Útěk

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak rychle a snadno si člověk zvykne na luxus? Ono se tomu ani nedá tak úplně vyhnout, když se váš otec stane velmi vlivným mužem. S maminkou jsme začaly bydlet ve velikém domě, tatínek mi zařídil ty nejlepší učitele v zemi, kteří za mnou chodili domů a tak jsem postupně ani nemusela překročit práh a vše jsem měla přímo pod nosem. Velice se to hodilo, když jsem byla hodně nemocná, protože takhle jsem vůbec nemusela zůstat pozadu s učením. Navíc jsem se mohla doma zabavit, čím jsem chtěla, a taky si pozvat, koho jsem chtěla.

Postupně se to ale velmi nenápadně změnilo ve vězení. Tatínek odjel na velmi dlouhou služební cestu, podle plánu měl být několik měsíců v Číně, nikdo ale nedokázal přesně odhadnout, kolik času tam stráví doopravdy. Proto nám přišel dělat společnost maminčin bratr. Oba, maminka i strýc, pocházejí z toho, čemu by se ještě i v dnešní společnosti dalo říci aristokratická rodina. Strýci bylo vždy vlastní velmi autoritativní chování a tak, aniž by to kdo pozoroval, pomalu ale jistě přebral kompletní vládu nad naším sídlem. Tatínek byl pryč a strýc nám bránil odejít z našich pokojů, odřízl nás od internetového světa sociálních sítí, zabavil nám telefony, občanky, pasy, hlídal naše pokoje, nedovolil nám sednout k počítači. Udělal si z nás rukojmí a čekal, až se tatínek vrátí, aby mu mohl přednést svoje požadavky.

Zírala jsem do stropu svého přepychového pokoje a přemítala nad všemi těmito věcmi. Maminku už jsem neviděla skoro dva měsíce, ačkoli ona sama ode mne nemůže být vzdálena více než pár desítek metrů. Před přibližně stejnou dobou jsem také naposled opustila tuto stavbu a viděla tak jiné živé bytosti než strýce a náš personál. Naše sídlo se mi hnusilo každým dnem o to víc, že jsem tu měla naprosto vše až na společnost. Mimo svůj pokoj jsem se nemohla hnout ani na krok bez toho, aby mě někdo pečlivě hlídal. Proto jsem svůj pokoj, jediný prostor, kde jsem měla absolutní soukromí, téměř vůbec neopouštěla a hledala si svou zábavu sama. Raději jsem tu i jedla, bylo to tak pro mě příjemnější. Několikrát jsem se samozřejmě pokusila utéci, ale ať už jsem to zkoušela oknem nebo dveřmi, za dne nebo v noci, nikdy jsem se nedostala dál než na deset kroků. Také byly bez mého vědomí zdvořile odmítány pokusy mých přátel venku nějak se mnou udržovat kontakt. Zůstala jsem zcela sama, se čtyřmi stěnami svého pokoje, několika policemi plnými knih a se svou černou kočkou, kterou jsem před lety dostala od tatínka jako maličké kotě nějakého vzácného starého plemene.

Proto mě dost překvapilo, když do mých komnat vstoupil Roger a ohlásil, že mě má okamžitě dovést k mému strýci. Ušklíbla jsem se a opustila svou postel, kde jsem se právě mazlila se svou černočernou Nightwish. Kočka si teď spokojeně hověla v mém náručí. Připadala jsem si jako nějaká princezna držená proti své vůli na zámku svého úhlavního nepřítele. Jediná skutečnost, která dokazovala, že nejsem v žádné pohádce, byly pružné džíny s volnou blůzou namísto korunky a nabíraných šatů.

„Znáš tuhle holku?“ Zeptal se strýc místo pozdravu, sotva jsem vstoupila do přepychové pracovny, která samozřejmě patřila mému otci, a mával přitom nějakým papírem.

„Chci vidět mámu,“ ignorovala jsem jeho otázku stejně jako ten papír.

