprava do hor

Povídka je věnována mému drahému chlapci jako dárek k narozeninám. Děkuji ti, že se tak hladově pídíš po dalších příbězích z Phulmie.

Jeden den chůze severně nad hlavním městem Phulmií stojí městečko Branný. Je to maličké nezajímavé městečko, které už nemělo to štěstí, aby se dostalo za ochranné zdi Pevnosti duchů. Zdejší lidé jsou uvyklí boji, tvrdí a nepoddajní, neboť stojí mezi Děsovem a západní částí říše. Vědí dobře, kdo je na čí straně. Stejně dobře vědí, že si pro dobro všech musejí vzájemně pomáhat. A jako jedni z mála tuší, že se jejich země nechrání sama, ani žádným tajemným kouzlem. Může za to ta hospůdka. Jmenuje se U Nabroušeného ostří, a jelikož leží v uzlovém bodě ochránců hranic, je tu jedna maličká tmavá místnůstka, kde se setkávají lidé zahalení v pláštích. Hostinský ví, že se tito podivní lidé starají o bezpečí Říše, obyvatelé Branného to tuší, tak se nikdo nad jejich podivností nepozastavuje a všichni je vítají obezřetně, avšak s úctou. Stejně tomu bylo i dnes. Dnes se tam těch podivných plášťů postupně sešlo pět. Nahlédněme tedy do míst, která náleží jen jejich uším.

Postava v čele stolu odložila těžký plášť podšitý kožešinou. Byla to vysoká žena na vrcholu sil s oblečením teplým a přísně praktickým. Černé vlasy měla pevně stažené do copu. Po kolena dlouhou sukni měla tak načechranou jedině protože byla taktéž podšitá kůží a střižena tak, aby se pod ni nedostal studený vzduch a bylo v ní teplo. Zbytek nohou kryly vysoké kožešinové boty. Horní část těla kryl přiléhavý avšak teplý kabátek, který žena v teple pokoje také odložila. Bylo pár indicií, které napovídaly, že má po boku různé zbraně, avšak nic nebylo přímo vidět.

„Vítejte. Já jsem Horská dýka a říkají mi Kuna.“ Horská dýka. Členka Sesterstva Dýk, jež patří mezi ochránce hranic Phulmie. Tato byla vycvičena pro pohyb v horách.

Ostatní čtyři členové tajemného zasedání už měli také sejmuté pláště a položili si je přes okraje svých židlí. Naproti sobě se tak octli dva muži a dvě ženy. Nastal tichý souboj pohledů a vůlí, jehož výsledkem bylo, že se postavil muž středního věku hřmotné postavy se světlými vlasy a jantarovýma kočičíma očima. „Já jsem Rummy a tohle je můj nadaný žák Tommy,“ ukázal na mladého tmavovlasého muže vedle něj, také s kočičím pohledem avšak s očima barvy smaragdu. „Má život zraku, jak jste si jistě všimli, a je to velmi bystrý hoch. Určitě se skvěle hodí pro váš úkol,“ krátce sklonil hlavu směrem ke Kuně. Ta si oba vysoké Ynroxy s kamenným výrazem ve tváři měřila pohledem.

Když Rummy usedl zpátky za stůl, zvedla se dvojice žen na druhé straně. Jako první promluvila Felroxa s medově hnědou srstí, světlými vlasy a modrýma očima. V uších měla několik barevných kroužků a ve vlasech vpletená pírka a korálky. Na první pohled působila mnohem divočeji, než předchozí dvojice, k čemuž přispívaly i ostré zuby a drápy. „Já jsem Vakh´ree,“ představila se. Měla silný přízvuk a hrdelní hlas a její jméno znělo jako něco mezi předením a zavrčením. Feli-rox zkrátka mají takováto jména. „Tohle je má žačka Marta, život sluchu, prvotřídní bojovnice, účastnila se bitvy s Bufomis. Perfektně se hodí pro váš úkol, ať je jakýkoliv.“ Kdyby se Felroxa představila pod jiným jménem, zněla by její stručná řeč jako do nebes volající naduté přehánění. Vzhledem k její pověsti by však bylo pošetilé nebrat ji vážně. Kuna si s dobře skrývaným zájmem prohlédla mladou Ynroxu. Byla menšího vzrůstu, měla zelené oči a dlouhé zrzavé vlasy, z nichž vykukovala hnědá ouška, kterým neuniklo sebemenší zašramocení. Po vzoru své učitelky měla také ve vlasech copánky s korálky a peříčky a v jednom oušku náušnici, avšak její lidský původ způsobil, že zdaleka nevypadala tolik divoce.

„Představování máme za sebou,“ poznamenala Kuna, zatímco se bojovnice posadily. „Teď k úkolu, důvodu, proč jste tady. V Bezejmenných horách se šíří zvěsti o podivných úkazech. Prý tam žije nějaký veliký dravec, či snad dokonce drak. Dýky v tomto ročním období jsou situovány spíš na okraji hor a pečlivě střeží hranice. Nemají čas pouštět se do hor hloub a pátrat. Krom toho, jestli tam skutečně něco žije, velmi pečlivě se to skrývá a vyhýbá naší pozornosti. Nicméně, Čarohorští nás na tohoto tvora pravidelně upozorňují a i když tvor možná neexistuje, je nutné to prověřit. Nemůžu však stáhnout jedinou svou Dýku a uvolnit ji pro tento úkol. Proto jsem se obrátila na vaši komunitu,“ pohlédla na Rummyho. „Jak se to dostalo k vám, Vakh´ree, to je mi naprostou záhadou,“ propalovala kočičí bojovnici pohledem.

