Rande na slepo

„Nikdy se nevdám,“ pronesla svou poslední dobou velice oblíbenou větu Via.

„Ale proč si to furt myslíš?“ Reagovala už poněkud naježeně její nejlepší kamarádka Dory.

„Protože i když chodím mezi lidi, jezdím na tábory, kde prakticky nikoho neznám, účastním se kdejaké kraviny, co naše škola pořádá v zahraničí, budu končit druhák a ještě jsem od žádného kluka nedostala pusu! Vyjma bratra, když mu byl asi rok,“ dodala Via s protočením panenek.

„A co…“

„Ten se nepočítá, protože to bylo… No prostě když jsme hráli Flašku, a to je při hře, takže to neplatí,“ skočila jí do řeči Via.

Dory jen nepřítomně pokývala hlavou, protože její pozornost upoutalo cosi na displayi jejího dotykáče. Stejně to už od ní slyšela nejméně padesátkrát. Zavládla mezi nimi chvilka ticha. Což nebylo vůbec slyšet, protože obě seděly v nákupním středisku Nová Karolína v Ostravě.

„A co oslovit někoho tady?“ Zeptala se Dory, když už jí mlčení přišlo příliš dlouhé.

„Tady? Kluka? Co by pořádný a normální kluk dělal zrovna tady?“

„Hm…“ odvětila Dory opět koukaje do mobilu.

„Stejně je úplně jedno, co teď řeknu, protože ty mě vůbec nevnímáš,“ opřela si Via bradu o Doryino rameno a nakoukla jí do mobilu. „Počkej,“ napřímila se, když displayem blikla jakási internetová seznamka.

„Rande na slepo?“ Pozdvihla Dory obočí.

„Mrkni na tohle,“ nedbala Via jejího pohledu a otevřela kolonku Hledám holku do dobrodružství a do terénu.

Dory se na Viu podívala, jako by právě sletěla z měsíce. „Naslepo. To bude blbec. Nebo úchyl,“ zhodnotila to kriticky a celou dobu ji provrtávala pohledem.

„Nebo někdo podobně zoufalý jako já, protože…“

„A proč zrovna tohle?“ Nenechala ji domluvit Dory.

„Protože je tu: Sraz – Dolní Vítkovice,“ ukázala na fotku spletitého systému několika vysokých pecí, hutí, koksovny a plynojemu, který byl celý protkaný železnými trubkami o průměru několika centimetrů až skoro dvou metrů. „Na blbce málo lidí, na úchyla moc, pro dobrodruha tak akorát,“ zdůvodnila svoji volbu Via. On to totiž není opuštěný uzavřený areál, i když pece ani potrubí už dnes neslouží. Konají se tam různé prohlídky, takže je to všechno bezpečně zrenovované a trošku hlídané, ale ne tak moc, kdyby to bylo skutečné nebezpečné pracoviště.

„Jak myslíš, Valérie,“ oslovila ji Dory po delší době mlčení schválně celým jménem. „Ale je to fakt úlet.“

„Neboj, vezmu si s sebou nůž a mobil budu mít pořád zapnutý,“ uzavřela Via celý tento rozhovor. Dory už na to nic neřekla, jen pokrčila rameny.

Byla středa 22. dubna a zbývala asi hodina do západu slunce, když se Via škvírou v plotě protáhla do starého areálu Dolních Vítkovic. Šla podél nízké zídky uličkou vyšlapanou mezi křovisky tak, aby nebyla vidět zvenčí ani z areálu. Nůž měla pro jistotu připravený v ruce – pořád to ještě mohl být prostě úchyl dobrodruh, i když jí něco říkalo, že to tak nebude. Než se však touto myšlenkou stihla více zabývat, ulička skončila u betonového schodiště. Vedlo asi k silnici, která obklopovala areál skoro z celých dvou stran, ale vidět ji nebylo. Ani projíždějící auta.

O schodiště stál opřený celkem pěkný kluk s hnědými vlasy, jež mu volně spadaly do očí. I když měl ruce vražené v kapsách maskáčových kalhot a při opírání o schodiště se mírně hrbil, bylo zřejmé, že je dost vysoký.

„Ahoj,“ promluvil, když uviděl Viu. „Říkají mi Šíma a čekám na holku, která si dnes se mnou půjde zaplavat,“ řekl smluvenou formuli.

