Útěk 2

Zrzoun s puntíkatým motýlkem, od nynějška Joshua, co nejtišeji otočil klíčem v zámku naprosto průměrných domovních dveří s nějakým ozdobným květinovým věncem. Uvnitř domu už se spalo, nikde žádné světlo. Tiše jsme vpluli dovnitř, načež za námi Joshua pohotově zamkl. "Pojď za mnou," zašeptal a chytil mě a ruku. Provedl mě obývacím pokojem s velikou pohovkou, která stála zády ke kuchyňskému koutu. Naprosto obyčejný dům. Takový si mlhavě vybavuju z doby, kdy mi byly asi čtyři. Na druhé straně obýváku začínaly dřevěné schody. Joshua mě vedl po nich. Pak po krátké chodbě a nakonec jsme skončili v klučičím pokoji. Joshua za námi zavřel a teprve potom rožnul. Osvítil tak přiměřeně klučičí binec s nějakým roztahaným oblečením a postel s nedbale ustlanou peřinou, z níž na nás shlížel agent Jejího veličenstva.

"Budeš spát tady," zašeptal zrzoun s puntíkatým motýlkem. Vyděšeně jsem vytřeštila oči, čehož si nevšiml, neb se jal prohrabávat svoji skříň. Vytáhl nějaké triko s číslem nějakého fotbalového týmu a podával mi jej. "Mělo by ti být tak akorát na spaní," zazubil se.

Rozpačitě jsem tričko přijala. "A ty... Budeš spát kde?" Zašeptala jsem, čímž jsem otázku obrala o veškerou její intonaci. Joshua to naštěstí pochopil i tak.

"Dole na gauči," opět se zazubil. "Jen si tu vezmu svoje pyžamo," prosmýkl se kolem mě a hmátnul pod polštář. Tiše jsem zadoufala, že si tam schovává jen pyžamo.

"Neměla bych na gauči spát já?" Pustila jsem se do šeptané roztržky.

"Bojíš se Jamese Bonda?" Ušklíbl se Joshua, který si ještě nesundal puntíkatého motýlka.

"Ne, jen je to hrozně divné." Návštěva spí na gauči, ne domácí. "Co tvoje máma?"

"Nechodí mě kontrolovat do pokoje. Bude lepší, když jako prvního objeví mě na gauči, a já ji to stihnu vysvětlit, než na tebe sama narazí. Kromě toho," pokračoval bez zastavení, když viděl, že se nadechuju k odporování, "jestli tě tu někdo bude v noci hledat, bude muset projít kolem mě." Doplnil tento argument nesmlouvavým pohledem, čímž už mi definitivně zavřel pusu.

"Dík," zašeptala jsem poraženecky, ale nikoliv nevděčně.

"Záchod je vlevo na konci chodby. Koupelnu nehledej, ukážu ti ji ráno, vzbudila bys mámu."

Přikývla jsem.

"Dobrou noc," usmál se zrzoun Joshua a rozsvítil lampičku na nočním stolku, aby mohl v pokoji zhasnout. "Ráno si tě tu vyzvednu," mrkl na mě.

"Dobrou noc," zašeptala jsem a sledovala, jak tiše otvírá a zase zavírá dveře svého pokoje. Uměl se po svém domě pohybovat opravdu tiše. Zřejmě má s flámováním a pozdními příjezdy bohaté zkušenosti. Rozhodla jsem se, že se raději z pokoje nehnu, dokud to nebude nezbytně nutné. Nechtělo se mi riskovat střet s Joshuovými rodiči.

Přešla jsem k oknu, zatáhla žaluzie a převlékla se. Přemítala jsem, kde se asi právě nacházím a jak dlouho potrvá, než mě tu Roger vyslídí. Stihnu vůbec zavolat svému otci? Nebo aspoň kontaktovat policii? Snad ano. S takovými myšlenkami jsem se uložila ke spánku. Snažila jsem se nemyslet na to, jak dlouho a jak moc zpocený Joshua v tomhle povlečení spal. Naštěstí nesmrdělo, jen byl z polštáře cítit slabý nádech nějakého had-and-shaulders pro muže. Tiše jsem poprosila agenta 007, aby mě hlídal, a oddala se neklidnému spánku.

Probudilo mě zaklepání na dveře. Všude byla tma a navíc vládlo v pokoji takové tísnivé ticho. Než jsem stihla na zaklepání cokoliv odpovědět, vpadl do pokoje Roger a zahulákal: „Tady tě mám, ty malá mrcho!“ A namířil na mě pistoli. „Joshi,“ vypískla jsem tiše. „Ten už je mrtvý, zastřelil jsem ho,“ spokojeně se zašklebil. „A teď ji na řadě ty,“ zadíval se na mě takovým upřeným maniakálním pohledem a stiskl spoušť.