„I mým úkolem je vědět, co se kolem děje,“ odhalila Vakh´ree špičáky v divokém úsměvu.

Kuně se tato poznámka příliš nezamlouvala, avšak přešla ji a roztáhla na stole mapu. „Bezejmenné hory. Nejvyšší jsou na okrajích, tam jsou neustále pod silnou vrstvou sněhu a ledu. Uvnitř už v nižších polohách sníh není, aspoň ne teď. Tam pravděpodobně sídlí ten záhadný tvor. A tam se musíte dostat před setměním. Výrazně vám nedoporučuji setrvávat v zasněžených oblastech přes noc. Nezkušení tam snadno mohou umrznout. A také se tam potulují vlci. Nebudou teď vyhladovělí, ale nepodceňujte je.“ Kuna si pozorně prohlížela dva mladé Ynroxy před sebou. Hledala v jejich očích sebemenší známku strachu nebo zaváhání. Když ji neobjevila, spokojeně přikývla a ukázala na čáru vyznačenou v mapě. „Tudy vede nejkratší cesta do nitra hor. Dá se stihnout za den. Když budete šikovní. A nebudete mít smůlu na počasí. V opačném případě se raději vraťte.“

Vakh´ree a Rummy na sebe krátce pohlédli, jako by snad provedli nějaký neslyšný rozhovor. Rummy přikývl. Slovo si tedy vzala nespoutaná bojovnice. „Tommy hledá stopy,“ ukázala na kočkookého mladého muže, „a Marta hlídá nebezpečí.“

„Vy tam s námi nepůjdete?“ Vytřeštil oči Tommy. Marta zjevně nebyla překvapená, cenila zuby v divokém úsměvu.

„Ne, Tommy,“ vážně svému žáku odpověděl Rummy. „Tohle je něco mezi úkolem a zkouškou. Pokud oba uspějete,“ obrátil se Ynrox také na zrzavou Martu, „budete se moci podílet na ochraně naší země.“

„Dostaneme nějaké vybavení?“ Vyhrkla Marta. Působila jako by se právě pustila do nějaké zábavné hry. Divže na stoličce nadšením neposkakovala.

„Mapu a dva kabáty,“ suše odvětila Kuna. „Poraďte si,“ zašklebila se a vstala od stolu. „Těšilo mě a až budete hotovi,“ pootočila se za stolem, který už stihla obejít, „pošlete mi hlášení a tu mapu. Ani jedno nebude mít duplikát,“ oznámila nekompromisně a opustila místnost.

„Nechť vaše kroky vedou ke šťastnému cíli,“ popřál Rummy na rozloučenou, když následoval Kunu. Vakh´ree neřekla nic, jen pohlédla Martě, a pak i Tommymu, do očí. A pak i ona byla pryč.

„Co ty kabáty?“ Překvapeně zamrkala Marta. Odchod Kuny a mistrů byl tak náhlý, že se na to nestihla zeptat. Navíc se ho možná pokusila zamluvit.

„V truhle támhle v rohu,“ bezmyšlenkovitě odpověděl Tommy, který ještě nepřestal hledět na prázdné dveře a nevědomky si při tom jednou rukou prohraboval vlasy.

„Jak to víš?“ Zeptala se Marta a vzápětí už otvírala víko. Kabáty tam skutečně byly.

„Kuna se tam podívala, když o nich mluvila.“

„Aha?“ Marta si nebyla jistá, jestli na ni udělala dojem Tommyho všímavost, nebo jestli ji dráždí skutečnost, že jí samotné to uniklo.

„Teda věděla jsem, že se něco chystá, ale tohle by mě nenapadlo,“ zakroutil Tommy hlavou.

„Bezejmenné hory, to je nášup, co?“ Marta si se zaujetím prohlížela svůj nový kabát a Tommyho poslouchala jen na půl ucha.

„Tohle jsem nemyslel. Když Rummy mluvil o úkolu, nenapadlo mě, že do toho půjdu sám.“

„Budu tam já, zapomněls?“ Střelila po něm pohledem Marta, zatímco motala kabát do ruličky. Následně ho převázala špagátem ze své děsivě malé cestovní brašny, a výsledný smotek si hodila přes rameno. Hned na to se přesunula k mapě a začala ji pečlivě skládat.

„Vážně jsi tak dobrá?“

„To brzy zjistíš,“ zašklebila se v odpověď.

Tommy už se na nic neptal a stejným způsobem si sbalil i svůj kabát. Jak dlouho tohle asi Rummy plánoval? Napadlo ho.

A tak se vydali na cestu. Pěšky by jim samotná cesta k horám zabrala asi týden, avšak Tommy našel povoz mířící do Mezimostí. Marta pak sehrála menší divadélko, a obchodník souhlasil, že je tam sveze. Jakožto všemocný vypravěč si teď dovolím přeskočit asi týden cestování, kdy se nedělo nic jiného, že si dva mladí Ynroxové často povídali a navzájem se tak poznávali, místo toho jejich minulost nechám ještě chvíli opředenou tajemstvím a vydám se rovnou ke dni, kdy brzy ráno vstali a vykročili do sněhu.