„Tak znova,“ odložil strýc papír na stůl, o který se zády opíral a který byl jedním z nejdražších předmětů v celé budově, a naklonil hlavu způsobem, kterým netrpělivý otec dává svému potomku jasně najevo, že už ho nebaví pořád dokola vysvětlovat to samé. Rozdíl byl v tom, že strýc nikdy žádné děti neměl, protože myslel jen na sebe. „Tvá matka si myslí, že vězíš v nějaké prohnilé kobce spoustu kilometrů odtud a je díky tomu poněkud nakloněnější spolupráci se mnou, takže ji v tom hodlám nechat tak dlouho, jak jen to bude možné.“

Stálo mě obrovské úsilí nenechat vybublat na povrch svůj spokojený úsměv. Strýc totiž neví, že přívěsek na obojku Nightwish (ano,vím, je zvrhlost dávat kočkám obojek, ale teď se to náramně hodí) je ve skutečnosti malou rozšroubovatelnou schránkou, která má sloužit jako místo pro koččinu adresu. Takhle si s maminkou posíláme vzkazy. Nightwish jako správnou kočku nebaví trčet pořád na stejném místě a tak má umožněn volný pohyb po našich pozemcích. Opustit je nesmí, je to přeci jenom moje kočka a jako taková by přeci mohla snadno kolaborovat s nepřítelem tam venku, ale za maminkou, její druhou nejoblíbenější osobou a krmitelkou, chodívá často a nikým nezastavována. Díky tomu, a díky skutečnosti, že strýc nikdy žádnou kočku neměl a tak neví o adresových vychytávkách, o sobě s maminkou víme. I tak je to však velmi chabá náhrada, kratičké vzkazy místo společně trávených dní.

„Už to nebudu opakovat, Stacy,“ vrátil se strýc zpět ke svému tématu a opět zvedl ze stolu ten papír. „Znáš tuhle holku?“ Strčil mi ho pod nos.

Nevěřícně jsem zírala na narozeninovou pozvánku, první korespondenci, kterou jsem za poslední dva měsíce držela v ruce. Pošta sice zdražuje každým rokem, takže ručně psané dopisy se už moc nenosí, přesto jsem byla zvyklá poměrně často takováto psaní přijímat, jelikož to jaksi patřilo k okázalosti „vyšších vrstev“. Což v případě této pozvánky sedělo téměř do slova a do písmene. Šlo o dceru starosty zdejšího města. Prakticky neexistoval způsob, jak pozvání na narozeninový ples zdvořile odmítnout. Nepřijít tam by znamenalo obrovský společenský skandál, jehož by se starostova teatrální rozmazlená dcerka ráda ujala a pečlivě to rozmazala mezi všemi novináři. To by obrátilo obrovskou pozornost k našemu sídlu, což bylo pro strýce velmi nežádoucí. „Ano, znám ji,“ prohlížela jsem si kýčovitý výtvor posetý snad tunou zlatých a růžových třpytek. Datum na pozvánce bylo dnešní, pokud stále ještě spolehlivě funguje klasický papírový kalendář v mém pokoji. „Jsme velmi blízké přítelkyně,“ dodala jsem, abych strýci co možná nejvíce znepříjemnila život.

„Už nejste,“ zamračil se. „Velice jednoznačně jsem jí to vysvětlil prostřednictvím tvého facebooku.“

„Zřejmě je velice tvrdohlavá, asi čeká, že se jí tam veřejně omluvím,“ neodpustila jsem si jedovaté rýpnutí.

„Musíš tam jít,“ procedil strýc skrze zuby.

Nechápavě jsem na něj zůstala zírat. Myslí to vážně? Nechá mi tak velký prostor k útěku? Pak se mi hluboko v hrudi usadil pocit naprostého uspokojení. Nemá na vybranou.

