Námořník

K této povídce mne inspirovala hudební skupina Asonance, jsem tedy povina napsat, že povídka není určena ke komerčnímu používání a že autorem všech kurzívou vyznačených textů je Jan Lašťovička. Velice jim tímto děkuji za inspirativní hudbu a přidávám odkazy i k písním, které dokresljí atmosféru povídky. 

Dity :)

Moře. Tak krásné! Tak velké! Tak nespoutané! Tak nebezpečné. Tak nelítostné…

Vzalo mi a mému bratru otce, a mé matce manžela, to především. Proto se k moři nesmíme přiblížit ani na deset kroků, natož tak na dotyk. Ale kdo může dvěma dětem námořníka, které se navzájem ochraňují a dávají na sebe pozor, zabránit, aby se do něj zamilovali? Navíc Friéghana, mého bratra, naučil otec plavat, a bratr to zase naučil mě, takže jsme se oba naučili žít s mořem, ale zároveň je respektovat. Kdo by taky po nás mohl chtít něco jiného, když žijeme v pobřežním a také přístavním městě, které nese jméno Vlnolam? Rytmus přílivů a odlivů, ranních a večerních změn povětří a dosah moře řídící se podle fází měsíce, to vše jsme přijali za své, aniž bychom tím však chtěli matce jakkoliv ublížit.

Když jsem mamince oznámila, že jsem dostala pracovní příležitost v jedné z přístavních hospod, byla tvrdě proti. Stálo mě to skoro dva týdny přemlouvání a nakonec by to možná ani neprošlo, kdyby se za měnepřimluvil strýc, její bratr. Ustoupila tedy, ale dala si záležet na tom, aby bylo jasné, že je to proti její představě o mém životě. „Jestli se mi tam zamiluješ do nějakého námořníka,“ řekla chladně s výrazem člověka, který neváhá splnit, co právě říká, „postarám se buď o to, aby už nikdy nevyplul na moře, nebo o to, aby se už z moře nevrátil.“

A tak začala má služba U Zlaté perly. Při obsluhování větrem ošlehaných námořníků jsem kojila svou touhu po dobrodružství a změně posloucháním jejich historek z krajů daleko za obzorem. Brzy jsem se naučila rozeznávat nudné mlčenlivé námořníky od těch, kteří mají dobrodružstvím nabitý každý den a jsou ochotni o tom povyprávět každému, kdo poslouchá. Ty pak bylo dále nutno třídit od těch, kteří si svá dobrodružství přehnaně dokreslují nebo dokonce úplně vymýšlejí. Také jsem se brzy od námořníků naučila spoustu různých popěvků, námořnických i pijáckých písní nebo balad. Když jsem si k tomu přidala i prosté písně a „pevninské“ balady, které jsem se naučila od maminky, mohla jsem si čas od času po večerech přivydělávat jako zpěvačka.

Když se léto chýlilo ke konci, ale podzim nad ním ještě nestihl zcela přebrat vládu, námořníci se pomalu začali stahovat ke svým rodným přístavům a tváře v hospodě se přestávaly různit. Zatím jen zvolna, ale čím blíže bude zima, tím méně se zde objeví cizinců, až nakonec vymizí úplně. Zůstanou jen ti, kteří už se před zimními bouřemi nestihli ukrýt doma a ti, kteří jsou doma tady ve Vlnolamu. Vlastně sem přibudou ještě pastýři z hor. Ti jsou ale většinou velmi mlčenlivý a hospody zrovna nevyhledávají, což naštěstí nijak neškodí našemu podniku, protože Zlatá perla je nejlepší hospoda v celém městě i přístavu.

Zrovna dnes, když se s Vlnolamem loučí posádka Bílé labutě, si maminka postavila hlavu, že musím být doma ještě před západem slunce. Očividně to co předtím říkala myslela zcela vážně a tak už se stará, abych ani nedostala příležitost nějak blíže se s posádkou seznámit, protože co si budem nalhávat, při takových pitkách si každý pustí lidi kolem sebe trochu blíže k tělu. Ano, tohle chápu, ale já jsem kvůli tomuhle zákazu přišla o dost tučný přivýdělek, a tak jsem si to z hospody cestou do kopce nad přístav rázovala dost nakvašeně. Kvůli mámině odporu k moři bydlíme jako jedni z mála až za horizontem kopce, na kterém vlastně stojí celý Vlnolam, a který přístav obklopuje ze tří stran a vytváří klidnou zátoku. V místě, kde dřevěné domečky města ustupují travnatému porostu kopce, stál mladý kluk s nádherně modrýma očima a zamyšleně hleděl dolů do zátoky.

„Jaký je to pocit, po tolika letech zase doma?“ Zeptal se ho pětačtyřicátník s prokvetlými vlasy i vousy, stojící vedle něj.

„Bylo mi šest, strýčku. Budu si na to muset nějaký čas zvykat,“ odpověděl modrooký mladík, a mě k mému vlastnímu zděšenému překvapení napadlo, že má moc krásný a příjemný hlas. Právě v tom okamžiku jeho oči sjely z moře ke mně a naše pohledy se tak setkaly. Okamžitě jsem svůj pohled přesunula jinam a zaraženě jsem zamumlala nějaký pozdrav. Přesto jsem si ještě stihla všimnout drobného pousmání v chlapcově tváři.

Na horizontu, přesně v místě, kde se kopec lámal jako vlna a přeléval se z jedné strany na druhou, jsem se ještě otočila, jak jsem to mívala ve zvyku, abych se pohledem rozloučila jak s mořem, tak i se sluncem, které se do modrých vln ukládalo k odpočinku. Díky tomu jsem si ještě stihla všimnout, že se modrooký mladík spolu se svým strýčkem pomalu ubírají za okraj města klesu, kde stojí dlouhou dobu opuštěná chalupa. Teď už asi opuštěná není, pomyslela jsem si a odvrátila se od moře.

 

Vždyť barvu očí tvých moře v dálce teď má…        ***

 

Zima líně plynula zamrzlým přístavem a mou prací v hospodě byl teď převážně zpěv. Hosty jsem obsluhovala vlastně už jen v neděli, kdy si skoro každý z města přišel na sklonku týdne dopřát korbel piva a povídání s ostatními. V chalupách bylo samozřejmě i přes zimu pořád co dělat, dívky předly, tkaly nebo zašívaly děravé plachty, zatímco většina mužů pletla proutěné koše, provazy, a nebo se vydávali do lesa za dřevem či drobnou zvěří. Být ale zavřený celý týden mezi čtyřmi stěnami svého obydlí, to přeci jen každého za čas omrzí, a tak, když se přehoupl nový rok a zima tím pádem byla skoro za půlkou, začalo se U Zlaté perly scházet víc a víc lidí. Dokonce nás svou návštěvou poctili i někteří pastýři zahaleni ve svých kabátech podšitých teplou ovčí vlnou.

„Muireal, zazpívej nám ještě tu o tom námořníkovi,“ prosil Edgar, prošedivělý mořský vlk, který už byl dneska poněkud v náladě.