S trhnutím jsem se probudila a tak tak že jsem nevykřikla. Srdce mi divoce bušilo a vzadu na krku mi stékal pramínek potu. Rozhlédla jsem se po pokoji. James Bond nade mnou stále držel stráž na Joshuově povlečení, mezi žaluziemi už bylo znát, že se začíná nový den. Seděla jsem na posteli a mnula si tvář. Přemítala jsem, že bych se vyplížila s postele, našla nějaký telefon a zavolala tátovi. Jenže jsem s ním nemohla mluvit takhle rozhozená, ještě bych způsobila nějakou mezinárodní paniku nebo něco na ten způsob. Tak jsem se uložila zpět do cizí postele a neklidně se převalovala, dokud jsem dole v obývacím pokoji nezaslechla hlasy.

Plížila jsem se po dřevěných schodech v kraťasech a přiléhavém tílku a napjatě poslouchala, o čem si lidé dole povídají.

„Jak to myslíš, že máš v pokoji nějakou cizí slečnu?“ Zvýšila právě hlas nějaká žena, nebylo pochyb, že je to Joshuova matka. „To sis sem teď začal vodit holky?“

„Mami, dobře víš, že bych ti tohle neudělal. Já jí jen chtěl pomoct.“

„A to jako od čeho?“

Rozhodla jsem se přispěchat Joshuovi na pomoc. „Od těch, co po mně jdou,“ řekla jsem co nejhlasitěji a překonala přitom posledních pár schodů. Naskytl se mi pohled na Joshuovu matku, jak na mě překvapeně zírá zpoza kuchyňské linky. Byla to pěkná žena v nejlepších letech s hedvábnými hnědými vlasy někam pod ramena, které se však v obličeji zračila ohromná únava. „Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile. „Mé jméno je Stacy Newton-Mayerová. Byla jsem dva měsíce vězněna v našem vlastním domě a včera se mi za nemalé pomoci vašeho syna podařilo utéci z narozeninové oslavy Bethany Calvinové, starostovy dcery.“ Jako na tiskovce. Ještěže dbal otec na to, abych se tohle naučila.

„Dobrý den,“ odpověděla zaraženě Joshuova maminka. Pak se trochu vzpamatovala a také se představila: „Já jsem Clara Bowmanová, a jak vidím, Joshe už znáte.“

A tak započala nejrozpačitější snídaně v dějinách tohoto státu. Během ní jsem co nejlépe paní Bowmanové vysvětlila, v jaké se nacházím situaci a co se vlastně včera na plese i mimo něj odehrálo. Paní Bowmanová napjatě poslouchala, občas střelila pohledem ke svému synovi, většinu času však jen nechápavě kroutila hlavou. Na závěr mého vyprávění se zvedla a prohlásila: „Tak to abychom zavolali na policii.“

Nervózně jsem se kousla do rtu. „Víte, paní Bowmanová, já teď budu vypadat jako paranoidní husa, ale obávám se, že můj strýc má zdejší policii na své straně. A já bych mu nechtěla zjednodušit jeho úsilí a ohlásit, kde teď právě jsem.“

„Co chcete tedy dělat, Stacy?“

„Zavolám tátovi.“

„Do Číny?“ Zděsila se paní Bowmanová při představě, kolik bude takový telefonát stát.

„Přes Skype, pochopitelně,“ rychle jsem to uvedla na pravou míru. „Takhle s ním běžně komunikujeme, když je někde v cizině,“ usmála jsem se, abych zmírnila šok paní Bowmanové.

„Jistě, jistě,“ pokývala hlavou, vypadala poněkud vyplašeně. Pak posbírala všechnu svou příčetnost a oznámila, že musí do práce a že se o mně Josh určitě postará. „Ráda bych vám pomohla, Stacy, ale musím na směnu,“ omluvně se usmála a zmizela ve svém pokoji.

„Tak jdeme nastartovat počítač,“ zvedl se od stolu Joshua.

„Nezapomeň na nádobí,“ zahlaholila paní Bowmanová odněkud z domu.

„Jasně mami,“ odpověděl jí Josh a zašklebil se na mě přes stůl.

„Pomůžu ti,“ přiskočila jsem ke dřezu.

„Ty víš, jak se umívá nádobí?“

Nebyla jsem si jistá, jestli to má být vtip, nebo jestli to myslí vážně. „Proč bych to neměla umět?“

„No… Když jsi tak důležitá, že nevěříš ani policii, proč bys měla vědět, jak se umývá nádobí?“

„Když jsem byla ještě malá, bydleli jsme v normálním domku a starali jsme se o sebe sami. I když je máma v podstatě hraběnka…“

„Tvoje máma je hraběnka?“ Vytřeštil oči Joshua.