„Ahoj,“ zareagovala Via. „Mě říkají Via a vidím, žes vybral pěkně velký bazén,“ odpověděla taky smluvenou formulí a významně se při tom rozhlédla po areálu.

„Via, to je latinsky cesta, je to tak?“ Usmál se Šíma.

„Jo, ale není to přezdívka.“

„Takže se opravdu jmenuješ cesta?“ Podivil se a nepatrně při tom nadzdvihnul jedno obočí.

„Ne, jmenuju se Valérie. Via je jenom zkrácenina, co jsme vymyslely s kámoškou,“ usmála se celkem nenuceně.

„To by mě v životě nenapadlo,“ oplatil jí úsměv a bylo vidět, že to myslí upřímně. Chvíli si ještě jeden druhého přeměřovali pohledem, pak si Šíma promnul ruce a kývl hlavou k areálu. „Tak jdem, ne?“

„Jak tě napadly zrovna Dolní Vítkovice?“ Dala se s ním Via do pohybu.

„V kině nic pořádného není, po Ostravě se mi chodit nechce a Nová Karolína je nuda sama. Navíc musíš být dost zajímavá osobnost, když jsi přišla sem,“ pokradmu na ni pohlédl. „Což bych poznal i podle toho, co máš na sobě,“ usmál se a prohlédl ji odshora dolů. Via měla své světlé nevýrazné vlasy stažené do copu barevnou stužkou. Na tričko s krátkým rukávem a krátkou volánkovou sukni byla moc velká zima, ale to zjevně nebyla překážka, protože svůj oděv doplnila o rifle a jednobarevné návleky na rukou.

„Asi máš pravdu,“ opět mu úsměv oplatila Via a pak se plaše rozhlédla po areálu. Tenhle Šíma se jí začíná líbit, a možná i trochu zrudla. Aby to zamaskovala, ukázala na jeden z otvorů široké trubky, pod kterou se zrovna nacházeli. „Myslíš, že bych se tam vešla?“ Otvor visel asi dva a půl metrů nad zemí.

„Myslím že ty určitě ano,“ ohodnotil to Šíma. „Chceš to vyzkoušet?“ Zazubil se nenuceně.

„Myslím, že raději ne,“ otřásla se při představě, kolik v těch starých trubkách bude pavouků. I když by to možná nebyl zas tak špatný nápad, zamyslela se…

V tom se zpoza velké budovy, kolem které se jedna z trubek stáčela, ozval psí štěkot.

„Myslím, že teď už nemáš na vybranou,“ ztuhl Šímovi úsměv na rtech, popadl Viu za ruku a táhl ji ke „vstupnímu“ otvoru do roury. „Vylez mi na ramena a pak mi pomůžeš nahoru,“ zastavil se pod otvorem a nastavil Vie ruce.

Ještě že je tak vysoký, prolétlo jí hlavou, když mu stoupla do dlaní, následně na ramena, opíraje se při tom o kovovou konstrukci  a strčila hlavu do otvoru. Páchlo to tam po železu a plynu, vzniklém při spalování koksu. Neměla ale jinou možnost, než nasoukat se dovnitř. Jakmile otvorem protáhla i nohy, otočila se, zaklínila se jimi za nýtovaný spoj mezi dvěma částmi potrubí a vystrčila ruce ven. Šíma se natáhl, chytil Viu za předloktí, Via stejným způsobem chytla jeho a táhla. Nebylo to vůbec snadné, ale blížící se štěkot psů jí nějak pomohl vytáhnout ho tak vysoko, že se lokty mohl zachytit o okraj otvoru. Chvíli to vypadalo, že uvázl, pak se ale i jemu podařilo dostat se do potrubí úplně. Zatímco se Šíma vydýchával, Via nahlédla otvorem ven a přeběhl jí mráz po zádech, když viděla tu uvrčenou smečku hlídacích psů. Ale hlídač naštěstí nikde.

„Ti psi tu být neměli,“ ozval se Šíma, když také pohlédl dolů. „Vážně, Vio, ověřoval jsem si to minimálně čtyřikrát…“

„Hlavně že jsme mimo jejich dosah,“ zamluvila to Via.

„Nemáš klaustrofobii, že ne,“ napadlo ho najednou s kapkou zděšení.

„Jen strach z pavouků…“

„Arachnofobii?“ Zděsil se.