„A o kterém?“ Usmála jsem se, zatímco jsem od něj přebírala prázdný talíř po vepřové pečeni.

„No přece o tom, jak se plavil na tom moři,“ zazubil se na mě.

„Námořník? Na moři? Jste si jistý?“ Poškádlila jsem ho a s pobaveným úsměvem jsem sledovala, jak se snaží vzpomenout si na další detaily písničky.

„Přece ta, jak si tam chce vzít to děvče z přístavu.“

„Tak z přístavu. Námořník. Co se plavil po moři,“ shrnula jsem tónem, jako by se mě starý Edgar právě snažil přesvědčit, že samojediný porazil devítihlavou mořskou příšeru. Uhnula jsem před jeho pobaveným pronikavým pohledem a očima jsem vyhledala Dicka, hospodského Zlaté perly, tedy svého nadřízeného. Ten nejprve zkušeným okem zhodnotil stav špinavého nádobí v lokále, a když usoudil, že se bez mé práce obejde, souhlasně přikývl.

„Dobrá, starý námořníku,“ odpověděla jsem Edgarovi s úsměvem, „ale nejprve mě musíte nechat odnést to špinavé nádobí.“ Po svém prohlášení jsem se ihned začala proplétat směrem ke kuchyni a mezitím jsem pohledem vyhledala místního hudebníka, který měl vždy své buzuki připraveno k použití. Ten se usmál v odpověď a překontroloval si struny, jsou-li správně naladěny.

Nezpívám vždycky s doprovodem. Někdy si vypomáhám flétnou, někdy se ke mně přidá osazenstvo hospody, jindy mě zas doprovodí některý z námořníků, který neměl to srdce opustit svůj hudební nástroj a tak si ho vzal i k pivu – takoví potom většinou dostanou od Dicka večeři zdarma nebo pár mincí. Často si prostě zpívám jen tak, když se proplétám mezi stoly.

Edgar však dnes o takové zpívání očividně nestál. Zatímco jsem v kuchyni vykládala své špinavé nádobí, nasměroval Edvina spolu s jeho buzuki ke krbu, kde postavil velký sud – můj zpěvácký post. Zakroutila jsem nad tím hlavou, ale bez námitek jsem se vyšvihla nahoru a špitla jsem na Edvina: „Námořník.“ Přikývl a s krapet zasněným výrazem začal vybrnkávat pomalejší molovou melodii. Rozhlédla jsem se po místnosti, jak jsem to mívala ve zvyku, abych navázala kontakt se svým potencionálním publikem, které ale stejně většinou s prvními záchvěvy strun postupně utichalo.

Předehra dospěla ke svému konci, což jsem poznala podle dvou stejných obyčejně vybrnkaných akordů, kterými Edvin vždy končí. Rád totiž při svých doprovodech improvizuje, ale nástupy musí být vždy stejné, abychom po sobě nemuseli pořád koukat a mohli se tak každý nechat unést svým dílem hudby.

Nadechla jsem se tedy a spustila jednu ze svých oblíbených písní:

 

Krásná dívka v zahradě stála,

když námořník cestou kolem šel.

„Chtěla bys, dívko, ženou mou se stát?“

Tak volal na ni, když ji uviděl.

 

„Ach, vzácný pane, já nesmím si vás vzít,

vždyť lásku svoji na širém moři mám.

Už sedm roků, co mi odešel.

Já mu však věčnou věrnost zachovám.“

 

„Co když tvůj milý v bitvě zahynul

a nebo hrob svůj našel ve vlnách?

 Co když si dávno jinou dívku vzal

a na tvou lásku sotva vzpomíná?“

 

Píseň se blížila ke svému dojemnému jádru a já začala očima vyhledávat temnější kouty hospody, abych v sobě podpořila tesknou a trochu tajemnou atmosféru. A v tom jsem si ho všimla, modrookého mladíka z opuštěné chaloupky, který spolu se svým strýcem obsadil právě jeden z takových koutů, a teď mě napjatě pozoroval a poslouchal, aby věděl, jak píseň skončí. Jeho upřený pohled mě ale poněkud zaskočil a vyvedl z míry, i když bych na to už dávno měla být zvyklá, a já nenastoupila. Edvin to naštěstí obratně zamaskoval a vložil krátkou mezihru, bylo ale vidět, že je trochu překvapen.

Zavřela jsem oči, abych se mohla lépe soustředit a protože už přišly nahazovací akordy, s nádechem jsem pokračovala ve své písni dál.

 

„Jestli můj milý v bitvě zahynul,

i já chci zemřít a vedle něj chci spát.

A jestli v moři ztratil život svůj,

pak chci i já vlnám život dát.“

 

Hlas se mi chvěl trošku více, než jsem u sebe zvyklá, a po dlouhé době jsem zaznamenala, že se mi chvějí i kolena. Ale píseň musí pokračovat.

 

„A jestli v dálce jinou dívku má,

zdraví a štěstí chtěla bych jim přát.

Za mořem v dálce Bůh jim požehnej.

Ať je jí věrný a ať ji má rád.“

 

V tom námořník dívku obejmul

a její tvář zlíbal tisíckrát.

Dovolila jsem si jeden kratičký pohled do kouta s modrookým. Stále na mě ty své modré oči upíral dychtivý dozvědět se konec.

„Neplač už dál, lásko jediná.

Vždyť jsem to já, což mě nepoznáš?“

 

Neplač už dál, lásko jediná!

Vždyť jsem to já, což mě nepoznáš?

 

Při opakování námořníkových slov své lásce jsem opět zavřela oči, abych mohla píseň spolu s jejími hrdiny nechat pomalu zmizet v zimní tmě a v praskajícím ohni. Pořád jsem ale před sebou viděla pohled mladíka, který rozptýlil až nadšený potlesk dojatých posluchačů. Otevřela jsem oči a odměnila je za jejich potlesk potěšeným úsměvem, a i když jsem temný kout záměrně přehlédla, koutkem oka jsem zaznamenala, jak modrooký nadšeně tleskal a významně se snažil zachytit můj pohled. Když to ale zpozoroval jeho strýček, dloubnul do něj loktem a zřejmě ho za něco pokáral. Od té chvíle se už na mě mladík skoro ani nepodíval až na pár rychlých pohledů, které do jednoho končily zamračením a odvrácením, vždy však provedené za strýcovi plné nepozornosti.

Já samozřejmě zpívala dál. Když už jsem jednou na sudu, hned tak se ke stolům nevrátím. Ale byla jsem jaksi roztržitá, pletla jsem slova a nástupy, a to i poté, co modrooký se svým strýcem Perlu opustil.

 

„Copak to zahlédlo mé bystré oko?“ Zeptal se mě Friéghan když jsme si tiše razili cestu sněhem za městem. Obloha byla výjimečně bezmračná a dorůstající měsíc se blížil k úplňku, mohla jsem si tedy dovolit dle svého zvyku na horizontu zastavit a pohlédnout na postříbřené moře a třpytivý sníh. Proto jsem hned neodpověděla.

