Do kopců, do lesů

Mlha se točí a všechna slova vyznívají prázdně. Co se to jen s tebou stalo? Tuto otázku si nepoložila poprvé, ale jako už mnohokrát, ani teď na ni nedokázala odpovědět. Tohle není život pro vílu. To jí říkali. Jenže ona není víla, ne tak docela. Je míšenka. Nepatří ani do světa lidí, ani do toho druhého. Je věčný poutník odsouzen k osudu bez domova, jako tichý varovný prst, aby připomínal, že osudy lidí a víl není radno promíchávat. A proto je tu ona, na hranici mezi světy, předurčená k nekonečnému pendlování a hledání toho jednoho hnízda, kde by konečně mohla setrvat, aniž by jedna její část umírala steskem po svobodě.

Jedno ale věděla jistě. Obchod není místo pro vílu. Nastal čas zvednout se a hledat znovu. Třeba se to tentokrát konečně podaří. Třeba už vychází naposledy a najde ten domov, kde bude moci být sama sebou! Třeba. Ale spíš ne. Nejspíš má před sebou prostě další etapu, kterou pak zase bude muset jednou ukončit a jít dál. 

Zvedla se. Viděla směsici nesouhlasných a nechápavých pohledů svých nadřízených. Víla má ráda, když může svět kolem ní bujet, růst a kvést! Ne když se dusí pod tabulkami čísel a předpisů. Ne, s tímhle končí. Beze slova obešla veliký poradní stůl, odepjala si přístupovou kartičku se svým jménem a fotografií a položila ji na roh stolu, který byl nejblíže ke dveřím poradní místnosti. Neohlížela se. Už ne. Teď už jí bylo jedno, co si o ní ostatní myslí. Nezáleželo na tom, jakou nedodělanou práci za sebou zanechala. Bylo jí jedno, zda se po ní zákazníci budou zklamaně poptávat, nebo zda jich bude celá řada rozzuřeně vyžadovat reklamaci. Už ne.

Přede dveřmi na ni čekal pískově šedivý vlk. Nepřekvapilo ji to. Stejně tak ji nepřekvapila skutečnost, že se za ním lidé neotáčejí. Nevidí ho. Jsou slepí. Nemají oči citlivé, jako víly, některé věci prostě nejsou zvyklí chtít vidět. „Jen se převléknu,“ oznámila vlkovi a výmluvným gestem obsáhla služební tričko s logem firmy. Vlk se mlčky zvedl a zamířil k jejímu domovu.

Otevřela dveře. Dopolední slunce dopadalo okny na vybavení malého bytečku a propůjčovalo mu jakýsi nepatřičný vzhled, kteří vnímají všichni školáci či pracující, kteří jsou uvyklí toto slunce vídat na podlaze své třídy či kanceláře, ne u sebe doma. Mlčky se svlékla, přistrčila ke skříni dřevěné příruční schodečky, vyšplhala nahoru a sundala ze skříně velikou plastovou krabici. Oblékla si pohodlné tričko a lněné kalhoty, jaké na sebe brala na výlety do přírody. Už teď jí bylo lépe. Svázala si vlasy do copu, naházela pár věcí do krosny a natáhla pohory. Na chvíli zaváhala a pak napsala na kus papíru vzkaz a nechala ho ležet na stole. Stálo tam: Promiň, už to nešlo. Víš, kde mě najdeš, a maličké srdíčko. Nakonec si na záda hodila krosnu a kytaru s neobvykle tvarovaným tělem, a vyšla ze dveří za čekajícím vlkem. „Tak pojďme“, pobídla ho a vykročila po cestě.

