Mlhavá hora

"A dalším cílem naší cesty" začínám výklad v autobuse vezoucím 26 lidí
po krásách Irska "je stolová hora Ben Bulben. Tato hora není nejvyšší,
ale rozhodně je nejobávanější horou Irska. Její vrchol pokrývají
rašeliniště a když přijde mlha není se podle čeho orientovat a můžete
lehce zhučet přes okraj nebo se utopit v rašelinových jezírkách. Na
tuto horu nevede žádná cesta ani značka. Je tu jen úzká ovčí pěšinka
vedoucí na náhorní plošinu. Vrchol je jen o pár metrů výš, než ostatní
plošina a není z něj vidět o nic víc, než z jakéhokoliv místa na Ben
Bulbenu. Kdo si netroufá na šestnácti kilometrovou vycházku na
nejdrsnější horu Irska, může se projít k vodopádům. Jak a kudy vám
řeknu až vystoupíme. Má někdo dotaz? Ano? Aha. Jak určit Kdy přijde
mrak respektive mlha. Jednoduše řečeno, nijak. Kvůli blízkosti k moři
je na Ben Bublenu počasí naprosto nevyzpytatelné. Ještě někdo? Ne? Za
pět minut jsme na místě." Končím proslov v autobusu. Teď přezout a k
batohu přidělat deštník. Naučila mě to jedna paní, která mi dokázala,
že deštník je v Irsku lepší než pláštěnka. Než totiž vytáhnete
pláštěnku, jste celí mokří, zato deštníkem uděláte cvak a jste v
suchu. Je mi mdlo, když si vzpomenu, že ta paní je mrtvá. Zemřela i s
manželem a jejíma rodičema při těžké autonehodě, kterou přežila je
její dcera. A ta teď bydlí někde tady. Ta dcera byla před dvěmi lety
na stejném zájezdě, který provázím. Byla to veselá, usměvavá a
optimistická holka s čelenkou na hlavě, která na všem uměla najít to
nejlepší. Chci se s ní setkat a zároveň se setkání s ní bojím. Jsme na
místě. Na Ben Bulben jde sedm lidí včetně mě. Ostatním vysvětluji
cestu k vodopádům. Není to nic složitého, prostě půjdou po cestě a
dojdou přímo k nim.
"Dělejte si tam co chcete, ale všichni budou ve čtyři hodiny tady u
autobusu. Opakuji ve čtyři tady! Rozchod." Jdou na lehko, kdežto my
táhneme bágly s pláštěnkami, deštníky, větrovkami, lehkým občerstvením
a termoskami s čajem. Bude to makačka. Vyrážíme. Jdeme po úzké pěšině
na úbočí hory. Všichni za mnou. V zástupu jako husy. Asi půl kilometru
před vstupem do mlhy zaslechneme zvuk flétny. Je to táhlá a smutná
melodie. Nejdříve uvidíme ovce, klidně se pasoucí při této teskné
písni. Už vidíme i pastýře, vlastně pastýřku. Je to Ona. Říkala si
Kriss, ale její pravé jméno je Tereza. Možná měly české úřady pravdu,
když ji považovali za blázna. Sedí na šutru ve špinavých
tříčtvrťákách, odrbané mikině a hraje ovcím na flétnu. Vedle ní leží
opřený bílý luk a u levého boku má připnutý tesák. Všimla si nás a
přestala hrát. Ovce zvedly hlavy a jedna z nich zabečela. Ona je
uklidnila pár slovy, vzala luk a beze spěchu vykročila naproti nám.
Teprve teď jsem si všimla velkého psa kráčícího vedle ní. Jeho šedý
kožich téměř dokonale splýval s mlhou. Zastavila se pár kroků od nás s
šípem na tětivě luku. Křikla na nás něco v Irštině. Já jsem zahájila
konversaci v češtině.
"Jsme češi jako ty a rozhodně nechceme ublížit tobě ani tvým ovcím."
Ona odpověděla v angličtině.
"Vím, že jste češi a češtinu ještě ovládám, ovšem baví mě sledovat,
když mi někdo nerozumí" Poté plynule přešla do češtiny. "Vítejte na
Ben Bulbenu. Ahoj Vlaďko." Takže si mě pamatuje. Dokonce si vzpomněla
jak se jmenuju.
"Minulý rok jste tu nebyli" Pohlédla na mě s výčitkou v očích.
"Byla mlha. Nikdo se sem neodvážil. Bylo to těsně po smrti těch dvou poláků."
"To byla smutná záležitost." Pokývla hlavou. "Předpokládám, že vy to
teď kvůli mlze taky otočíte."
"Nejspíš ano." Odpovídám. Její černé oči se zabodávají do mých.
"A co kdybych vás provedla? Už dva roky tu pasu ovce, znám horu líp
než kdokoliv jiný. Přísahám." Dodává na můj pochybovačný pohled.
Přesunu svou pozornost dozadu.
"Tak co? Kdo by šel?"
"Věříš jí?" Zeptá se někdo na oplátku Ohlédnu se a znovu pohlédnu do
těch černých očí. Mírně přikývne.
"Ano, já jí věřím." Odpovídám na dotaz sebejistě.
"Pak bych šel"
"Já též."
"My tři jdem taky."
"A já taky." Jdou tedy všichni. Kriss znova přikývne a odněkud vytáhne lano.
"Každý se ho chytne a za žádnou cenu se nepustí. Jasné?" Všichni
přikývnou a pravou rukou se chytnou lana.
"Teď každý chytne svého souseda před sebou za rameno. Kdyby někdo
nemohl, dvakrát stiskne. Když vám někdo dvakrát za sebou stiskne
rameno, pošlete vzkaz dál. Nikdo na nás s Vlaďkou nebude pořvávat. Jo
a když budete padat, pusťte se člověka, ale lana se držte." dokončila
svou instruktáž. Když všichni provedli její rozkazy, uvázala si lano
za opasek a vkročila do mlhy. A my s ní...

Hora Ben Bulben v Irsku fakt je a je to jedna z nejdrsnějších hor
tohoto státu přesně z důvodů, které jsem zde uvedla. Nikdo na ní
nepřišel o život, v tom jsem si vymýšlela (snad). Na hoře jsem byla
(naštěstí nebyla mlha) a musím říct, že to za tu makačku stojí. Je tam
nádherný výhled jak na moře tak na pevninu. Na vrchol jsem nedošla,
ale ti co tam byli potvrdili, že to není žádná bomba.

Joillapa