Cena života

Ležím na chladné dlažbě, kašlu krev a vím, že smrt už na sebe nedá dlouho čekat. Zbývá už jen pár okamžiků, tak vzpomínám na to, jaký jsem měla život.

Dětství moc velkou pozornost nevěnuji. Vždycky jsem byla jen to nalezené děcko. Moc dětí si se mnou nehrálo, takže jsem chodívala do lesa. A tím pádem byla ještě divnější. Proto mě dost udivilo, když mi Lon v mých asi čtrnácti letech vyznal lásku a chtěl se mnou chodit. Bylo mi to trošku divné, ale tak hezky se koukal, a já už několik měsíců závistivě pokukovala po zamilovaných párech a tiše toužila po tom, aby mě také někdo miloval. Ale bylo to jinak…

Stojím uprostřed hloučku. Všichni se mi smějí. „Naletělas,“ vysmívá se mi i Lon. „To sis vážně myslela, že by chtěl někdo jako já chodit s někým, jako jsi ty?“ „Tak proč?“ v očích mě pálí slzy. Můj dotaz doprovází salva smíchu z hloučku. „Abych všem dokázal, že tvé nechtěné a  osamělé srdce zlomil Lon,“ šklebí se od ucha k uchu a přitahuje si k sobě nějaké děvče odkudsi z druhé strany vesnice. Je moc krásná a taky vyspělá. Já (skoro ještě dítě) e s ní nemůžu rovnat. Ten pohled mě dopaluje. „Ty to připustíš?“ koukám na dívku. Hlas už mi začíná nepřirozeně přeskakovat. „Vidíš, co mi udělal a necháš se jím obejmout?“ „Mě může někdo milovat,“ výsměšně mi hledí přímo do tváře. „Co jsem vám udělala?“ Z očí mi už tečou proudy slz. Připadám si tak sama a tak slabá. Proč by mě měl chtít? Jsem jen dítě bez rodičů, beze jména, bez minulosti, bez budoucnosti. Ale nenávidím to tu. Nezůstanu už ani minutu. Otáčím se a jen v pláště a vlněných šatech, tak jak zrovna jsem, běžím vstříc lesu. Našla jsem tam klid a pokoj, snad naleznu i smrt. Nikdo za mnou nic nekřičí, nikdo se mě nesnaží zastavit, nikdo mě nepronásleduje.

Už dlouho běžím, bez zastavení, beze směru. Dech i síly docházejí, soumrak se snáší. Slyším zavytí vlka – dost blízko u mne. Znovu se dávám do běhu pobízená spíše pudem sebezáchovy, než skutečnou touhou žít. Už jich slyším víc, jsou mi na stopě, dusají mi v patách, vyjí blíž a blíž a je jich čím dál víc. Kam? Rozhlížím se po stromě, jehož větve by byly dostatečně nízko, abych na ně mohla vyšplhat. Konečně! Vrhám se k němu, kolem mýtina. Nejbližší vlk už je jen pár skoků ode mne. Odrážím se, abych zbylou vzdálenost mezi sebou a první větví překonala skokem. Jenže ve stejnou chvíli se odráží i vlk. Mé prsty se sevřely kolem větve. Pozdě. Do stehna se zahryzávají ostré vlčí tesáky. Ze rtů my splyne zoufalý výkřik. Držím se větve, visím ve vzduchu a snažím se vlka setřást. Jeho zuby se ale jen zahryzávají hloub a hloub do masa a snaží se mě strhnout na zem. Bolest náhle ustává. Pohlédnu dolů a vidím vlka s krvavou tlamou, jak bez dechu leží na zemi a z hrudi mu trčí šíp. Z lesa vyskakuje mužská postava a ohání se kolem sebe loučí. Rychle překonává vzdálenost mezi sebou a mnou, hází louč na hromadu chrastí pod stromem. Ta okamžitě vzplane. Vlci ještě nejsou tak vyhladovělí, jako v zimě a raději jdou hledat jinou kořist. Můj zachránce hasí většinu ohně a poté přichází ke mně. Já stále visím na větvi, ruce v křeči, oči vytřeštěné na křeč vytékající z mé nohy. Zachránce ke mně klidně hovoří. Nemůže mu být víc než šestnáct. Jemně se mi snaží rozevřít sevřené ruce. Strach mě ještě neopouští, ale síly ano a já mu padám přímo do náruče. Jemně mě pokládá na zem k ohni a čistí mi rány po zubech. Stále mi něco říká, ale ke mně nedoléhá už ani slovo. Místo toho mě objímají mrákoty.

