Na vinici

Vinice. Vinice na nebezpečném místě. Lidé je tam kdysi vysadili. Buď nevěděli, nebo se tam kouzelní a nebezpeční tvorové nastěhovali až potom. Tak jako tak, sbírat tam je velmi nebezpečné. Tak nebezpečné, že každý sběrač má svého osobního strážce, ochránce. Je běžné, že se lidé z této práce nevrátí…

<>

Bylo časné jitro a ve vinařově dvoře už se shromažďovali pracanti. Bylo vidět, že se jednotlivci mezi sebou více nebo méně znají. Až na jednu výjimku. Hned u brány postávala mladá dívka. Oblečená byla prostě a prakticky, na ramenou měla jednoduchý ruksak, vlasy stažené do copu. Zvláštní byl výraz její tváře. Byl nesmírně tvrdý, ochotný přijmout vše, co přijde. Když do dvora konečně vstoupil vinař, dívka opustila své místo a poprosila staršího tělnatého muže o práci.

„Tohle není nic pro princezny,“ ušklíbl se, sotva ji přelétl jediným strohým pohledem.

„Budu pracovat.“ Její hlas působil stejně jako její tvář. Bylo zřejmé, že si rizika i úskalí této práce jasně uvědomuje, přesto dále trvá na svém požadavku.

„Sebevrahy nepřijímáme, holčičko,“ odpálil ji vinař další ze svých klasických frází k tomuto typu zájemců o tuto práci.

„Já nehodlám umřít,“ řekla dívka odhodlaně. Tak odhodlaně, že do jednoho celý dvůr zvažoval, kde se to v ní bere. Mladý hoch, schovaný ve stínu stromu na opačné straně dvora, zvedl hlavu.

Vinař si děvče nerozhodně prohlížel. Nevěděl si s ní rady. Nakonec se uchýlil k poslednímu pádnému důvodu, bez kterého to beztak nešlo. „Nemám teď k tobě žádného strážce. Nevím o nikom volném. Jestli se k tobě nikdo nepřihlásí, nemůžu tě najmout,“ alibisticky pokrčil rameny.

Dívka pohodila hlavou, načež se mechanicky rozhlédla po lidech ve dvoře. Hocha ve stínu na druhé straně přehlédla. On ji ale viděl dobře. Zaujalo ho, jak řekla dívka svou poslední větu. Krom toho vinař ještě nezjistil, že jeho sběrač včera při práci utekl, a že už o něm nejspíš nikdy neuslyší. Ta dívka ho zvláštním způsobem potřebovala, nebyla však zcela bezmocná. Dělat chůvu holkám nebývá nic moc, ale on teď stejně nemá sběrače. A ta holka ho potřebuje, tak by to nemuselo být zas až tak zlé. Navíc ho něco v jejím postoji přimělo vystoupit od stromu a prostě říct: „Já ji vezmu.“

Vinař si hocha změřil pohledem a váhal. Nebylo mu to po chuti. Ale nakonec souhlasil a po stručné domluvě, týkající se pracovních podmínek a mzdy, novou sběračku s jejím strážcem propustil a oba odkázal na místo, kde budou dnes pracovat.

Děvče vyfasovalo košík, menší nůši a speciální sběračský nůž se zahnutou špičkou. Druhou nůši, o něco větší, měl strážce. A u pasu dlouhý tesák.

„Jsem Gerard, a budu k tobě zcela upřímný,“ představil se bez jakýchkoliv průtahů. „Jestli chceš tuhle práci přežít, budeš mě na slovo poslouchat. Nebudu na tebe nic zkoušet, takže bez řečí a okamžitě uposlechneš jakýkoliv rozkaz, který ti dám, byť ti bude připadat sebepodivnější.“ Nepůsobil jako hrubián. Mluvil stroze. Slova byla vystihující a přesně mířená. Nevypadal jako lhář.

„Já jsem Sára a nemám v úmyslu zemřít,“ představila se dívka. I ona svou větu mínila vážně. Byla to nevyřčená zpráva: Já ti věřím a budu tě poslouchat. Zneužiješ toho, a najdu způsob, jak ti ze života udělám peklo.

A tak vyrazili na vinici. Nekonečné řady vinných keřů se táhly kam až oko dohlédlo. Přes pláně kterých se každý bál. „Proč se tu vůbec sbírá, když je to tak nebezpečné?“ Zeptala se Sára, než se pustila do práce.

„Víno odtud chutná tak lahodně, že se vinařům vyplatí pronajímat si na každého sběrače strážce,“ pokrčil rameny Gerard.

