Cesta

Jsem prokleté dítě. Alespoň pro všechny lidi kolem mě. Proč? Nejen že jsem se narodila v pátek třináctého, několik okamžiků před půlnocí a při ohromné bouřce, ale také moje matka nepřežila porod a mě se po mé první noci v posteli objevilo černé koťátko. A kdyby toto nestačilo, jako znamení prokletí, mám na krku a přes lopatky znamení – lidé věří, že zlé znamení. Modročerná pigmentová skvrna, která jim svým tvarem připomíná vzlétajícího draka. Můj otec tvrdí, že je to spíše rozvíjející se květina, ale znáte lidi a jejich pověrčivou představivost, a to i v době, kdy už se po zemi začínají prohánět první moderní parní stroje. Jeden by si pomyslel, že společnost je na pověrčivost už příliš dospělá… Jenže oni si k tomu připočítávají i mé havraní dlouhé husté vlasy a skutečnost, že mi jedno oko zůstalo jasně modré, zatímco druhé se zabarvilo do smaragdové zeleně.

První půlrok mého života se o mě starala jakási chůva, ale pak už jen otec. Když se totiž rozkřikly okolnosti, při kterých jsem se narodila, a k tomu ještě všechna ta znamení, nikdo už se mnou nechtěl mít nic společného. A to ještě skoro nikdo neví o mém znaménku, kromě porodní báby. Kvůli tomu mi otec nechal narůst tak dlouhé vlasy a nechal mi šít jen šaty a košile s vysokými límci, které zahalily téměř celý krk.

A tak jsem rostla. A ono černé kotě se mnou. A to doslova se mnou. Dokud jsem se nenaučila lozit, stále to bylo slepé koťátko. Dokud jsem nezačala chodit, neohrabaně se batolilo. Dokud jsem neuměla mluvit, místo mňoukání jen pískalo. Do velikosti obyčejné kočky dorostlo až v době, kdy mi bylo deset let, ale tím růst nekončil. Teď je z ní kočka veliká skoro jako panter, s jedním okem modrým a druhým zeleným, a stala se mou jedinou přítelkyní. Já sama dostala jméno Anastázie, ale protože kočku považuji za součást sebe samotné a otec mi říká Stázko, já kočku oslovuji Anna a prosím o to i otce.

Kvůli bezpečnosti jsem příliš nevycházela z našeho domu. Dokonce jsem ani neměla učitele a vychovatele, všechno musel otec zvládat sám. Jenže mé srdce se nudilo, a i když vědělo, že to není bezpečné, toužilo po životě někde venku, dobrodružnějším a naplněnějším, než sezení v opuštěném domě.

A tak se stalo, že jsem se po nocích začala potloukat po střechách. Zprvu nejistě, ale Anna mě provázela, kamkoliv se hnu, a tak jsem se od ní hodně naučila, a teď už nemám nejmenší starost. Aby mě nikdo nepoznal, vlastně aby nikdo nevěděl, že jsem dívka a nejlépe, aby si mě nikdo ani nevšimnul, nosila jsem černý plášť s hlubokou kápí, v jejímž stínu jsem skryla vše, co se dalo. Nepředstavitelně mě přitahovaly ty nejvyšší střechy. Trávila jsem celé hodiny na vrcholku věže naší gotické katedrály a pozorováním hloubky ve tmě pod sebou.

A pak přišel den, kdy jsem se rozhodla vyzkoušet slavný skok důvěry. Zhluboka jsem se nadechla a odlepila se od střechy. Prvních pár vteřin jsem měla pocit, jako bych vzlétla k obloze, pak jsem se hlavou naklonila dolů, až jsem se ocitla zády k zemi. V této fázi bych správně měla zády mírně zešikma zapadnout do nějaké kupky sena nebo hnoje, nebo čehokoliv jiného, co by zmírnilo můj náraz. Jenže jsem byla ještě příliš vysoko a pak, pod katedrálou se nic takového nenacházelo. Dotočila jsem se tedy nohama k zemi a doskočila na špičky. Sotva jsem se jimi dotkla země, sbalila jsem se do klubíčka a udělala na zemi dva nebo tři kotouly, abych se zbavila přebytečné kynetické energie, přičemž jsem ten poslední zvedla zase do stoje. Zavýskla jsem. Povedlo se! Juhú! Tohle by normální člověk nedokázal! Anna se stejnou lehkostí dopadla vedle mě. Pohlédla jsem jí do očí a spatřila v nich stejné nadšení, jako v těch svojích.

