Jeskyně

Do měkkého, lipového dřeva vyřezávám sedm vrypů. Hodím destičku do
ohně. Je to zvyk. Rituál pro štěstí před lovem. Kéž bych tak věděla,
co lovím. Ono zvíře přebývá v rozsáhlém jeskynním systému, kde má být
pohřben náš vůdce. Tato "nestvůra" už má na svědomí šest lidí. Čtyři z
nich byli lovci, jedni z nejlepších. Kmen se dlouho rozhodoval, koho
vyslat. Nakonec zvolil mě, protože jsem součástí kmene jen v zimě. V
létě raději žiju a lovím sama. Už je skoro jaro a jestli tohle
přežiju, odejdu opět do lesů. Hledím do ohně a přemýšlím. Může To být
jeskynní medvěd (už jsem se s jedním setkala a bylo to velmi
nepříjemné, mimochodem z něho mám plášť). Vlci nejsou moc
pravděpodobní. Ti totiž chodí lovit ven a To ještě z jeskyně
nevylezlo. Poslední možností je jeskynní lev. Doufám, že ne, protože
se lvem nemám téměř žádnou šanci. Takže medvěd nebo lev.
U medvěda mám jeden, nanejvýš dva výstřely. Do oka, srdce, v horším
případě do čumáku nebo krku. Na lva mám s velkým štěstím jeden
výstřel. Musela bych být absolutně přesná. Do oka, to je jediná šance.
Chystám si jelení šlachy, kdybych si po návratu z jeskyně potřebovala
ošetřit nějaké zranění. Kontroluji si zbraně. Dva nože, jeden z
pazourku a druhý z černého, průsvitného kamene, který je velmi křehký,
ale dá se vybrousit do vysoké ostrosti. Luk. Nejlepší v kmeni. Je
vyroben ze vzácného druhu stromu s červenými bobulemi. Šípy jak z
pazourku, tak z černého kamene.
Jdu spát. Zítra vyrážím časně a musím být čerstvá.

Vstávám ještě za tmy. Zapaluji louč a vstupuji do temnoty jeskyně. Kéž
to není lev. V jedné ruce mám luk s šípem vloženým na tětivě a v druhé
ruce pochodeň. Tma. Zima. Zvuk kapající vody. Klouzavé bláto pod
nohami. Zužující se chodba. Patnáct kroků. Velká síň. Kapky padající
do podzemního jezírka. Blikající světlo pochodně. A dvě žluté oči.
Těsně za hranicí světla se mihne stín. To zvíře je obrovské. Ale není
to vlk ani medvěd. Lev. Odhazuji pochodeň. Napínám tětivu luku. Nesmím
minout. V mihotavém světle pochodně se špatně míří.
Vlevo za sebou ucítím něčí přítomnost. Otočím se a vystřelím. Vedle.
Šíp se zabodává těsně nad levou oční bulvu lva. Bez přemýšlení
odhazuji luk. Kotoulem se vrhám vpravo. Těsně nad mou hlavou přeletí
obrovské tělo zvířete. Snažím se vstát. Smekne se mi noha. I v
blikajícím světle pochodně poznávám, že jde o lidskou lebku. Ležím na
zemi. Lev stojí vedle mě. Tlapa se mihne vzduchem. Instinktivně trhnu
hlavou. Drápy se mi zaryjí do obličeje. Bolest. Cítím čtyři hluboké
rány táhnoucí se od čela přes oko, levou část rtů až po dolní čelist.
Tma. Nehýbu se. Nevidím. Po obličeji mi stéká krev. Obrovské tesáky se
mi zaryjí do levého ramene. Bolest. Lev mě zvedne a někam mě vleče.
Pravou rukou nahmatám rukojeť nože. Mám poslední šanci. Vymrštím se a
bodnu. Trefa. Nůž se zaryje hluboko do měkké tkáně oka. Lev zaskučí a
jeho tesáky mi sevřou rameno ještě pevněji. Přitlačím na nůž. Lev
padá. Já s ním. Rána do hlavy. Tma...
V obličeji mi bolestivě škube a rameno mám v jednom ohni. Nemůžu hnout
levou rukou. Ležím vedle mrtvoly lva. A žiju. Nevidím sice na levé oko
a jsem slabá ze ztráty krve. Ale žiju. Lev už mi nesvírá rameno a tak
se posadím. Bolí mě toho tolik, že novou bolest hlavy už skoro
nevnímám. Musím něco sníst. Rány už nekrvácí, ale stejně na ně
přikládám provizorní obvaz z lišejníku, řebříčku a jitrocelu. Jím
sušené maso, kousek jablka a zapíjím vodou s mátovými listy. Vstanu.
Vím, že se musím dostat ven. Jinak zemřu. Snažím se najít svoje stopy
v hlíně a v tom mi to dojde. Já vidím. V jeskyni by měla být absolutní
tma, ale tady vidím. Někde tu musí být okno. Vidím ho. Je dost velké,
aby se jím protáhl lev, tedy i já. Musím se dostat ven. Východ je asi
třicet centimetrů nad zemí. Díky Bohům.
Dopadám na tvrdou zem. Je suchá. Po vlhké jeskyni vítaná změna. Je
tma, ale hvězdy pro mě září až neuvěřitelně jasně. Snažím se křičet,
ale jsou to spíš přidušené vzlyky. Po chvíli mi na tvář dopadne stín.
Silné ruce mě zvednou ze země. Omdlím...
Zašili mi rány a přiložili na ně obklad z bylin. Víc pro mě nemůžou
udělat. Buď to přežiju, nebo ne.  Můžu hýbat levou rukou, ale nevidím
na levé oko. Zítra musím do jeskyně pro mrtvolu lva. Nikdo jiný se tam
neodváží...


Pozn.: Tato povídka se odehrává asi 35 tisíci lety v jeskyni Výpustek
(anebo taky ne). Berte ji prosím s rezervou, nejsem žádný archeolog,
ani blázen do pravěku :). V té době vážně žili jeskynní lvi, takže
tento příběh se mohl klidně odehrát (nebo taky ne).
 

Joillapa