Sára se sklonila a odřezávala do svého košíku bohaté hrozny. Nepřemýšlela příliš nad tím, že se nachází na velmi nebezpečném místě, ani nad tím, proč se tam vlastně nachází. Rozhodla se plně věnovat své práci. Protrhat keř před sebou, strhnout z něj přebytečné listí jako oponu, až se objeví nádherně uzrálé hrozny. Nožem jeden po druhém všechny hrozny odřezat, nepořezat si přitom prsty, pak hrozny uložit do košíku a posunout se dál. Když je plný košík, vysypat ho do Gerardovy nůše. Až se naplní, přijde na řadu i její nůše. Až se naplní i ta, půjdou domů.

Gerard stál celou dobu nad ní a pečlivě pozoroval jejich okolí. Ostatní sběrači byli kdoví kde, každý měl jiné tempo a navíc měla Sára podezření, že je vinař rozeslal každého jinam, i když nevěděla proč, a pro tuto chvíli jí to bylo relativně jedno. Zdálo se jí, že jsou široko daleko sami. Gerardovi ne. Čas od času od něj přišel nějaký rozkaz. „Teď se nehýbej.“ „Skloň hlavu k zemi.“ „Zazpívej.“ Byly tam i podivnější příkazy. „Postav se, sáhni si na nos a pak si zase sedni.“ Sára chvíli uvažovala nad tím, zda si z ní Gerard nedělá srandu. Pak si ale povzpomínala na několik příběhů o těchto vinicích a pochyby ji rázem přešly. Dovádivé víly, které si se smrtelníky jenom pohrávají. Přízraky, u kterých nikdo neví, co po něm vlastně chtějí. Tvorové dávno zapomenutí, které už zde nedokáže nikdo pojmenovat. A tvorové až nepříjemně živí a skuteční, jako jsou třeba chrünurchové. Vlci tu byli tím nejmenším problémem. Vinice byly zkrátka postaveny drze hned vedle Prastarého lesa, kde dávné báje stále ještě žily. Sára nechtěla vidět, co všechno jim na vinici dělá společnost. Soustředila se jen a jen na práci. Nezajímalo ji, jak tenká hranice ji dělí od smrti.

„Sáro,“ tiše promluvil Gerard a z tónu jeho hlasu bylo znát, že nejde o rozkaz.

„Hm?“ Zabručela, jako že poslouchá.

„Proč ses rozhodla dělat tuhle práci?“

Sára na okamžik ustala v činnosti a hleděla na neuřezaný hrozen před sebou. Pracovali tu už několik dní, nic je nesežralo, Sára pečlivě plnila všechny Gerardovy příkazy, Gerard toho nezneužíval, a tak se jejich vzájemná důvěra prohloubila natolik, že se strážce zeptal na otázku, která ho pálila od prvního dne. Sáře se líbilo předstírat, že to nikoho nezajímá, že její minulost přestala existovat, a že je jen ona a vinice. Nemohlo to tak ale zůstat napořád. Čím déle to bude nosit v sobě, aniž by se o to s někým podělila, tím větší to v ní napáchá škody. A Gerard byl v tomto okamžiku její nejbližší člověk. Strážce, placený za to, že ona nepřijde o život. „Slyšels o Malé Lučné?“ Maličká vinařská vesnice na hranici mezi lesy a vinicemi. Patřila odjakživa ke své starší sestře Velké Lučné. Obyvatelé Malé Lučné ani nechtěli nezávislost, jen poprosili Velkou Lučnou o snížení poplatků za pronájem vinic a prodej vlastního vína. Odpověď? Všechny je pobili. Byl to veliký masakr. Ona ho přežila. „Přišla jsem tam o všechno,“ o rodiče, sourozence, o své přátelé, tety, strýce, sousedy, ty co jí znali odmalička, o hocha, kterého milovala… „O všechno,“ dodala tiše.

Gerard se ošil. Znal jméno té vesnice. Všichni o tom masakru slyšeli. A on tam byl. Nechtěl na to vzpomínat. A nechtěl, aby Sára zjistila, že on stál v tomhle boji na druhé straně, i když se za to nenáviděl. Řekl jen: „Slyšel jsem, co se tam stalo. Proto děláš tuhle práci.“

„Nedělám to, abych umřela,“ ohradila se Sára. Bylo to pro ni velmi důležité. Nesnaží se spáchat sebevraždu! „Nikoho nemám, potřebuji si nějak vydělat, a tahle práce bylo jediné čestné zaměstnání, kde pořád potřebují nové lidi. Takové, kteří se se svou smrtí už nějak vyrovnají. Takové, kteří nebudou nikomu chybět,“ upřesnila to. „A platí dobře,“ dodala s pokrčením ramen. „Ty tu pracuješ proč?“ Položila Sára stejnou otázku spíše ze zdvořilosti, než ze zájmu. Ještě se nedokázala zajímat o jakoukoli jinou lidskou bytost. Ještě ne.

Na druhé straně vinice u lesa si mihla tmavá postava. „Tiše,“ ukončil jejich rozhovor Gerard a připravil se k možnému souboji. K otázce už se sám nevrátil. Neměl chuť na ni odpovídat.