„Máš dvě hodiny na to, aby ses připravila, pak se vrátíš zase sem a já ti předám instrukce.“

„Budeš mi muset dát občanku,“ ukázala jsem na roh pozvánky, kde skutečně byla zmínka o dokladech. Starostova dcera byla zjevně tak na úrovni, že mohla své hosty vystavit povinnosti prokázat svou totožnost.

„Já vím,“ zaskřípal zuby strýc. „Dostaneš ji při odchodu.“

S tím mě poslal zpět do mých komnat.

Jen co jsem osaměla, jala jsem se napouštět vanu. Bylo nutno se před plesem dát pořádně do kupy, ale hlavně v koupelně nebyla žádná okna, kamery jsem tu také dosud neobjevila, to by bylo vskutku oplzlé, a jestli je tu nějaké drobné odposlouchávací zařízení, přes tekoucí vodu nebude nic slyšet. Plýtvání vodou se mi protiví, ale dnes to jinak nejde.

Umyla jsem si vlasy, schnou totiž pěkně dlouho, a pak jsem okamžitě napsala na kousek papíru: Uteču. Dnes. Neboj se. Papírek jsem schovala do obojku Nightwish. Nechala jsem pak kočku, ať si dělá, co chce. Až jí bude dlouhá chvíle, vzkaz mamince donese. Snad se pak nebude strachovat, když už se jí neozvu. Myslím maminku, kočka si to bude muset nějak přebrat sama. Byla jsem totiž pevně rozhodnuta dostát tomu, co jsem na papírek napsala.

Krom klasických plesových příprav, vlasy, malování a jiné blbosti, jsem ještě musela vykonat přípravy mnohem důmyslnější. Své plesové šaty jsem si vybrala tak, aby pod nimi nebyl vidět přiléhavý nátělník a těsné kraťasy. Sukně byla natolik nařasená, že jsem do kapes kraťas mohla umístit pár drobností, aniž by bylo poznat, že mám pod sukní něco, co se tam běžně nenosí. Měla jsem tam nůž, pouzdro se svými brýlemi, v každé kapse jednu lehkou „botu“ zvanou barefoot a pak své tajné úspory, které mi strýc nechal pro výsměch, neboť mi uvnitř mého pokoje byly naprosto k ničemu. Vzala jsem jen papírovky, opravdu jsem se nepotřebovala prozradit cinkáním. Do kabelky, perfektně vyladěné s mou róbou, jsem naházela různé rtěnky, make-upy a tužky na oči, aby mezi nimi zanikly odličovací ubrousky. Také jsem tam přidala peněženku, do které jsem po krátké úvaze přemístila pár drobných a také jednu bankovku, aby mě strýc nepodezíral, že mám třeba peníze ukryté někde jinde a neprohledal mě snad kvůli tomu. A také jsem do balíčku papírových kapesníků schovala svůj druhý nůž, aby měl strýc pocit, že mu nic neuniklo.

Ozvalo se zaklepání na mé dveře. Naposled jsem zkontrolovala, jestli se pod sukní nic nerýsuje, vyslala jsem střelnou modlitbu, aby mi to vyšlo, a vyrazila ven.

Hned za dveřmi mě čekal Roger v saku, evidentně můj plesový doprovod. Byl asi o pět roků starší než já, a kdyby nebyl strýcovým oddaným služebníkem, možná by mi připadal sympatický. Ale jen do chvíle, než by promluvil.

Když jsme se octli zpět u strýce v otcově pracovně, maminčin bratr si mě velice pečlivě prohlédl, skoro to vypadalo, jako by si v hlavě dělal podrobný seznam o všem, co mám na sobě, včetně šperků, které by se daly poměrně slušně zpeněžit. „Kabelku,“ dokončil svou prohlídku a nesmlouvavě ke mně natáhl svou ruku.

Na oko jsem se zatvářila, jako by mě jeho požadavek vyvedl z míry, a neochotně jsem mu kabelku podala. Napjatě jsem sledovala, jak se v ní přehrabuje a když vytáhl balíček kapesníků, celá jsem ztuhla. Snažila jsem se nepřehrávat, prostě jsem chtěla, aby to působilo věruhodně.

