Legenda o dívce, jménem Phulmia

Dnes vám povím nejstarší legendu mé milované Phulmie. Příběh začíná dávno, tak dávno, že země, ve které se odehrává, ještě neměla vlastní jméno a lidé v ní žili v maličkých vesničkách daleko od sebe, neboť jich nebylo mnoho. Co tedy znamená Phulmia a proč nese má země právě toto jméno?

Phulmia byla docela obyčejná dívka. Žila v krásné mladé zemi. Bylo to na Počátku. Lidé se teprve zabydlovali. Všude byly lesy a louky, nedotčené tebou, drancováním ani válkami. Země byla nádherná a úrodná, dost bohatá, aby je všechny uživila. Měli se tu dobře, byli k sobě milí, všeho měli dostatek a měli se rádi a dělali prostě to, co je bavilo a z čeho měli potěšení.

Jenže pak se to všechno změnilo. Přišel Timor, temný stín s černým pláštěm a hlubokou kápi, která poodkrývala jen zjizvená ústa v krutém úsměvu. Přízrak s šedou kůží a ledovým hlasem byl pánem strachu. Možná byl sám strach. Možná je to jen jeho nejoblíbenější zbraň. Tak jako tak, na Počátku, kdy se odehrává náš příběh, Timor teprve vznikal kdesi za mořem, a byl tak mnohem silnější, než je nyní. Vládl silami horšími, než si vůbec dokážeme představit. Usídlil se uprostřed mé milované země na nejvyšší hoře, která stála a dodnes stojí uprostřed hlubokého lesa. Dnes se ten les nazývá Děsov, právě kvůli tomu, co se tam odehrálo.

 Timor z toho místa začal do celé země šířit Temnotu. Nešlo jenom o to, že byla tma, tedy zakryté slunce a černo všude kolem, ale na lidi doléhala tíha a hlavně strach. Ne taková ta panická hrůza, jako když člověk zjistí, že je sám v temné jeskyni, ale plíživý a ustavičný strach, který se pomalu vetře pod kůži a nedovoluje člověku jasně uvažovat. Asi jako když vám pomalu dochází, že máte ve své družině zrádce, ale ještě nevíte kdo to je a také nevíte, proč tam je a koho zrazuje. Pak pomalu přestáváte věřit všem, každý je podezřelý a každý vám ve vašich očích usiluje o život. Není tedy divu, že si lidé začali lhát, okrádat se, podezřívat, hádat se a zabíjet.

Jenže to ještě zdaleka nebylo všechno. Timor totiž nějakým způsobem z temnoty stvořil ohromné, zubaté, krvelačné a zlé zvíře. Bylo děsivé – zlo bylo jeho pevnou kostrou a tma masem. Šířilo mezi lidmi další strach a vypouštělo do mé země stále novou a novou temnotu.

Jenže jak už to tak bývá, strachem a tmou se naštěstí nenechali ovlivnit všichni. Povstalo jich proti tomu netvorovi osm – osm ostřílených válečníků, kteří se rozhodli zničit to zvíře a skoncovat tak s příšernou tmou, která znetvořila naši zemi. Vydali se na hrůzné a strastiplné tažení až do samotného srdce Děsova, překonali všechny překážky, ale bojovat s tmou nedokázali. Nevěděli jak. Neuvědomovali si, že tu tmu nenávidí a že strach a nenávist nelze porazit zase nenávistí, tím ji právě naopak spíše přiživují a dodávají jí sílu. Skutečný strach se dá porazit jen skutečnou láskou. Jenže komu ještě v té příšerné tmě zůstala láska? Odvaha snad, ale láska? Skutečná nezištná láska? Nikomu!

A přeci se jeden člověk našel. Nebo spíše našla – byla to dívka jménem Phulmia. Jen ona stále hořela láskou, a protože jí hořela uvnitř temnoty, sama vydávala světlo – teplé, jasné a tmu prorážející světlo.

A tak se Phulmia odhodlala k velikému činu. Když o něm řekla přátelům, báli se o ni a nechtěli o ni přijít a tak ji vyzbrojili mečem. Mramorovým mečem. Byla to práce trpaslíků pocházející ještě z těch krátkých Dob světla. Ona sama ho považovala za nejsilnější zbraň, i když je mramor ve skutečnosti křehký, protože meč byl ztvrzen přátelstvím. Dívka vzala meč a vydala se k tomu děsivému temnému zvířeti. Cesta byla zlá, ale lidé milovali její naději dodávající světlo a tak ji chránili a pomohli dostat se až k hoře. A tak se stalo, že Phulmia stanula před netvorem. Přišla právě ve chvíli, kdy se ho těch Osm pokoušelo zničit svými zbraněmi. Jenže tvorovi neublížila ani jedna rána. Když to Phulmia uviděla, zamávala mečem, upoutala tak tvorovu pozornost a sekla jej do pařátu. Tvor zavřeštěl, ale pařát mu okamžitě dorostl. A Phulmia pochopila. Pochopila, že musí zničit jádro, protože povrch se neustále obnovuje tím, co kypí zevnitř.

