Vlčí dýka

Povím vám příběh, z dob ne tolik dávných, jeden z mnoha navzájem propletených příběhů mé země, mé milované Phulmie. Stalo se to za konce osmého roku vlády královny Bianky. A začíná vlkem:

Tiché tlapky. Jazyk vyplazený skrze ostré zuby. Nahrbený hřbet. Ocas nízko u země. Ubíhající les. Noční obloha. Šedivý odrostlý vlk přeskočil padlý kmen a nespoutaně pokračoval v cestě.

O pár dní později do audienčního sálu hlavního města Phulmie vstoupila mladá žena. Byla prostého odění i vzezření, avšak její smaragdové oči, bystře těkající po svém okolí prozrazovaly, že se rozhodně nejedná o nejistou prostou hloupou vesničanku. Královna Bianka, taktéž mladá žena asi v polovině třetí dekády jejího života, zbystřila. Dnes byl audienční den. S vlídnou tváří vyslechla spoustu problémů prostého lidu. Něco se vyřešilo „samo“, tím že si toto trápení poslechla sama královna. Něco vyřešila drobná rada. Některé potíže byly předány k řešení povolanějším. A některé potíže zkrátka řešení neměly a bylo na královně Biance, aby si s tím nějak poradila. Královna už z toho byla unavená a ke všemu to na sobě nesměla dát znát. V okamžiku, kdy už královna začala laškovat s myšlenkou, že by se aspoň na chvíli pod nějakou záminkou ze sálu vypařila, vstoupila do zdobné síně ta mladá dívka s pružným krokem a plně si získala královninu pozornost.

„Mé jméno je Runa,“ poklekla dívka na jedno koleno, „a jsem tu, abych vaší zemi poděkovala za azyl, jež mi jí  byl poskytnut a…“

V té chvíli se ode dveří ozval královnin ceremoniář. S nabubřelou sebejistotou v hlase zabručel: „Na děkovné proslovy královna nemá čas!“

„Děkuji ti, Filipe,“ mávla královna rukou směrem ke jmenovanému. „Jak vidíš,“ obrátila svou pozornost zpět k Runě, „můj program je velmi nabitý a čas vzácný. Velmi mě však zajímá tvé vyprávění a ráda bych si ho v klidu vyslechla. Přijď zítra v šest hodin sem do paláce na večeři. Budeš mi dělat společnost a povíš mi svůj příběh.“

„Děkuji, paní,“ vyrazila ze sebe dívka se smaragdovýma očima zaraženě. Vzápětí si uvědomila, že stále ještě klečí. Rychla se zvedla a za Filipova nervózního podupávání opustila sál. Sotva překročila práh, Filip už tloukl do země svou velikou holí a ohlašoval: „Další!“ Z dřevěné lavice před audienční síní se zvedl unavený farmář s husou v podpaží a zamířil ke královně.

Ubíjející den královny Bianky, plný státnických povinností, ze svého vyprávění vynechám. Neomaleně přeskočím i to, jak Runa sháněla nějaké šaty, ve kterých by mohla povečeřet s královnou, a které by nezruinovaly její podvyživený měšec. Přesunu se rovnou k následujícímu večeru, kdy Runa opět vstoupila do překrásného královnina paláce. Sotva muži u dveří ohlásila své jméno, oznámil jí, že už na ni čekají a že ji ke královně dovede.

Runa následovala muže několika více či méně zdobenými kamennými chodbami, až se z ničeho nic octla v půvabné čtvercové zahrádce obklopené zdmi paláce. Za bublající fontánou s lekníny, mezi kvetoucími keříky s omamnou vůní stál jednoduchý altánek. Pod ním seděly dvě ženy a živě spolu hovořily.

„Slečna Runa právě přišla,“ oznámil muž, jež jmenovanou dovedl až sem, načež se uklonil a odešel ze zahrádky.

„Vítám tě, Runo,“ usmála se od stolu královna Bianka. „Posaď se k nám,“ ukázala na třetí židli u stolu, jež dosud zůstávala prázdná.

Runa mlčky poslechla a zvědavě si prohlížela obě ženy.

„Ach tak,“ usmála se královna, když pochopila Runiny rozpaky. „Toto je Sojka,“ ukázala na třetí ženu. Ta byla v plné síle a z očí ji místo potrefeného mládí koukala životní zralost. Sojka byla jednoznačně nejstarší ženou u tohoto stolu. „Je to má dobrá přítelkyně. Velmi dlouho jsme se neviděly a Sojka zavítala na můj hrad právě dnes. Povečeří s námi. I ona si ráda vyslechne tvůj příběh.“

Runa neměla námitek. Předně si nebyla jistá, zda by bylo moudré odporovat královně, jakkoli sympatická a milá se zdála být. Také ji však ta druhá žena zaujala. Sojčino praktické oblečení připomínalo uniformu, avšak nikde nebyly vidět žádné odznaky hodností nebo královský erb, zkrátka nic takového. Krátký rukáv poukázal na skutečnost, že má Sojka na svém levém rameni tetování. Nebylo ale vidět celé a tak se Runě nepodařilo rozpoznat, jakou značku či obrázek žena na rameni nosí.