„Jo, proto je její bratr tak arogantní vůl,“ zakoulela jsem očima. „Ale máma byla vždycky jiná, více se jí líbil normální a obyčejný život, než večírky a hraní si na ‚ty lepší‘ a ‚ty horší‘.“

„Odcházím,“ zahlásila paní Bowmanová a přispěchala svého syna políbit na tvář. Ten se ani nebránil, i když nevypadal, že by ho to nějak zvlášť těšilo. „Joshi, vyber prosím Stacy z mojí skříně nějaké oblečení, ať tu v těch kraťáskách nezmrzne. Snad ti něco bude,“ obrátila se ke mně a usmála se. Pak celá zvážněla. „Dávejte na sebe pozor, ano?“

„Neboj mami,“ objal ji Joshua na rozloučenou. Když za ní zapadly dveře, tiše vysvětlil: „Táta před čtyřmi lety umřel při dopravní nehodě. Máma má už jenom mě, tak se bojí,“ pokrčil rameny.

Přikývla jsem, jako že chápu, nevěděla jsem dost dobře, co na to říct. „Bojím se o mámu,“ vypadlo ze mě náhle. „Bojím se, že jí strýc opravdu nějak ublíží. Proto chci co nejdříve mluvit s tátou a zeptat se ho, co mám dělat.“

Joshua uklidil poslední skleničku a zahlásil, že ho tedy co nejdříve zkontaktujeme.

Sedli jsme v Joshuově pokoji k počítači a rozběhli Skype. „Můžu se přihlásit na tvůj účet?“ Zeptala jsem se nesměle. „Strýc má přístup ke všem našim účtům, nejsem si jitá, co se stane, když se na něj tady u vás přihlásím. Navíc už by věděl, že jsem volala tátovi.“

„Tak si založ nový,“ pokrčil zrzoun rameny.

„Hlídá mi i e-maly.“

„Tak si udělej další účet i tam.“

„Nebude jednoduší rovnou mu zavolat z tvého Skypu?“

„Pochybuju, že by to zvedl, kdyby mu volal Joshi007.“

„Asi máš pravdu,“ uculila jsem se při představě, jak by se v takové situaci tvářil táta. A tak jsme zakládali nové účty. Nedařilo se mi vymyslet nic dost nenápadného, co by zároveň taťka rozluštil. Jméno mojí kočky, Nigtwish, mi to nevzalo kvůli fanouškům stejnojmenné kapely. Tak jsem prostě něco vymyslela a doufala, že to zabere. S bušícím srdcem jsem popřemýšlela, kolik je asi v Číně hodin a odeslala tátovi žádost o zprávu:

cukrovapusinka: ahoj tati, to jsem já, tvoje pusinka ;* Mám nový účet. Můžu ti zavolat?

James Newton-Mayer: Stacy? Co se děje?

cukrovapusinka: Můžu ti prosím zavolat?

A už to bylo. Náhle se pokojem rozezněl typický zvuk Skype vyzvánění. Rychle jsem to zvedla, naskočilo tam video a já po dlouhých dvou měsících zase viděla tátův obličej. „Tati!“ Vypískla jsem, jako by mi bylo pět.

„Co se děje, Stacy?“ Zvuk trochu předbíhal obraz, táta se po monitoru pohyboval velmi trhaně, ale byl to on.

„Tati! Strýc má mámu! Je s ní v našem domě, ale já jsem utekla a teď nevím, co mám dělat,“ chrlila jsem ze sebe v jednom velikém zmateném chuchvalci. A pak jsem se prostě rozbrečela. Joshua mě objal a představil se tátovi, dokud jsem nebyla schopna aspoň popadnout dech. Pak jsme s tátou a s Joshuou mohli začít postupně rozmotávat, co se vlastně stalo a vymýšlet, co s tím uděláme.

„Dobře že jsi nevolala na policii, strýc Mayer tam má až příliš mnoho dobrých kamarádů, tam by ti nepomohli. Stacy, pusinko, zavolám svému člověku u CI5 a spolu vymyslíme, co dál. Do té doby nekontaktuj mámu ani strýce, popros ty lidi, abys mohla zůstat u nich a hlavně nevolej na policii. Ozvu se ti, teď už musím jít. Drž se. Pá!“

„Ahoj,“ zahučela jsem do vyhasínající obrazovky.

„Páni,“ zíral na mě Joshua. „On k nám opravdu zavolá CI5?“

Zaraženě jsem přikývla. „Slyšels tátu, policii si už nejspíš obmotal kolem prstu strýc. Nebo tam má svoje lidi. Nebo prostě něco!“ Má dosavadní odvaha mě opouštěla. Co když to strýc myslel vážně a opravdu mámě ublíží?