„Tedy netušila jsem, že ty hory budou tak prudké,“ postěžovala si Marta, nebylo to tak úplně poprvé. „Vysoké, to ano, ale proč musejí být tak prudké?“ Dřevěná okovaná hůl s ostrou špicí, Martina hlavní zbraň, občas zaskřípala, jak pod sněhem narazila na kámen. To byl pro Martu ten vítanější zvuk. Už několik hodin neustále špicovala uši a poslouchala ozvěnu jejich kroků pod sněhem, aby včas odhalila skrytou průrvu nebo sesouvající se sníh, věstící, jak jen se tomu říká? Ano, věstící lavinu. Té se Marta bála více než vyhladovělých vlků, s těmi už se potkala a věděla přesně, co má dělat. Na rozdíl od laviny.

„Jeden by řek, že taková slavná a hlavně zcestovalá bojovnice bude zvyklá i na pořádně prudké svahy,“ břitce odvětil Tommy. Na jeho obranu je nutno říci, že jestli zářivě bílý sníh za jasného slunečného počasí běžné lidi oslňuje až k oslepnutí, Tommy neměl nejmenší šanci vidět na cestu, a to i přes jemnou tkaninu, kterou si oči ovázal, a přes kterou teď koukal. Nebo spíš nekoukal. Každé Martino: „Ooo“ a „Aaach“ nebo „To je nádhera,“ ho dráždilo o to více, že v horách nikdy předtím nebyl a ještě nedostal možnost obdivovat jejich krásu. Taky ho štvalo, že kvůli tomu blbému oslnění nemůže Martě pomoct ani s mapou a ona se o něho stará jak o dítě. Jeho luk a vrhací nože mu teď byly k ničemu, protože by s nimi nikam nezamířil.

Ze špatné nálady je dostalo špatné počasí. Bylo už hodně po poledni, když se přihnaly těžké mraky. V jednu chvíli tam prostě nebyly a v druhou už dštily vítr a sníh.

„Co budeme dělat?“ Křičela Marta, ačkoliv stála na dosah ruky od Tommyho.

Tommy jen máchl rukou ve směru, kam měli namířeno. Pamatoval si Kunino varování, ale také si byl vědom toho, že za čtyři hodiny zapadá slunce, a že se do té doby zpátky vrátit nestihnou.

Marta přikývla a zapřela se o hůl, aby dokázala ustát silný nápor větru. Ohlušující řev ji děsil, protože poprvé ve svém životě okusila, jaké to je, vůbec nic neslyšet. Měla na hlavě čepici, ale ta kvůli jejímu Životu nezakrývala její uši. Teď se opravdu bála, že o ně přijde. Něco v jejím výrazu i přes tu bílou vířící smršť napovědělo Tommymu, že není úplně v pořádku. Aby se nerozdělili, chytil ji za ruku a vlekl dál směrem, který považoval za původní.

A bylo jen hůř. Vítr neustával, naopak sílil. Po několika minutách Marta nebyla sama schopna ujít ani dva kroky, aniž by ji vichr strhl k zemi. Tommy neviděl na víc než pár kroků před sebe. Snažil se co nejrychleji najít nějaký úkryt. A pak narazil na dvojici čerstvých stop. Než stihl zajásat, uvědomil si, že jsou jedny stopy větší a druhé menší. A že vedle těch menších jsou stopy po holi. Mráz se mu zahryzl až do žaludku: Motají se v kruhu. Ale jak se to mohlo stát? Vždyť si hlídal, aby měl vítr pořád po levé ruce! Vlastně by ho ani ve snu nenapadlo, že se bude vítr v horách tak rychle měnit. Co je to za chování? To by přece na otevřené pláni dělat neměl! A pak ho to trklo. Nejsou na otevřené pláni. Jestli se tu ten vítr tak točí, musejí být poblíž něčeho vysokého, ať už je to svah vedlejší hory, nebo veliká skála. A to by jim před větrem mohlo pomoci. Třeba je tam jeskyně nebo něco takového. A tak táhl Martu směrem, o kterém doufal, že je správný.

Další dlouhé minuty neexistovalo nic než skučící vítr a miliardy bílých bodajících jehliček, které způsobovali, že jim prsty na nohou i na rukou postupně vypovídaly službu. Celý svět se smrsknul na ten mráz a ty dva kroky, na které byly schopni dohlédnout. Tommy neustále vyhlížel, kdy se z té neprostupné vířící stěny vynoří jakékoliv útočiště. Marně. A pak najednou zmizel.

„Tommy!“ Vykřikla Marta. Nebo se o to aspoň snažila. I kdyby to nebylo jen pouhé zaskřehotání, ale skutečný výkřik, vítr by jí ho stejně hrubě urval přímo od úst a mrštil jím do sněhu. Neslyšela ani uklidňující tlukot vlastního srdce a viděla jen samé vločky a sníh a… V tom si všimla temné šmouhy asi krok od jejích nohou. Tommy upadl? Silný poryv srazil Martu na kolena. A vyrazil jí z ruky její hůl. A tím jí možná zachránil život. Hůl totiž dopadla až na tmavý flek před ní. A ukázala jí, že ten flek je díra v zemi. Marta se k ní odštrachala tak rychle, jak jí jen mrznoucí prsty dovolovaly a strčila dovnitř hlavu. „Tommy?“ zaskřehotala podruhé. Uvnitř se něco pohnulo a chytilo to nejdříve její hůl a hned nato i zápěstí.