Královna zazvonila na stříbrný zvoneček a s paláce se vynořilo služebnictvo se džbány a podnosy. Chvíli trvalo, než se hemžení kolem večeře uklidnilo. Pak mohla Runa konečně začít vyprávět.

„Narodila jsem se v zemi tak daleké, že mi občas připadá jako nějaká vzdálená báje. Zimy jsou tam mrazivější a léta jsou krátká a ne tolik teplá. Tamější lidé jsou tvrdí a nedůvěřivý. Není snadné získat jejich přátelství. Naopak je velmi snadné a stejně tak nevýhodné o takové přátelství přijít. Mí rodiče byli nedílnou součástí vesnice. Přátelili se s okolními rodinami a dobře se všemi vycházeli. Dokud jsem se nenarodila já a neukázala všem, že máme v krvi něco, co nás od ostatních velmi odlišuje. Něco, kvůli čemu se nás začali bát. A kvůli čemu se má rodina octla až na okraji společnosti.“

„Copak to bylo?“ Přerušila Runu Sojka a pozorně si ji prohlížela.

„Ukážu vám to, ale slibte mi, že nezavoláte stráže.“

Královna se Sojkou se na sebe podívaly. Ani jedna nebyla znepokojena, dokonce se zdálo, že Sojka pokývala hlavou, jakoby královně právě dovolila tuto situaci podstoupit. Jako by to ve skutečnosti byla Sojka, kdo tu má všechno pod kontrolou. Nedalo se také popřít, že obě ženy byly velmi zvědavé a napnuté. „Slibuji, že nezavoláme stráže,“ usmála se královna a ještě než domluvila, už zvonila na stříbrný zvoneček. Okamžitě přispěchalo páže. „Ať nás nikdo neruší, dokud opět nezazvoním,“ poručila mu královna a poslala jej pryč. Pak vyzvala Runu: „Do toho.“

Runa se zvedla od stolu a udělala pár kroků od altánku po cestičce vysypané oblázky. Obrátila se směrem k ženám a znovu je varovala: „Nelekejte se toho, co teď uvidíte.“ A přímo před jejich očima se proměnila z dívky v šedého vlka, jež vyskočil z šatů a teď na ženy hleděl smaragdovýma očima. Stál a bez hnutí čekal na jejich reakci.

Královna zalapala po dechu a Sojce se v ruce zaleskl nějaký kov. Runa nasávala pachy zahrady. Cítila úlek, ale zatím žádnou známku strachu. Přesto se raději nehýbala. Ať se Sojce v ruce objevila jakákoliv zbraň, Runa rozhodně netoužila po tom, aby ji Sojka použila.

„No to jsem tedy nečekala,“ vypravila ze sebe královna, když už si byla jistá, že ji nezradí hlas. „Teď už se prosím proměň zpátky,“ nervózně se usmála a bezděčně zatěkala očima k Sojčině dlani.

Šedá vlčice se nejdříve velmi pomalu královně poklonila, aby dala najevo, že její přání slyší. Pak se stejně pomalu obrátila a vrátila se k šatům, které zůstaly na chodníčku za ní. Pod sukně vlezla ještě jako vlčice. Šaty se nadmuly a hlavu s pažemi už jimi Runa prostrčila jako člověk. Na několika místech ještě popotáhla za látku, aby oděv seděl, jak má. Poté se vrátila k ženám u stolu.

Královna počkala, až se Runa usadí, pak zazvonila na stříbrný zvonek a poručila si u pážete „něco ostřejšího“. Po Sojčině zbrani už nebylo nikde ani památky. Přesto se Runa cítila jako na trní. Tohle vlastně neměla tak úplně v plánu. Počkala si, až se královna posilní nápojem a vybídne ji, ať vypráví dál.

„Samy jste viděly, jak velmi jsem se lišila od ostatních dětí,“ pokračovala Runa. „Když jsem byla malá, nedokázala jsem to ovládat. Tatínek mi vyprávěl, že se v jeho rodině předávaly tiché zkazky o vlčí krvi a něco málo o tom, co dělat, když se narodí vlčí dítě. Snažili jsme se, ale lidé na to postupně přišli. Báli se našeho domu a po mně házeli kameny.