<>

Stal se z nich dobrý pracovní tým. Gerard využíval všechny své znalosti o těch proklatých krajích a Sára ho na slovo poslouchala. Bylo jí jedno, že neustále balancuje na hranici mezi životem a smrtí, ale nikdy jeho práci nesabotovala. Chtěla žít, ale zároveň se nebála smrti. To Gerardovi vyhovovalo. Dobře se jim spolupracovalo a projevilo se to i na výplatě.

Jednoho večera se Gerard vracel z hospody. Nebylo na škodu čas od času vyměnit nějaké informace s ostatními strážci, a to se nejlépe dělalo nad pivem.

„Sáhneš na mě a začnu křičet,“ ozvalo se hlasitě z uličky, kolem níž procházel. Ten hlas znal. Co tu takhle pozdě v noci Sára dělá? Bez dalšího rozmýšlení do uličky zabočil.

„Co se tady děje?“ Zeptal se klidně, ale natočil se tak, aby se ve špatném osvětlení uličky zaleskl jeho dlouhý tesák. Sára stála zády k němu a naproti ní, jen pár palců od jejího těla, stál muž, který vyhlížel jako pouliční rváč. Gerard jako by viděl, co se tu odehrálo: Sára se zrovna chystala vyjít z uličky pryč, když ji dostihl tento slizký chlap s mastnými vlasy a těsně před tím, než ji stihl popadnout za loket, se Sára otočila a varovala ho dost hlasitě na to, aby si toho někdo všimnul. Chytrá holka.

„Tohle není tvoje věc,“ zavrčel rváč.

„Ale je,“ řekl klidně Gerard a stoupl si vedle Sáry. Ramenem přitom drhl o zeď, ulička byla velmi úzká. „Tohle děvče je má sběračka, a jelikož se dobří sběrači zatraceně těžko shánějí, nezkřivíš jí ani vlásek, nebo tě vykuchám jako kapra.“ Zvykl si na tu holku, a nehodlal o ni přijít jen kvůli choutkám nějakého prašivého chlápka.

Ten si je chvíli oba měřil pohledem. Vypadalo to, že by se po Gerardovi nejraději vrhnul a Sáru pak odvlekl někam pryč. Při pohledu na tesák, který si teď hověl v Gerardově ruce, ho však přešla chuť. Něco si zabručel pod vousy a pak se klidil z cesty. Gerard ho podmračeně pozoroval, dokud neopustil uličku. Pak schoval svůj tesák zpátky za pas a obrátil se k Sáře. „Co tu děláš takhle v noci?“ Kývl bradou do uličky.

„Já tu bydlím,“ chytila si Sára dlaněmi ramena a kývla za sebe, kde se ve zdi krčila malinkatá dvířka. Chvíli přemýšlela, že by si vymyslela nějakou lež, ale byla ráda, že ji Gerard pomohl, i když si jen chránil dobrého sběrače. Aspoň jako sběrač za něco stála.

„Tady?“ Nedokázal skrýt své zděšení. Nebyla to největší díra města, to rozhodně ne, ale taky to nebylo nejvhodnější bydlení pro osamělou slečnu. Byla na nejlepší cestě, jak přijít ke špatné společnosti. Nebo k úrazu. Nebo ještě hůř…

Sára na to jen pokrčila rameny. „Když jsem sháněla byt, na nic lepšího jsem neměla peníze. Vlastně jsem byla dost ráda, že mám střechu nad hlavou.“

Gerard to ani příliš nepromýšlel. Tady bydlet nemůže! „Mám docela velký byt a uvítal bych, kdybych měl s kým rozdělit nájem. Klidně bych tě tam mohl ubytovat.“

„A to jako proč?“ Založila si Sára ruce na prsou.

„Jsi nejlepší sběrač, jakého jsem kdy měl. Nenecháš se zabít ani vystrašit. Nehodlám přijít o tak skvělého parťáka jenom proto, že ho sejme někdo na ulici.“

Sára váhala. Pečlivě prohlížela Gerardovu tvář a hledala v ní náznak úskoku. Gerard ale opravdu vypadal rozčílen tím, že mu někdo šáhl na jeho sběrače. U něj by mohla být v bezpečí. Už ji nebavilo každý večer zapírat židli proti dveřím, aby se jí někdo nevkradl do komůrky, protože se dveře nedaly zamknout. Už ji nebavilo při příchodu otvírat dveře s obavou, že na ni třeba bude v komůrce někdo číhat. Už ji nebavilo poslouchat své opilé spolubydlící z vedlejších pokojů, nebo sledovat, jak si lidé s bídnou prací ničí tělo různými omamnými látkami. Bylo by hezké cítit se bezpečně. „Budu mít svůj vlastní pokoj?“ To bylo něco, bez čeho odmítala fungovat.

„Když ti nebude vadit, že bude oddělený jenom závěsem,“ pokrčil rameny Gerard.

