Lanovka

Už jede. Myslela jsem, že tu zimu už nevydržím. A blíží se bouřka. Připravuji se ke skoku. Teď. Odraz. Let. Tvrdý dopad. Zvládla jsem to. Schoulím se do klubíčka na sedačce pro čtyři osoby. Hlavně ať nezastavují. Zima. Je mi příšerná zima. Zvedá se vítr. Severní, studený, ale hlavně neuvěřitelně silný. Lanovka se pohupuje ze strany na stranu. Prosím, nezastavujte!

Zvedá se vítr. Poslední nahlášení lidé na lanovce právě vystoupili. „Krištofe!“ zavolám na kolegu řídícího rychlost lanovky. „Zastav ji. Už tam nikdo není a začíná pořádně fučet.“ „Rozkaz Kristiáne.“ odpoví a lanovka začne zpomalovat.

Lanovka se s trhnutím zastaví. Bohové, to ne. Proč? Kvůli větru, dojde mi. Lana na kolech tiše sténají. Vítr se prohání v korunách stromů. Je asi dvacet stupňů pod nulou. Jsem zabalená do všeho možného, ale stejně je mi zima. A jsem unavená. Chce se mi spát.. Jsem velmi unavená... Komu bude vadit, když si chvilku zdřímnu.... Tak unavená.......

„Kristiáne! Kristiáne! Pojď sem! Honem!“ „No jo. Už jdu.“ Co se mohlo stát tak hrozného? Rychle si obléknu bundu a vyběhnu ven. Na sedačce lanovky leží dívka. Vypadá, jako by spala. Oči má zavřené. Ústa pootevřená do mírného úsměvu. Na světle hnědých vlasech s občasnými prameny blond má jemný poprašek jinovatky, která se na slunci nádherně leskne. Je krásná. Ale nespí. Je mrtvá. Vím to, ale stejně dojdu až k ní a chytnu ji za ruku. Je studená jako led. Ohlédnu se. Všichni se radši potichu vypařili. Jsem tu sám. Znova přesunu svou pozornost k dívce. Z batohu jí čouhá hřbet nějaké knihy. Opatrně ji vytáhnu.   Alenka v kraji divů a za zrcadlem od Lewise Carrolla. Proč ji táhla s sebou do hor? Otevřu knihu na první stránce. Vypadne na mě volný list papíru. Je to seznam. Sedm jmen, věků a národností. Sedm lidí z celé Evropy se vydalo na vandr do Nízkých Tater. Velkým písmem je přes zbytek papíru napsáno: Alenku už mrzelo sedět na břehu vedle cesty a nic nedělat... Přesně takhle začíná kniha. Otočím na další stranu. Další papír. Dnešní heslo zní: Pověz mi Micko pravdu, jedí kočky netopýry? Hned pod tím je napsáno: Zapomněli jsme foťák, tak se musíme snažit ručně. Byl tam stručný popis cesty, počasí a na druhé straně byly nakreslené různé pohledy z hor, rampouchy a cesta ztrácející se v dálce. Další tři volné listy byly velmi podobného rázu, jako ta první.

Ze čtvrtého listu na mě však zírala nakreslená tvář. Jméno: Ritchie. Náš belgický přítel nás opustil ve věku 20 let. Uklouzl na ledu. Setkáme se na věčnosti. Takto mluví nápis pod kresbou. Na druhé straně jsou obrázky obrovské bouře, která se tudy přehnala před třemi dny a úplně nás zasypala sněhem .Na hřebeni to musela být síla. Pátý zápis má hned tři tváře. Blanku z Česka, Johna z Anglie a Christophera z Francie. Text zní: Dnes se nad námi utrhla velká lavina. Blanku a Johna stála život. Christophera nejspíš taky. Nenašli jsme ho. Patrik si zlomil nohu. Zbytek dne jsme ho nesly. Tři mladí lidé zemřely v jediný den a nikdo o tom neví. Jak to? Rychle listuji dál knihou. Další list. Další dvě tváře. Ráno proběhlo klidně. Pokračujeme v cestě...Cadice je mrtvá. Šli jsme zrovna po hřebeni, když se to stalo. Ona nespadla. Ona skočila... Musím nést Patrika sama. Neustále na mě naléhá, ať ho tu nechám. Budu muset. Už ho nemůžu nést dál. Jsem sama. Horečnatě hledám nějaký další list. Tady je. Cár papíru vytržený z nějakého bloku. Stojí na něm: Jmenuji se Veronika. Jsem Slovenka. Nebude mi vadit, když tady zemřu. Myslím, že ani ostatním to nevadilo. Hory byly náš život a horami také náš život skončil. To je vše. Slova jsou roztřesená a vložená do knihy narychlo. Na stranu 77. Tak málo zbývalo, a tahle Veronika mohla žít. Mohla žít a vyprávět svůj příběh. Ale chtěla ještě vůbec žít? Nevím. S hrozivou tíží na mě dopadne vina. Já zastavil lanovku. To já ji zabil...

Joillapa