Myslím, že nemusím zmiňovat, že si se mnou děti nehrály. Jednou mě pro zábavu zahnaly do kouta a kolem krku mi uvázaly kožený řemen. Byl na řetězu. A řetěz byl zapuštěn do zdi. Neuměla jsem se k řemeni dostat a bála jsem se, co mi udělají. A tak jsem se proměnila ve vlka. Přímo před nimi. Před celou vesnicí. Zuřivě jsem se snažila z řemene dostat, což se nakonec povedlo, protože jsem jako vlčí štěně měla štíhlejší krk a menší hlavu. Potřebovala jsem od těch zpropadených posměváčků utéct, a tak jsem pokousala kluka, který mi stál v cestě. Tehdy nade mnou zvítězil obranný vlčí instinkt. Cítit na jazyku jeho krev bylo to nejslastnější, co jsem do té chvíle okusila, protože jsem to náhle byla já, kdo měl navrch, ne on. Zabít jsem ho ale nechtěla, tak silnou převahu mé vlčí já nezískalo. Tak jsem utekla. Zbytek toho dne jsem se toulala po lesích a uvažovala nad tím, zda by nebylo lepší, kdybych zůstala vlkem. Jenže pak jsem si uvědomila, že se o mě nejspíš rodiče bojí. Počkala jsem tedy do noci a tiše se vkradla do vesnice. Zůstala jsem ve své vlčí podobě, abych se mohla bránit nebo utéct, kdybych někoho potkala. Bála jsem se. Byla to ta noc, kdy vesničané podpálili náš dům. Když jsem dorazila, z domu už zbylo jen doutnající shořeniště. Málem mě to zabilo, vidět ty ohořelé trosky. Kdybych ten žal, který ve mně propukl, pustila ven, byla bych na místě mrtvá. Jak jsem se totiž později dozvěděla, byli na můj návrat pečlivě připraveni. Měla jsem štěstí, nikdo si mě nevšiml a já to ucítila dřív, než jsem stihla propadnout zoufalství. Ucítila jsem pachovou stopu rodičů.

Abych to zkrátila, otce, matku i malou sestřičku jsem našla ukryté v lese. Když jsem se uklidnila natolik, abych se mohla proměnit z vlka zpátky do děvčátka, slíbila jsem si, že už navždy zůstanu člověkem. A otec nám slíbil, že najde místo, kde už se nebudeme muset bát o svůj život.

A tak jsme putovali na jih. Kamkoliv jsme přišli, nikde s námi nechtěli mít nic společného, sotva přišli na to, že se mnou není něco v pořádku. Neproměnila jsem se, to sice ne, ale každý pes na mě vrčel nebo štěkal. Cítil ve mně vlka. A lidé ochotně věřili svým psům a poslali nás dál.

Nakonec tatínek zaslechl mlhavou zkazku o zemi, kde žijí mezi normálními lidmi i lidé s kočičími oušky a nikdo jim tam domy nepálí.“

„Kde?“ Zbystřila Sojka. „Kde jste ty zkazky zaslechli?“

Runa pokrčila rameny. „Byly to zvěsti tak neurčité, že je většina lidí považovala za báji. Tatínek se k nim však upnul jako k poslední naději. Zrovna když už jsme přestávali věřit tomu, že je tahle země zaslíbená skutečná, narazili jsme na loď.“

Sojka se napjala, ale tentokrát neřekla nic.

Kapitán lodi se s námi nejdříve vůbec nechtěl bavit, pak mu však otec něco řekl a on se na mě tak zvláštně podíval. Potvrdil nám, že je Phulmie skutečná, ale řekl nám, že nás tam nemůže odvézt. Neřekl proč, zato nám poradil, abychom se vdali k řece jménem Dravá. Vám jistě nemusím vysvětlovat, že je to prudká řeka, která se valí soutěskou za pohořím Štít a spolu s ním tak tvoří hranici mezi Phulmií a její sousední zemí. Putovali jsme dlouho, avšak nakonec jsme řeku skutečně našli. Přes Dravou vede jediná cesta: Most – vstupní brána do Phulmie. Velmi přísně střežená vstupní brána. Spousta otázek. Čaroděj, jež odděluje pravdu od lži. Otec se tehdy rozhodl pro naprostou otevřenost a upřímnost. Řekl jim na rovinu, kdo jsme, odkud jsme přišli i proč chceme jít na druhou stranu toho mostu. Kontrola byla velmi přísná avšak ne nepřátelská.

Jak vidíte, prošli jsme a strážci mostu nás sem pustili. A já konečně nalezla domov, kde po mně neházeli kamením. Tekr jakožto pohraniční město byl uvyklý na různé cizince a nakloněn komplikovaným soužitím. Našli jsme si místo, kde nebylo moc psů. Těch pár, kteří tam přece byli, si sousedi po dohodě na noc uvazovali.