Ráno mi do tváří padají sluneční paprsky a já s údivem zjišťuji, že nic z toho nebyl sen. Ane můj zachránce.

Vzpomínám, jak krásně se na mě podíval. Zachránil mi život, měl právo žádat mě o cokoliv, dokonce jsem se bála toho nejhoršího. Ale on to nechtěl. Staral se o mě a nečekal za to žádnou odměnu. Na svém koni, kterého měl poblíž, mě potom odvezl do nějaké lovecké chaty, kde jsme pobyli pár dnů, než se mi noha zahojila. V den, kdy jsme plánovali odjezd, mě nechal v chatě samotnou, aby mohl nalovit maso do zásoby. A ten den přijel k naší chatě někdo neznámí. Pravděpodobně trestanec, který v lese hledal úkryt…

Stojím za dveřmi chaty a srdce mi divoce buší. V ruce mám jen nůž na maso. Dveře se otvírají a dovnitř nahlíží chlap jako hora. Nejdřív pohledem přejíždí místnost, pak se jeho pohled zastavuje na doutnajícím ohništi a v tu ránu trhá dveřmi a nahlíží za ně. Ztěžka polykám a oháním se nožem. Chlap chytá mou ruku a bez problémů mi nůž vykroutí. Křičím. Chlap mě k sobě přitahuje, tiskne mi hrdlo a mezi dveřmi mě zdvihá skoro půl metru nad zem. Snažím se volnýma rukama povolit chlapovo silné sevření, ale nestačím na něj. Před očima už mi naskakují mžitky.

A pak opět zasahuje jeho šíp. Strhává chlapa k zemi, já bezvládně padám vedle něj a sípavě natahuji do plic vzduch. Přibíhá, doráží chlapa a pak se starostlivě sklání nade mnou. Už podruhé mi zachránil život…

Tehdy jsem ještě netušila, co jeho pohled znamenal. Nicméně tato událost vedla k tomu, že mě neučil zacházet s noži a později s lukem a šípy. Původně měl v plánu svěřit mě pod ochranu některé z vesniček, jimiž jsme projížděli, ale neudělal to. Místo toho mě učil plížit se a lovit. Žili jsme z masa a kožešin ulovených zvířat.

Brzy se stalo, že jsme se nachomýtli k hořícímu statku, v němž uvízlo hospodářovo dítě. On se tam bez váhání vrhl a dítě zachránil. Hospodář byl tak vděčný, že mu pro mě dal malou kobylku. Normálního muže by neunesla, takže by ji stejně neprodal, ale mně bohatě stačila. A tak jsme od té chvíle mohli jet koňmo oba a naše cestování za zvěří se tak zrychlilo.

Jednou jsme, jako obvykle, při cestě zkřížili zvířecí stezku. Sesedl z koně a pustil se do lesa podle ní. Já na své kobylce čekala, až se vrátí, když tu se ozval jeho výkřik a hrozivé zamručení…

Okamžitě kopu Jitřenku do slabin a vjíždím mezi stromy. On tam stojí zády ke skále a s taseným mečem a před ním ohromný černý medvěd. Neváhám už ani vteřinu – strach o něj mi vede ruku. Vytahuji nůž a vrhám ho přímo proti šelmě. Ta se na mě pomalu otáčí. Vydávám dráždivý skřek a ještě pár vteřin čekám na místě, než ho nechá na pokoji a vrhne se směrem ke mně. Pak otáčím koně a uháním lesem jak nejrychleji dovedu. Z náhlého popudu odbočuji vpravo a zjišťuji, že se přede mnou otevírá hluboká průrva přehrazená spadlým kmenem. Vjíždím na něj nedbaje kymácení. Jsem už téměř na konci, když medvěd vstoupí na kmen za mnou. Zakymácel se ještě hrozivěji a Jitřenka raději poslechne své instinkty a zbylou vzdálenost překonává skokem. Pod kopyty je cítit pevná zem, ale medvěd už je v polovině. Pobízím kobylku – kope do kmene a shazuje ho. Medvěd v poslední chvíli pochopí a snaží se jako my zbývající vzdálenost přeskočit. Ale pozdě. Kláda padá dolů a černý medvěd s ní.