A pak se náhle ryk bouře jakoby vzdálil. Pořád byla příšerná zima, ale už nebyly všude kolem samé vločky. Místo toho je obklopovala tma. Marta pohlédla nahoru. Až bizardně malý otvůrek jí ukazoval, jak se venku stále ještě rve vítr s vločkami. „Kde to jsme?“ Zeptala se ochraptěle a zadoufala, že to hřejivé tělo vedle ní je skutečně Tommy a ne nějaká krvelačná šelma, která tu také našla svůj úkryt.

„Myslím, že v dutině pod zapadanou ohnutou borovicí,“ odvětil skutečně Tommy. „Tady je kmen, sáhni si,“ chytil Martinu ruku a navedl ji na zmrzlé dřevo.

„Mám zmrzlé prsty, vůbec nic necítím,“ zašeptala, ale naslouchala zvuku, který na povrchu před sebou ohmatáváním vytvořila. Byl velmi tichý, stále přehlušovaný vánicí, přesto se jí zdálo, že nezní jako sníh. „Umrznem tu?“

„Uvidíme,“ pokrčil rameny Tommy, což se poněkud minulo účinkem, neb byl z nich on tím, kdo v té tmě dokázal něco vidět. „Přijde na to, jak dlouho to bude trvat.“

„Najdou nás, když tu umřem?“ Zeptala se Marta. Nemusela říkat, že mluví o jejich učitelích Vakh´ree a Rummym.

„Nemysli teď na umírání. Radši si strč ruce do podpaží a představ si tu nejvyšší vatru, jakou jsi kdy viděla. Určitě kolem ní bylo takové horko, žes musela stát pořádný kus od plamenů,“ pustil se Tommy do co nejžhavějšího popisu různých zdrojů tepla. Přitom se s Martou v dutině uvelebili tak, aby si navzájem mohli předávat co nejvíce tepla. A slíbili si, že neusnou. Což se málem nepovedlo. Málem…

„Slyšela jsem vlka,“ prudce sebou škubla Marta. Až teď si s hrozivým zamrazením v žaludku uvědomila, že asi poklimbávala. Nebo možná i spala. Tommy jen něco ospale zamumlal a trošku se zavrtěl. „Tommy, vstávej!“ Pořádně s ním zatřásla. „Tommy, Tommy, slyšíš mě? Říkám ti, že jsem slyšela vlka.“

„Tak mu vyřiď, že ho pozdravuju,“ zamručel Ynrox a k probuzení se pořád neměl. Tak ho Marta pořádně pleskla po tváři. „Co je?“ Prudce se posadil a hlavou přitom škrábl o ledosníh, tvořící střechu jejich improvizované skrýše.

„Bouře už přešla. A tak jsem je zaslechla.“

„Koho?“ Třel si Tommy čelo.

„Vlky,“ řekla Marta spokojená s tím, že už ji Tommy konečně vnímá.

„Kolik je hodin?“ Zmateně se obrátil k maličkému otvůrku, dělícího je od smrti udušením. Během bouře se zmenšil. Ale teď už žádná bouře nebyla.

„Už je noc,“ zašeptala s malou dušičkou.

„Tak pojďme,“ popolezl Tommy k otvoru a rukou ho začal probourávat. Nebylo to jednoduché, nad otvorem se vytvořila slušná sněhová vrstva, takže kolem otvoru byl jakýsi kuželovitý komín, který Tommymu znemožňoval vyhazovat sníh ven. Místo toho se drobil dovnitř.

Marta spolkla vše, co jim o noci v horách řekla Kuna. Došlo jí, že zůstat do rána zahrabaná ve sněhu nezní jako návod na přežití. Navíc oni teď byli s troškou optimismu skoro odpočinutí, a když se budou hýbat, aspoň jim nebude zima.

Když se vyhrabali ven, zůstali s otevřenou pusou a hleděli kolem sebe. Obloha bez mráčku se třpytila spoustami hvězd, ale hlavně se těsně nad obzorem líně potuloval měsíc, kterého sice bylo jenom půl, ale na sněhu jeho světlo působilo hotové zázraky. Sníh se leskl miliony drobounkých plošek, jako by stáli na jemňoučkém koberci z nejdrobnějších diamantů. Přímo před nimi, jak Tommy předpokládal, se prudce zdvíhalo úbočí vedlejšího vrcholu, na kterém se střídaly jiskřící bílé plochy a kusy skály tak černé, že vypadaly jako díra mezi světy. Bílá pláň se táhla za nimi až do naducaného obláčkového moře. Kolem nich a před nimi byla lemována ostrými zoubky horských vrcholků.

„My se octli v nějakém průsmyku, nebo co,“ zaraženě ze sebe vysoukala Marta.