Když jsem dosáhla dospělosti, podle vaší kultury i té naší, rodiče mi dovolili odejít sem. Teď, královno Bianko, nabízím své služby zemi, v níž jsem nalezla útočiště,“ sklonila Runa hlavu.

Kolem stolu se rozprostřelo zadumané ticho. Runa se uvnitř chvěla, doufala, že nebude potupena odmítnutím nabídky. Královna Bianka tiše uvažovala nad Runiným osudem a obdivovala její odvahu k tomuto kroku. Sojka analyzovala příběh a nakonec to byla ona, kdo prolomil ticho, poněvadž ji na jazyku pálilo pár otázek.

„Runo, říkala jsi, že máš ještě sestru. Ona se nepotýkala s tím, že se mění ve vlka?“

„Má sestra je normální člověk, stejně jako otec a matka. Vlčí krev jsem zřejmě získala z otcovy rodiny, protože jak už jsem zmiňovala, otec již jako dítě slýchal zkazky o vlčích dětech a něco málo rad, co s nimi, když se narodí. Zřejmě neexistuje žádné pravidlo, které by určilo, kdo se narodí jako vlk a kdo jako člověk. Psi tedy žádný problém se sestrou ani s rodiči neměli, vadím jim jen já.“

Sojka pokývala hlavou a působila dojmem, jako by si čerstvě nabyté znalosti právě zapisovala do notesu.

Další otázku položila pro změnu královna: „Kdy ses rozhodla, že se už nebudeš bát proměňovat ve vlka?“ Sojka souhlasně zamručela na znamení, že ji to také zajímá.

„Bylo to asi rok poté, co jsme se konečně zabydleli. Byla úplňková noc, kdy žádné divoké zvíře pořádně nespí. Ani já nespala, táhlo mě to ven, v žilách mi hučela divoká píseň. Musela jsem se vyplížit z domu. Hleděla jsem do hvězd, až jsem našla souhvězdí vlka. Chvíli jsme si jen tiše opláceli své pohledy. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že na pasece nejsem sama. Sklouzla jsem očima dolů a zjistila, že přímo pod vlkem skoro až u lesa sedí překrásný štíhlý černý panter. Později jsem se dověděla, že se mu v této zemi říká Panthe-er, myslící kočka, ale už tehdy mi bylo jasné, že je na tom tvoru něco naprosto výjimečného.

‚Pojď a žij,‘ říkaly jeho oči. A tak jsem šla. Proměnila jsem se a rozběhla se s ním hluboko do hor. Plnými doušky jsem nasávala noční vzduch. Zamilovala jsem se do toho, jak mé tělo jako šíp protíná les. Užívala jsem si každičký úder svého srdce. Poprvé v životě jsem mohla volně dýchat, cítila jsem se tak neskutečně svobodná. Zamilovala jsem si tuto zemi…“

Opět se rozhostilo ticho. Královna se Sojkou na sebe mlčky pohlédly, jako by se mezi nimi odehrával nějaký neslyšný rozhovor. Výsledkem bylo Sojčino téměř nepostřehnutelné gesto, zamítavý pohyb hlavou.

Královna Bianka obrátila svou tvář k Runě a usmála se. „Přijď za mnou zítra do audienční síně. Najdeme ti nějaký smysluplný úkol. Teď už můžeš jít.“

„Děkuji paní,“ vstala Runa ze židle a uklonila se. „Na shledanou,“ rozloučila se s oběma ženami a opustila zahrádku. Hned za dveřmi už na ni čekal muž, který ji sem předtím dovedl, aby ji labyrintem chodeb vyvedl zase ven. Zaslechl-li nebo zahlédl něco z toho, co se dnes v zahrádce odehrálo, nedal to na sobě znát.

***

„Nevezmu ji,“ řekla tiše Sojka, když byla Runa bezpečně z doslechu. „Ne hned,“ dodala po chvíli mlčení.

„Takže služba?“ Blýskla královna Bianka po Sojce pohledem přes okraj svého šálku.

„Služba,“ přikývla Sojka. „A už přesně vím, kde.“

***

Nazítří se Runa dověděla, že putuje se Sojkou do Pevnosti Duchů. Jako přistěhovalec věděla Runa jen to, že se Pevnost nachází nedaleko města a že přispívá k jeho ochraně. „Je to taková předsunutá hlídka proti Děsovu,“ poznamenala Sojka, když Runa toto téma otevřela. „Však uvidíš sama,“ dodala záhadně.