Lesem se ozývá jeho hlas plný obav. Volá mé jméno. Setřásám napětí a odpovídám. Vjíždí na druhý okraj srázu. „Kde je medvěd?“ Pln obav očima pročesává každičký kousíček lesa kolem mě. Mlčky ukážu dolů. Přikývne. Chvíli hledá místo, kde jsou k sobě okraje rokle blíž, pak ji mohutným skokem přeskočí a přijíždí ke mně. „Jsi v pořádku?“ Ptáme se očima jeden druhého. Oba už stojíme na zemi, ani vlastně nevím jak. „Neměla jsi to dělat. Kdyby tě…“ přistupuje až těsně ke mně a chytá mě za ramena. Pohlížím mu do očí. Co v nich vidím, mě překvapuje. A náhle mi vše dochází a já to konečně chápu. Jemně mě přitáhne ještě blíž a zašeptá: „Miluji tě.“ Více slov v té chvíli není třeba. Nakloní se a políbí mě. Rychle se však odtahuje. Srdce mi buší jako zvon. Nechci aby to skončilo takhle. Toužím po dalším polibku. Přitahuji se blíže k němu, až se naše těla téměř dotýkají. „Já tebe taky,“ šeptám pravdu, kterou jsem si dlouho nechtěla připustit. Všechny pochyby hážu za hlavu a líbám ho. Okamžitě mi polibky začne oplácet, obejme mě kolem ramen a tiskne mě k sobě. Rukama mi zajíždí do vlasů. Objímám ho kolem krku a přeji si aby tento okamžik nikdy neskončil…

Mluvili jsme o tom pak u ohně. Šeptem mi odpověděl na moji otázku. Poprvé si uvědomil, že mě miluje, když přišel k té chatě a viděl jak mě škrtí ten chlap. Tedy necelé dva týdny poté, co mi zachránil život. Já k tomu potřebovala víc než rok a došlo mi to až ve chvíli, kdy ho málem sežral medvěd.

A tímto okamžikem se náš společný život změnil. Ruku v ruce jsme jím procházeli dál a dál. Následující čtyři roky patřili k těm nejkrásnějším mého šedivého života.

A pak to přišlo. Už delší dobu jsme od různých lidí slýchali o nepokojích, ale teď už se to dotýká i nás. Povstalci si nás našli sami. S našimi dovednostmi a bojovou sladěností jsme se celkem rychle dostali do jejich středu. On se spřátelil s Bonym, jedním z nejlepších šermířů v zemi. Jeden za druhého by teď nasadili i život.

Netrvalo dlouho a nepřítel v odpověď na rostoucí armádu povstalců přitvrdil.

Jenže on je úžasný. Dříve či později si najde cestu ke každému. A ze všeho dokáže najít nějakou výchozí cestu. Asi proto si ho povstalci zvolili za vůdce.

Myslím, že mě chce požádat o ruku. Souhlasila bych, ale než kdokoliv cokoliv udělá, padne na nás šedý stín…

Stojím u potoka a vytřeštěně zírám na svou dlaň. Vybavuje se mi, jak před několika měsíci v povstaleckém táboře vypukla epidemie a jak jsem pomáhala tuto hrozbu odrazit. Přece nemůže být možné, že jsem vykašlala krev! Umřu! Během několika měsíců jsem naprosto tuhá! Panika. Pomozte mi někdo! Prosím!!!

A pak se ve mně něco hne. Ne! On se to nesmí dovědět! Působila bych mu tím příliš velkou bolest. Dávám se rychle dohromady. Slyším jeho tiché kroky. Oplachuji si ruku v potoce. Diví se, co se děje. Skrývám nervozitu a odpovídám, že nic. Nezní to přesvědčivě, ale nic jiného mě v tuhle chvíli nenapadá…

Několik týdnů se mi dařilo příznaky skrývat. Krev jsem vykašlávala pořád, a proto jsem s sebou začala všude nosit kapesník. Nikomu jsem to neřekla. A on se ke mně chová tak hezky. Někdy mě napadne, jestli náhodou nemá nějaké tušení.