Závěs není zeď, uvažovala Sára. Na druhou stranu, v tomto případě bude závěs bezpečnější než dveře. Bude mít bezpečí i soukromí. To by mohlo být opravdu hezké. „Tak jo, beru,“ natáhla k němu ruku. Stiskl ji na znamení dohody.

„Půjdeš hned?“ Zeptal se opatrně.

Sára se ohlédla na dveře za sebou. Váhala jen okamžik. Už toho místa měla po krk. „Zajdu si pro věci,“ oznámila stručně a zmizela v budově. V pokoji toho moc neměla, kdokoliv by se tam mohl vplížit a o všechno ji okrást, a tak peníze nosila vždy u sebe. Nic moc jiného vlastně neměla. Jen přikrývku a kotlík. To bylo vše. Nábytek patřil k pokoji. S radostí se s komůrkou rozloučila a otočila se k ní zády. Když obcházela byt pána domu, nachystala si peníz, kterým měla na konci měsíce zaplatit nájemné. Původně měla v plánu strčit ho pod dveře, ale když viděla, že se uvnitř svítí, zaťukala a vešla. Pán domu ještě seděl za svým pracovním stolem a něco hledal v papírech, nad nimiž usínal. Při Sářině příchodu prudce zvedl hlavu.

„Co chceš?“ Vyštěkl.

Sára beze slova přešla místnost a položila peníz na stůl před tělnatého muže.

„Ještě není posledního…“ začal, ale při pohledu na kotlík, který Sára svírala v podpaží, se zarazil.

„Nashledanou,“ kývla hlavou a odkráčela do noci. Jen ať si to užije. Říkala mu, že k tomu dojde. Jen příliš dlouho hledala jiný byt. Doufala, že se aspoň trošku stydí, ale zároveň o tom pochybovala. Spíš bude zuřit, že ztratil další nájemkyni.

<>

Gerardův byt nebyl velký, ale byl to byt. Vlastně byl dost útulný. Byla to velká čtvercová místnost, jejíž jednu třetinu zabírala opravdová koupelna s plechovou vanou a kamínky na ohřívání vody. Koupelna byla oddělena dřevěnou zdí, zbytek byl součástí jedné místnosti ve tvaru písmene L. Kout vedle dveří zabírala malá kamna, která zajišťovala vytápění bytu, ale také veškeré vaření. Vedle koupelny vznikl menší prostor, kde byla manželská postel. Tento kout bylo možno oddělit závěsem. Gerard se okamžitě pustil do přestavby. Ukázalo se, že manželská postel vlastně není jedna postel, ale dvě menší, sražené k sobě. Gerard jednu z nich odsunul a přetáhl do protějšího rohu místnosti, kde byl doposud kus prázdného prostoru. „Tady budu spát já,“ okomentoval svůj čin a ukázal na přetáhnutou postel. Naházel si tam své věci, taky jich moc nebylo. „A tam budeš spát ty,“ ukázal na zbylou postel za závěsem, a přenesl do vzniklého pidipokojíku malou truhlu. „Není veliká, ale na oblečení ti snad stačit bude. Já si můžu koupit novou. Nebo si prostě hodím věci pod postel,“ zazubil se.

„Díky,“ vydechla Sára. Bylo to maličké a improvizované, a vlastně to celé vzniklo z motivu rozdělit nájemné a ochránit si svého sběrače, ale poprvé za dlouhou dobu měla pocit, že se tu bude moci cítit doma. Domov. Teplý útulný domov. A spolubydlící. Žádné večery v samotě. Třeba konečně zaplaší přízraky její minulosti. Sára vyhlédla z okna. Byli až ve třetím patře, nad nimi už byly jen podkrovní bytečky. Nikdo jim nekoukal do oken. Ona z toho svého – ze svého okna – viděla jen černé střechy okolních budov. Tento dům stál totiž na okraji dělnické části města, dál už pokračovali jen nízké a honosné domky těch bohatších. „Dobrou noc,“ usmála se Sára snad poprvé na Gerarda a zatáhla závěs. Převlékla se ve svém maličkém pokojíku do noční košile a zachumlala se pod deku ve své nové posteli. Zdála se jí mnohem pohodlnější, než ta předchozí. Hlavně byla v bezpečí. Nemusela poslouchat kroky za dveřmi. Nemusela se obávat hlasů na chodbě. Jediné co slyšela, byl Gerard, jak zalezl do své postele a spokojeně oddychoval. Tu noc spala tak dobře, jak už dlouho ne.

Následujícího rána domluvili podrobnosti jejich společného soužití. Každý den se budou střídat ve vaření, takže i v nákupu potravin. Nájemné si rozdělí rovným dílem. Kuchyň (kamna a stůl) uklízí ten, kdo nevaří. Sára bude v čistotě udržovat vanu a Gerard záchod. Když bude závěs zatažený, Gerard za něj nepůjde, leda by se Sáry zeptal a ona mu to dovolila. Na koupelnu se nejdříve klepe, pak teprve je možno vstoupit. Odpoledne udělají druhý klíč, aby i Sára měla svůj. Olej do lamp budou kupovat na střídačku. A tak se jim spolu bude dobře žít.