Pevnost Duchů, co o ní říct? Je to mohutná stavba čtvercového půdorysu. Nestojí však k Děsovu natočena některou svou stranou. Místo toho k němu výhružně trčí jedním svým cípem. Od tohoto cípu vybíhají do dvou stran mohutné zdi s ochozy. Ty se táhnou až na úroveň hlavního města Phulmie. Kdyby ji chtěl kdokoliv z Děsova napadnout, musel by obejít zdi a dostat se přes řeku, která už je v těchto místech hluboká a divoká. Na zdi jsou ve dne v noci udržovány hlídky a v pevnosti zrovna tak. Celá pevnost je důmyslně zabezpečena. Dovnitř se vstupuje v protilehlém cípu od Děsova.  Přístup je kvůli úzké bráně umožněn vždy jen jedné jediné osobě.

Sojka byla očekávána. Spadl malý padací most, zvedla se mříž a obě ženy mohly vstoupit. Pevnost Duchů byla obývána velmi živou posádkou. Sojka předala veliteli Pevnosti listiny od královny, krátce s ním pohovořila v ústraní a odešla. Zanechala Runu jejímu osudu. Věděla, že se dívka bude muset naučit postarat se o sebe sama. Zároveň nepochybovala o tom, že už to do jisté míry umí.

A tak Runě začala služba. Bylo to prosté: Její vlčí podoba jí umožňovala nenápadně slídit po Děsovu a sbírat informace o případných útocích, spiknutích či třeba obchodních plánech. Aby se to však nerozneslo a snad nedoneslo až do Děsova, věděl o její schopnosti jen velitel. Sám ji za bezměsíčných nocí pouštěl z Pevnosti na výpravy, nebo z výprav do pevnosti. Pro ostatní byla Runa prostě jen hodně dobrý zvěd, u kterého nikdo netušil, jak vlastně mizí.

Runa si tuto práci zamilovala. Trávila celé dny ve vlčí podobě. Pročesávala les, temný Děsov, všude kde se dalo naslouchat rozhovorům. Občas zkoušela nějaké informace vyzvědět od jiných vlků, ale brzy přišla na to, že vlci o sdílení informací nestojí. Když si ona nevšímala jich, pak si ani oni nevšímali jí.

Čím déle Runa v Pevnosti sloužila, tím delší byly její výpravy. Pronikala hloub a hloub do srdce phulmijského podsvětí. Často celé hodiny pozorovala nějaké obydlí, aby se vyhnula střetu se psy a mohla se porozhlédnout uvnitř. Nemohla přitom spoléhat jen na svou vlčí podobu, musela si také dávat dobrý pozor, aby ji nikdo neviděl. Časem se naučila zjednodušovat práci. Začala se psích práskačů zbavovat tak, že je zkrátka zakousla. Když se to stalo poprvé, byla to pouhá náhoda. Runě se však tato strategie zalíbila. Mohla pak nerušeně slídit kolem domu a pozor si musela dávat jen na vracejícího se majitele. Pak se ovšem nemohla na toto místo nějakou dobu vracet, musela zaútočit dál. Přes Ostré hory, rozdělující Děsov na lesní část a planinu, však nikdy nepronikla. Příliš mnoho vlků, než aby se mohla pokusit jakožto drobná samotářská vlčice proniknout. Z vesnice poblíž pohoří Kvil však často projížděli poslové, podvodníci, pašeráci či jiná havěť. Stačilo jen počkat, až usnou a pořádně jim prošacovat vše co měli u sebe.

Dva roky se Runě dařilo Děsov obelhávat. Místní pochopitelně brzy přišli na to, že mají mezi sebou donašeče. Hledali však člověka. Když Runu někdo spatřil, měl ji nejvýš za škodnou. Takto si ze svých výprav přinesla pár škrábanců po šípech. Štěstí ji provázelo dva roky, než se z pouhých škrábanců stala hluboká krvácející rána. Jeden z děsovských mířil přesněji, než ostatní. Vlastně na vlčici číhal. A zasáhl ji do levého stehna.

Runa skočila za nejbližší vývrat a prohlédla si ránu. Pálilo to, jako by železo hrotu bylo roztavené ve žhavé peci. Zatím však šíp působil jako zátka a rána tak téměř nekrvácela. Runa reagovala okamžitě. Už se naučila, že má v sobě instinkt divoké šelmy a že mnohdy vyplatí spoléhat se raději na něj, než na dlouhé přemýšlení. Proměnila se v člověka, zalomila šíp, aby netrčel z rány, a okamžitě se vrátila do své vlčí podoby. Ránu si rychle olízla, aby aspoň maličko utišila bolest, a dala se do běhu. Uhýbala za stromy, vrhala se do prohlubní, kryla se pařezy. Několikrát jí kolem těla prosvištěl šíp, dokonce ji jeden škrábl do lopatky. Její plán se však vydařil. Střelec nakonec vyplýtval všechny své šípy a ona se mohla ztratit v lese. Noha ji zpomalovala, ale ne tolik, aby ji snad střelec mohl v děsovských houštinách sledovat.