Vrátila jsem se zase na střechy a oknem jsem s Annou v patách vlezla do svého pokoje. Sotva jsem si stihla sundat plášť, na mé dveře zaťukal otec.  „Stázko, otevři. Hned. Je to naléhavé.“ Z hlasu mu zaznívaly hluboké obavy. Přiskočila jsem ke dveřím, otočila klíčkem a rozrazila je dokořán. Otec vpadl ke mně do pokoje, dveře za sebou přirazil a s obdivuhodnou rychlostí a hbitostí je zase zamkl. „Musíš odtud pryč,“ řekl mi tlumeně.

„Promluvila?“ Nebylo třeba říkat ta zavšivená porodní bába. Byla jediná zvenku, která věděla o mé skvrně na zádech.

Otec přikývl. Zamračila jsem se. Znamená to, že si teď určitě víc než polovina města myslí, že jsem ďáblovo dítě.

Otec mi dal mlčky měšec plný peněz a vytrhl mě tak z mého chmurného zaražení.

„Kam mám jet?“ Pohlédla jsem mu v reakci na to do očí.

„Daleko,“ oplatil mi vážně pohled. „Hodně daleko. Nejlépe přes moře. Třeba na jih, na některý z ostrovů.“

Tiše jsem přikývla a připnula si měšec k opasku. Popadla jsem brašnu z podestele, kterou jsem pro tyto příležitosti měla neustále připravenou a hodila jsem si ji přes rameno. Připnula jsem si svůj plášť a objala otce na rozloučenou. Pak už mi nezbývalo nic než vyskočit oknem ven na sousední střechu a zmizet ve tmě.

Dopadla jsem měkce jako Anna, která mi vždy věrně byla po boku. Naposled jsem pohlédla zpět a v duchu se rozloučila s otcem i s životem, který jsem až dosud vedla, a pak jsem si to přes střechy zamířila k nádraží.

Pár ulic od našeho domu jsem pod sebou zahlédla průvod lidí s loučemi. Vpředu šel náš známý vymítač zlých duchů a křičel: „Smrt prokleté Anastázii!“

Seskočila jsem na zem v temné noční uličce, narazila jsem si kápi co nejhlouběji a vykročila jsem k nádražní budově. Anna to zatím vezme přes střechy, abychom se nemusely potýkat s úředníky u pokladen a abych neplašila lidi a zbytečně na sebe neupozorňovala. Dá na sebe pozor, vím to.

Vlak se konečně ztěžka dává do pohybu. Sedám si do opuštěného kupé, vzápětí průvodčí kontroluje lístek a odchází. Zavírám dveře kupé a zatahuji závěsy. Otvírám okno a dovnitř leze Anna, která už se s rostoucí rychlostí parního vlaku málem neudržela na střeše.

Cesta byla dlouhá a ponurá. Dlouhá a ponurá hlavně proto, že neměla žádný cíl. Po tmě přišlo slunce, mdlé a nevýrazné, a odhalilo nám tak jednotvárnou krajinu ubíhající za oknem. Nikdo se kupodivu nepokusil přisednout k nám, pravděpodobně kvůli zataženým závěsům. Proto jsme vlak opustily až následujícího dne, kdy se krajina za oknem zdála mnohem příjemnější. Vlastně už jsme ani neměly na vybranou, protože vlak dosupěl na svou konečnou stanici. Tam se nám po mnohých nedůvěřivých pohledech a po tučném příplatku podařilo přesvědčit kapitána jedné cestovní lodi, aby nás vzal na palubu mezi své pasažéry. Anna ale dostala náhubek a já ji musela mít uvázanou na pevném řemeni. Ani jedné z nás se to nelíbilo, proto jsem jí nepozorovaně náhubek i řemen z vnitřní strany přeřezala, aby se z nich sama mohla kdykoliv dostat.

Tak započala naše cesta na krásné velké plachetnici. Stála jsem na palubě, trošku bokem od ostatních a koukala přes okraj lodního hrazení do zpěněné slané vody moře. Už jsme si obě zvykly na neustálé kolébání a teď jsme se kochaly mořem, o kterém jsme toho vždy tolik slyšely, ale nikdy jsme ho skutečně neviděly. Vlevo, kousek méně bokem od ostatních než my, stál podivný chlapík. Byl to ten samý, který se s námi málem srazil, když jsme s Annou nastupovaly na loď, a pak nám s podivným výrazem v očích uhnul z cesty. Nebyl to výraz strachu ani respektu k Anně, ale jakási... úcta? Těžko říct.