Bylo to zvláštní, ale na nádraží nikdo nebyl. Stávalo se jí to vždycky, když se rozhodla pro odchod. Nevěděla proč, zkrátka v takové dny nepotkala žádného člověka. Nasedla do vlaku, ten se pomalu rozjel a nechal za sebou město se všemi těmi budovami a věžičkami, jež se topily v téměř nepostřehnutelném oparu. Vlk si po vlčím způsobu lehl na sedačku naproti ní a pozorně vyhlížel z okna. Krajina se postupně proměnila. Úplně zmizely domy a vlak se ponořil do úzkého klikatícího se údolí, na jehož dně se pod pilíři mostů proplétala úzká říčka, napájená z hor. Když přibylo tunelů, uvědomila si, že už jsou skoro na místě. Stiskla tlačítko. Vlak zastavil. Pak se rozjel pryč a nechal ji s vlkem na malém opuštěném nádraží uprostřed zalesněné rokle. Zavřela oči a zaposlouchala se. Šumění stromů. Hučení nedalekého splavu. Občasné zatrylkování nějakého toho drobného ptáčka, který dával vědět svému okolí, kde je jeho revír pro lov housenek či plodů lesa. Zhluboka a pečlivě nasála vůni lesa. Mísilo se v ní jehličí, loňské listí, silice nějakého čerstvě poraženého kmenu, vzdálený závan ostružin a lesních jahod, vlhká půda, vodní tříšť a mokré kamení. Tady její srdce pookřálo. Věděla, že by tu nemohla žít věčně, nakonec jí začnou chybět lidé, přátelé, podobně jako ochočený pes nakonec postrádá lidské hlasy a drbání za ušima i když se mu divoký život také velmi zamlouvá. Pohodila zavazadlem a vykročila po křivolaké pěšině do svahu. Slunce zatím překlenulo svůj nejvyšší bod a pomalu se dávalo na ústup. Ještě dlouhé hodiny však potrvá, než se nadobro vzdá své vlády nad oblohou. To bylo dobře. Cíl byl ještě daleko v kopcích a bylo třeba ujít spoustu kilometrů.

Na lesní louce zabzučela včela, která sebou líně plácla na doširoka se fialovějící chrástavec. Někde hluboko pod ní si nějaký hraboš uvědomil přítomnost mnohem větších tvorů, než je on sám, a s přidušeným vypísknutím zmizel v nejbližší díře. Taky vyplašili slunící se ještěrku, jejíž ocásek se zaleskl mezi povadlými základy travních trsů. Brouci byli poněkud stoičtější, dál pokračovali ve svých cestách za potravou a ve vší té džungli lesní mýtiny byl pro ně svět těch velikých jakousi bájnou ozvěnou, které nebylo třeba věnovat pozornost, dokud nehrozilo bezprostřední nebezpečí zahynutí. Cesta se vnořila zpět do lesa, dusno tak zůstalo za jejími zády a přivítal ji navlhlý chlad. Na kameni u potůčku dřepoval maličký skorec. Větévka u pěšiny se zahoupala, jak kolem ní prchal nějaký drobný savec nebo pták. Do poledního ticha otráveně zahulákala sojka. 

Vstoupila do potoka a chvíli blaženě vychutnávala jeho chladivé laskání. Položila dlaně s roztaženými prsty na hladinu a ptala se vody: Odkud jdeš? Co neseš za příběhy? Je v tobě život? Ryby a rusalky, rostlinky i různá drobná havěť? Jak staré jsou oblázky, které omýváš? Kýchnutí ji nakonec přimělo přebrodit říčku na protější břeh. Opustila vodu a spěchala k louži slunečního světla opodál. Toužebně však pohlédla na běžící vodu, poslouchala by ji klidně celé věky. Ale slunce pokračuje a ona ještě musí dojít do cíle.