Proto, když se na ni rozzuřený netvor vrhnul, nebránila se a nebojovala. Pouze pozvedla meč a čekala, až netvor otevře svou ohromnou a děsivou tlamu. Když se tak stalo, skočila do ní a nechala se spolknout.

Chvíli se nedělo nic. Pak netvorovo břicho zevnitř proklál Mramorový meč a světlo Phulmie ho rozedralo na cáry.

A v tom všechna hrůza skončila. Temnota se trhala, po zemi se zase rozlil teplý sluneční svit, květy začaly kvést a lidé se opět začali smát. Tam, kde ještě před okamžikem dlel temný netvor, nyní bylo oslnivé světlo.

Když se oněch Osm v tom světle rozkoukalo, spatřili Phulmii, kterak se zvedá ze země, šat bílý jak lilie, oděná v záři. Byli překvapením ochromeni, protože si mysleli, že ji ta tma zabila. Ale netvor zabil jen její tělo, duch zůstal. Byl tak plný lásky, že jej nedokázala zničit ani zubatá temnota. A protože to nebyla láska k sobě samé, k jejímu tělu, ale k její zemi a k lidem, kteří v ní žili a žijí, její duch se spojil s touto zemí, která se od těch časů nazývá Phulmie. Oněch Osm to s úžasem pozorovalo. Phulmia se k nim otočila a každého odměnila za jeho oddanost svou silou. Svázala je každého s jedním živlem a propůjčila jim tak jejich sílu a vládu nad nimi. První bojovník dostal oheň, druhý vítr, třetí zemi, čtvrtá bojovnice, dívka, dostala vodu. Pátý, šestý a sedmá dostali jen sílu bez živlu, jeden bojovou, druhý všestrannou a třetí léčivou. A ten poslední dostal dar vidět a předvídat. A tak se zrodilo osm větví čarodějů Phulmie. Všech osm je zastoupených na Čarohorské univerzitě, ale to sem teď nepatří.

Phulmia ještě chvíli zůstala se svými lidmi, aby je učila lásce. Nakonec pak sice odešla, nebo přesněji splynula se svou zemí, ale ještě předtím modrou hvězdou označila svého nástupce, vládce Phulmie. A tak to chodí dodnes. Ona je tu stále s lidmi své země, jen už ji nikdo nevídá. Málo lidí se totiž dokáže dívat tak láskyplným pohledem jako ona. Ne že by byli zlí, jen málo vnímaví nebo příliš lhostejní. Navíc Ona sama rozhoduje, kým se nechá spatřit a komu tu poctu udělí. Přesto lidé, i když ji většinou nevidí, nezpochybňují její moc. Pořád se totiž stará o osud své země. Ona nejen že osobně volí každého krále nebo královnu, ale také je to ona, kdo kouzelníkům přiděluje jejich moc.

Jenže bohužel právě tak jak přetrvává Phulmia, přetrvává i Timor. Jen už nemá, a doufejme, že nikdy znovu mít nebude, tak velikou moc. Možná to záleží na obyvatelích Phulmie, možná na nějakých jiných vlivech, kdo ví. Zlo kolem té Temné hory, kde žil netvor, a kolem Děsova jaksi přetrvává doteď. Stahují se tam tlupy a bandy zločinců, loupežníku, lapků a hrdlořezů. Dá se říct, že je to jakýsi kraj, kde panuje bezvládí. Přesněji řečeno je to jakýsi kutloch, kam se ani sám král nebo královna pořádně nedostane. Oslabuje mou milovanou Phulmii zevnitř, proto je nutné neustále s ním bojovat. A právě v tomto kutlochu nejčastěji přebývá Timor, protože zdejším lidem vyhovuje. Uznávají ho jako svou záštitu, mají ho jako jakousi pojistku, že je nikdo nechytí a tak se vesele obohacují na úkor ostatních. Děsovští se děsí svého samozvaného pána, avšak je jim to milejší, než se dát zavřít a volat k zodpovědnosti za své skutky.

To je tedy příběh o tom, proč má země nese jméno Phulmie, a proč je nutné neustále bojovat s temným jádrem, jež hyzdí její krásu.

Dity :)