„Zavolám mámě, ať ví, že tu s námi nějakou dobu budeš, a že ti má koupit barvu na vlasy.“

Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Obarvíš se a ten tvůj falešný přítel tě nepozná, ani kdyby tě měl přímo před nosem,“ mrkl na mě povzbudivě.

Vděčně jsem se usmála. „Stačí peroxid. A hnědé kontaktní čočky. Klidně bez dioptrií, můžu k nim nosit svoje brýle.“ Nelíbila se mi představa, že ze sebe udělám někoho jiného, ale pravdou bylo, že ve mně tato představa zároveň vyvolávala pocit bezpečí. Nikdo mě nepozná. Nikdo mě nepozná. Budu v bezpečí. A máma taky. Snad…

A tak jsem do večera byla úplně někdo jiný. Paní Bowmanová po cestě z práce skutečně sehnala vše, co bylo třeba, přidala ještě nějaké oblečení, ať se se mnou nemusí dělit o svůj šatník. Rozhodli jsme se, že si tu raději budu říkat jinak, a tak se ze mě stala Amy. Vypadala jsem jako nějaká vypatlaná členka roztleskávacího spolku, ale bylo to lepší, než se nemoci hnout z pokoje. Večer jsem o svých změnách napsala tátovi, aby se nelekl, až se mnou bude příště mluvit. Táta chtěl také číslo účtu paní Bowmanové, aby jí tam poslal nějaké peníze za mé ubytování. Trval na tom. Já bych trvala taky, ale ještě jsem se nenaučila jeho nenucené neústupnosti. Snad je máma v bezpečí. Já konečně spala v pokoji, odkud jsem mohla svobodně odejít. Byl to pokoj pro nějakého Joshuova sourozence, kterého se spolu manželé Bowmanovi chystali mít, ale už to nestihli. Bylo mi to trapné, ale rozhodně ne tolik, jako okupovat Joshuovu postel a jeho vyhodit na gauč.

Ráno jsem našla na Skypu na svém novém telefonu vzkaz od táty:

James Newtnon-Mayer: Ahoj, pusinko, dnes se k vám nastěhuje jeden pán z CI5. Bude dávat pozor, aby se ti nic nestalo. Přiveze ti nové doklady a všechny instrukce. Paní Bowmanová už o tom ví, je to moc milá dáma. Mám tě rád, neboj se, určitě se to všechno nakonec vyřeší.

A jak napsal, tak se stalo. Asi někdy kolem desáté zvonil u dveří paní Bowmanové, která byla doma, i když jsem přesně nevěděla proč, černovlasý pětatřicátník, který se ohlásil jako pan Smith. Paní Bowmanová, v daný okamžik neinformovanější osoba, si prohlédla jeho odznak a pustila ho dál. Zvědavě jsem si ho prohlížela. Podle mého nevypadal zrovna jako člen tajné policie, ale to bylo zřejmě záměrně. Čekala jsem černé sako a sluneční brýle, ne koženou bundu s rolákem a plátěnými teniskami. Dostala jsem od něj svou novou občanku. Nevím, jak to udělal, ale fotka na ní vypadala přesně jako patnáctileté vydání mého nového blonďatého střapatého já. Stálo na ní jméno Amy Smithová a falešné datum narození. Bylo to zvláštní, jako by se mé skutečné já ztrácelo kdesi v minulosti a já se pomalu stávala Amy. Tiše jsem zadoufala, že jí nezůstanu. Pan Smith byl od nynějška můj strýc Carl a já tu s ním byla na menší dovolené u známých – u Bowmanů. Nikdo netušil, jak dlouho to bude trvat a já jen tiše děkovala Bohu, že mě tehdy v noci u krajnice našel právě Joshua a že má tak skvělou mámu. Vyhlídka na dny trávené s těmito lidmi totiž byla vcelku příjemná.

***

Paní Bowmanová už se čtyři roky snažila vyrovnat se ztrátou svého manžela. Až na světlé výjimky byl její život šedivý. A pak tohle. Najednou má v domě dva cizí lidi, kteří potřebují její pomoc. A jeden z nich je od tajné policie. Už dlouho se necítila tolik naživu, jako tomu bylo v posledních několika dnech. Vzpomínala, jak na střední škole uvažovala o tom, že se stane armádní sestrou a bude se vysmívat nebezpečí do tváře a zachraňovat lidské životy. Pak se objevil muž, do kterého se zamilovala, a záhy po svatbě se ohlásilo miminko. Její manžel se jistě velmi baví, jestli vidí, jaké teď prožívá dobrodružství.