Stíny se dloužily a mezi stromy už prozpěvovali kosi a drozdi, když se před ní objevil maličký přihrbený srub. Zašátrala rukou nahoře pod okapem a vytáhla drobný klíček s dlouholetou patinou, který pasoval k visacímu zámku na dveřích. Dveře maličko zaprotestovali, když je ramenem vmáčkla do srubu. Uvnitř se mihl šedý kožíšek a zmizel pod střešním trámem. Zdejší plchové nejspíš budou chvíli nadávat, než si zvyknou na to, že tu zase nejsou sami. Ještěže si vzpomněla na pořádnou obětinu. Když za sebou zavírala dveře, položila na práh perníkového medvídka. Snad to plchy uklidní aspoň na jednu noc, a nechají její skromné zásoby v krosně na pokoji. Nabrala z potoka, který protékal žlabem pod vyvýšeným srubem, vodu na večerní čaj. Pojedla k tomu nějaký ten chléb a sýr a vyšplhala do horní části srubu. Zavřela za sebou malá dvířka, tmu teď už zahánělo jen slabé světlo svíčky. Vlk už tam na ni čekal. Nikdy nevěděla, jak se tam dostal, ale vždycky už tam byl, když se rozhodla jít spát. Nikdy ji nenechával samotnou, dokud u sebe nikoho dalšího neměla, neopouštěl ji. Snad jen na lov. V noci když spala. Ale třeba ani nelovil. Kdo ví, co takovíto vlci jedí? Roztáhla si na starém koberci karimatku a spacák. Zavrtala se do improvizovaného lože, sfoukla svíčku a poslouchala, jak v prostoru mezi dřevěnými trámy a střešními taškami rejdí plchové. Stýskalo se jí. Ne po lidech jako takových, po jednom konkrétním člověku. Jako v odpověď na její povzdech ucítila za zády jistý tlak, jak se jí o ně opřel vlk. Nebylo to ono, ale je v lese a aspoň na chvíli svobodná. Nemá si na co stěžovat. A třeba přijde. Doufala, že za ní přijde. Oni dva ve srubu uprostřed lesa, tak chutnala dokonalost, i když zpravidla chutnala jenom krátce. Zavřela oči.

Následující dny byly jednoduché a krásné. Přesně takové potřebovala. Ticho, vůně lesa, šplouchání potůčku, jednoduché jídlo, výpravy do skal, naslouchání nočnímu jezírku, ve kterém se topí hvězdy. Snažila se nemyslet na to, že bude muset odejít. Snažila se nemyslet na to, že jí po boku někdo palčivě schází. Místo toho hledala místa, kde by si mohla promluvit s rusalkami. Jedno takové se jí nalézt podařilo. Když už tam několikátý večer seděla při měsíčku a nataženou dlaní se pokoušela vyčíst z říčky příběhy, rusalka se konečně osmělila a přiblížila se skoro až k ní. „Co jsi zač?“ Zeptala se tichým hláskem, který se skoro ztrácel v zurčení vody, protože se mu neuvěřitelně podobal. „Jsem poutnicí mezi světy,“ pousmála se tázaná. „Jsi víla?“ Vykulila rusalka veliké lesklé oči a potřásla hlavou, až se její zelené vlasy zavlnily ve vodě za ní jako hustý porost vodních řas. „Jen napůl. Svázaná se světem vašim i světem lidí.“ Rusalka si ji soucitně prohlédla. „Proto na tebe dává pozor,“ pokývla pak směrem k vlkovi, který seděl na břehu několik kroků za jejími zády. Přikývla. Nikdy si nebyla tak docela jistá, jestli hlídá ji před zbytkem světa, anebo zbytek světa před ní. „Přišla sis tedy popovídat?“ Rusalka vypadala jako někdo, kdo už o návycích lidí aspoň někdy slyšel. Byla velmi příjemným společníkem pro nastupující letní soumrak. „Přišla jsem se zeptat, jak se tvému lidu daří. Jsou vody pořád tak čisté? Neklesají v těch vedrech a suchu, které teď čím dál více sužují tuhle zemi? Co lososi, opravdu se vrátili do vašich vod? Jak vypadá měsíc z druhé strany vodní hladiny?“ Rusalka se na ni lačně zadívala. „Nabídneš mi něco za mé odpovědi?“ „Samozřejmě,“ vytáhla z kapsy plechovou píšťalu. Rusalce se rozzářily oči. Vylezla si na plochý balvan, rozprostřela vlasy do proudu, aby neztrácely svou vláhu a mohly čerpat kyslík a živiny z bystřiny, a dala se do vyprávění. Vždy když řekla na svůj vkus až příliš mnoho vět najednou, podívala se významně na plechovou píšťalu. Nad bystřinou tak střídavě plynul rusalčin splývavý hlas a šustící melodie plechové flétny. Měsíc už se začínal ubírat mezi větve stromů, když spolu s rusalkou opustily flétnu a zpívaly písně. Rusalka ji učila ty neskutečně nádherné písně jejího lidu, písně beze slov, jež plynou podobně jako řeka, nějak je napasovala na melodie, které hrávala na flétnu, a výsledek byl nádherný a harmonický a obě bytůstky na dlouho vytrhl z reálného světa kolem. Po nevelké mělčině se začaly objevovat hlavičky dalších rusalek, některé jen poslouchaly, jiné se váhavě přidávaly k nové písni. Vlk byl ukolébán a usnul. Teď se však prudce zvedl a zavětřil. Zmlkly. Vlk upřel pohled na zelenkavé bytůstky s velkýma očima a ty jako ryby zmizely pod hladinou. Ta první se zdržela o chvilku déle, pohlédla jí do očí na rozloučenou, pak se obrátila a zmizela za ostatními.