„Co to je?“ Zavrčel, když v kapesníčkách objevil ukrytý nůž. Neodpovídala jsem a zadoufala, že jsem třeba zbledla. Strýc nožem naštvaně mrsknul do kouta a kapesníčky raději hodil za ním. „Nepokoušej se mi utéct, nepodaří se ti to,“ řekl zlověstně. Pak otevřel malou kapsičku, ukrytou v podšívce kabelky, tam vložil můj občanský průkaz a kapsičku zase pečlivě zavřel. Pak, jakoby si právě na něco vzpomněl, vylovil moji peněženku, celou si ji pečlivě prohlédl a s nesouhlasným zamlaskáním z ní vytáhl papírovou bankovku. Drobné mi tam nechal a ještě nenápadně přidal malou kartičku se sledovacím čipem. Nevím, zda si myslel, že je tak nenápadný, anebo jestli bylo účelem, abych si dobře uvědomila, že jsem pod dozorem. Tak jako tak peněženku vložil zpět do kabelky a nakonec přidal i mobil. „Aby bylo jasno,“ pečlivě okomentoval tento svůj počin, „ten mobil nemá simku ale můj speciální čip, takže se s tím nikam nedovoláš, leda by sis chtěla popovídat se mnou nebo s Rogerem. Roger je tvůj přítel, kvůli kterému jsi už dva měsíce nebyla ve společnosti, protože si přeci bohatě vystačíte jen vy dva, a bez kterého nejdeš na ples, ani kdyby ti to přikázal prezident osobně. Kdyby ses pokusila někomu tvrdit něco jiného, já se to dozvím a nechám za to pykat tvoji matku. A nemysli si, že bych k ní byl nějak zvlášť empatický jen kvůli tomu, že je to moje sestra. Je to jasné?“

„Jasné,“ naštvaně jsem procedila skrze zuby a spolkla všechny jedovatosti, které se mi draly na jazyk. Pro jistotu.

„Měli byste si zvyknout na svou intimní blízkost,“ ušklíbl se strýc když viděl, že jsem jeho výhružky zpracovala podle jeho očekávání. „Rogere, prohlédni jí podprsenku, jestli v ní má jen to, co tam patří.“

„Ty odporný chlíváku!“ Vykřikla jsem celá zrudlá vzteky a rozpaky, a má nadávka patřila jak strýci, tak pohotovému Rogerovi. Bylo to příšerně ponižující a já děkovala Bohu, že mě nenapadlo schovat své peníze tam. Když už byl Roger v ráži, přešel plynule od výstřihu rovnou ke kontrole mého pozadí, naštěstí přes šaty. Celá jsem ztuhla a jeho prsty se zarazily asi dva centimetry nad lemem kraťas, když jsem mu vrazila pořádnou facku, takže naštěstí nestihl zjistit, že je mám. Nátělníku si také evidentně nevšiml, asi jak byl zaujat prohlídkou něčeho jiného, protože strýci s oplzlým úsměvem zahlásil: „Čistá, pane.“

Připadala jsem si neuvěřitelně poníženě, ještě když mě strýc přinutil vyhrnout si sukni (naštěstí jen ke kolenům), aby se ujistil, že nemám k nohám přidělané žádné další zbraně. Také jsem musela vyzout své lodičky, abych mu dokázala, že ani tudy se nic nepokouším propašovat ven.

„O tomhle se dozví můj otec, ty prasáku, to ti slibuju,“ zavrčela jsem zlověstně, poháněna svou hanbou i adrenalinem z toho, že mě málem odhalil.

***

Na místo plesu nás dopravila strýcova ochranka. Jediným důvodem, proč jsem k Rogerovi nebyla připoutána řetězem, byla skutečnost, že ples byl veřejnou akcí a i v tom množství vypatlaných snobů by si toho někdo mohl všimnout. Navíc měl Roger pistoli, které jsem si všimla, když mě prohledával, což měla být zřejmě pojistka, že mu neuteču.