„Claro, posloucháš mě?“ Dotírala na paní Bowmanovou její kolegyně.

„Promiň, cos říkala?“ Vzhlédla od hromádky netknutých lejster, která měla zpracovat.

„Ptám se, jestli sis už náhodou konečně nenašla ňákého chlapa?“

„Cože? Jak tě to prosimtě napadlo?“

„Jsi taková živější, úplně jsi pookřála,“ pokrčila kolegyně rameny.

„Přijeli k nám staří známí z hodně velké dálky. Už roky u nás nebylo tak živo. Je to příjemná změna,“ kličkovala paní Bowmanová.

„Hmm…“ Neurčitě zabručela její kolegyně. Myslela si o tom svoje.

***

Bydlela jsem u Bowmanů asi týden, když se stalo přesně to, čeho jsem se obávala. Na štěrkové příjezdové cestě zakřupaly těžké pneumatiky, doprovázené brumláním silného motoru. Když jsem vyhlédla štěrbinou mezi staženými žaluziemi, poznala jsem Rogerovo auto. Poznávací značku jsem si nepamatovala, ale Rogera zapomenout nešlo. Vzápětí už za mnou stál pan Smith, můj strýc, opravila jsem se v duchu. „Je to on?“ Nahlížel mi přes rameno z okna.

Polkla jsem a přikývla. „Je to Roger, měl mě hlídat na tom plese.“ Téměř bezděčně jsem střelila pohledem k malému zrcátku na okenním parapetu, abych se ujistila, že jsou kontaktní čočky opravdu na svém místě a mé oči nejsou modré, ale hnědé.

„Možná se snaží prověřit všechny účastníky,“ brumlal si pro sebe, pak toho nechal, chytil mě za ramena a otočil k sobě. „Pamatuj, jsi Amy Smithová, vypadáš úplně jinak, a pokud ti Roger neplánuje odebrat vzorky DNA a porovnat je s vlasy z tvého hřebene, nemá šanci tě poznat. Hlavně se chovej asi jako by u domu tvých známých zazvonil pošťák. A nezapomeň, že jsem tu s tebou a že oni jen střílejí naslepo, ano?“

Přikývla jsem. To už na nás zdola volal Joshua: „Amy, pane Carle, pojďte prosím dolů.“

„Copak se děje?“ Ptal se pan Smith, zatímco jsme sestupovali po schodech. Já raději mlčela a ze všech sil se soustředila na to, abych nevypadala vyplašeně, jen zvědavě.

„Pánové jsou od policie,“ ukázal Joshua na Rogera a jeho společníka. Oba na sobě měli sako a černé brýle, které si uvnitř demonstrativně sundali a uložili do náprsní kapsy. Viděla jsem na Joshuovi, jak se snaží neskřípat zuby, když nám je představoval.

„Rád bych viděl odznaky,“ ohlásil neohroženě pan Smith, „když už jste se nám vetřeli až do domu.“

„Ukazovali jsme je vašemu synovi,“ bránil se Roger.

„Josh není můj syn a já chci vědět, jestli máte vůbec právo rušit nám naši dovolenou.“ Opravdu působil jako nespokojený turista, kterému právě oznámili, že k jeho hotelovému pokoji nepřidávají nahřátý ručník, i když to měli napsáno v katalogu.

„Omluvte strýce, je to právník a je zvyklý ověřovat si všechno sám.“ Joshua se ani nesnažil skrýt potěšení z Rogerovy očividné podrážděnosti, když opět vytahoval svůj nepochybně falešný policejní odznak.

„Váš společník také,“ chytil se Smith role a pečlivě si prohlédl odznaky. „Prosím, pánové,“ ukázal rukou ke stolu, když si odznaky prohlédl a bohužel na nich neshledal nic na první pohled podezřelého. Možná jsou skutečné, jen patří někomu jinému.

„Hledáme děvče, které před týdnem unesli z narozeninové oslavy slečny Bethany Calvinové. Vy jste tam byl, pane Bowmane,“ obrátil se Roger na Joshe. „Se slečnou jste tančil, chtěli jsme se zeptat, zda jste si vy nebo vaši přátelé nevšimli něčeho podezřelého.“

„Kterou slečnu máte na mysli? Bylo jich tam požehnaně a já tančil se spoustou z nich,“ tvářil se Josh znuděně a trochu otráveně.

„Myslím slečnu Stacy Newton-Mayerovou. Měla na sobě modré plesové šaty a černé vlasy v drdolu. Je o něco vyšší, než slečna…“ Tázavě se na mě zadíval.

„Amy,“ odpověděla jsem rychle.