„Ne. Jen strach z pavouků. Žádná panická hrůza,“ usmála se.

„To je dobře,“ oddychl si Šíma.

„Co teď?“ Zeptala se po delší odmlce.

„Počkáme až odejdou,“ pokrčil rameny.

„Myslím že ne. Tihle psi bývají tvrdohlaví a taky pořádně tupí, kámoška o tom měla ve škole referát,“ zavrtěla hlavou Via.

„Tak nám bude muset stačit najít jiný otvor,“ usmál se a postavil se. Roura nepříliš hlasitě zaskřípala, ale Šíma už stál a mírně se předkláněl, protože byl na rouru přeci jen trošku vysoký. Via se tomu usmála a taky se postavila, a usmála se ještě víc, když zjistila, že ona může v rouře bez problémů stát.

„Půjdu první,“ opatrně obešel Viu a trošku rozpačitě ji chytil za ruku. „Stejně jsme oficiálně pořád ještě na rande,“ dodal na vysvětlenou. Spíš to ale bylo opatření proti tomu, aby se jeden druhému neztratili. Via proti tomu nic nenamítala, částečně i proto, že ji ve tmě bylo milejší, když mohla i cítit, že tam není sama. A tak spolu vykročili do tmy.

Netrvalo ani deset minut (i když jim to v té tmě určitě připadalo delší) a narazili na místo, kde se roura volně svažovala dolů.

„Až budu dole, houknu na tebe a budu tě chytat,“ stiskl jí Šíma ruku. Dávno už kolem sebe neviděli ani na krok a Vie nebylo vůbec příjemné, když její ruku pustil. Tiše poslouchala, jak zrezlými trubkami Šíma klouže dolů. Snažila se nevnímat mírné kolébání roury, ale hlavně tu tmu a prázdný prostor za sebou i před sebou.

„Pojď,“ ozvalo se zdola.

„Jdu,“ nadechla se Via, roztáhla ruce, aby se roury dotýkala po obou stranách, a vykročila dolů. Děsivý sestup do neznáma samozřejmě nemohl být v jejím případě zakončen jinak než podklouznutím nohou a pádem přímo do čekající náruče Šímy. Via cítila, jak celá zrudla, a to až za ušima. Ještě že je tady taková tma. Vzmohla se jen na přiškrcené: „Rande naslepo. Tak to sedí.“ Šíma se tomu upřímně zasmál a uvolnil tak trošku trapnou atmosféru. Opatrně ji postavil na zaoblené dno a cesta pokračovala.

Postup tmou se po několika minutách začal stávat jednotvárným, už si na to oba zvykli, a tak Šíma zahájil rozhovor.

„Proč jsi hledala kluka na seznamce?“

„Nehledala,“ odpověděla Via. „Koukla jsem kámošce do mobilu zrovna když jí tam vyskočila taková ta vlezlá reklama ze seznamky a tam shodou okolností zrovna tvůj… Inzerát.“

Bylo slyšet, jak se Šíma ve tmě zasmál.

„A co ty jsi dělal na seznamce?“ Nedala se tím odradit Via. Taky chtěla slyšet, jak to vlastně bylo.

„To bylo spíš z hecu. Nevěřil jsem, že by někde v poměrně blízkém okolí mohla existovat nějaká dívka, která by byla schopna tolerovat, nebo v ideálním případě sdílet mou slabost pro výstřely a ztřeštěné dobrodružství. A kámoš mě chtěl o tom přesvědčit. Vlastně mi ten účet založil on. Popravdě jsem nevěřil, že se někdo ozve a právě v ten den, co jsem si ten účet smazal, jsem na meilu našel zprávu od tebe. Říkal jsem si – na meil mi to asi došlo, bo jsem to teďka smazal, a tys při tom neměla ani svůj účet. To by mě v životě nenapadlo. Já myslel, že do reklam se cpou jenom takoví ti svalovci typu: Hledám sexy kočičku.“

„Tenhle proslov sis připravoval, že jo,“ zvedla Via jedno obočí, což se ale ve tmě poněkud minulo účinkem.

„Samozřejmě. Nechtěl jsem se zasekat, nebo plácnout nějakou blbinu, až se mě na to zeptáš. Ale myslel jsem to všechno vážně.“

V podobném duchu cesta ubíhala ještě asi hodinu, i když v té tmě a při příjemném hovoru se to zdálo skoro jako několik dní. Mezi tím bylo několik skluzů dolů a i pár výstupů nahoru, takže už ani jeden z nich netušil, jak jsou vlastně vysoko.