„Přijde na to, čeho přesně si můj bratr ráčil povšimnout,“ řekla jsem podobným způsobem, jakým byla položena otázka, když jsme se opět dali do pohybu.

„Neví-li sestřička, pak jsem nucen nechat ji, aby si na to přišla sama,“ ztichl a nechal mě na pospas zmateným myšlenkám.

 

Zima už se pomalu vzdávala vlády nad Vlnolamem a teplý jižní vítr svým dechem probouzel k životu první jarní kytičky, a mně pořád v hlavě ležel ten pohled modrookého. Vypadalo to, jako by se mi zmíněný od toho večera U Perly vytrvale vyhýbal. Chtěla jsem se zeptat aspoň na jeho jméno, ale nevěděla jsem jak a koho. A tak zůstával modrooký beze jména, zato se čím dál častěji objevoval v mých myšlenkách a představách.

V takovýchto chvílích jsem se většinou vydávala na procházku, a abych snad náhodou nezabloudila k jeho chaloupce, bloumala jsem po pláži a hleděla do modrých dálek. Šum vln, spěchajících po kamenité pláži zpět do moře, hladil mé srdce a uklidňoval myšlenky. Pak se ale zvedl závan větru, který se zmizením posledního sněhu na svých křídlech přinese opět plno lodí a na jejich palubách spoustu námořníků, obchodníků a kapitánů hledajících schopné muže. A má mysl se opět rozjařila. Dříve než jsem si stihla uvědomit co zpívám, prodrala se mými rty veselá melodie, nejprve jen broukaná, nakonec však vytryskla v celé své kráse:

***

Mě si málo můj milý všímá,

mě si málo můj milý všímá.

Mě si málo můj mil všímá

a že se trápím ho nezajímá…

 

Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, o čem píseň je, a ve snaze změnit notu jsem nahodila první popěvek, který mi přišel na mysl:

***

Noci už se krátí, vítr moje vlasy zvedá,

Noci už se krátí, něco očekávám.

Noci už se krátí, vracejí se tažní ptáci,

noci už se krátí, já se nepoznávám.

 

Asi tě mám ráda…

 

Sakra! To jsem nechtěla. Okamžitě jsem zmlkla a rozhlédla jsem se, jestli není nikdo v doslechu. Nebyl. Já se ale zastavila a hluboce zamyšlena jsem se posadila na studené kamení. S pohledem upřeným do modrých vln jsem porovnávala to, co jsem slyšela od svých vrstevnic, když se v přístavu do někoho zakoukaly, s tím, co se v hlavě odehrávalo mně. Nakonec jsem nad tím posměšně mávla rukou. Nemůžu být přece zamilovaná do kluka, když ani neznám jeho jméno!

„Muireal, náš Perleťový slavík,“ ozval se po mé pravé straně nečekaný hlas.

Jako vystrašené zvířátko jsem zvedla hlavu a střetla jsem se s těma nejkrásnějšíma modrým očima na celém širém moři.

„Promiň, polekal jsem tě?“ Spěšně se omlouval v návaznosti na mou reakci.

„Ne! Vůbec ne, v pohodě,“ horlivě jsem ze sebe chrlila. „Já jsem tu jen… Přemýšlela,“ zavrtěla jsem se hledíc vzhůru na do jeho obličeje. Sice se nesmál, ale jeho pobavený výraz mluvil za vše.

„Kde ses naučila všechny ty písně?“ Přisedl si kousek vedle mě na chladné kamení.

„Něco do mamky, něco v hospodě, něco od holek při vytloukání látky… Většinu z nich tu každý zná.“

Obrátil svůj pohled k moři, já mezi tím nevěděla, kam s rukama, kam s nohama a už vůbec kam s očima. Dohánělo mě to k šílenství.

„Tak já už asi půjdu,“ zvedla jsem se na konec na vratké nohy.

„Vážně? A nechceš třeba doprovodit?" Zvedl se taky.

„Raději ne,“ vyhrkla jsem, i když něco ve mně řvalo ANO. „Mamka by nebyla nadšená z toho, že se potuluju po přístavu s klukem, když ani nevím, jak se jmenuje,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Ten přístav?“ Zazubil se.

Nechápavě jsem na něho vytřeštila oči. Žertuje?

„A pomohlo by, kdybych se představil,“ zeptal se trochu rozpačitě asi rozhozen mou reakcí na jeho úžasný vtip.

On si ze mě snad vážně dělá srandu! Nebo si se mnou hraje? Nebo je úplně blbý?

Nádech a v odpověď jen trapně otevřená pusa. „Promiň, došla mi řeč.“

Jeho obočí vylétla nechápavě vzhůru. „To mi chceš říct, že Perleťového slavíka nikdo běžně nedoprovází?“ Podivil se nakonec a už podruhé použil mé přízvisko od Zlaté perly.

„Většinou Friéghan, můj bratr. Mě doprovází,“ dodala jsem rychle.

„A může Rónan?“ Usmál se a tím se mi prakticky představil.

Co mám dělat? „Když myslíš,“ rozpačitě jsem sklopila pohled a vyrazila směrem k domovu. Raději jsem ale zvolila cestu vedoucí kolem města. Potkat mě tak mamka! Nebo Friéghan.Vlastně bych se teď nechtěla potkat ani já sama…

Když už jsme se blížili k mému ohlížecímu horizontu (město jsme obešli zprava, takže jsme teď byli skoro čelem k lesu), Rónan pohlédl k chalupě a tiše zaklel. Sledovala jsem jeho pohled a uviděla jsem jeho strýčka. Aha, pomyslela jsem si. „Tak zatím,“ vyhrkla jsem a ostře jsem zahnula do trávy, abych se tak dostala na naši stezku, teda spíš na stezku vedoucí k našemu domu. Pevně jsem zavřela své oči a snažila jsem se co nejrychleji zmizet. Možná mi chtěl odpovědět, ale buď ho odradily moje záda a nebo ho přerušily mé překotné kroky.

 

„Něco svižného a od rány,“ naklonil se ke mně Diick. Jaro už je v plném proudu a U Zlaté perly se objevuje víc a víc cizích tváří. V téhle době teskné melodie nejsou příliš žádané, a tak jsem spustila jednu, sice s trochu ponurým textem, ale svou hudební povahou veselou písničku se svižnou melodií:

***

Když jsem se z pole vracela,

dva havrany jsem slyšela,

 jak jeden druhého se ptá:

„Kdo dneska večeři nám dá?

Kdo dneska večeři nám dá?“

 

Ten první k druhému se otočil

 a černým křídlem cestu naznačil.

Krhavým zrakem k lesu hleděl,

 a takto jemu odpověděl,

 a takto jemu odpověděl:

 

„Za starým náspem v trávě schoulený,

 tam leží rytíř v boji raněný.

A nikdo neví, že umírá,

 jen jeho kůň a jeho milá,

 jen jeho kůň a jeho milá.

 

Jeho kůň dávno po lesích běhá

 a jeho milá už jiného má.