„Vyšší než slečna Amy,“ pokračoval Roger dál, snaže se co nejvíce působit jako věrohodný detektiv, což mu teď už příliš nešlo, neboť se začal očima vracet k mému výstřihu. Zrudla jsem a zahalila se do svetříku, přitom jsem zalitovala, že na sobě nemám muslimskou búrku. Roger si odkašlal a pokračoval: „Normálně vypadá nějak takto.“ A předložil mou asi rok starou fotografii z rodinné dovolené na Novém Zélandu. Pózovala jsem před nějakým vodopádem a dlouhé vlasy mi vlály na všechny strany, protože tam bylo dost větrno. Přesně jsem si pamatovala na ten okamžik. Fotil to táta, říkal, že si ji dá v práci za rámeček, aby tam měl vedle maminky taky svoji pusinku. Říkal mi pusinko, protože jsem mu ještě jako malá upekla k narozeninám šíleně přeslazené pusinky, a nějak už jsem se té přezdívky nezbavila.

„A po nás chcete vědět co?“ Založil si pan Smith ruce na prsou.

Zamrkala jsem a přestala zírat na fotografii. Snad si toho nikdo nevšiml.

„Jestli jste ji tady náhodou někde neviděli. Jak už jsem říkal, byla unesena přímo uprostřed plesu.“ Roger se přitom výhružně zadíval přímo na Joshuu.

„Já ji neviděl, jsem tady jen pár dní,“ zahlásil pan Smith poté, co si velmi zběžně prohlédl fotografii a podal mi ji do ruky. „Co ty, Amy?“ Upřeně přitom zíral na Rogera.

Přebrala jsem od něj fotografii a zběžně si ji prohlédla. Na půl vteřiny jsem zvažovala, že bych zkusila nadhodit nějakou falešnou stopu, ale záhy jsem to musela zavrhnout. Nedokázala bych to udělat tak, aby to nebylo podezřelé. Místo toho jsem jen odmítavě zatřásla hlavou. „Nikoho takového jsem tu neviděla,“ snažila jsem se aspoň malinko upravit svůj hlas, aby mě snad neprozradil, a rychle předala fotku dál.

„Vy myslíte tuhle Stacy,“ rozjasnil Joshua svůj obličej, když si snímek prohlédl. Hned záhy se zamračil. „Neřekl jste mi, že jste policajt,“ podával Rogerovi fotografii zpět. „Můžu znát jméno vašeho nadřízeného?“ Otázal se sladce.

„Proč?“ Ztuhl Roger.

„Chtěl bych si postěžovat, jak hrubě jste se ke mně choval.“

„Cože?“ Zmateně zamrkal. „Právě unesly děvče, které jsem měl hlídat, a vy byste chtěl, abych s vámi jednal v rukavičkách?“

„Vaše zpackaná akce není dostatečná omluva pro tak vulgární chování. Myslím, že by to váš nadřízený měl vědět.“

„To je ten, o kterém jsi mi říkal, Joshi?“ Zeptal se pan Smith.

„Ano, pane Carle, to je ten, co mi málem rozbil obličej.“

„Můj chráněnec má plné právo podat na vás žalobu, pane…“

„Myslím, že je to vše, co jsme potřebovali vědět. Děkujeme,“ urychleně vstal ze židle a i se svým společníkem se vyprovodili z domu, statečně ignorujíc pana Smithe, který recitoval nějaká čísla, odstavce a sbírky a působil naprosto jako rozhořčený právník. Nasadil tomu korunu, když si ještě demonstrativně zapsal poznávací značku auta, kterým se urychleně odebrali pryč.

„A jsou pryč,“ zasmál se Joshua, když zmizeli za zatáčkou.

„Snad jsi tím nenatropil víc škody než užitku, chlapče,“ prohodil tiše pan Smith, ale víc k tomu neřekl a zmizel v domě. Pak nějakou dobu prostě jen telefonoval.

„Už si nejsi vůbec podobná, nepoznal bych tě.“ Řekl tiše Joshua, zrzoun bez puntíkatého motýlka, snad aby nějak rozptýlil malinko napjatou atmosféru.

„To dělají ty vlasy a čočky,“ uhnula jsem pohledem.

Zrzoun se na mě upřeně zadíval. „To dělá to, že už se vůbec neusmíváš,“ řekl nakonec.