Zajali mě. Ne nepřítel, ale „neutrální“ banda, která se přidá jednou na tu a podruhé na onu stranu – podle toho, kdo dá víc. Drží mě v malé místnůstce. Kašel je čím dál horší. Kéž bych se s ním mohla alespoň rozloučit, říct mu, jak moc ho miluju. Jen jedno setkání…

Do dveří vráží velice nesympatická holka z jejich bandy s povýšeným pohledem. Je mi trošku povědomá. „Jsi volná,“ přerušuje mé úvahy. Nevěřícně k ní zvedám pohled a stavím se na nohy. „To mě necháte jenom tak odejít?“ Mám nepříjemné tušení. „Máme lepší úlovek,“ ušklíbla se. „Jejich vůdce. Ten hlupák se za tebe obětoval.“ Krev mi tuhne v žilách. Co to provedl? Vůdce! Copak neví, že můj život už nemá žádnou cenu, protože už dlouho nepotrvá? NEVÍ! Co jsem to provedla? Lhala jsem mu a on… Panika s každým nádechem narůstá. Nejsem schopna slova ani pohybu. Čirá hrůza je to, co mi teď místo krve proudí žilami a místo vzduchu klouže do plic. Nakonec mě zdusí záchvat kašle. Ona na mě posměšně pohlédne. „Tys mu to neřekla? Ne? Takže on to neví! No tohle si ujít nenechám!“ Popadá mě za zápěstí a táhne mě z kobky. „Co to děláš!“ Konečně nacházím ztracenou řeč. „Je to sice nepřítel,“ odpovídá, „ale měl poslední přání.“ Tlukot srdce se ještě zrychluje. Chce se se mnou rozloučit! Chce mi dát sbohem! A to aní neví, že se obětoval zbytečně! Po tváři mi ztéká osamocená slza a s ní přichází rozhodnutí: Nesmí se to dovědět. Ještě jednou to musím zakrýt a nedat na sobě nic znát. Ještě jednou, naposled…

Křičí mé jméno, já křičím jeho a běžím k němu. Ruce má v okovech přikovaných k podlaze, nohy stejně tak, ale stojí. Přibíhám k němu a vrhám se mu kolem krku. Je zraněný, poznala jsem to z výrazu jeho tváře. Asi zlomené žebro. Ale nedbá toho, objímá mě, jak jen mu pouta dovolují, a přitahuje si mě k sobě. Chvíli jeden druhému hledíme do obličeje. V jeho očích vidím hluboký smutek, ale i naději a radost – radost z toho, že já můžu odejít. Zato v mých očích sídlí jen smutek a čiré zoufalství. Vidí je. Naposledy mi zajíždí rukou do vlasů a tiskne své rty k mojím. Oplácím mu polibek. Každou buňkou svého těla ho prožívám a pečlivě si ho ukládám do paměti. Byl zoufale krátký, všechno se ve mně bouří, když přestává. Všechno si přeje, aby nikdy neskončil. On ale přece končí, aby mi naposledy zašeptal, jak moc mě miluje. Měla bych mu říct totéž, ale nejsem schopna vypravit ze sebe jediné slovo. Slzy se mi koulejí po tváři a na mou mysl doráží skutečnost, že se obětoval zbytečně. Že za chvíli ztratí svůj život v naději, že tím daruje spoustu let života mě. Jenže já umřu. Za pár měsíců. A on zemře teď. Z náhlého popudu propukám v hlasitý pláč a vrhám se mu na hruď. Nechci ho opustit! Nechci aby zemřel! Nesmí se to stát!

Chytilo mě několik paží a odtáhlo od něj. Ostře se napomínám. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Zvednu svůj pohled. Dívá se přímo na mě. Pohled mu oplácím. Je tak klidný. Ústy mu naznačím „Miluji tě…“ Kývá hlavou v pochopení. Síní se rozléhá povel – kuše jsou nabity. Muž za ním zvedne ruku, kuše míří. Muž ruku spouští a několik šipek se mu zabodává do těla. Stále mi hledí do očí tím klidným jasným pohledem, který ale zoufale rychle vyhasíná, jak z něj vyprchává život. Zavírá oči, jako by usínal, kolena se mu podlamují, jako by usínal a on dopadá na zem. Mrtvý.