Už pro nás bude dosti místa.

Hostina naše už se chystá,

 hostina naše už se chystá.

 

Na jeho bílé tváře usednem

a jeho modré oči vyklovem.

A až se masa nasytíme,

 z vlasů si hnízdo postavíme,

z vlasů si hnízdo postavíme!“

 

Nanananajnaj nananana naj na na na…

 

Proč zrovna modré? Nemohly to být třeba hnědé? Zatroleně! Co to říkal? Aha – Říkají že ďábel zdech… Nádech, výdech. Po několika slovech se přidala většina hospody, takže se už můžu v klidu rozhlédnout. Není tady. Úleva? Asi jo. Tohle bude dlouhá šichta…

 

„Friéghane?“

„Ano?“

Nebyl jediný v místnosti. Maminka rychle vzhlédla od plotny a hodila po mně zkoumavým pohledem, ale skoro dříve, než jsem to stihla zaznamenat, obrátila se zpět k plotně a dál se věnovala vaření. Už řádnou chvíli bylo u nás doma pořádné ticho, protože většinou buď zpívám nebo mluvím, ale dnes nemám náladu ani na jedno, ani na druhé. A řekněme, že mám k tomu celkem dobrý důvod.

„Nepůjdem se projít?“ Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejlhostejněji, ale bratr rychle pochopil naléhavost skrytého sdělení.

„Něco co nesmí vědět mamka?“ Tázavě na mě pohlédl, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od našeho domu.

„Průšvih,“ hleděla jsem upřeně před sebe nevědíc jak začít.

„To jsi těhotná nebo co?“ Zeptal se Friéghan takovým způsobem, že jsem si nebyla jistá, jestli si jen dělá srandu, a nebo jestli svou otázku myslí vážně. Dost možná si tím nebyl jistý ani on sám.

„Nejsem,“ řekla jsem nakonec a chvíli jsem přemýšlela nad tím, že dodám: „Něco horšího,“ ale on to ve skutečnosti zas takový konec světa nebyl, tak jsem to raději nechala tak.

„Takže?“

Zhluboka jsem si povzdechla. Ale musí to ven, nebo se z toho zblázním! „Dostala jsem od něho včera květinku, že prý ji utrhl speciálně pro mě…“ Při vzpomínce na ten pohled se mi nohy roztřásly a srdce se mi rozbušilo trochu prudčeji, než bylo nutné, ale pořád to nebylo nic oproti tomu, jak jsem se cítila přímo tam.

„A?“

Achjo. Tak pokračujem: „Že prý zítra odjíždí a jestli se s ním přijdu rozloučit."

Další vyčkávavý pohled z bratrovy strany.

„On zítra odplouvá. Prý jen na pár dní, že ho zatím zaučí na okružní plavbě.“

Stále žádná reakce. To mu to nedošlo?

„Friéghane, on je námořník.“

„No a?“

„N-Á-M-O-Ř-N-Í-K!“ Tedy, když už nic, čekala jsem alespoň soucit!

„Slyšel jsem. Otázkou je, co s tím hodláš dělat?“ Zeptal se po dostatečně dlouhé odmlce, když viděl, že už mě opustil můj agresivní záchvat.

„Já nevím!“ Křikla jsem vztekle a rozbrečela se. Najednou, jako by se tím protrhla nějaká hráz, všechno to na mě začalo tísnivě dopadat. „Mamka mě zabije a jeho taky,“ vzlykla jsem nakonec.

Friéghan se zastavil a pevně mě objal. „Máš ho aspoň ráda?“

„Já… Já nevím,“ povzdychla jsem nešťastně. „Nejsem si jistá,“ dodala jsem rychle.

„Tak to zjisti a pak se podle toho zachovej.“

„A co mamka?“ Zamumlala jsem nešťastně.

„Ta se to ode mě nedozví. Ale hlavně, když budeš šťastná, ani tvoje mamka ti nemá co bránit.“ Chvíli bylo ticho a pak ještě dodal: „Jen ho, prosím tě, dobře poznej a neidealizuj si ho. Léčit zlomené srdce na utopeného námořníka je přeci jen trošku jednodušší, než na nevěrného.“

„A jak to mám asi, zatroleně, poznat?“

„Srdcem,“ odpověděl bratr prostě. „Nic si nenalhávej a nic si neodmítej přiznat, ani dobré, ani špatné.“

Ještě chvíli jsme tam tak stáli v sourozeneckém objetí, a když jsem se konečně uklidnila, dali jsme se opět do pohybu.

„Půjdu tam s tebou a počkám na tebe.“

„Díky,“ usmála jsem se a mimoděk jsem si začala vykreslovat představu nádherného páru stojícího na překrásné lodi se zářivými plachtami, které se pod větrem nadouvají a všem kolem dávají jasně najevo, že tyhle dva žádná mocnost světa nerozdělí.

 

Proč tu vlastně stojím? Co tady vůbec dělám? Vypadám, jako bych tady čekala přinejmenším na svého snoubence. Ještěže Friéghan čeká za rohem a nevidí mě, to by se mi potom smál až do konce mých dnů. A právem.

Nervózně jsem se už po několikáté rozhlédla po přístavu, hlavně směrem k molu, u kterého kotvila malá Eleanor, jeho loď. Teda vlastně ne jeho, ale… To je jedno.

Že by to byl on? Rozhlíží se a… Jo, dívá se sem a mává na mě. Rozpačitě mu odpovídám. Co? On chce, abych šla za ním? La terna magica! To si hned všichni kolem budou myslet, kdoví co spolu nemáme.

„Ahoj,“ usmál se na mě a já při pohledu do jeho očí skoro na všechno zapomínám, proto jsem se raději rychle podívala jinam.

Dobře. Pár rozpačitých slov a pak podání ruky s mým přáním dobrého větru a šťastného návratu, to bylo všechno. A pak už bílé plachty zvolna mizely v dáli, až se nakonec přehouply přes obzor a zmizely úplně.

Krátce jsem si povzdychla. Měla bych jít k Perle a pracovat, nebo mě tu ještě potká mamka. Myslím, že ráno říkala něco o tom, že dopoledne půjde nakupovat do města. Ještě mě tu tak uvidí a domyslí si i to, co ještě vůbec není pravda…

 

Týden pomalu plynul a mně se bez Rónanovy přítomnosti trošku zklidnily myšlenky, až se uskládaly jedna za druhou do čitelné podoby. Vlastně to nemuselo vůbec nic znamenat, třeba má jen ve zvyku chovat se přátelsky, a nebo se tu po stěhování cítil opuštěně a díky mému zpívání U Perly znal alespoň něčí – moje – jméno. Přece jen jsem však doufala a někde hluboko pod svým vědomím jsem tušila, že to tak není, že tady jde o něco víc. Ale jak je to vlastně z mojí strany? A co mamka? Veselé myšlenky stíhaly ponuré a naopak, a ne všechny byly jasné. Někdy jsem v hlavě měla naprostý guláš, jindy jsem byla přesvědčena, že tohle je začátek velké lásky a pak přišly i dny, kdy jsem si byla skoro jistá, že si se mnou jenom tak hrál a že už se sem nevrátí.