Trávili spolu mnohem více času, než předtím. Oba byli rádi, že chmurným večerům už nejsou vystaveni sami. Bydleli v jednom bytě, což nutně vedlo k bližšímu seznámení. A nutně to vedlo i k tomuhle.

Jednou ráno u snídaně Gerard poznamenal: „Vzbudila jsi mě ze spaní. Křičela jsi nějaké jméno.“

Sára se zarazila. Ten den byla posmutnělá. Zdálo se jí o něm. Mluvili spolu. A pak… Znovu ho viděla v kaluži krve. Zamrkala. „Vzpomeneš si jaké?“ Chtěla dělat, jako by nic, ale věděla, že už ji zná Gerard natolik dobře, aby ji prokoukl. Možná právě kvůli její zamlklosti nakousl toto téma.

„Byl to Filip,“ upřeně ji pozoroval.

Čekala, že to přijde. Stejně ji to zasáhlo. Při zvuku jeho jména sebou nepatrně škubla a zavřela oči. Draly se jí do nich žhavé slzy. Chvíli trvalo, než byla schopna promluvit. „I o něj jsem přišla v Malé Lučné.“

„Hodně pro tebe znamenal, viď?“ Opatrně se zeptal Gerard.

Sára se trhaně nadechla. „Zemřel jako hrdina. Tomu, co ho propíchl, rozřízl hrdlo.“

Gerard zbledl. Tak nápadně, až si toho Sára i přes svůj zármutek všimla. Tázavě k němu obrátila své oči. „Já…“ vykoktal ze sebe, „taky jsem byl v Malé Lučné. A taky jsem tam o někoho přišel. Byl to můj parťák, můj nejlepší přítel, bojovali jsme spolu. Jmenoval se Norbert. A zabil ho muž, který už měl být mrtvý.“

Sáře chvíli trvalo, než jí to došlo. Filip zabil Gerardova nejlepšího přítele, parťáka, bratra ve zbrani. Gerardův parťák zabil Filipa. Gerard a Norbert bojovali na druhé straně. Gerard… „Jak jsi mohl,“ zasyčela a prudce vstala od stolu. „Podílel ses na vyvražďování mojí vesnice!“

„Já jsem musel!“ Bránil se Gerard. „Když se Malá Lučná začala dožadovat vyšších práv, Velká na to odpověděla tak, že všem svým bojeschopným mužům přikázala narukovat. Kdo to neudělal, ten celou svoji rodinu uvrhnul do obrovské bídy, protože jí úřady odebraly vinice a zabavily víno a zakázaly pracovat. Nikdo neměl na výběr!“

Sára na něj jen vytřeštěně zírala. Slyšela o zrůdnosti úřadů Velké Lučné, ale nikdy nepřemýšlela nad tím, zda se vztahuje i na její vlastní občany. Bylo to strašné. Velká Lučná donutila své muže ke krveprolití. Gerard vraždil v její vesnici. Jinak by odsoudil k smrti svou vlastní rodinu. Takhle pomohl ke smrti té její. Přišel tam o přítele. Zabil muže, kterého ona milovala. Muž, kterého milovala, zabil Gerardova přítele. Zrůdnost Velké Lučné byla dokonalá. A kdyby se teď s Gegardem stali nepřáteli, ta zrůdnost by byla jen dovršena. Je to jen minulost. Bolavá minulost. Ale je pryč. Nikdo ji už nezmění. Nenáviděla Velkou Lučnou. Bydlela s mužem, který proléval krev její domoviny. V prvé řadě ale bydlela se strážcem, který se jí postupně stal přítelem. Stálo ji to spoustu sil, a když to vyslovila, trošku si připadala, jako by zrazovala Filipa. Ale on by si to nepřál. Nechtěl by, aby ta zloba zvítězila i nad ní. Nezrazuje ho. Ne. „Norberta je mi líto,“ řekla přiškrceně.