Opouští mě schopnost mluvit, cítit, milovat. Mé srdce praská vedví a drolí se na malé necitelné kousíčky.

Následujících několik hodin patřilo k těm nejhorším mého života. Zakrátko už jsem nebyla schopna vyplakat žádné slzy, bloumala jsem po lese a měla mezi myslí a zbytkem těla postavenou jakousi bariéru, která mi nedovolovala udržovat při vědomí jinou myšlenku, než myšlenku na něj. Našel mě v okamžiku, kdy už jsem o svůj život nestála, vrátil mi jej a dal mu smysl. A teď jsem o něj přišla, navždy…

Po několik dní jsem nic nejedla, nic nepila, s nikým nemluvila, až jsem se zhroutila na lesní půdu přímo v místě, kde jsem zrovna stála. Našel mě Bony. Dlouho se mě snažil přimět k jídlu a pití, až mi nakonec připomněl dluh vůči němu – dal mi život, a tak jej nemůžu jen tak zahodit!

Je to už několik týdnů. Snažila jsem se žít, opravdu jsem se snažila, ale opustila mě vůle k životu. Stále na něj musím myslet. Na to, jak mu usekli hlavu a poslali ji nepříteli. A pak, byla jsem svědkem toho, jak se družina povstalců začíná rozpadat. Tolik životů! A jen kvůli jediné lži – mé lži… Ležím na hladké mokré zemi a nechávám na sebe pršet déšť. Nemám sílu se zvednout. Nemám sílu jít dál a žít. Nemám sílu… „Co to děláš?“ Bony stojí přímo nade mnou a přeměřuje si mě nesouhlasným pohledem. „Vstávej,“ přikazuje mi ostře. „Nemůžu.“ „Musíš,“ už skoro křičí. Natahuje ke mně ruku. Nech toho! Nech mě umřít a budeš mít klid, křičím na něj v duchu. „Tak vstaň přece,“ snaží se znít rozkazovačně a pevně. „Kvůli němu,“ dodává o poznání tišeji. Z očí mi začnou stékat slzy a mým tělem otřásají vzlyky. Přesto, nebo možná právě proto, v sobě ještě někde najdu sílu a podávám mu ruku. Zvedá mě na nohy. „Vidíš?“ Ukazuje na povstalce, kteří se krčí ve svých stanech. Je jich jen hrstka – zbytek se rozutekl někde po lese, někteří přešli k „neutrálním“ nebo k nepříteli. Pomalu si to všechno prohlížím. „Potřebují tvoji pomoc,“ říká Bony. Dokončuji svoji prohlídku a stejným tempem přesunu svůj pohled na něj, pohlížím mu do očí. „Mou pomoc?“ Říkám pomalu – můj hlas zní jako hlas mrtvoly. „Vždyť já můžu za to, jak na tom teď jsou, jen já a nikdo jiný.“ „To je pravda,“ přisvědčuje nemilosrdně. „Jak jsi toho dosáhla?“ Jeho nelítostná otázka do mě pronikla jako meč a jako na zavolanou mnou otřásá záchvat kašle. Na mé ruce ulpěly velké krvavé skvrny. „Lhala jsem,“ odpovídám a na vysvětlenou rozevírám dlaň. „Neřekla jsem mu, že umírám. Kdyby to věděl, neobětoval by se za mě a žil by dál. Bony si prohlíží mou dlaň a pak přesouvá svůj pohled zpátky na mě. „Ale on to věděl.“ Zalapala jsem po dechu. Po spoustě dní se u mě prodírá na povrch i jiná emoce než smutek. Překvapení? Vztek? „Tak proč…“ Hledím mu do očí. „Proč to udělal, když věděl, že brzy zemřu!“ Křičím. Teď už nevydržím potichu. „Proč? Proč, když už můj život nemá cenu!“ „Protože věřil, že se chopíš vedení povstalců a dotáhneš to do konce!“ Bony už taky odpovídá skoro křikem. „Nechápu, kam se ubíhaly jeho myšlenky,“ říká, když se nám oběma trošku zklidnil dech. „Nechtěl, abych ti to říkal, ale prý to pochopíš, když ti předám tohle,“ rozevírá dlaň a bere z ní koženou šňůrku. Šňůrku, na které visí přívěšek, jeho přívěšek, který jsem mu darovala. Dala jsem mu ho jako důkaz své lásky, ale zároveň jako slib, že za ním půjdu kamkoliv. Byl to symbol toho, že jsem jeho, i když jsme se ve skutečnosti nevzali. A zároveň to byl odznak jeho vůdcovství a jeho mocí nade mnou. Slíbil mi, že ho nesundá, dokud budu věřit jeho lásce. To, že ho teď měl Bony, byla výtka. Výtka, že jsem mu o své nemoci neřekla. Výtka, ale zároveň naděje. Vrací mi jej, což znamená, že mi odpustil a že mi svěřuje vůdcovství – že chce, abych pokračovala v jeho cestě. Hledím na přívěšek, do očí se mi derou slzy. Tentokrát však slzy radosti a klidu. A pak přichází odhodlání. Když věřil, že zvládnu vést povstalce, tak to musím alespoň zkusit. Cítím novou sílu, sílu, kterou jsem několik týdnů postrádala. Sílu žít, sílu vést, sílu bojovat, bojovat za svobodu. Zhluboka se nadechuji a přebírám do ruky přívěšek. „Nezklamu tě,“ šeptám spíše jemu, než Bonymu.