A pak se skutečně nevracel. Ani on, ani Eleanor. Každé ráno jsem do hospody chodívala dřív, abych stihla ještě prohlédnout přístav a ze stejného důvodu jsem přicházívala domů stále později a později.

Čas plynul a Eleanor nikde, ani o ní nebyly žádné zprávy k slyšení. Dny se proměnily v týdny, týdny v měsíce, blížila se zima a Rónan stále nikde. Zmatek narůstal. Někdy jsem byla hrozně nedůtklivá, jindy jsem měla náladu, že bych každému malému dítěti koupila cukrátko. Občas jsem mívala záchvaty smutku protkané úsměvem, nebo snahu odříznout se od ostatních a plakat samotou.

 

Zima opět klepala na dveře a U Zlaté perly se dnes na rozloučenou sejdou tři posádky, které zítra za úsvitu vyplouvají do bezpečí domovských přístavů. A já jsem rozhádaná se svou maminkou, Friéghan mě taky čímsi štve, takže absolutně nemám náladu na úsměv, natož na zpěv. Ale není vyhnutí. Edvin už naladil své buzuki a Dick mi uvolnil sud. Začali jsme několika známými odrhovačkami, ale Rónan nebyl zdaleka jediný, kdo se po létě nevrátil domů a většina lidí v tichosti vzpomínala na ztracenou Eleanor.

Edvin to vycítil, jako zkušený hráč, a špitl ke mně: „Vzdálené ostrovy.“

Přikývla jsem a zavřela oči, vychutnávaje si Edvinovu předehru. Pak jsem se nadechla a spustila táhlou smutnou píseň s dojemným textem:

 

Slábnoucí záře sluneční

nad mořem s dálkou splývá

a mně se stýská, lásko má,

z mých snů jen málo zbývá.

 

Tenhle motiv se několikrát opakoval, celá Perla zmlkla a tiše naslouchala. Pak přišla drobná změna:

 

Když slýchám zprávy lodníků

a na tvou tvář se ptávám,

prý s rusovláskou chodíváš,

všech nadějí se vzdávám.

 

Pak se opět vrátil hlavní motiv a mně do očí vhrkly slzy. Můj námořník sice nechodívá s žádnou rusovláskou, plavovláskou nebo černovláskou, alespoň podle lodníků, přesto se mi po něm neskutečně stýská a myslívám na něj s bolestí, protože nad ním leží stín nejistoty. Vždyť ani nevím, jestli je na živu! Protože kdyby nebyl, bolelo by mě to - moc. A teď už to konečně vím! Teskná píseň ve mně protrhla hráz hlubokého smutku pramenícího ze strachu a z mých očí už slzy tekly proudem. Smutek pronikl celý můj hlas a potvrdil tak prastaré moudro, které říká, že ticho léčí, ale hudba uzdravuje. Opustila jsem tedy opět hlavní motiv a vyšvihla se hlasem o něco víc.

 

V mých představách jsi stále můj

a náruč tvá mě skrývá.

Však hořká příchuť zůstává

a ve vzpomínkách zbývá.

 

Opět se navrátil hlavní motiv a já na okamžik mezi slzami pohlédla ven, na lidi. Mnoho žen si cípem látky utíralo oči, mnoho mužů hledělo k zemi nebo do kouta a někteří, mezi nimi i Dick a Edgar, s lítostí hleděli na mě. Asi si mysleli, že se mi stalo něco podobného, proč bych jinak plakala? Ale mně bylo jedno, co si myslí. Opět jsem zavřela oči a naposled uhnula z hlavního motivu, abych píseň mohla dokončit.

 

Až k ostrovům tak vzdáleným,

k zeleným cizím pláním,

svou píseň, lásko, posílám

a slzám svým se bráním.

 

Slábnoucí záře sluneční…

 

Hlavní motiv nakonec vyzněl do ztracena a melodii po mně přebral Edvin, zatímco já jsem stála na sudu u krbu a tiše jsem plakala. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo potřeboval k pláči pomoci hudbou. Po doznění posledních Edvinových tónů zůstal celý lokál ponořen v plačtivém tichu. Já jsem tak alespoň dostala čas na osušení obličeje. Ticho jsem však neprolomila ani já, ani Edvin, ale jeden z pastýřů, který už sem přišel z hor a teď vytáhl svou plechovou píšťalu, ze které se vzápětí linuly smutné tóny. *** Ne však na dlouho, brzy se melodie změnila a přešla v rozvernou, nikoli však lehkovážnou hudbu. Smutný motiv se zas vrátil a až do konce se střídal s veselejším, jako by tím pastýř chtěl říci, že v životě každého člověka jsou chvíle smutné i veselé. Z lidí tak pláčem vyšel smutek a pomalu jej nahrazovalo veselí s vážnou příchutí na okraji, takže ke konci skladby už někteří tancovali nebo se pohupovali do rytmu.

Pak už to bylo zase na nás. Hráli jsme a zpívali až hluboko do noci písně rozverné, ale s vážnějším textem, jako je například Kolovrátek nebo Ďáblovy námluvy, namísto sice veselých, ale nesmyslných pijáckých písní. Chtěla jsem poděkovat pastýři, ale ten zmizel hned jak dohrál, i když ho vlastně nikdo neviděl odejít.

 

Když jsme se pozdě v noci vraceli s Friéghanem z Perly, zastihli jsme maminku ještě vzhůru. Seděla u kolovratu a zpívala o něm. Byla to píseň o lásce, kdy milý odejde za moře, aby jim vydělal na lepší živobytí, ale po sedmi letech, ke konci své vojenské služby, padne v bitvě a milé se vrátí jen jeho žold. Zůstal jí jen kolovrat a tomu zpívá, aby jí z dálky milého zavolal. Kdyby se v té písni zpávalo ještě navíc o dvou dětech, podezřívala bych maminku, že ji ve svém smutku složila sama, tak byla výstižná. A to je vlastně důvod, proč mi ji maminka zpívat zakazuje a sama ji zpívává jen o samotě při dlouhých večerech a se slzami v očích přede na našem starém kolovrátku.

Nechali jsme ji v samotě dozpívat a pak jsme se tiše vkradli do svých pokojů.

Když jsem ulehla do peřin a tiše usínala, v hlavě mi stále doznívala pastýřova melodie, a to i navzdory tomu, že jsem celý večer zpívala jiné písně, některé dokonce i vícekrát.