Nicméně s tímto podivínem jsem si během naší cesty utvořila podivný vztah. Nebyl mi představen, ani já jemu, ale sedávali jsme spolu a s Annou pod nohama jsme hleděli na moře. Lidé se nám vyhýbali. Nedivím se jim. O podivínovi se po lodi proslýchalo, že má nějaké pletky s temnými silami a navíc se kolem něj někdy podivné věci opravdu děly. A já sama jsem od pohledu ještě podivnější než on, takže se vlastně divím, že si ještě nikdo z cestujících nezažádal o vrácení peněz za lodní lístek a nepočkal si na další loď.

V přítomnosti podivína jsem se cítila nádherně uvolněně, až jsem se sama divila, odkud ten pocit pramení. Přestala jsem si tak úzkostlivě všímat, jestli mi vítr náhodou nesfoukl kapuci z hlavy, a někdy, když bylo obzvlášť horko, jsem svůj plášť dokonce odložila. A tak se jednoho takového teplého dne stalo, že se zvedl prudký vítr a než jsem si toho stihla všimnout, slila mě od hlavy až k patě nezvykle vysoká vlna. Jedna z přespříliš ochotných cestujících to zahlédla, a když viděla, že jsem mokrá jako myš, nabídla se, že mi půjčí jedny ze svých šatů, než ty moje uschnou. Samozřejmě jsem se ji snažila co nejzdvořileji odmítnou, ale cestující byla neoblomná, a tak jsem se nechala přesvědčit a oblékla jsem na sebe suché šaty. Nebylo mi to moc příjemné nikoliv protože by byly cizí – právě naopak. Líbili se mi a padly mi téměř jako šité na míru. To co mi vadilo, byl neobvykle široký výstřih, který odhaloval nejen výstřih vpředu, ale hlavně část ramen a zad, takže má „dračí skvrna“ byla vidět téměř celá. Chvíli jsem si s tím lámala hlavu, pak jsem nad tím ale mávla rukou, přehodila jsem si přes šaty svůj plášť a vydala jsem se zpět na palubu a do kuchyně, abych si tam mohla nechat uschnout své oblečení.

Když jsem opustila kuchyni, všimla si mě ona ochotnice a začala mě přemlouvat, ať si ten nevkusný plášť z těch nádherných šatů okamžitě sundám. Nakonec jsem ji musela poslechnout, protože se při mém odmítání rozlítila natolik, že vypadala, že mi ho každou chvíli strhne sama, když jí nevyhovím. Jen jsem doufala, že po mě nebude chtít, abych se jí v těch šatech otočila kolem dokola jako nějaká manekýnka. Naštěstí jen kousek poodstoupila, postupně si mě prohlédla a při tom na „svůj výtvor“ upozornila pár nejbližších cestujících. Nakonec mi pohlédla do tváře a trochu se zarazila.

„Máte to ale podivné oči, slečno,“ řekla s takovým zvláštním výrazem. Asi začala litovat, že mi své šaty půjčila.

Měla jsem tisíc chutí odseknout jí, že právě proto jsem pořád nosila „ten hrozný plášť“ a skrývala svou tvář kapucí. Místo toho jsem ze sebe vypravila co nejupřímnější: „Díky,“ a odebrala jsem se na záď, doufaje při tom, že mi neposedný vítr neodfoukne vlasy ze zad.

Přesedla jsem si dle svého zvyku k podivínovi na lavičku, kde na mě čekala Anna (tu ochotnice nesvým šatům pustit nehodlala).

„Vážení cestující, prosím, pojďte blíže,“ ozval se od kajut náš kapitán. Spěšně jsem si přes sebe přehodila plášť a vyrazila jsem s ostatními. Kvůli Anně jsem se držela na samém okraji hloučku, přesto se do mé těsné blízkosti natlačilo několik lidí.

„Je mi líto, že vás musím přerušovat ve vašich činnostech, ale je nesmírně nutné s vámi probrat jednu nepříjemnou záležitost. Jedné z našich cestujících byl během noci odcizen vzácný klenot a po prohlídce lodního personálu a veškerých veřejných i personálních částí lodí je mou povinností podrobit prohlídce i vás. Jistě se to nakonec nějak vysvětlí. Teď ale prosím nedělejte žádné nepříjemnosti a seřaďte se, prosím…“

„Určitě to byla ta podivínka!“ Zakřičel muž stojící za mnou, jak jen mu to dovolovala Anna.

„Prosím, neobviňujte se bez pádných důkazů. Já věřím, že se to brzy vys…“

„Vždyť říkám, že to byla ona. Ona nebo ta její šelma.“

„Jestli vás to náhodou neučili,“ otočila jsem se čelem k němu, čili zády ke zbytku hloučku, „kočky šperky nekradou a já…“

Nedopověděla jsem, jelikož mi někdo strhnul ze zad plášť.