Povstalci se brzy opět semkli a sjednotili. Stačilo k tomu tak málo. Potřebovali jen vůdce – odhodlaného vůdce. Překvapilo mě, že za mnou skutečně šli. Netušila jsem, že dovedu vést tolik lidí. Ale on to věděl. Věděl to dřív než já. Brzy jsem měla ještě větší armádu, než jakou se kdy podařilo složit jemu. Nepřítel po mě chtivě natahoval své dlouhé prsty, ale povstalci mě chránili jako oko v hlavě. Začali jsme plánovat útok. Takový útok, že se z něj nepřítel nevzpamatuje a jednou provždy nám přenechá naši zemi.

Ale taky jsem cítila, že se můj život chýlí ke konci. Vždyť už bylo na čase! Už tak je obdivuhodné, že mě nemoc ještě nezabila. Vím o jednom nástupci, volám si ho spolu s Bonym k sobě do stanu.

Stojí oba u dveří a sledují mě očima. Chvíli vyčkávám, pak je přizvu ke stolu, a při tom mnou otřásá další záchvat kašle. „Předpokládám, že o tomhle jste už oba někdy slyšeli,“ říkám a rozevírám dlaň s krvavou skvrnou. Bony na sobě nedává nic znát a Tim mírně zbledne. Přikyvuje. „Dobře, takže oba vidíte, že můj život nemá žádnou cenu, což znamená,“ zvyšuji hlas, protože se mi do toho pokusil vstoupit Bony, „že kdyby se nepříteli podařilo zadržet mě, nebudete se nad tím pozastavovat. Rovnou napadnete jeho sídlo a kdyby vám vyhrožoval, že mě zabije, jestliže se nevzdáte, neposlouchejte ho a nechte ho to udělat. Stejně už mi zbývá jen pár dní, cítím to. Rozumíte?“ Oběma pohlížím do očí. Přikyvují. „Slyšíte? Nesmíte se mě snažit zachránit za žádnou cenu!“ Tim se mračí, ale nic nenamítá, Bony jen opět přikyvuje. „Time,“ obracím se rovnou na něj, „dnes večer tě oficiálně vyhlásím, svým zástupcem. Přijímáš?“ Dlouze se jeden druhému díváme do očí, pak Tim kývne a zvláštně slavnostním hlasem říká: „Přijímám.“ Zhluboka se nadechuji a také přikyvuji. „Dohlédni na to, aby se právoplatný král dostal zase na trůn.“

Prohlášení v táboře vzbudilo vlnu neklidu. Čím dál víc lidí si totiž všímalo krve na mém kapesníku. A kdo si toho všimnout nestačil, tomu to prozradil nějaký brepta. Důsledkem toho se za mnou všichni otáčeli, kdykoliv uslyšeli kašel a snažili se zjistit, zda na mém kapesníku je nebo není krev. Výsledek je asi moc netěšil.