 

Zima přešla, přístav opět ožil a Rónan byl v mé mysli pomalu přesouván dozadu, jak jej nahrazovali nové a nové zážitky každodenního života. Námořníci v hospodě mě čas od času obdařili nějakou lichotkou a tetky mě při každé takové příležitosti uvědomovaly o tom, že už mám čas na vdávání. Tedy podle nich. Na obojí jsem si bez problému zvykla, i když na některých mladících bylo vidět, že by za svou lichotku rádi něco dostali. Problém nastal ve chvíli, kdy se kolem začal motat jistý Mario, snědý chlapík odkudsi z jihu. Měl neskutečně podmanivý pohled a cosi k němu přitahovalo každou druhou dívku v přístavu. Já jsem sice patřila k těm prvním, ale od prvního dne U Perly jsem se ho nemohla zbavit. Nosil mi květiny a tvrdohlavě mě doprovázel domů, až jsem nakonec přestala vzdorovat, spíše polichocená jeho zájmem, než skutečně zamilovaná. Kytky od něj jsem přestala vyhazovat z okna a když mě doprovázel k domovu, občas jsem se nechala chytnout za ruku.

Však nepřešel měsíc a nepřešel den, vím, nemohlo to déle být, když dívka tak hořce začla naříkat a nemohlo ji utěšit. (***)

Nevěděla jsem, co se to se mnou zase děje, dokud mě Mario jeden letní večer místo domů nezavedl do lesa, kousek stranou od města. Už delší dobu jsem v sobě cítila smutek a neklid, ale nedokázala jsem odhalit, proč. Když mě Mario odváděl pryč, můj neklid se prohloubil a to mi napovědělo. Zkoumavě jsem pohlédla do těch tmavých podmanivých očí a v tu ránu mi to všechno došlo. Kromě podmanivosti jsem v nich neviděla nic jiného, jen kdesi hluboko, pohřbenou před zraky ostatních, touhu. Touhu chtivou a divokou, žádnou něhu nebo lásku, touhu po mém štěstí. V kontrastu s tím mi na mysli vytanuly usměvavé a upřímné modré oči Rónana a já měla konečně jasno: „Jdu domů,“ oznámila jsem nekompromisně a rychle jsem se otočila a vykročila směrem ven z lesa.

„Proč?“ Doběhl mě Mario. „Vždyť je krásně a teplo a za chvíli se začne stmívat.“

„No právě,“ odsekla jsem a přidala do kroku. Začínala jsem se bát. Vypadalo to, že to zašlo mnohem dál, než mělo. Vyčítala jsem si svoji hloupost, že jsem na to nepřišla dřív.

Chytil mě za ruku a stáhl o krok zpátky k sobě.

„Pusť mě!“ Vykřikla jsem a pokusila jsem se mu vytrhnout.

Jenže on držel pevně a druhou rukou mi vjel do vlasů, přitom si zálibně a trošku zasněně prohlížel můj obličej. Nekoukal se mi však do očí, jen do tváře, což bylo vzhledem k té jeho podmanivosti možná dobře. Sebrala jsem všechny své síly a volnou rukou jsem mu vrazila pořádnou facku. Zarazil se a já jsem mu s ještě větší silou dupla na nohu. Jeho tlak na chvíli povolil, a tak jsem mocně trhla svým zápěstím proti jeho palci. Vysmekla jsem se mu a chtěla jsem se dát do běhu, on ale svou rukou pořád držel mé vlasy a teď jen pevněji stiskl a škubnul k sobě. Druhou rukou mě objal kolem pasu a pomalu postupoval výš, zatímco rukou z vlasů sjel překvapivě rychle dolů a ucpal mi ústa. Snažila jsem se kousat a kopat, ale pro tuhle chvíli byl silnější než já. Moje vůle slábla a já už se obávala nejhoršího, když v tom do nás něco vrazilo a povalilo nás na zem. Mario byl okamžitě vytažen na nohy a přímo do tváře mu ječel rozzuřený Friéghan: „Nech být moji sestru,“ a okamžitě, dokud byl ještě Mario zaražený, udeřil ho bratr pěstí do čelisti. „Jestli se jí ještě někdy dotkneš,“ zasyčel a v očích se mu hrozivě zablýsklo, takže Mario raději uskočil o krok dozadu a mnul si bolavou čelist, „urazím ti palici.“ V tomhle okamžiku nebylo pochyb o tom, že to Friéghan myslí naprosto vážně. Mario rychle pohlédl na mě, pak zlostně blýskl pohledem po bratrovi, poté se rychle obrátil a utekl do lesa.

Friéghan se otočil na mě a jeho pohled změkl, zuřivost ale zcela nezmizela. „V pořádku?“ Zeptal se stroze.

Až v tomhle okamžiku mi došlo, jak splašeně mi bije srdce, a s náhlou úlevou po takovém šoku jsem se dala do pláče.

Friéghan si ke mně přisedl a pevně mě objal. „Odteď tě domů vždycky doprovázím jenom já, a než to dovolím jakémukoliv jinému klukovi, pořádně si ho proklepnu.“

Přikývla jsem do jeho ramene a vzlykala dál.

„To jsi vážně nevěděla, jaký je?“ Prolomil po chvíli mého pláče ticho.

„Přiznala jsem si to příliš pozdě,“ vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Zas tak pozdě ne,“ objal mě pevněji a jeho hlas už změkl úplně. To už mi zase slzy tekly proudem.

„Tolik mi chybí,“ zašeptala jsem, když už jsem ze sebe všechno vyplakala, ale Maria jsem tím rozhodně nemyslela.

„A to ti vlastně ani neřekl, že tě má rád.“

„Kde jenom je?“ Přehlédla jsem jeho poznámku a uronila poslední slzu.

„Pojďme domů,“ zvedl mě Friéghan a nechal otázku nezodpovězenou viset v lese.

 

Od té doby to bylo tak, jak Friéghan řekl. Chodili jsme vždy spolu, i ráno, kdy jsem si zvykla chvíli postát a hledět k obzoru. Maria jsme několik dní nepotkali, až jsme na něj jednou narazili v přístavu. Pořád se na jeho snědé tváři modrala nafialovělá podlitina, i když určitě už ne tak výrazně, jako tomu muselo být první dny po ráně. Hned jak uviděl Friéghana, nechal děvče, se kterým zrovna postával na ulici, a rychle se klidil z cesty.

A tak pomalu míjelo léto a já zas častěji než kdy předtím myslívala na Rónanovy modré oči.

A pak jednou v přístavu z jedné obchodní bárky vyskočil pohublý muž a ohlásil se jako Dougless.

„Sloužil jsem na Eleanor,“ vychrlil ze sebe. „Na tý lodi, co měla zaškolit nováčky. Zrovna sme se vraceli, když nás zajali. Nevím, co se dělo s vostatníma, ale já v přístavu utek a rok mi trvalo, než sem se dostal sem, páč mě tam v koutě zmydlila banda ňákých mlaďochů, a mě pak nechtěl nikdo zaměstnat na pořádný lodi, tak sem si musel vydělávat, jak jen to šlo, páč sem tam pak po začátku bouří musel ostat aj přes zimu. A když už pak konečně přišlo jaro, nikdo neplul k Vlnolamu, tak sem musel z přístavu do přístavu, až sem se konečně dostal sem.“

Srdce mi poskočilo. Neutopili se v žádné bouři, ani jim neshořela loď, takže pokud takové neštěstí nepotkalo ty, co je zajali, znamená to, že Rónan žije! Ale kde? Náhlou radost vystřídal smutek a strach, ale jiskřička naděje byla zažehnuta a doutnala v mém nitru, čekaje na další zprávy.