„Možná,“ pokýval Tommy nad mapou, kterou kdovíjak už stihl vytáhnout a rozložit. Se svýma očima neměl nejmenší potíže ji přečíst. Po chvíli pohlédl na oblohu, zkontroloval vzájemnou polohu několika souhvězdí, podle jakýchsi tabulek a výšky měsíce orientačně zjistil, kolik je hodin, a vůbec prostě různě šachoval s papíry, které zdánlivě náhodně lovil ze své tašky, až sebevědomě oznámil: „Tudy.“ A vykročil.

Noční pochod zasněženou plání zdá se oběma vyhovoval víc, než ten denní. Tommy konečně viděl a Marta se mohla v tichu soustředit na zvuky jejich kroků na sněhu. Bylo to fajn, když si odmyslíte tu příšernou zimu. A vlky. Na jedné straně průsmyku je zahlédl Tommy, na druhé je zas slyšela Marta. Obojí, vlci i mráz, popoháněly mladé Ynroxy  k čím dál větší rychlosti. Až se jim sníh pod nohama změnil v suťový splaz. To už oba sotva pletli nohama a v bdělém stavu je udržovala jen vlčí přítomnost. Ta se ale asi po třetí hodině ranní vytratila. A tak si mohli najít nějaké místo na přespání a konečně se nechat pohltit poklidným spánkem. Vlastně slovo poklidný úplně nevystihuje to, co zažijete v horách s vlky.

Oba Ynroxy probudilo až vedro. Museli už na slunci ležet několik hodin, protože se koupali ve vlastním potu, jak na jejich zimní kabáty statečně útočilo horské slunce. Po takové noci však není divu, že jim procitnutí trvalo. Tommy překontroloval tětivu svého luku, zda zvládla včerejší mráz. Když byl s kontrolou spokojen, vydal se ulovit nějakou snídani. Marta čas do jeho návratu vyplnila studiem mapy, plánováním trasy a hlavně nasloucháním. „Nech toho plížení, Tommy,“ zabručela znenadání, „jestli nechceš, abych ti po hlavě hodila svou okovanou hůl.“

„Tys mě slyšela teprve teď?“ Ušklíbl se jmenovaný Ynrox a skutečně vystoupil zpoza nedaleké borovice.

„Nene, Tommy, sleduju tě už od potoka,“ zavrněla, a kdyby měla po ruce šálek čaje, jistě by si z něj nevzrušeně usrkla.

Tommy vypadal zaraženě, avšak nehodlal se vzdát. „Od jakého potoka?“ Přisedl si a s kamenným výrazem ve tváři začal stahovat odrostlého kamzíka.

„Nech toho,“ zastříhala Marta ušima. „Když jsi ho přeskakoval, podjela ti noha. Musel jsi tam zahučet aspoň po kolena,“ zašilhala po jeho kalhotách, aby si potvrdila pravdivost svých slov.

Tommy se zamračil. „Tos nemohla slyšet, blafuješ.“

„Vsadíš se?“ Vycenila zuby přesně v tom úsměvu, který musela odkoukat od své divoké učitelky Vakh´ree.

„Dobrá, poměříme síly,“ souhlasil Tommy. „Ale až po jídle,“ dodal, když si potřásal s Martinou nataženou rukou. Tím byl program po pozdní snídani zpečetěn.

Klání bylo jednoduché. Marta s Tommym se posadili vedle sebe na vyhřátý kus skály a zaměřili se na prostranství pod sebou. Na střídačku si navzájem měli určovat různé cíle. Každý si měl vybrat něco, co považoval na hraně svých schopností, a zadat tomu druhému, aby to našel.

Jako první začínala Marta. Zrzavá Ynroxa milovala takováto cvičení. Když ji Vakh´ree přiměla celé dopoledne ležet tváří k zemi a pečlivě monitorovat veškeré dění kolem mýtiny, na které se právě nacházela, bývaly to ty nejdobrodružnější dny. Nakonec se takto naučila mít neustálý přehled o tom, co se kolem ní děje. Díky tomu teď mohla zavřít oči a poslouchat sviště, jak se handrkují v trávě, malou myšku, která u vedlejšího stromu okusovala nějakou šišku, zaslechla i nedaleké nízké mraveniště. Vítr jí prozradil, kde stojí jaké stromy. Dokonce i tady slyšela veselé bublání horského potůčku. Občas ji překvapilo rozpustilé poposedávání drobných ptáčků. Jeden z nich už létat nebude, poposedával tak dlouho, až se zalíbil nějakému dravci, podle zvuku úderu to muselo být něco menšího, možná moták. Dravec na sebe neupozorňoval žádným skřekem. Jen prostě zabil a dal se do jídla, pohyby i zvuky byly přísně úsporné. „Deset hodin,“ tiše zahlásila dravcův směr. Tommy si ho určitě také všimnul.

„Myslíš toho motáka, co právě baští toho konipasa?“ Odvětil pohotově.

Marta se pro sebe usmála, trefila motáka. „Teď ty,“ pobídla ho místo odpovědi.

