Laurenino vyprávění - Konečně volná

„Lauren, vyprávěj prosím, už mám práci hotovou, tak vyprávěj“ zaškemrala asi devítiletá dívka sedící na podlaze před krbem.

„Neměla bys už jít spát? Venku je dávno tma a zítra tě čeká ještě hodně učení,“ odvětila jí starší čarodějka sedící v houpacím křesle, nohy pohodlně natažené k ohni.

„Jeden příběh a půjdu spát. Však to patří taky k čarodějnictví, ne?“

„No tak dobře,“ svolila Lauren „ale pak spát a zítra si nebudeš při učení stěžovat, jasné, Esmeraldo?“

„Ano!“ téměř vykřikla dívenka a nedočkavě se zavrtěla. Lauren začala vyprávět.

„Přijeli. Tehdy. Byla jsem mladá. Stála jsem na pláži. Bosé nohy se bořily do písku. Slunce pomalu zapadalo. Moře bylo neklidné a vlny se s doprovodem bělostné pěny tříštily v tisíce lesklých kapiček o písek pláže. Neutuchající vítr mi vytrhl z copu pár pramínků vlasů a teď si s nimi hrál a švihal mě jimi přes obličej. Vzduch byl prosycen vodou a solí a vytvářel lehkou mlhu. Proto se mi tehdy nechtělo věřit, že je vidím.

Vystoupili tehdy z mořských vln. Nádherní a silní. Rozeběhli se po pláži. Hřívy koní vlály stejně jako dlouhé vlasy jejich jezdců. Vynořili se z mlžného oparu. Nejdřív jen nejasné siluety, pomalu nabývající ostrých obrysů. Stále jsem se zdráhala uvěřit vlastním očím. Smysly mě ale neklamaly. Byli to oni. Mořští koně a jejich jezdci. Pouze zahlédnout je ve vlnách by bylo velké štěstí, oni však běželi po pláži směrem ke mně. Blížili se. Kopyta vířila písek, a přesto nezanechávala žádné stopy. Stála jsem jako přimražená. Najednou se ve mně vzedmula obrovská touha. Chtěla jsem utéct. Toužila jsem po volnosti. Chtěla jsem odejít někam, kde mě nikdo nezná. Někam, kde mě nebudou brát jako něco nelidského a nepřirozeného. Někam, kde budou ostatní mou moc přijímat a neodsuzovat ji. Někam, kam patřím. Někam, kde bych našla přátele.

Nedáš si čaj, Esme?“

„Ne a nepřerušuj, teď je to zajímavé.“ Čarodějka se jen zasmála a pokračovala ve vyprávění.

„Jezdec v čele se kolem mě přehnal bez jediného přibrzdění, bez jediné známky, že mě viděl. Kopyta rezavo-rudého koně nezměnila rytmus. Byl bez sedla, jen otěže svázány z mořské trávy byly na tělech koní. Najednou jsem se octla uprostřed běžícího stáda. Zvířata se srstí všech barev moře, temně modré mořské hlubiny i světlé mělčin, zelenomodré i temně zelené, černé skalisek i bílé mořské pěny, nažloutlé písku i zlatavé sluneční záře odrážející se od hladiny, se ženou kolem mě. Ale rudozlatý je jen jeden.

Jediný jezdec se neotočil. Jediný nepřitáhl koni otěže. A konec se blížil. Cítila jsem dunící zem, šumící moře, kvílící vítr i nepřirozený zápach soli, mokra, chaluh a krve linoucí se z koní a jejich jezdců, jejichž šedá pokožka se v paprscích zapadajícího slunce leskla a třpytila se jako jemný písek zmáčený přílivovou vlnou.

Blížil se konec. Nejen stáda, ale i mé naděje. Už jsem pomaloučku přestávala doufat, když se vedle mě zastavil. Nádherný šedý kůň v sedle s mladou dívkou. Její dlouhé vlasy měly jen o odstín temnější stříbrnou barvu, než hříva jejího koně. Upřela na mě své stříbřito-modré oči barvy vodní tříště za rozbřesku.

„Vím, po čem toužíš, čarodějko. Stačí jen nasednout a tvůj sen se stane skutečností,“ řekla lehce ochraptělým hlasem moře. „Máš na výběr, čarodějko. Máš jedinou možnost uniknout a jedinou možnost zůstat. Vol rychle a správně. “ Hlavou mi probleskovaly vzpomínky. Chvíle, kdy jsem poprvé použila Moc. Nenávistné pohledy mých sester a bezcitné a prázdné mých rodičů. Okamžik, kdy mi řekli, že musím odejít. Můj domov-nuragh postavený v dávných časech dávno mrtvými lidmi. Život v osamění a spoutanosti. Touha po volnosti. To vše mi v jediný okamžik proběhlo před očima. Výsledek volby byl jasný.

Přijala jsem nataženou ruku neznámé dívky. Vyšvihla jsem se s její pomocí do sedla. Na koni jsem do té doby v životě neseděla a od té doby vlastně taky ne, a proto jsem radši pevně rukama objala dívčin pas a přimkla se k ní. Krev mi začala vřít. Jsem volná. Odjíždím. Vydávám se na cestu bez návratu. Žiji.

Kůň běžel tryskem. Najednou prudce zahnul. Vrhl se do rozbouřených vln. A já s ním. Konečně volná...

A teď šup spát. Zítra budeš mít spoustu namáhavých úkolů,“ ukončila vyprávění Lauren.

Joillapa