Runa zalezla do první nory, která se jí zdála dostatečně ukrytá, a tam čekala až do noci. Bylo krátce po úplňku, ale ona nemohla čekat až do novu, noha by se jí mohla zanítit. Naštěstí tato noc nebyla jasná. Po obloze se honily mraky a vytvářeli tak v lese hru stínů, které ani v nejmenším nevěřila žádná kořist. Runa si pomyslela, že to bude muset stačit a zamířila k pevnosti. Noha ji brzdila, nepatrná leč neutuchající ztráta krve ji oslabovala a tak jí cesta zpět trvala skoro stejně dlouho, jako by šla v lidské podobě. Z celého srdce doufala, že ji nikdo nesleduje. Dorazila k pevnosti za svítání, proto se ukryla v jejím hrdle, aby očekávala příchod další noci. Usnula schoulená u dřevěné střechy Srdce Pevnosti. Zdál se jí sen, ve kterém ji starý voják nabádal, aby k němu přišla.

Když se Runa probudila, byla hluboká noc. Z bezedného spánku procitla do naprosté bdělosti během zlomku okamžiku. Do jejího vědomí se totiž vplížila smrt. Instinkt šelmy ji nabádal, aby zalezla někam do křoví a pošla. Tentokrát v ní však zvítězil člověk. Runa zděšeně zavyla. Byl to naléhavý zvuk, naplněný hrůzou a zoufalstvím. Na hradbách se cosi pohnulo. Vzápětí se objevila vytoužená tajná dvířka a za nimi schody. Runa se z posledních sil protáhla úzkým otvorem pod dvířky a stočila u paty schodů. Ještě než dveře těžce dopadly zpět na své místo, už u ní klečel velitel. Na nic se neptal. Mlčky ji prohlédl a pak zabalil do pláště, který tu Runa nechala při poslední proměně. Ve vlčí podobě ji odnesl k sobě. Chápal, že pokud se Runa ještě neproměnila, znamená to, že na proměnu už nemá sílu. Riskovali její odhalení, ale jinak to nešlo.

Lékaři, který v pevnosti sloužil, se podařilo šíp vytáhnout a ránu vyčistit. Jako profesionál se na nic neptal, jen poradil veliteli, aby dal vlčici pořádně hustý vývar a nechal ji spát.

Runu ve snech pořád volal ten stejný bělovlasý voják. Když vlčice konečně přišla k sobě, byla opět hluboká noc. Nevěděla kde je, jen slyšela těžké oddychování spícího muže. Její vlčí čich jí prozradil, že je to velitel, jeho pach dobře znala. Ale pach nebyl tím, co upoutalo její pozornost.

Velitel ráno našel vlčici naprosto bdělou, jak bez hnutí hledí na veliký obraz bělovlasého vojáka, který se nacházel v jeho komnatě. „Můžeš se proměnit?“ Oslovil ji.

Runa přikývla.

Velitel jí bez dalšího slova podal její plášť a odešel do vedlejší místnosti. Runa se těžkopádně přetransformovala zpět v ženu a zahalila se do pláště. Dělala to tak vždy, když se vrátila z výpravy. Tentokrát jí však proměna trvala dvakrát déle. Také bylo zvláštně nezvyklé proměňovat se za denního světla.

„Pojď za mnou,“ ozval se velitel, když usoudil, že už času Runě poskytl dostatek.

Runa poslechla a nejistě odkulhala do vedlejší místnosti.

„Posaď se,“ pokračoval velitel.

Runa s téměř neslyšným syknutím poslechla. Šíp jí za tu dobu, co jí vězel v těle, poškrábal kyčel. Runa raději nepřemýšlela nad tím, co s kostí udělala přeměna v člověka.

„Co se stalo?“

„Jeden lovec na mě číhal. Překvapil mě a tak se mu podařilo zasáhnout nohu.“ Runin hlas zněl zvláštně hrdelně a bylo maličko obtížné jí rozumět. To se jí stávalo vždy, když ve vlčí podobě pobývala delší dobu.

„On ví, kdo jsi?“

Runa odmítavě zavrtěla hlavou. „Spíš lovil škodnou. Křičel za mnou, že jestli mu ještě zakousnu některou jeho husu, zaživa mě stáhne z kůže.“

Velitel zvedl obočí.

„Já hospodářská zvířata zásadně nelovím,“ zavrčela dívka hrozivě. Velitele napadlo, že je pěkně divoká i jako člověk. „Měla jsem jen smůlu,“ dodala paličatě.