Gerard na ni překvapeně hleděl. Viděl, jak se to v ní bije, a napůl už očekával, že se po něm vrhne s nožem v ruce. To, co řekla, ho naprosto odzbrojilo. Tiše řekl: „Mně je líto Filipa.“

To už se Sára neubránila slzám. Nikdy ji neviděl plakat. Nevěděl dost dobře, co si s tím počít. Sára byla… Tvrdá. Nikdy neplakala. Možná to bylo vůbec poprvé, co pustila svůj žal ven. Co se stala opravdu zranitelnou dívkou. A on se tím cítil zahanben, napaden. Musel se bránit. „Chvíli na to, co jsem viděl Norberta mrtvého klesnout k zemi, jsem dostal ránu do hlavy. Když jsem se probudil, viděl jsem kolem sebe pole mrtvých. Nepřežil nikdo. Nikdo z vesnice, ani nikdo z vojáků. Ve Velké Lučné už o tom nejspíš obdrželi zprávu. Měl jsem být mrtvý. Ale nebyl. Doma to však nikdo nevěděl. A já se rozhodl, že už se to nikdo nedozví. Stal jsem se pro ně mrtvým. Tak bude má rodina v bezpečí a já už nebudu muset prolévat žádnou krev. Norbert o tom často mluvil, že uteče z armády a nebude poslouchat její zpropadené vedení. On to nestihl. Rozhodl jsem se udělat to za něj. Konečně jsem se vzepřel. Musel kvůli tomu zemřít můj přítel, abych se dokázal od Velké Lučné osvobodit. Až jeho smrt mě donutila konečně to udělat.“

Sára pozorně poslouchala. Chápala ten příběh. Bolelo to, ale chápala ho. Chápala ho a měla potřebu doplnit ten svůj. „Když Filip zabil toho muže, co mu vrazil meč do břicha, ještě chvíli žil. Stihla jsem k němu doběhnout a rozloučit se s ním. Řekl mi...“ Sára se odmlčela, aby nabrala do stažených plic další vzduch. „Řekl mi: ‚Já umírám, ale ty musíš žít dál.‘ Musela jsem mu slíbit, že se nepokusím jít za ním. A když pak vydechl naposled, zůstala jsem vedle něj a potřísněná jeho krví jsem objímala jeho mrtvé tělo. Žal mi nedovolil vstát. Ležela jsem tam jako mrtvá po několik hodin, dokud vše neutichlo. I potom jsem ještě truchlila. A pak jsem se vydala hledat místo, kde budu žít a kde nebudou žádné vzpomínky na Filipa.“

„Proto ses rozhodla jít pracovat na vinici?“ Zeptal se Gerard po chvíli zadumaného mlčení.

Sára přikývla. „Potřebovala jsem peníze, abych se mohla nějak… čestně uživit. A i když jsem se snažila jít dál, bylo mi jedno, jestli při té práci zemřu, nebo ne,“ dodala popravdě. „Ale nebyla to sebevražda. Nešla jsem tam zemřít. Jen by mi moc nevadilo, kdyby k tomu náhodou došlo,“ obhajovala se spíše před sebou než před Gerardem.

<>

O několik dní později dostali zvláštní úkol. Vinař už delší dobu pozoroval, že se jim daří. Viděl, že se vracejí z vinice s plnými nůšemi, živi a zdrávi, oba dva. Už dost dlouho. Zjevně šlo o prosperující dvojici, ať už mezi nimi bylo cokoliv. Samotného ho totiž překvapilo, když si zrovna zadumaný uzavřený Gerard vzal na starosti to děvče. Ale byli opravdu dobří, mohli by to zvládnout… „Vítám vás,“ tiše zhodnotil pohledem dvojici před sebou. „Dnes mám pro vás speciální úkol,“ usmál se, avšak v úsměvu nebyla ani stopa vlídnosti. „Nemohl jsem si nevšimnout, jak se vám dvěma daří, proto jsem se vás dnes rozhodl vyslat na vinici v Pomezí.“

U dvojice to vyvolalo rozdílnou reakci. Sára se snažila přijít na to, kde vlastně leží Pomezí. Soustředěně se u toho mračila. Gerard se na vinicích pohyboval o něco déle. Dobře věděl, co je Pomezí zač. Tam sahají vinice až k začátku lesa. K začátku Prastarého lesa. A tam mají všechny ty kouzelné bytosti navrch. Jsou skoro doma, jejich síla je tam mnohem větší, než jinde na vinicích, a oni se tam pohybují s mnohem větší samozřejmostí a sebejistotou. Víno odtamtud je velmi žádané a odpovídá tomu i jeho cena. Existuje však jen málo sběračů, kteří se z Pomezí vrátili. Vlastně možná nanejvýš jeden, a ten podle všeho dávno zešílel. Gerard polkl. Tohle bude těžká šichta. Ale vzal to. Možná ani sám nevěděl, proč.

Když seděli na koňském povoze, který rozvážel pracanty po vinicích, nepromluvili ani slovo. Teprve až byli všichni ostatní sběrači i strážci vysazeni na svých stanovištích, se Gerard pustil do tiché a stručné instruktáže: „Pomezí je velmi nebezpečné místo. Ze všech začarovaných vinic je Pomezí nejnebezpečnější. Už jsem slyšel o tom, co se tam děje. Za bílých dní a za temných nocí. Proto je nesmírně důležité, abys okamžitě uposlechla každý rozkaz, který ti dám. Ať bude sebepodivnější.“

Sára jen tiše přikývla. Přemýšlela nad tím, proč je vinař poslal zrovna sem. To víno asi musí být hodně dobré. A hodně drahé. Takže mu jde o peníze. Nebo se jich chce zbavit? Představují hrozbu?