Po jednom obzvlášť náročném škrábání se vzhůru Via prohlásila, že už opravdu nemůže. A když po další skoro celé prokecané hodině pořád neviděli žádný otvor ven, pohodlně se usadili a snědli Šímovu připravenou „piknikovou“ večeři.

Via se s trhnutím probudila do naprosté tmy. Svou otázkou: „Kde to jsem?“ probudila někoho, kdo ji jednou rukou objímal a komu se hlavou opírala o rameno.

„Jestli jsi Via, tak na rande,“ přišla Šímova odpověď.

„Ve Vítkovicích,“ začala se rozpomínat. „Kolik je hodin?“

Tmou se rozlilo světlo Šímova mobilu. „Půl šesté. Ráno.“

„Takže jsem byla venku celou noc. S klukem. Mamka mě zabije…“

„Volalas ji včera večer, že přespáváš u kámošky. A předtím jsi volala Dory, aby tě kryla. Máš štěstí, že její rodiče nejsou doma a vaši si to u nich nemůžou zkontrolovat.“

Všechno se jí vybavilo ještě než Šíma domluvil, přesto ale raději vytáhla svůj mobil a překontrolovala protokoly. A při tom tiše žasla nad tím, jak se ve tmě dají některé věci naprosto bez problémů úplně zapomenout.

„Budem pokračovat v hledání dalšího otvoru, a nebo se rovnou vrátíme k tomu původnímu?“ Zeptal se Šíma.

Via to chvilku promýšlela. Nechtělo se jí zpátky po všech těch stoupačkách a padačkách. Ale asi je to jistější, než doufat, že najdou nějaký další otvor. Jak tak přemýšlela a koukala do tmy, uvědomila si, že pár metrů před nimi už není tak úplně tma. Jak to že si toho nevšimla hned? Řekla to Šímovi, ten koukl na mobil a usmál se. „Za chvíli vyjde slunce. A my jsme celou noc spali skoro těsně vedle otvoru.“

„Myslíš?“ Vie ta představa až tak veselá nepřipadala. Nelíbilo se jí, že se mohla kdykoliv nějak divně překulit, nebo jen sklouznout a vypadnout ven z kdovíjaké výšky. Světla bylo každým okamžikem o nepatrný stupeň víc, a tak Šíma podle jejího výrazu asi uhodl, co jí táhne hlavou.

„Neboj, spal jsem k té díře blíž a myslím, že se svou postavou bych tam tak snadno nezahučel. Ještě bych ti udělal špunt,“ usmál se a opět tak celou situaci odlehčil. Asi si ale uvědomoval, že to nemuselo dobře skončit a omluvil se za to, že to ještě večer neprohlídl.

A tak došli až k otvoru. Via se pokusila alespoň trochu si upravit spánkem rozcuchané vlasy. Ve tmě by jí to bylo celkem jedno, ale tohle už není naslepo, uvědomila si a s úsměvem přemýšlela nad nynější dvojsmyslností této věty.

Vyhlédli ven a zjistili, že jsou teď skoro dva metry nad zemí. A když se Šíma trochu vyklonil a rozhlédl, zjisti, že jsou přímo nad rozlehlým štěrkovým parkovištěm. „Tak to jsme si moc nepomohli. Odtud se dopoledne nedostanem, je tu už od rána moc velký provoz,“ omluvně se usmál. Pak si ale položil hlavu do dlaní a začal svůj tichý monolog: „Tomu říkám rande. Zatáhl jsem tě do pěkného průšvihu. Už jsi kvůli tomu lhala mamce a zatáhla do toho aji tu tvoji kámošku. A teď jsi ještě prakticky za školou.“

„To zrovna nejsem,“ usmála se Via. „Máme ředitelské volno.“

„A nekecáš?“ Zvedl hlavu.

„Nekecám. Včera přišel anonymní dopis, že je v suterénu bomba a že dnes v 8:00 vybouchne, takže i když je to asi fejk, policie to tam teď prohledává a my máme až do pátku volno.“

„Vždyť jsi mi to včera říkala,“ plácl se do čela a usmál se. Očividně se mu trošku zvedla nálada.