„Drak!“ „Vidíte?“ „Zlé znamení!“ „Je prokletá!“ Volali jeden přes druhého.

Kapitán se sice snažil cestující uklidnit, ale já na nic nečekala a s Aninou pomocí jsem se prodrala lidmi a utíkala k zádi. Když jsem běžela kolem podivína, chytil mě za loket, do ruky mi vrazil černou skleněnou kouli a překvapivě příjemným hlasem řekl jen: „Drž a nepouštěj.“ S tím mě pustil.

Kývla jsem na poděkování, pevně jsem kouli sevřela, přešvihla jsem se přes zábradlí a vší silou jsem se od něj odrazila do moře. Anna mě samozřejmě následovala. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč přesně to dělám. Jen se uvnitř mě cosi zlomilo a já už se odmítala dál skrývat před lidmi a před jejich pošetilým strachem.

Objala nás mořská voda a s podivnou silou nás vrhla od lodi. Byla všude kolem nás, ale já jsem z nějakého podivného důvodu neměla nejmenší potřebu k nádechu. Zní to asi trochu divně, ale ani ta voda mi nepřipadala tak mokrá. Zmateně, ale přeci jen ne s panikou, jsem před sebe natáhla dlaň s koulí. Podivná síla moře a šaty nacucané vodou mě táhly stále hloub a hloub, ale mou pozornost už zaměstnávalo jen civění do koule. Koule totiž bledla, až po černé nebylo ani památky. Místo toho zpoza šedé clony vyplouvaly nějaké neznámé znaky či písmena. Když už jsem začínala nabývat pocitu, že těm znakem rozumím, vystoupila z nich krásná mladá dívka, celá v bílém, s bledou pletí a s modrýma očima, světlé vlasy jí v moři povlávaly kolem hlavy. Položila na kouli shora svou drobnou ručku, neslyšně zašeptala pár slov a pak mi pohlédla do očí. Smála se. Její oči zářili radostí a radost prozrazovalo i její držení těla. Smálo se na ní úplně vše. Vypadala tak šťastně a její smích byl tak nakažlivý, že jsem po nepředstavitelně dlouhé době povytáhla v úsměv koutky svých úst. Po dlouhé době skutečně upřímně šťastný úsměv. Tím úsměvem mi dívka řekla vše, co bylo třeba. Když se o tom pohledem ujistila, pustila kouli a pohladila Annu po hlavě. Pak mě vzala pohledem, ukázalo rukou někam dopředu a jemně mě tím směrem postrčila, aby mi naznačila, že se tam mám vydat. Udělala jsem jeden váhavý krok vodou a s překvapením jsem zjistila, že to jde. Udělala jsem druhý, po něm další a pak ještě další. S každým krokem se voda kolem mě trošku změnila. Kladla menší a menší odpor a jaksi tmavla a mizela. A s ní i Phulmia (samotnou mě překvapilo, když jsem zjistila, že znám její jméno). To už ale zmizela úplně, já jsem udělala ještě jeden krok a z ničeho nic jsem měla pod nohama jen vzduch. Padala jsem, ani jsem vlastně neviděla kam. Jakmile jsem si to ale uvědomila, nahrbila jsem se, dotkla jsem se špičkami země, překulila jsem se a dopadla po zádech do měkkého mechu.

Překvapeně jsem se posadila a rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla už tma, ale slunce muselo z oblohy zmizet teprve před chvílí, protože ve vzduchu pořád ještě přetrvávalo jeho teplo. Měsíc teprve vycházel a svými úplňkovými paprsky dodal všemu kouzelně zjemněné rysy. Otočila jsem se na Annu a pohlédla jsem jí do očí. V tu chvíli jsem si byla jistá, že cítí přesně to samé jako já. Dokonce se naše spojení natolik prohloubilo, že jsem byla schopna poznat lehký náznak jejího myšlení a dýchla na mě z ní tajemná jistota skrytého vědění. Já jsem ale byla dokonale šťastná. A ona taky, to jsem věděla, protože pocity jsem dokázala přečíst snadněji než myšlenky. A důvod? Jsme ve Phulmii! V místě, kde nemusím nic skrývat. V místě, kde můžu být sama sebou, skutečně taková, jaká jsem.

Vyskočila jsem na nohy a nadšeně zavýskla do noci. A očima jsem polaskala svůj nový domov…

Něco ze strarší tvorby, konečně přepsané. Kreslení však bylo rychlejší než přepisování, takže tady už nějakou dobu visí obrázky AnnaStázie, které se k této povídce vztahují :)

Dity :D