„Přesto si myslím, že by ses chvíli měla od Děsova držet dál,“ zadíval se jí hluboko do očí.

Runa uhnula pohledem a zadívala se na dveře jeho ložnice. „Kdo je ten muž na vašem obraze?“ Zeptala se.

„Položil základy Pevnosti Duchů.“

„Myslím, že mi pomohl zůstat naživu,“ řekla tiše Runa. „Zdálo se mi o něm. Volal mě k sobě.“

Velitel se vážně odmlčel. „Běž si odpočinout. Večer tě za ním vezmu,“ řekl nakonec.

S tím se Runa odbelhala do svého pokoje. „Odpočiň si,“ znamenalo ve velitelštině: „Máš den volna.“ Víc Runa nepotřebovala. Umyla se, oblékla, najedla a šla spát. Byla sice živá a při smyslech, ale nehorázně vyčerpaná.

Večer se u ní stavil lékař. „Mám vám prohlédnout nohu,“ řekl, když mu vyjevená Runa otevřela dveře. Tvář měl kamennou, Runa mohla jen hádat, co všechno ví. Lékař jí dal mast a doporučil klid. A hůl.

Když byla návštěva lékaře konečně za ní, Runa nedočkavě odpajdala do velitelovy pracovny. A ten ji vzal ke Hrotu Pevnosti, do samotného jejího srdce. Byla to místnost čtvercového půdorysu, která se nacházela pod zemí. Ze dřeva byl jenom strop, zároveň to byla jediná část místnosti, která se nacházela nad zemí, jak Runa později zjistila. Stěny byly lemovány pravidelnými otvory, kam se ukládala mrtvá těla. Byla to krypta. Použité otvory byly zapečetěny a opatřeny jménem toho, jeř uvnitř spal svůj věčný spánek.

„Zde jsou skuteční ochránci Pevnosti Duchů,“ tlumeně pronesl velitel. Z hlasu mu čišela hluboká úcta.

„Jsou to bojovníci, kteří padli při její obraně?“ Otázala se Runa.

Velitel zakroutil hlavou v odmítavém gestu. „Za ty roky by jich tu muselo být, že by se sem všichni ani nevešli. Ne, tihle se zavázali sloužit Phulmii na věky věků. To jejich duše jsou hrází, o kterou se tříští temné síly Děsova, nikoliv naše bdělost. Bez nich by už Pevnost sotva byla pevností. Dokud bude z Phulmie zbývat třeba jen jeden jediný kámen, tito bojovníci nedojdou pokoje, budou stále mezi hrozbami a královnou. Nebo králem. Jejich životy skončily dávno, avšak jejich služba trvá dál. Za všechna ta staletí, co tu Pevnost stojí, jen málo bojovníků našlo odvahu k věčné službě. Většinu z nich si zavolal Lev Temnobijec. To on před věky vymyslel Věčnou přísahu a jako první ji odříkal nad Přísežným kamenem. Ten začíná u tvých nohou.“

Runa sklopila zrak. Asi píď před špičkami jejich bot začínala tmavá kamenná deska ve tvaru čtverce. Kdyby si Runa lehla do úhlopříčky kamene, vešla by se tam. To ale dívka neměla v úmyslu. Hleděla na kámen, který měl neskutečnou hloubku. Světlo louče se vracelo ve formě tyrkysových, modrých a nazlátlých odlesků. Pod určitým úhlem měl stejnou barvu, jako řeka Dravá, napájená horským ledovcem v pohoří Štít. Runě to připomnělo, kde vlastně po předlouhém putování nalezla svůj domov. Stejně jako když před lety hleděla do Dravé, měla i nyní vlčí dívka téměř neodolatelnou chuť do kamene se ponořit, splynout s ním, stát se jedním jeho odleskem, barvou, již pohltil.

„Nikdo neví, odkud se tento kámen vzal a kdo ho sem přivezl,“ dodával velitel další informace. „Co stojí Pevnost, je tu i on. To nad ním se přísahá věčná služba. Dáš-li kameni pár kapek své krve, on sám si tě najde, až tvé srdce přestane bít. Měla bys brát vážně, že si tě sem Lev Temnobijec zavolal,“ upřeně se velitel na Runu zadíval. Pak jí beze slova předal louč a odešel.

Runa očima vyhledala nejstarší hrobku, nad kterou bylo pečlivě udržovaným písmem vytesáno Lev Temnobijec. Prohlížela si to jméno, až je měla vpálené za víčky. Pak tiše pronesla: „Je to příliš veliká prosba. Nemůžu to udělat, ne teď. Ale slibuji ti, že se sem jednoho dne vrátím.“ Pak i ona beze slova odešla a nechala Přísežný kámen v temnotě jeho duchům.