Zhluboka se nadechuji a vstupuji do temné chodby nepřítelova sídla. Ostatním (částečně i sobě) jsem namluvila, že jsem zde, abych získala nějaké informace. Ve skutečnosti sem ale přicházím zemřít. Vím to. A ví to i Bony a Tim – ty obelhat nelze. A ani jsem to nezkoušela.

Divím se, že jsem se dostala tak daleko. Už jsem skoro u jakéhosi nepřítelova hlavního štábu a nikde nikdo. Zbývá mi už jen pár kroků…

Už není cesty zpět. Teď už se nevykroutím z jejich sevření…

A tak se to stalo. Právě proto teď ležím na chladné dlažbě a kašlu krev. Mé zajetí okamžitě zburcovalo celou pevnost, která se zase uklidnila, jakmile zjistili, že jsem sama. Obloha na východě začíná blednout. Od bran slyším křik. Povstalci! Do mé věznice vstupuje muž s velmi krutým úsměvem. Zvedám se do kleku. „Slyšíš je?“ Naklání muž hlavu a poslouchá ryk u hradeb. Je klidný, skoro až mrazivě klidný. „Chm. Jdou si pro svého vůdce. Nebo se snaží dobýt pevnost. Říkají si odvážní a přitom udělají přesně to, co jim poručím, když s tebou vylezu na hradby a pohrozím jim tvou smrtí.“Vítězoslavně a nanejvýš výsměšně na mě shlíží. Zvedám pohled a přerušuji tak záchvat kašle. „Myslíš?“ Ukazuji mu zkrvavené ruce sepnuté pouty. I když se to snažil zamaskovat, samolibý úšklebek se mu začal pozvolna z tváře vytrácet. „Ale to oni přeci neví.,“ poslední snaha zachovat si nadřazenost. „Myslíš?“ Opakuji a s jedním pozdviženým obočím se mu vysmívám přímo do očí. „Dvakrát stejnou chybu neudělám,“ dodám tišeji a spíše pro sebe. „Blafuješ,“ povýšeně si mě přeměřuje pohledem, pak mě vztekle kopne do břicha a odchází. Pevností se začnou rozléhat jeho povely, a i když si určitě namlouvá, že mu z nich nezaznívá hlas, já slyším, že to tak není. Samolibě se usměju. Máme početní převahu. A on navíc nepočítal s tím, že sem prostě vtrhnou a nenechají se ničím zastavit. Vyčerpaně ulehám zpět na dlažbu. Teď už mám konečně jistotu, že si mě smrt vezme. Svůj díl jsem zde vykonala, zbytek už je na ostatních…

Už je po všem. Nepřátelskou pevností se rozlévá mrtvé ticho. A pak slyším Tima volat své jméno. Nepodaří se mi odpovědět, můj výkřik zdusí křečovitý záchvat kašle. Všude kolem mě už je plno krve. Tim mě ale nalézá a kleká si ke mně. Snaží se mě zbavit pout. Těší mě to. Chci zemřít jako svobodný člověk, i když jsem o tom až dosud neměla ani tušení. „Porazili jsme ho! Porazili jsme nepřítele,“ oznamuje mi při tom. „Díky tobě. Nevěděli, že je nás tolik, a taky netušili, že se nedáme ničím zastrašit…“ Jeho slova už mi přestávají dávat smysl. Slyším je, ale nerozumím jim. Strhávám si z krku koženou šňůrku a na ní přívěšek. Vkládám ho Timovi do ruky. „Važ si toho. Je to symbol lásky, vůdcovství a důvěry.“ Slova už se mi neříkají tak lehce. Mysl se mi zatemňuje. Tim mi na to cosi odpovídá, ale už jej neslyším. Místo toho mám pocit, že vidím nádherné světlo a slyším nádherný hlas, jak volá mé jméno. Je to snad jeho hlas? „Už jdu,“ zašeptám mu v odpověď a vydechnu. Naposled…

Dity...