 

Chodila jsem po hospodě, sbírala jsem nepotřebné nádobí a broukala jsem si k tomu, když mě někdo uchopil za předloktí. Překvapeně jsem se otočila a pohlédla do tváře Douglesse. Už to bylo několik dní, co přišel a dával se do kupy. Dnes jsem ho U Perly viděla poprvé.

„Ty seš Muireall?“ Zeptal se mě polohlasem.

„Ano,“ odpověděla jsem a dle slušnosti jsem se k němu natočila čelem.

„Mám ti vyřídit pozdravy vod Rónana. Pomoh mi k útěku a tohle bylo to jediný, co sem pro něj moh udělat.“

„Děkuji,“ zamrkala jsem, protože se mi do očí začaly tlačit slzy.

„Je mi líto, že sem to musel vyřizovat s takovýmhle zpožděním, ale dřív to vopravdu nešlo. Musí tě mít hrozně rád, podle toho, jak mi to kladl na srdce,“ zamyšleně si mě změřil pohledem a já už jsem se slzám neubránila.

„Promiňte,“ řekla jsem rychle, „musím pokračovat v práci. Ještě jednou vám děkuji, Douglessi.“ S tím jsem se otočila a snažila jsem se přes slzy prošněrovat ke kuchyni. Málem jsem se při tom srazila s Dickem.

„Holka, ty vypadáš,“ přehlédl moje omluvy a rychle hodil očkem po stole s Douglessem. „Pal domů a zítra ať už jsi v pořádku,“ sebral mi z rukou tác se špinavým nádobím.

„A Friéghan?“

„Vyřídím mu, že už jsi šla.“

„Dobře, děkuji,“ nehádala jsem se a zapadla jsem za kuchyni, kam si každá hospodská děvečka ukládá své osobní věci. Stáhla jsem ze sebe zástěru a výdělek z její kapsy jsem přesunula do své brašny. Zástěru jsem pak pověsila na svůj hřebík, otřela jsem si oči a vyšla z Perly na ulici. I když mi Dick slíbil, že bratrovi řekne, cítila bych se nejistě, kdybych šla domů sama a on by to nevěděl. Zatočila jsem proto místo nahoru do kopce dolů k přístavu. Friéghan se tam nechal najímat jako pomocník, nakládal balíky do lodí i z lodí, bylo-li to třeba a uměl-li, zpravoval na lodích drobné závady, nebo kapitánům obstarával jednodušší nákupy, u kterých nemuseli nutně být. Rád by se nechal najmout jako námořník a vydělal si tak víc, ale o tom maminka nechtěla ani slyšet.

„Friéghane?“ Zahlédla jsem ho mezi pytli sucharů.

„Muireall? Co tady děláš?“ Starostlivě pohlédl na mé uplakané oči.

„Dostala jsem od Dicka volno. Mám jít domů, nebo tu na tebe mám počkat?“

„Za hodinku jsem hotový a rád bych se dověděl, co se stalo, takže obsaď nějakou bednu a usuš si oči.“

Udělala jsem, jak řekl, a po chvíli mi připadalo blbé, jen tam tak sedět a pozorovat, jak pracuje, tak jsem se dala do zpěvu.

Bratr už byl skoro hotový, zbýval mu jen poslední pytel, když se k nám námořnickým krokem blížil kapitán lodi. Mávl rukou na pozdrav a já se v odpověď jen usmála, protože jsem zrovna byla v závěrečné fázi námořní bitvy.( *** ) Trošku se mi stáhlo hrdlo, když jsem si uvědomila, že v podobné situaci se mohl octnout Rónan. Kapitán se zastavil a poslouchal, zatímco sledoval bratra při nakládání posledního pytle.

Když jsme oba skončili, podíval se na mě kapitán zkoumavým pohledem a zeptal se: „Poslyš, děvče, neříkaj ti náhodou Perleťový slavík?“

Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Ano, říkají mi tak. Je to podle hospody U Zlaté perly, kde zpívám.“

„Mám ti vyřídit pozdravy vod takovýho šikovnýho modrovokýho mladíka,“ spiklenecky na mě mrknul.

„Nejmenoval se náhodou Rónan?“ Vyhrkla jsem.

„Je to možný, krasotinko, ale bylo to už před půl rokem a já mám na jména mizernou palici. Vlastně se docela divím, že se mi z ní nevykouřil ten Slavík. Von mě totiž asi zaujal ten popis: Malá, světlý vlasy a s modrýma vočima, který si jen tak nevšimnete, ale jak začne zpívat, nikdo ji nepřehlídne. Takhle ňák to říkal, to vám povídám.“

„Kde jste ho viděl?“ Srdce mi bušilo a celé tělo s napětím očekávalo kapitánovu odpověď.

Ten se k mému překvapení poněkud zachmuřil. „Viděl jsem ho, zdatnýho námořníka, jak dře na poli jako kůň. Podle toho jsem si ho všim. Povídám: ‚Máš postavu jako námořník, nechceš radějc k nám na loď?‘ A von na to: ‚Nesmím‘ a zachřestil řetězem, kterej ho poutal k tý radlici. ‚Plujete do Vlnolamu?‘ Zeptal se pak, a když jsem mu řek že jo, tak mě prosil, jestli bych tě moh pozdravovat. Jenomže pak,“ zarazil se a rychle na mě pohlédl. „To už není důležitý,“ uzavřel to.

„Děkuji vám mnohokrát,“ usmála jsem se.

„Počkej, znáš ještě nějakýho jeho strejčka?“ Zeptal se, jako by si na to právě vzpomněl.

„Vím o koho jde,“ přikývla jsem.

„Tak prosimtě ty pozdravy vyřiď ještě jemu. Já bych na to málem zapomněl!“

„Provedu, kapitáne,“ usmála jsem se a přiložila jsem dva prsty k čelu na pozdrav.

Po cestě domů jsem všechno se smíšenými pocity vyklopila Friéghanovi, který mě pak na mé přání doprovodil k odstrčenému domečku u lesa. Ztěžka jsem zaklepala na dveře a po chvíli ticha otevřela starší unavená žena.

„Je tady Rónanův strýc?“ Zeptala jsem se rozpačitě.

„Jsem Rónanova matka. Co potřebujete?“

Překvapeně jsem si ženu prohlédla a uvědomila jsem si, že vlastně nepůsobí tak staře, jak jsem si původně myslela. Způsoboval to hlavně ten smutek hluboko posazený v modrých očích – v očích barvy širého moře za jitřního úsvitu.

„Nesu pozdravy od jednoho kapitána, co teď kotví v přístavu,“ řekla jsem a stručně jsem jí převyprávěla, co mi kapitán o Rónanovi říkal.