Tommy měl tato cvičení taky velmi rád. Vždycky když ho Rummy vytáhl ze školy na výpravu, věděl, že se zapotí, ale že prožije nezapomenutelný den plný dobrodružství. Tohle mu to připomínalo. Očima pročesával svah pod sebou a snažil se najít něco, co by uniklo Martině pozornosti. Vnímat to všechno najednou, a přesto jednotlivě, to se učil roky. Stále se měl v čem zdokonalovat. Ale měl to rád. Viděl každého motýla i mravence v dosahu několika metrů. Rozpoznával drobné ptáčky v korunách stromů. Mohl spočítat okvětní plátky těch drobných fialových kvítků, které se v mírném větru pohupovaly asi třicet metrů pod nimi. Usmál se, našel si cíl, kterým si tu zrzku prověří. Nebude to nic, co se hýbe, takovou radost jí neudělá. Proto si vybral mraveniště. Malý nenápadný kopeček. „Jedna hodina,“ zahlásil směr.

Marta nakrčila čelo, jak se soustředila. „Mluvíš o tom mraveništi, nebo o tom, že tam právě zuří bitva?“

Tommy bez hlesu pozvedl obočí, bitvy si všimnul až když ho na ni upozornila Marta. „Jsi na řadě.“

Takto se špičkovali ještě asi půl hodiny. Výsledkem bylo, že Marta musela Tommymu přiznat vítězství. Viděl dále, než ona slyšela. Důkazem byli třeba motýli, nebo cokoliv ve vzduchu. Proto byl průzkumník Tommy a ne ona. Na Tommyho však udělalo dojem to, když Marta přesně určila pozici menšího kamzičího stádečka. Jednoduše si lehla na zem a poslouchala skalnatý povrch pod nimi. Dokázala spočítat, kolik kamzíků se ve stádečku zdržuje a určit, kteří z nich jsou letošní. Také věděla doslova o všem, co se kde šustlo. Neexistovalo nic, co by na ně mohlo nepozorovaně zaútočit. Proto byla ona ochráncem.

Těžko říci, jak dlouho by to ještě trvalo, kdyby Tommy z ničeho nic neztuhnul a nezůstal hledět na hornatý obzor. „U trolích fuseklí, tam vážně něco je!“ Sledoval drobounký flíček, jež plachtil kolem skalnatého vrcholku.

„Myslíš toho orla?“ Napínala Marta zrak. Tak daleko nesahaly ani téměř nadpřirozené schopnosti jejích uší. Viděla tu šmouhu, kroužící daleko před nimi, ale ani při vší představivosti jí to nepřipadalo jako drak.

„Marto, ta věc je až daleko za tou horou, na kterou koukáme, ne před ní, jinak bych tomu spočítal všechno peří.“

Když to teď Tommy řekl, a Marta si v hlavě propočítala, jak daleko asi ten tvor musí být, a jak je tudíž veliký, jestliže ho ona sama ještě vidí, udělalo se jí maličko nevolno.

„Navíc to není pták,“ dodal Tommy na půl pusy, oči stále přilepené na tom ztrácejícím se flíčku.

Marta zbledla. Jako mnoho obyvatel Phulmie by si ani ona nebyla jistá, jestli draci skutečně existují. Před necelým rokem se však s jedním setkala ve velké bitvě proti Bufomis, královnině sestře. Takhle už o dracích nepochybovala, jednoho viděla na vlastní oči. A byla zatraceně ráda, že byl na jejich straně. „Co to teda je?“

„To nevím,“ zamumlal Tommy. Vypadal velmi zamyšleně. Nebyl si jistý tím, co viděl. Snad poprvé od doby, kdy ho začal učit Rummy. To se mu nelíbilo. To, co viděl, ho přimělo pochybovat buď o jeho očích, nebo o jeho rozumu, což nebylo moc příjemné. „Musíme se tam vydat.“

A tak šli.

O mnoho mílí jižněji právě záhadný tvor dokončil průzkumný let nad horami, a rozhodl se doplachtit níže ke stromům a něco si tam ulovit. Měl hlad. A o zvědavých očích těsně za pásem věčného sněhu neměl ani tušení. Jak by taky mohl?

Cesta byla náročná. I zkušenému horalovi by prudké svahy a klouzavé skály daly zabrat. K jejich cíli neexistovala přímá cesta, neustále se vlnili tam a zpátky, takže se k skalnatým vrcholům přibližovali pomaleji, než jim bylo po chuti. Zato bylo nač koukat, ať už šlo o horská kvítka krátkého léta, nebo o úchvatné výhledy, které jsou k vidění pouze v horách. Tommy se do hor opravdu těšil. Teď si jich pořádně ani nevšímal. Něco hledal. Neustále očima přejížděl po svém okolí a hledal jakékoliv známky toho, že tu žije predátor: Okousané kosti, hromádky trusu, škrábance v kůře či na skalách, stopy po přistání v hlíně, prostě cokoliv, co by bylo v souladu s velikým okřídleným lovcem. Určitě to musel být nějaký predátor, přece nemohl vidět… Ani tak se neubránil tomu, aby čas od času nezapátral po ulomeném hrotu šípu, nebo ztracené harpuně. Doufal však, že tak zlé to nebude. A že jako průzkumník neselže.

Když po dvou dnech pochodu dorazili na místo, kde toho tvora viděli prvně, Tommymu se neulevilo. Stále neobjevil nic z toho, po čem se rozhlížel. Uklidňoval se tím, že jsou třeba teprve na okraji teritoria toho tvora, takže tady ještě nemusel zanechat žádné stopy. Přece ví, co viděl.