Nedlouho po této noci si pro Runu přišla Sojka. Dohodli se s velitelem, že zde Runina služba končí. Sojka si tedy vlčí dívku odvedla zpět ke královně. Už bylo totiž rozhodnuto. Runa ukázala, že to se službou Phulmii myslí vážně. A tak byla královnou Biankou doporučena do sesterstva Dýk. Sojka ji do něj zasvětila už po cestě. Zbývalo požehnání královny a přijímací rituál Sesterstva. Přijala své vlastní sesterské tetování, podobné jako to Sojčino – dýka s jílcem ve tvaru vlčí hlavy (Sojčin jílec byl pochopitelně ve tvaru sojčí hlavy). Runa také přijala nové jméno, už to nebyla Runa, ale Vlčice. Dostala svou vlastní dýku, totožnou s tou, co měla na rameni. Poznala jaké to je, patřit do Sesterstva. Při ochraně země se setkávala s hraničáři a čaroději, o kterých zatím jen slýchala a nebyla si dosud jistá, zda skutečně existují. Sama se stala legendou. Zkazky o vlčí dívce kolovaly zemí. Někteří jim věřili, jiní je brali pouze jako výmysly pro děti. Jen střelec z Děsova litoval, že kdysi nemířil přesněji. Poslední příležitost měl, když mu hrdlo prořízly vlčí tesáky. Runa se totiž použila a nenechala se zaskočit podruhé.

Uplynuly roky, než Vlčice na své pouti zavítala zpět do Pevnosti Duchů. Byla v plné síle, avšak kolem očí a úst už se jí prohlubovaly vrásky. Velitel už svůj úřad předal, z pevnosti ale neodešel. Když Vlčici spatřil, pokýval hlavou. „Rád vidím známou tvář. Co tě sem přivádí?“

„Jdu pozdravit Lva Temnobijce,“ zahleděla se na dřevěnou střechu krypty, Srdce Pevnosti. „Také jdu splnit slib, který jsem mu před lety dala.“ V očích se jí zvláštně zablýsklo a bývalý velitel pochopil, co tím Vlčice myslí. Sklonil se až k zemi. „Rádi dole uvidí další Dýku.“

Vlčice pozvedla jedno obočí, ale starý muž už to nehodlal více vysvětlovat. Mlčky od něj převzala nabízenou lampu. Aniž by kdokoliv další věděl, k čemu se chystá, odebrala se do Srdce Pevnosti Duchů. Když za sebou zavřela dveře a osaměla s kryptami, sfoukla lampu, aniž by věděla, proč to udělala. Vlčici vlastně ani příliš nepřekvapilo, když Přísežný kámen dále vydával záblesky světla, jakoby si ani nevšimnul, že už nemá žádný zdroj, který by mohl být odrážen. Vlčici povrch kamene ze všeho nejvíce připomínal větrem rozhoupanou hladinu nočního jezera.

Vlčice, kdysi Runa, přistoupila ke kameni a vytáhla svou dýku, zdobenou vlčí hlavou. Rozřízla si jí levou dlaň, kterou pak krvácející ranou přiložila na kámen. Odlesk se zavlnil, jako když na hladinu dopadne kapka vody. Nad jednou z dosud prázdných krypt se zablýsklo, jako když se v říčním proudu mihne rybka. Když Runa ruku odtáhla, rána už nekrvácela. Jedině ona pak věděla, proč se tenká jizva na její dlani ve slunečním světle tyrkysově leskne.

Runa Vlčice ještě dlouhé roky chránila svou milovanou zemi, jež se jí stala útočištěm, celým svým srdcem. Nakonec však její nastupující stáří zpomalilo reakce vlčí i lidské. Když se vrhla po krku útočníkovi, jež ohrozil mladou Dýku, nedokázala se vyhnout jeho noži. Dýka mrtvou Vlčici přinesla do Pevnosti Duchů, protože byla nejblíže. Teprve tehdejší velitel pevnosti, který Vlčici od Dýky převzal, uviděl že krev, jež jí vytekla ze smrtelné rány, se blyští stejně jako Přísežný kámen v Srdci Pevnosti. Správně si to vyložil a oznámil Dýce, že Vlčice bude pohřbena zde. Nad kryptou už byl vytesán obrázek vyjícího vlka, za nímž se rýsovala ženská tvář. Velitel si ho všimnul před několika dny, když se přišel podívat, proč je kámen tak neklidný.

Za bezměsíčných nocí se z Pevnosti Duchů ozývá vlčí vytí. To vlčice vyráží na svou výpravu. Tu noc pak Děsovští raději nevycházejí ze svých domovů…

Dity :)