Ze začátku to vypadalo, že práce bude stejná jako všechny ostatní dny. Sára jen uřezávala nádherné plně nalité plody a Gerard ji občas tiše řekl, ať zůstane chvíli bez hnutí nebo ať začne prozpěvovat nějakou písničku. Pak však sám kamenný Gerard začal jevit známky neklidu. „Uklidni se, Gerarde,“ řekla tiše Sára, aniž by zvedla oči od své práce. „Dávám pozor, co říkáš, a jsem připravená udělat úplně všechno. Když zůstaneš klidný i ty, dobře to dopadne.“ Gerard něco zabručel v odpověď a zhluboka se nadechl. Sáře však neuniklo, že po ní čas od času hodil pohledem. Jako by se ujišťoval, že tam Sára pořád je. Kolem se totiž začaly dít podivné věci. A on nevěděl, jak si s nimi poradit, neboť s tímto se ještě nikdy nesetkal, jen o tom jednou slyšel v hospodě, když sbíral informace, co by se mohly hodit.

„Sáro,“ řekl tiše a nespouštěl přitom oči z postavy, která k nim neslyšně kráčela vinicí. „Jde k nám jeden z nich. Nevšímej si ho a pracuj dál. Za nic na světě se mu ale nedívej do očí,“ instruoval. Sára přikývla, jakože rozumí a Gerardovi se stáhlo hrdlo. Tušil, kdo je ten muž, který přichází vedlejším řádkem. A bál se. Bál se, že to Sára nezvládne. I když věděl, že zbraň je mezi kouzelnými až ta nejkrajnější možnost a že se nikdy nesmí vytáhnout, dokud to není otázka života a smrti, pootočil svůj tesák tak, aby ho mohl ve vteřině tasit.

Sára sbírala hrozen po hroznu. Ani neslyšela kroky příchozího. Vlastně si jeho přítomnost uvědomila až když se na druhé straně vinné hlavy (tak se říká jednotlivým vinným keřům) objevily jeho boty. Nelíbilo se jí, že nejsou slyšet žádné známky jeho bytí, zamrazilo ji z toho po zádech. Avšak přinutila se pracovat dál, její ruce skoro ani nezaváhaly. Příchozí si na druhé straně dřepl, prostrčil dlaně mezi listy a na její ruce je položil. Byl to pomalý a něžný pohyb, skoro to působilo dojmem, že jí chce příchozí pomoct. Sára se mu chtěla jemně vymanit a pokračovat v práci, když v tom si všimla malé jizvy nad palcem těch druhých rukou. A poznala je. Na druhé straně keře seděl Filip. Filip, kterého viděla umírat v kaluži krve. Filip, jehož ztráta palčivě bolela i po té dlouhé době. Filip…

„Sáro, to není on,“ řekl Gerard se staženým hrdlem, ale zbraň nevytasil. Nebyl si jist, jak by na to ten tvor zareagoval. Mohl by ji na místě zabít. Nebo taky ne. Věděl jen, že to není Filip, a že se mu Sára nesmí podívat do očí.

Sára už nebyla schopná pracovat dál. Seděla na zemi, své ruce ve Filipových, celá se třásla a nevěděla, co si má myslet. Tolik toužila pohlédnout na něj. Jeho tvář už začínala v její paměti blednout. Chtěla, chtěla, aby to byl on, a aby s ním mohla odejít. Gerardova slova pálila v srdci: „Sáro, to není on.“ Jak to může říct? Přeci pozná jeho dlaň, když ji má před sebou! Pozná jeho lehký stisk! Proč Gerard říká takové věci? Lehce palcem pohladila ruce před sebou. Jedna ruka ji pustila a pohladila po tváři. Tak jemně, jak to dělával Filip. Sklouznul palcem od ucha podél čelisti až po bradu a jemně jí zvedl hlavu, aby mu viděla do tváře.

„Sáro,“ přiškrceně se ozval Gerard. Nesmí! Tohle přece nesmí! Není to fér! Tohle je příliš účinný způsob, jak si ji podrobit! A on ji neochrání, protože nemůže udělat nic pro to, aby tomu zabránil. Ona tomu tvoru pohlédne do očí, a on si ji pak odvede do lesa, aby si ji tam navždy nechal, nebo aby snědl její duši, nebo co to se svými oběťmi vlastně dělají! Nemůže nic udělat. Jen se na to dívat. Přijde o ni. O parťáka. O přítelkyni. O Sáru. „Prosím, zůstaň se mnou,“ splynulo mu z úst, ani nevěděl jak. Ta slova chtěla být zašeptána.