Věděla, že není vhodný čas na otázky, bála se promluvit. Pozorovala vlka. Zůstala v lese mnohem déle do noci, než měla. Neznala to tu tak dobře, aby tušila, co všechno se může pod hvězdnou oblohou procházet ve stínu noci. Vlk zřejmě ano. Vrčel do prohlubujícího se stínu na druhé straně řeky. Nad tůní se tyčil vodník. Věděla, že je to vodník. Vypadal jako černý kůň, avšak oproti skutečnému koni byl menší a mnohem hubenější. Skutečnému... Co je tady vlastně skutečné? Rusalka se nezmínila, že tu mají vodníka. Třeba jen prochází kolem. I když ta tůně se zdá celkem obydlená, přinejmenším vyhovující. Měla si toho všimnout. Chová se jako zelenáč. Nebyla tu příliš dlouho. „Nejsem dítě,“ promluvila tiše. „Nenechám se zlákat barevnými stužkami ani lekníny. Nenasednu na tebe.“ Z náhlého popudu pak dodala v šepotavé řeči rusalek, aniž by tušila, jak vlastně pochytila význam těch slov, když jí jej rusalka nevysvětlovala: „Patřím řece stejně jako ty.“ Vodník zmateně zamrkal a zafrkal. Pak promluvil. Znělo to jako když voda cedí mezi kamením a mizí v hluboké jeskyni: „Kdo ti dal právo tohle říct?“ „Rusalky jsou moje sestry a já se s řekou přátelím,“ Tiše odpověděla. Vodník vycedil ostré zuby a vkročil jednou nohou do vody. Vlk tiše a temně zavrčel. Vodník se zarazil, ale Z vody nevystoupil. „Nepatříš sem,“ zasyčel nakonec. Poslední paprsky měsíce vymizely za skálou na vodníkově straně břehu. Ještě nezavládla naprostá tma, ale už to nebyl čas ani trochu přívětivý pro lidi. Chvatně ustoupila několik kroků od břehu a uvažovala, jestli ji může vodník unést proti její vůli. Má svá pravidla. Může si vzít jen ty, co mu dobrovolně vlezou na záda. Krom toho smí jíst jen lidi. Ona je napůl víla. Napůl, ale přece! Silueta vodníka se ve tmě ztrácela a vlk ji popotáhl za sukni. Bylo na čase zvednout se a uchýlit se do bezpečí srubu. Jenže v lese toho žije více, než jen vodník. Musí doufat.