„Mám strach o mámu.“

„Přesto jsi dokázala utéct.“

„Každý den znova přemýšlím nad tím, jestli jsem tam raději neměla zůstat. Máma by byla v bezpečí.“

„Neboj se, pan Smith přijde na to, jak ji dostat ze spárů tvého strýce, uvidíš.“

„Joshi, proč jsi mě na tom plese vyzval k tanci?“

Joshua neodpověděl hned. „Protože jsem si všiml, jak moc si to přeješ,“řekl a po chvíli s poťouchlým úsměvem dodal: „Prostě jsem si řekl, že není fér, aby si na takový ples někdo dovedl takhle pěknou holku a pak s ní jenom celý večer seděl na zadku a vraždil pohledem každého, kdo by si s ní chtěl zatančit. Chtěl jsem mu ukázat, že by měl svou přítelkyni nosit na rukou, a že se najde spousta jiných, kteří by to rádi udělali, pokud jemu se do toho prostě nechce,“ pokrčil rameny.

Užasle jsem na něj hleděla. Hodnou chvíli jsem nevěděla, co na to říct. „Děkuji ti za záchranu,“ rozpačitě jsem ho pohladila po tváři. Jemně chytil moji ruku. „Víš, když jsme spolu tančili, nechtěla jsem nikam odcházet, chtěla jsem víc než jeden tanec, chtěla jsem poznat, co jsi zač. Ale měla jsem příliš málo času. Udělala jsem to hlavně kvůli mámě, abych mohla najít pomoc a dostat ji ven. Ani nevíš, jak jsem ráda, žes mě pak našel právě ty,“ usmála jsem se.

Joshua se taky usmál. „Tohle je přesně ten úsměv, který tě prozradil. Ale nějak si myslím, že ho Roger nikdy předtím neviděl.“

„Máš pravdu, Joshi. Taky ho jen tak neuvidí.“ Tiše jsem zadoufala, že Roger nepoznal můj výstřih. Dají se vůbec podle takovéto části těla identifikovat lidé? Doufala jsem, že ne. A že budu moci někdy Rogerovi vyškrábat oči.

Večer si nás pan Smith všechny svolal ke stolu. Seděli jsme tam já, Joshua, paní Bowmanová a on. Oznámil nám, že už vykonstruovali dobrý plán, jak dostat mámu z rodinného sídla a strýce za mříže. Pečlivě nám vše vysvětlil. V plánu dokonce našla své místo i paní Bowmanová. Neusínala jsem zrovna klidně. Zítra to vše mělo skončit. Konečně uvidím mámu. Na dveře dočasně mého pokoje někdo tiše zaklepal, načež se v nich objevil Joshův obličej. „Nespíš?“ Zašeptal.

„Jak bych mohla?“ Zašeptala jsem zpátky a posadila se v posteli. „Pojď dál, aspoň budu mít chvíli na práci něco jiného, než si dělat starosti o zítřejší průběh Smithova plánu.“

„Neboj, zvládnou to,“ zavřel dveře a přisedl si na kraj mé postele. „Na co se nejvíc těšíš?“

„Na mámu,“ objala jsem si kolena. „Taky trochu na svoji kočku, jestli při tom zátahu neuteče, ale hlavně na mámu. Ani si nedokážeš představit, jaké to je, mít ji pár pokojů od sebe ale přitom ji dva měsíce nevidět. Je to úplně jiné, než když táta odjede někam do ciziny. Tohle už nechci nikdy zažít,“ zavřela jsem oči a zaklonila hlavu, jako bych nastavovala obličej dešti. „Co ty?“ Zeptala jsem se po chvíli zadumaného ticha. „Je něco, na co se zítra těšíš?“

„Nejdřív jsem myslel, že vůbec nic. Jsem nervózní z toho, že je v tom namočená i máma. Pak jsem si ale všiml, jak jí září oči, když se na tu akci připravuje. Myslím si, že něco takového chtěla vždycky zkusit, ale zatím neměla příležitost. Taky jsem si uvědomil, že se hrozně moc těším, až to zase budeš ty, hlavně až vyndáš ty čočky a budeš mít zase svoje modré oči. A pak třeba zase černé vlasy. Zkrátka až budeš zase Stacy a ne Amy.“

Usmála jsem se na něj v šeru pokoje. „Bála jsem se, že budu muset Amy zůstat mnohem déle. Zároveň se mi ale nechce odtud odcházet.“

„Třeba vám Smith přidělí nějaký domek nedaleko odtud,“ zašeptal Josh. Pak si povzdechl a zvedl se. „Dobrou noc Stacy.“

„Joshi?“

„Ano?“

„Budeme se vídat i po zítřku, že ano?“

„To záleží na tom, jestli si to přeješ.“

„Přeju.“

„Tak vidíš.“

„Dobrou noc.“

***

Paní Mallory Newton-Mayerová právě absolvovala další video hovor se svým manželem. Při hovoru byl pochopitelně přítomen její bratr, který dohlížel na to, aby manželovi neřekla nic, co by napovědělo, jak to tady u nich doma vypadá. Bylo to příšerně vyčerpávající a ponižující. Připomnělo jí to, jaký byl bratr, když byl malý. Byl to skvělý manipulátor, dokázal ji přimět, aby říkala věci, které vůbec říkat nechtěla. Bylo to strašné. Pevně doufala, že to co ji Stacy před několika dny napsala na papír a strčila do obojku Nightwish, se jí opravdu povedlo a její dcera je teď někde pryč. Nemohla si tím však být jistá.