Ta slova pronikla až k Sáře, byť téměř nebyla slyšet. Na poslední chvíli se zarazila, a i když ji to stálo nepředstavitelně mnoho sil, zastavila se pohledem na Filipových ústech. Nedívej se mu do očí, tak zněla Gerardova instrukce. To není on. Sama byla u toho, když mu přestalo tlouci srdce. Viděla ho zemřít. To není on. Netoužila po ničem jiném, než být s ním. To není on. Vlastně toužila ještě po něčem. Chtěla, aby Filipova duše spočinula v pokoji na místě, kde už bude všechno v pořádku. Nechtěla, aby nějaká bytost, ať už je to kdokoliv, nosila jeho tělo, jako by byl stále živ. Zavřela oči a vydechla: „Prosím odejdi.“ Mluvila k tomu tvoru. Znamenalo to mnohem více, než řekla. Chtěla, aby ten tvor odešel a už nikdy na sebe nevzal Filipovu podobu. Chtěla, aby ho už nevolal z hrobu a ze smrti, ale aby ho nechal spát. Mluvila ale i k Filipovi. Byl mrtev. A ona si to bolestně uvědomovala. A uvědomovala si, že to ona ho nechtěla nechat jít. Její život pokračuje dál, tak jak si to on sám přál, nemůže se s ním tedy pořád vláčet. Musí ho nechat odejít. Prosím zůstaň se mnou… Filip musí odejít. Nikdy na něj nezapomene. Jeho místo v jejím srdci už ale postupně začal zabírat někdo jiný. Někdo, kdo nenápadně léčil tu ránu, která jí po Filipovi zbyla. Někdo, kdo se stal novým důvodem, proč žít. Ne pro plnění přání její mrtvé lásky. Uvědomila si, že teď už žije pro někoho dalšího. Prosím, zůstaň se mnou. I ona tu chtěla zůstat. Nebude k tomu hluchá. A tak zopakovala přízraku před sebou: „Prosím odejdi. A už se nikdy nevracej.“ Dotyk na její bradě povolil. Když otevřela oči, přízrak byl pryč. Vydechla. Zvládla to. Ať je Filipova duše v pokoji.

Když přízrak odešel, Gerard nevěřícně zíral na Sáru. Sama ho poslala pryč. Postavila se tomu a nenechala se od něj vlákat do pasti. Ona… Udělala to, co říkal. Zůstala s ním. Nechápal to. I na něj to přízraky zkoušely, měly však na sobě její podobu a Gerardovi vždy stačilo sklonit hlavu a podívat se na skutečnou Sáru, a věděl, kde má zůstat. O Sáru se ale bál. Věděl, že to přijde, a že se objeví. Nikdy by ho ale nenapadlo, že se mu zvládne takhle postavit. Zřejmě narazil na tu nejmoudřejší a nejstatečnější dívku v celé zemi. A podílel se na vyvražďování její rodiny. „Sáro,“ začal, aniž by tušil, co chce vlastně říct.

„Teď na mě prosím nemluv,“ přerušila ho tiše a vrátila se ke své původní práci. Plakala. Musela Filipa vyplavit ze svého srdce. Musela ho oplakat. Od onoho osudného dne to ještě neudělala. Vlastně se s ním ani nerozloučila… Sbohem… Tiše přijímala tu skutečnost, že Filip už navždy odešel. A že je tu teď Gerard.

Gerard stále nervózně pozoroval přízraky. Zdálo se, že je Sářina reakce zaujala, že je ta dívka teď přitahovala ještě víc, ale žádný přízrak už nepřišel až k ní. Krom toho se přízraky postupně změnily. Ještě několikrát zahlédl Filipa, jak se mihl kdesi na kraji vinice. Pak si ale všimnul, že mužské postavy už nepatří Filipovi, ale jemu, Gerardovi. Překvapeně zamrkal. Věděl, co to znamená, ale zdráhal se tomu uvěřit. Pohlédl na Sáru tak, jak na ni ještě nikdy nehleděl a neskutečně zjihl. Zůstala s ním.

<>

A tak byli Sára a Gerard těmi, co se vrátili z pomezí. Víno bylo skutečně tak dobré a tak drahé, jak se všude povídalo, a tak si za ty dvě nůše pohádkově vydělali. Rozhodli se opustit malý stísněný byt a koupit si domeček na kraji města. A pokud vím, vzali se a mají spolu krásné a šikovné děti. Říká se, že si na ně kouzelní tvorové na vinicích tak zvykli, že už nikdy neublížili jim, ani jejich dětem. Zní to skoro jako pohádka, to připouštím. Vlastně je jen na vás, čemu budete věřit a čemu ne. Vinice i nadále zůstaly nebezpečným místem, kam mnoho lidí nechodí, a pravdou je, že byli, jsou a budou hranicí mezi lidmi a Prastarým lesem. A možná ještě žije rodina, jejíž členové jsou schopni beztrestně se po té hranici pohybovat. Kdo ví…

Dity :)