Přetáhla to, to jí bylo víc než jasné. A ukolébala svého ochránce. Jako malá holka. A les jí to teď dával víc než důrazně najevo. Větvičky ji škrábaly do obličeje a tahaly za vlasy, kořeny se jí pletly pod nohy. Balvany raději s vlkem širokým obloukem obcházeli. Jindy překrásný les a oáza klidu teď vypadal hrozivě a nepřátelsky, jako doupě lesního medvěda. Slyšela různé kroky. Některé se jen mihly, jiné udržovaly krok, aby se od ní příliš nevzdálily. Největší starost jí dělaly ty kroky, které zněly jako pařáty s drápy. Nevěděla, co všechno tam je, možná nějací skřeti, i když ti se drží většinou u měst. Mohli by to být různí raraši, ti jsou velmi proměnliví, ale mohla to být taky různá ozubená havěť, která příliš nepodléhá žádným zákonům a nezdráhá se ulovit si, na co má chuť. Cesta ke srubu byla dlouhá, mnohem delší, než si myslela, a vyčerpávající. Houstnoucí tma znesnadňovala postup a jako by násobila nebo přibližovala nepřátelské kroky.

A pak se v dáli objevilo světlo. Nejprve si myslela, že se do toho snad přimíchaly nějaké bludičky, ale pak od světla uslyšela volání. Někdo do lesa volal její jméno. Její pravé jméno. Na světě existovalo více osob, které toto jméno znaly a uměly vyslovit. Ale byl jen jeden člověk, který ho vyslovoval takhle. Rozběhla se přímo ke zdroji světla za tím milovaným hlasem. Vlk se dal do běhu s ní. Do cesty se jim postavil nějaký stín. Ona se ho ale nebála. Ne, teď už se nebála ničeho. Snad jen hluboké vody. A ta tu nikde nebyla, aspoň pokud věděla. Stín zavrčel, ale ona mu zavrčela v odpověď, což ho překvapilo. Nakonec byl nucen ustoupit dvojímu vrčení do tmy a nechat vlka se svou svěřenkyní projít. Nebylo jí při tom dobře, mrazilo jí u srdce a připadala si hrozitánsky maličká, ale věděla dobře, že si toho nesmí všímat, jestli se nechce dostat do opravdových potíží. Teď věděla přesně kdo je a kam patří. Byla rozpolcena mezi světy, ale byl to dar a ne prokletí. Vždycky znova začne pochybovat a vždycky musí na chvíli utéct, aby to zas mohla zjistit. Ale teď už zase byla silná. Nic ji nemohlo zastavit. Už byla skoro u srubu. Viděla jeho siluetu, rozeznávala ramena, hlavu, způsob pohybu a hlavně hlas. Vlk zmizel mezi stromy. Vyřítila se na mýtinu před srubem a padla mu do náruče. Stíny se zarazili na nejzazším místě, kam už téměř nedopadalo světlo ohně, jež plápolal v kamenném ohništi. Přitiskla se k hrudníku svého milovaného. „Tys přišel,“ zamumlala blaženě do jeho košile. „Nevracela ses,“ vysvětlil a s improvizovanou loučí zamával směrem ke stínům. „Promiň,“ zamumlala. „Pojďme dovnitř,“ navrhl když stíny nejevily známky odchodu. Přikývla do jeho košile. „Teď,“ zašeptal, hodil hořící klacek na ohniště, to zapraskalo a na okamžik roznítilo plameny o něco víc, takže stíny ustoupily a oba dva přeběhli do srubu. Zabouchl za nimi dveře a zasunul závoru. Všimla si, že je u prahu pečlivě nasypaná sůl, stejně tak na všech parapetech. Prohlédla si jej. I když se do tohoto světa nenarodil, začíná si pravidla jeho fungování osvojovat. Ona se takovými věcmi nezabývala, spoléhala na svou vílí polovinu. Když ale byli někde spolu, dávala si na tato opatření pozor, protože on byl člověk docela a to už byla proti ostatním příliš velká nevýhoda. Přesunul těžkou dřevěnou lavici tak, aby zabarikádovala vstupní dveře do srubu. Pak vzal do ruky svíčku a kývl k žebříku na horní spací část k malým dvířkům. „Tak abychom šli spát,“ souhlasila. Teď už to bylo dokonalé. Oni dva ve srubu v lese. Na ničem jiném teď nezáleželo. 

Dity :)