„Promiň drahoušku, co jsi to říkal? Právě jsem přemýšlela nad tím, jestli mi mou pohřešovanou náušnici náhodou neodnesla kočka. Byla na ní peříčka, což by se klidně mohlo Nightwish líbit.“

„Ptal jsem se, jestli ses byla projít po pláži. Teď tam musí být nádherně.“

„Ale jistě, vždyť mě znáš, Jamesi,“ začala si pohotově vymýšlet nějaké nezáživné příhody. „Myslela jsem si, že jsem našla překrásnou lasturu v neobvyklých barvách a pak se ukázalo, že je to jen list tak nějak podivně zahrabaný ve svém písku, což mě mrzelo, protože to tak ze začátku vůbec nevypadalo. A tak dál. Jak se máš ty, Jamesi? A jak jde jednání?“

„Nebudeš tomu věřit, Mall, před několika dny jsme měli ke snídani pusinky.“

Paní Newton-Mayerová zbystřila, ale dávala si dobrý pozor, aby to na ní nebylo znát. „Opravdu pusinky? To je roztomilé. Tak sis mohl po dlouhé době zase nějaké dát.“

„Dal jsem si jen jednu a měl jsem z toho obrovskou radost. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem vlastně takovou pusinku neviděl. Úplně na mě volala ze stolu.“

„Jak tak o tom mluvíš, dostala jsem na ně příšernou chuť. Taky jsem takovou pusinku neviděla ani nepamatuju.“

„Tak si je třeba dneska upečte se Stacy. Jak se vůbec má?“

„Pořád stejně – první přítel je úplným středobodem jejího vesmíru. Pořád jí říkám, že by ti taky měla napsat, ale nemůžu ji hlídat jako malé dítě. Třeba ji dneska nalákám na ty pusinky.“

„Určitě, drahá. Já už musím jít.“

„Jistě, Jamesi, ať se ti daří.“

„Sbohem, Mallory, těším se, až zase budeme všichni spolu.“

Obrazovka vyhasla téměř v tom samém okamžiku, kdy pan James Newton-Mayer zavěsil, na to bratr paní Malory Newton-Mayerové pečlivě dbal.

„Dala bych si dnes pusinky,“ řekla, jako by nic. Bratr byl dobrý vyděrač, avšak ona už se před ním naučila lecos skrývat.

„Dej pokoj, Mallory,“ zabručel a odkráčel ze svého pokoje i se všemi těmi gorilami, co s sebou všude tahal.

Neuplynula ani minuta a domem zaduněla příšerná rána. Spustil se požární poplach, všude byl najednou prach nebo kouř, nebo možná obojí. Mallory přeběhla k oknu. Trochu se jí motala hlava, ale dokázala okno otevřít. Věděla, že se vedle něj táhnou žebříky s okrasnými břečťany. Doufala, že ji to udrží a bez váhání se vrhla z pokoje pryč. Kouř byl i venku. Třeba v tom má prsty Stacy. Třeba se jí opravdu podařilo utéct.

Břečťan i žebřík drželi opravdu dobře. Tedy dokud se Malory nedostala pod úroveň prvního patra. Pak něco povolilo a ona se zřítila k zemi. Naštěstí už to nebylo z tak příšerné výšky. Téměř vzápětí ji chytily nějaké paže. „Pomůžu vám, paní Newton-Mayerová.“ Malory se ani nestihla leknout, že ji někdo zajal. Ten hlas totiž určitě patřil nějaké ženě a určitě ho nikdy neslyšela. Nechala se jí kouřem a prachem vést až do nemocniční dodávky. Když se za nimi posuvné dveře zavřely, žena, která ji teď prohlížela a měřila tep, prohlásila: „Jmenuji se Clara Bowmanová a gratuluji vám ke znovu nabyté svobodě, paní Newton-Mayerová. Dovezeme vás za Stacy, jen si ještě ověřím, že s vámi ten pád nic neudělal.“

„Kdo jste?“ To bylo to jediné, na co se Malory Newton-Mayerová zmohla.

„Jsem zdravotní sestra, jejíž syn čistě náhodou pomohl zachránit vaši dceru,“ usmála se. „Užijte si nově nabytou svobodu.“

Svoboda, jak krásně to zní…

Dity