Tu noc spal velmi neklidně. Zvlášť když mu po krátké přednášce o srdečním rytmu Marta vmetla do tváře, že rozhodně není v pohodě, jak statečně tvrdí. Byla z toho menší hádka. Marta měla právo vědět, proti čemu stojí. Jenže on si nebyl jistý. Nemohl… Proto byl vzhůru hned v ten okamžik, kdy Marta lehce stiskla jeho zápěstí. Po těch dnech putování a přespávání v přírodě už věděla, že on v té tmě vidí a že bude nenápadnější použití nějakého gesta, než šepot, který on nemá šanci zachytit. Jen ukázala prstem k nebi a ústy naznačila slova: „Prolétlo to nad námi.“ Pak ukázala, kterým směrem.

Tommy se tam tiše a pozorně zahleděl. Byli v maličkém údolí a nad nimi byli jen hliněné svahy s občasným balvanem, trčícím do okolí. Z opatrnosti leželi pod přihrbenými borovicemi. Ynrox se musel kousek posunout, aby na okolí viděl. I když se opravdu snažil, koutkem oka zaznamenal, jak se Marta napjala při „tom příšerném kraválu, který u toho ztropil“. Také on byl napjatý. Musel to vidět. Ale nemohl to najít. Nehýbalo se to. Pomáhaly mu jen hvězdy. Takhle mohl snadno něco přehlédnout. Přinutil se k většímu klidu a znova pročesával očima svah nad sebou. A pak to našel. Málem si toho nevšiml. Ten povrch byl tak podobný skále! Prozradily ho maličké šupinky, jako hadí, na kožovitém povrchu křídla. Nemohlo být pochyb, bylo to křídlo. Nedávalo to smysl. Ani trochu. Vlastně doufal, že uvidí něco takového, ale teď mu to zatraceně nedávalo smysl.

I Marta byla zmatená. Pečlivě naslouchala každičkému pohybu neznámého tvora. Byla od něj příliš daleko na to, aby mohla slyšet třeba tlukot jeho srdce. Slyšela ale šoupání šupin o kůži. Možná nějakou látku, ale to mohl být stejně dobře lopuchový list. Co ji ale zmátlo, byl ten povzdech, který tvor vydal. Skutečný povzdech. Ne jako když si usínající pes odfoukne, spíš jako když si povzdychne člověk s hlavou plnou trápení. Pak zaslechla škubání trávy. Jen pár stébel, sotva půlnoční svačinka pro nespavou ovci. Tohle chování nedokázala pochopit. Navíc neslyšela žádné žvýkání nebo polykání. Pak zase, dalších pár stébel. Tvor je prostě utrhl, požmoulal, a pak nechal spadnout zpátky do trávy. Nad jejich noční pozorovatelnou téměř neslyšně prolétla sova a vrhla se po drobounkém hraboši, nebo něčem takovém, co nemělo dost rozumu na to, aby to v noci zůstalo ve své díře. Martu napadlo, že by se měli zachovat podobně: Nevylézat ze své díry, ať je něco nesežere. Než to stihla domyslet, ozvalo se takové zvláštní zašustění. Byl to zvuk podobný tomu, když mezi prsty proklouzne užovka nebo ještěrka. Pak dva nebo tři rychlé kroky, znovu to zvláštní zašustění a pak to odlétlo. I při létání to vydávalo velmi zvláštní a naprosto matoucí zvuk. Žádné máchání křídly, žádný pohyb, jen vzduch, jak klouže po křídlech. Připomínalo by to plachtícího netopýra, kdyby snad netopýři plachtili. A bylo to pryč.

„Cos viděl?“ Zasyčela Marta, když si byla jistá, že je tvor z doslechu.

„Šupinaté křídlo,“ vysoukal ze sebe Tommy.

„Vypadalo to jako křídlo z hadí kůže, žejo?“

Tommy přikývl, pak si uvědomil, že ho Marta nejspíš ve tmě pod borovicí nevidí, tak tiše zabručel: „Jak to víš?“

„Slyšela jsem to,“ zašeptala v odpověď. „Bylo to zvláštní a nedávalo to smysl, proto mě to vzbudilo, i když to bylo tak tiché,“ vysvětlovala tiše. Téměř lidský povzdech však nezmiňovala. Nebyla si jistá. Nechápala to.

Ráno, hned jak vyšlo slunce, se oba Ynroxové vydali do svahu k místu, kde se včera tak nenadále na pár chvil zastavil ten záhadný tvor. Krom několika vyškubaných stébel, po kterých se rozhlížela Marta, ale která neunikla ani pozornosti Tommyho, tam byly ještě tři zřetelné stopy, odpovídajícím třem krokům před vzlétnutím. Žádné stopy drápů. Žádné polštářky tlap šelmy.

„To stopa je lidská,“ zaraženě ze sebe Tommy vysoukal to, co bylo zjevné i Martě.

„Je to člověk,“ kroutila hlavou Ynroxa. Takže to skutečně byl lidský povzdech.

„Vy… Vypadalo to jako člověk, už když jsem to zahlédl před několika dny. Ale nechtěl jsem tomu věřit. Marto, člověk, co má křídla. Co když je to nějaká zkřížená zrůda?“

Zrzavá Ynroxa zastříhala svýma hnědýma ušima, až ji kroužková náušnice poskočila. Tvářila se teď velmi nebezpečně. „Než začneš básnit o zkřížených zrůdách,“ promluvila děsivě tiše, „podívej se nejdříve na sebe.“ Tohle už znělo spíše jako zavrčení.