„A ty nezameškáš?“

„Máme sportovní den,“ pokrčil rameny. Via si nejasně vybavovala jeho včerejší telefonát s tím kámošem, co ho do toho prakticky zatáh. Ten kámoš musí být podobně ztřeštěný jako Dory. Byl už předem s Šímou domluvený, že u něj přespí a strašně se smál tomu, že tu se mnou uvízl v rouře. Pak, těsně před tím, než Šíma se smíchem zavěsil, bylo slyšet něco jako: já ti to říkal.

„Takže tím pádem před sebou máme pár dalších hodin povídání. Nebo hledání nové cesty.“

„Raději to povídání, nebo bychom mohli skončit ve vysoké peci,“ usmála se. A taky hladovku, dodala pro sebe v duchu.

V pravidelných intervalech se pod nimi vystřídalo několik skupin různě starých školních tříd. Vypozorovali, jak dlouhé jsou přechody mezi jednotlivými průvody a domluvili se, že až projde další skupinka, zkusí se odtud dostat. Zrovna v ten moment museli oba zmlknout, protože se pod nimi prohnala tlupa středoškoláků odněkud z jižní Moravy, soudě podle dialektu. Prošli přímo pod nimi, aniž by o nich věděli. Černočerná tma roury a výška je spolehlivě kryly. Vie se ale usmála při pohledu na jednu menší brýlatou holčinu, která si celý areál prohlížela se světýlky v očích a očividně si představovala, jaké by to bylo, prohánět se uvnitř. Opravdu to chceš vědět? Pomyslela si s úšklebkem Via.

Pak ta samá skupinka prošla kousek dál opačným směrem, všichni už s návštěvnickými žlutými přilbami a ti co byli před nimi naskládali do autobusu a odjeli, což znamenalo, že mají asi dvacet minut, kdy by je tu neměla vidět živá duše. Pokud se tedy ta brýlatá nezasekla a nepromýšlí s pohledem na potrubí nějakou praštěnou povídku J

První vyskočil Šíma. Svěsil se nohama dolů, držel se jenom rukama (dostat se bezpečně do téhle pozice mu dalo pořádně zabrat, a Via ho pozorně sledovala, aby pak věděla, jak na to) a pak se prostě pustil a kynetickou energii pádu dorovnal parašutistickým kotoulem. Což asi na štěrku nebyla žádná sranda. Via by si i při svých praštěných dobrodružstvích nikdy nepomyslela, že bude muset takovýmhle způsobem skákat z takové výšky. Ale sebepřesvědčování k téhle potrefenosti ji zas takovou práci nedalo, protože ji dole chytal Šíma a bylo to lepší, než zůstat samotná nahoře ve zrezivělé tmě. Sice oba skončili na zemi a i Via si přičuchla ke štěrku, ale byli oba venku a psi ani hlídači nikde.

Šíma se nabídl, že ji doprovodí až ke kámošce, a i když to byla pořádná zacházka, opravdu to udělal. A ještě se u hladového okna stavili na snídani.

Když se potom loučili u dveří do paneláku, kde Dory bydlí, zeptal se jí Šíma: „A jak to vidíš dál?“

Unavené Vie chvilku trvalo, než jí došlo, jak to myslí, ale pak se usmála a zalovila ve své tašce. „Zvu tě na hledání nejneschůdnější cesty na Praděd,“ podala mu se světýlky v očích trošku pomuchlaný plakát.

„Takže jsem prošel?“ Usmál se.

„Zatím tě zvu spíše jako spolucvoka, nebo parťáka ve zločinu,“ oplatila mu úsměv, a snažila se, aby to nevyznělo odmítavě, jen zdrženlivě. Proto ještě se záhadným úsměvem dodala: „Prozatím…“ a chystala se co nerychleji zapadnout do panelákové chodby. Nestihla to však, protože ji Šíma lehce chytil za ruku, obrátil ji k sobě a zlehka ji políbil na rty. „Tohle pořád ještě oficiálně rande je,“ dodal na svou obhajobu.

Další povídka dopsaná asi po půl roce. Zadání je staré z Tryskotužek a podmínka byla, aby tam hlavní postava potkala mě jako autora, takže jste mě tam asi někteří potkali :) Doufám že se povídka líbila :) Je to větší "slaďárna", než mívám ve zvyku :)

Dity :)