Do očí jí vstoupily slzy a ona zašeptala: „Díky Bohu.“ Pak si slzy jemně setřela cípem zástěry a zřetelněji dodala: „Děkuji. Bratru to vyřídím. Myslím tím Rónanova strýce,“ dodala rychle.

Rozloučili jsme se tedy a otočili jsme se k odchodu, když se nás ještě zeptala: „Jak se jmenoval ten přístav?“

„To bohužel nevím,“ zamračila jsem se.

„Zeptejte se na to kapitána lodě Šťastný vítr, určitě to bude vědět,“ přispěchal mi na pomoc Friéghan.

„Děkuji, zeptám,“ usmála se Rónanova matka a vklouzla zpátky do domečku.

 

Příštího dne jsem U Perly viděla Rónanova strýce, jak mluví s kapitánem Šťastného větru, pak ještě s několika dalšími muži a nakonec se po nich po všech slehla zem. Zkrátka všichni s kapitánem odpluli někam na moře. Chtějí snad najít Rónana a ostatní? Jaký jiný důvod by to mělo?

Od té doby jsem samozřejmě ještě dychtivěji vyhlížela každičkou loď, ale ani strýček, ani Rónan, ani nikdo jiný se v přístavu nepbjevil.

A tak to šlo pořád dál. Už to bylo víc než rok a půl, co jsem Rónana viděla naposled. Cizí lodě přestaly připlouvat a domácí odplouvat, tváře se v neúprosném rytmu roku znovu přestaly měnit a mně bylo jasné, že je téměř nemožné, abych kohokoliv ze Šťastného větru spatřila ještě před příchodem jara.

A tak plynula už třetí zima U Zlaté perly, zpěvavé neděle se staly pravidlem a příze na kolovrátku doma přibývalo.

 

Zima nakonec opět pominula, i když letos se své nadvlády nehodlala vzdát tak snadno a ještě začátkem dubna nás zlomyslně zasypávala vlhkým sněhem. Pak už se ale dala definitivně na ústup a přístav tak konečně mohl znovu ožít.

Můj život se teď navzdory teplu stával čím dál jednotvárnějším a neveselejším. Každé ráno vyhlížení lodí, potom práce v hospodě, večer prohlídka přístavu nebo zpívání U Perly a pak noční cesta s Friéghanem přes kopec k domovu. Ani jsem si pořádně nevšimla, že už přišlo léto, dokud jsem náhodou neucítila vůni posečené trávy, ze které se pomalu sušením stávalo seno. Natáhla jsem ji do sebe, ale nepotěšila mě, jako každý jiný rok. Naopak ve mně zanechala malý stín. Spousta děvčat a chlapců totiž už nebyli sami a zvykli si vysedávat na travnatých lukách nebo okrajích lesa, což do mě, nepolíbené, zabodávalo malý osten závisti.

 

Zapadající slunce mi svítilo přímo do očí, když jsem po hlavní ulici scházela k přístavu. Dnes mi bylo obzvláště smutno a sebelítostí skoro do pláče, protože jsem začínala tušit, že nepotrvá příliš dlouho a Friéghan začne domů místo mě doprovázet černovlasou Annie.

V takovémto rozpoložení jsem míjela chlapíka s širokým kloboukem. Stál zády k domu a se založenýma rukama a jednou pokrčenou nohou se o dům opíral. Klobouk mu házel hluboký stín do tváře, takže mu nebylo vidět do očí, přesto mi však připadal čímci povědomý. Zastavila jsem se a zvědavě jsem si ho prohlédla.

„Malá kráska se potuluje městem úplně sama. Je to vůbec možné?“ Konstatoval chlapík chraplavým hlasem.

„Bratr ještě pracuje,“ odpověděla jsem automaticky a snažila jsem se při tom proniknout pod stín klobouku. Měla jsem ho ale skoro úplně proti slunci, takže to bylo téměř nemožné.

„A to nemáš žádného milého, který by tě doprovázel místo bratra?“

„Můj milý je na moři,“ zamračila jsem se. Byla to jakási odpověď, která ode mě držela dál kluky typu Mario, ale zároveň to byla i tak trochu pravda.

„Nepovídej. Kdy že se to má vrátit?“ Nedotíral, ale jeho otázky mě i tak trochu vyváděly z rovnováhy.

„Už je skoro dva roky pryč,“ odpověděla jsem posmutněle po chvíli váhání.

„Dva roky?“ Podivil se chlapík. „A to na něj pořád čekáš?“

„Co je ti po tom?“ Odvětila jsem ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

„No,“ protáhl světácky. „Kdyby se nevrátil, měl bych zájem.“

„Ale já ne,“ odsekla jsem rychle.

„A co kdyby ti někdo oznámil, že už leží mrtvý na dně moře? Nebo kdyby si našel jinou?“ Dodal rychle, když to vypadalo, že se místo odpovědi seberu a odejdu pryč.

„Zřejmě bych zůstala svobodná až do konce svého života,“ řekla jsem pomalu po chvíli ticha, při které jsem cítila, jak mě probodává pohledem a napjatě očekává mou odpověď. „Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by mě měl tak upřímně rád. A navíc, věrného abys pohledal a nevěrníka nechci.“ Chtěla jsem to prohlásit rozhodně, ale po tvářích se mi začaly koulet slzy, proto jsem tiše sklonila hlavu.

Mladík se náhle odlepil ode zdi a chytil mě kolem ramen. Nebránila jsem se, vyzařovala z něj jakási jistota. Věděla jsem, že mi neublíží, i když jsem neměla tušení, co udělá dál.

„Neplač už dál, lásko jediná, vždyť jsem to já, což mě nepoznáš,“ zazpíval tiše svým pravým měkkým hlasem slova písně, kterou poprvé slyšel z mých úst. Nevěřícně jsem pohlédla vzhůru. Mladík už na sobě neměl klobouk a já zjistila, že se dívám do těch nejkrásnějších modrých očí pod sluncem.

„Rónane,“ vyhrkla jsem pohnutě a z mých očí vytryskly nové slzy. Tentokrát to však byly slzy štěstí.

„Muireall,“ zašeptal a přivinul si mě k sobě.

„Tolik jsem se o tebe bála,“ špitla jsem mu do ramene po chvíli šťastného ticha.

„A já se tolik bál, že už tu bude někdo jiný,“ zašeptal mi do vlasů.

„Odtáhla jsem se od něj a zadívala jsem se mu do tváře. „Jak tě to mohlo napadnout?“

„Nic jsem ti přeci před odjezdem neřekl a dva roky jsou pro tak mladou dívku dlouhá doba.“

„Tak mi to řekni teď,“ přivinula jsem se zpátky na jeho hruď.

Pomalu a něžně mě stiskl, ponořil svou hlavu do mých vlasů a tiše zašeptal ta dvě dlouho vytoužená slova: „Miluju tě.“

Srdce se mi radostí málem rozskočilo. Stoupla jsem si na špičky, našla jsem nosem jeho krk a poté ucho a v odpověď zašeptala: „Taky tě miluju.“

Dity :) (s obdivem k Asonanci)