Tommy podivně zmlknul. Pak s hlasitým „Pfff!“ vydechl a prohlásil: „Pojďme se na to podívat blíž, ať víme, co napsat do hlášení.“¨

A tak šli.

Trvalo jim to ještě pár dnů. Pár dnů se honili za přízrakem, jež po sobě zanechával menší lidské stopy, pak nepatrné známky civilizovaného života, jako třeba zahrabané zbytky kamzíka nebo ohořelé kameny po zahlazeném ohništi. Zjistili, že tvor zřejmě nedokáže vzlétnout z údolí. V údolí našli hlubší otisky (zřejmě po přistání), stopy táboření, a pak otisky měkkých bot, které je dovedli vysoko po nějakém svahu, nebo ke skalnatému útvaru, trčícímu nad okolní terén, a tam prostě skončili.

„Třeba to má jako rorýs,“ zamyšleně nadnesla Marta. „Má křídla tak dlouhé, že nedokáže vzlétnout, pokud sedí na zemi. Musí proto přistávat na stromech nebo na střechách.“

„Hmm…“ Zabručel Tommy, zkoumající utnuté stopy před sebou. Už toho tvora stopovali tak dlouho, že dokázal odhadnout, kam se vydá příště. Nemohl si totiž nevšimnout jistého rytmu, kterého se tvor držel. „Spíše to vypadá, jako by vůbec nemohl létat. Podívej,“ ukázal na místo, kde se otisky nohou od sebe vzdalovaly, a pak zmizely docela. „Musí se rozběhnout, než se dostane do vzduchu. A tys přece říkala, že jsi neslyšela žádné máchání křídly. Třeba opravdu nelétá, ale plachtí. Proto musí vždycky z údolí odejít po svých.“

Znělo to rozumně. Překvapivě, ale rozumně.

„A já vím, kam se vydá teď,“ zabručel s nosem zabořeným v mapě, kterou kdoví jak vylovil kdoví odkud. Marta mu nahlédla přes rameno a Tommy zabodl prst do místa, které bylo na mapě barevně zaznačeno. Piktogram vypadal jako útes uprostřed lesa a nápis pod ním hlásal, že se jedná o nějakou vyhlídku. A tak byla mapa sbalena a dvojice mladých Ynroxů bez doprovodu svých učitelů pokračovala v plnění svého poslání. Nic netušící tvor mezitím spokojeně kroužil nad vrcholky stromů a nevědomky se s každým kruhem přibližoval k oné vyhlídce.

A tak se stalo, že se tam potkali. Tommy s Martou právě překonali prudký svah plný kamení a kořenů, když se před nimi vynořil hluboký otevřený výhled do nitro hor. Svah přecházel v kámen a ten vybíhal do prostoru před nimi, opravdu jako útes. A na kraji útesu stála dívka s tmavými kudrnatými vlasy. To ale nebylo to nejzajímavější. Dívka stála zády k nim a z ramen jí spočíval hnědo zelený šupinatý plášť, který vypadal, jako by si ho ušila z břicha nějaké obrovské ještěrky. To byl první pohled. Tommy si vzápětí uvědomil, že to není žádný plášť. Byla to křídla. Byla složená a teď jí volně visela podél těla, stejně jako paže. Na konci těch křídel měla kovové kruhy. Vypadalo to trošku jako okovy, ale nikde nebyly stopy po tom, že by k nim někdy byl přikován řetěz. K čemu kruhy slouží, měl Tommy pochopit za pár okamžiků. Dívka si jich nevšimla, hleděla do hor před sebou a pod sebou a plnými doušky nasávala průzračný vlhkostí nasycený vzduch. Pak se z ničeho nic pohnula. Udělala několik rychlých kroků a skočila z útesů dolů. Marta se překvapeně zajíkla, Tommy ztuhl. Vzápětí se dívka se zavýsknutím prohnala kolem útesu. Kruhy v křídlech sloužily k tomu, aby si jimi dívka mohla křídla udržovat napnutá a mohla s nimi manévrovat. A uměla to velmi dobře. Předvedla tak nakažlivé skotačení ve vzduchu, že oba Ynroxové skoro dostali chuť také vyzkoušet, jestli při skoku z útesu třeba taky nevzlétnou. Samozřejmě to neudělali. Ale jak byli tou podívanou uchvácení, zapomněli na to, že se chtěli skrývat.

Dívka je tedy nakonec zpozorovala. Měla velmi zvláštní výraz, když se jejich pohledy setkaly. Zlehka přistála na okraji skály, spustila křídla podél boků a beze slova si dvojici Ynroxů prohlížela. Z hlubokých tmavých očí čišel životní příběh, jež přímo volal po vyprávění, avšak dosud byl, zdá se, zahalen tajemstvím.

„Já jsem Marta a tohle je Tommy,“ představila je oba zrzavá Ynroxa. „Přišli jsme do Bezejmenných hor, abychom tě našli,“ usmála se.

A tak začalo jedno krásné a podivné přátelství. Přátelství, jež přešlo v historii naší milované Phulmie a postupně se stalo legendou.

Dity :)