Plamínek svíčky

Sedím u stolu. Pozoruji plamínek svíčky. Teplo z něj pomalu rozehřívá vosk. Hraju si s drátkem. Nejdříve ho nad hořícím knotem rozpálím a pak jím maluju do červeného vosku. Pohlédnu na hodinky. Mám ještě sedm minut a čtyřicet osm vteřin, pokud přijde přesně. Dál hledím do plamínku… ozve se vrznutí dveří. Má padesát osm vteřin zpoždění. Nedám nijak najevo, že jsem si jí všimla. Posadí se naproti mně. Ignoruju ji.

„Ahoj“ řekne nejistě. Ještě pořád neví, jak se ke mně má chovat. A já jí to nemíním usnadnit.

„Ehmmm… mám tady ty peníze. Pro tebe.“ Položí na stůl obálku s deseti tisíci korunami. Můj měsíční příděl. Nechám ho ležet.

„Víš… možná už bys mi mohla říct, co přesně se tu noc stalo a…“ a přesně v tu chvíli ji přestanu vnímat. Na tohle se ptá pokaždé. Už by mohla pochopit, že jí to prostě neřeknu. Ani nemůžu. Nevím, co přesně se stalo. Pamatuju si jen tohle…

Je večer. Balím si batoh. Nevím proč. Něco mi říká, že ho budu potřebovat. Spacák, karimatka, provaz, hrnek, lžička, blok, propiska, diář, sirky, svíčky, čokoláda, nůž. Po chvilce váhání přidám k pyžamu i školní oblečení. Za asi půl hodiny ještě jednou rožnu lampičku a přidám do batohu šitíčko a repliku přívěsku elfky Arwen. Pomalu usínám… na budíku modře září číslice 3:17. Vylezu z postele. Proč? Asi je to jen sen. Říkám si a tento dojem ještě utvrzuje fakt, že všechno vidím černobíle, jako v každém mém snu. Určitě je to sen. Převlékám se do sportovních kalhot, trička, mikiny, bundy, čepice a bezprstových rukavic. Obouvám si boty. Přivazuji toulec se šípy k batohu tak, aby byly rychle po ruce. Beru luk, ale odepínám tětivu a spolu s napínákem si ji strkám do kapsy. Otvírám střešní okno. Položím luk na zešikmenou střechu. Vylezu za ním. Zvednu ho a rozběhnu se dolů. Seskočím na nižší stříšku a po žebříku slézám do zahrady. Poodejdu od budovy a zvednu obličej k bezmračné noční obloze. Ozve se výbuch. Ohlédnu se právě včas, abych spatřila sloup ohně šlehajícího z budovy, kde je celá má rodina a kde bych měla být i já. Do tváře mě udeří vlna horkého vzduchu. Je to jen sen, říkám si. Až když uslyším sirény hasičských aut, dochází mi to. Tohle není sen. To je skutečné. Luk mi vypadává z ruky a odhazuju batoh. Něco mě táhne do ohně. Nebráním se. Nemám sílu. Rozbíhám se do plamenů. Jsem ohněm a oheň je mnou. Toto byla má poslední myšlenka v etapě života, jež právě skončila. Probouzím se až po šesti dnech v nemocnici s popáleninami po celém těle. Na novém, nepopsaném listě mého bytí mě vítá informace, že všichni, kdo byli v domě, jsou mrtví…

Na chvilku zmlkla. Ví, že ji neposlouchám, ale stejně si to čas od času ověří. Chodí se sem v podstatě vypovídat. Hledí na mě se zvědavým světýlkem v očích, které zmizí téměř v okamžiku, kdy si ho všímám. Sklopím oči. Zase si hraju se svíčkou a kolem mě procházejí slova jejího monologu. Tentokrát sleduju hlavní nit jejího povídání. Stěžuje si na všechno možné. Od školy a učitelů přes spolužáky, jejich chování, účesy a oblečení, na své rodiče, velikost svého pokoje až po cenu barevných papírů a propisek. Narodila se jen dva týdny po mně, a přesto mám pocit, jako bych byla o několik let starší. Pomalu jí začínám mít plné zuby. Znova se dostává k Tomu dni. Vstanu od stolu a začnu si oblékat bundu. Sleduje mě, ale nepřestává mluvit. Už se chystám vyjít ze dveří, když mě zarazí její otázka.

„Co myslíš, že způsobilo ten oheň?“ poprvé od doby, co se známe, dám najevo, že vím o její přítomnosti. Není to sice odpověď na její otázku, ale i tak je to z mé strany velký ústupek. Promluvím. „Měla jsem zemřít.“ A s těmito slovy vyjdu do noční tmy…

Joillapa

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.