Vystoupili jsme z auta, šofér odjel a já vytáhla pozvánku i občanku a přesvědčila sekuriťáka  u vchodu, aby se mnou na ples pustil i Rogera, zatímco jsem si v hlavě představovala, jak svého dozorce mačetou rozsekávám na kostičky.

„Ty jsi ale šikovná, Stacy,“ otočil se ke mně, když jsme se octli uvnitř a se zvláštním zablýsknutím v očích dodal: „Pojď sem, miláčku, dej svému Rogerovi pořádnou pusu.“

„Zapomeň,“ zavrčela jsem, ale už jsem nestihla uhnout.

„Ahoj Stacy,“ ozvalo se za mnou nadšeně právě v okamžiku, kdy jsem se chystala Rogerovi vlepit svou druhou facku.

„Beth!“ Vycenila jsem zuby v tom, co mělo být zářivým úsměvem, ale nebylo, neboť ve mně všechno vřelo vzteky.

„Tak už chápu, proč ses celé dny neozvala,“ spiklenecky mrkla starostova dcera na Rogera a pak se poťouchle zachichotala. „Stacy, máš úplně rozmazanou rtěnku,“ řekla na vysvětlenou a zachichotala se ještě jednou.

Rozpačitě jsem se usmála, přísahaje si, že Rogera zabiju, a jelikož jsem k tomu nemohla nic říct, mlčky jsem zapadla na nejbližší dívčí záchody. Ples se konal ve zdejším kulturním domě a tak jedny toalety byly naštěstí hned u vchodu.

Znuděně jsem seděla na svém místě u stolu. Beth už se mnou po tom vystoupení s Rogerem nezkoušela promluvit a zřejmě to velice rychle rozkecala mezi všechny holky, protože se se mnou všechny mé kamarádky nebo bývalé spolužačky ve snaze nekřenit vždy jen zběžně pozdravily.

S povzdechem jsem vytáhla telefon a aktivovala display.

„Tady se na wi-fi nepřipojíš,“ laskavě mě upozornil můj milý Roger.

„To ne,“ zavrčela jsem, „ale aspoň můžu předstírat, že si dávám fotky z úžasné párty rovnou na instagram, jako to dělá každá druhá husa v tomhle sálu, abych zapadla a aby bylo vidět, jak hrozně se tu nudím,“ řekla jsem tak, aby nebylo poznat, jestli to myslím vážně, anebo jsem jen hrozně sarkastická.

Naoko bezmyšlenkovitě jsem z kabelky vytáhla peněženku, chvíli jsem si hrála s jejím zipem a pak ji nechala položenou vedle sklenice s pomerančovým džusem. Potřebovala jsem ze své kabelky dostat vše, co mělo čip. Teď už jen zbývalo nějak nenápadně vniknout na záchod v přízemí tak, aby Roger nevěděl, že tam jsem a nečekal na mě přede dveřmi, jako to udělal, když jsem si šla smýt rozmazanou rtěnku. Takže by to chtělo buď bandu holek nebo nějakého tanečníka. Zdálo se, že holky se k našemu stolu přiblíží jen natolik, aby se mohly chichotat, a že všichni schopní tanečníci si raději hledí slečen, které nejsou tak očividně zadané a střežené, jako já. Dohánělo mě to k šílenství! Taková bezmoc! A to už je skoro jedenáct v noci!

„Smím prosit?“ Sklonil se ke mně galantní zrzoun s puntíkatým motýlkem.

„Ne,“ odsekl Roger místo mého nadšeného souhlasu.

„Ale Rogie,“ zatvářila jsem se co nejsladčeji. „Tohle už jsme přeci probírali,“ s odporem jsem se držela své role přítelkyně. „Jde jen o tanec.“

„Ne!“

Přivřela jsem oči na úplně škvírky. Bude se muset snažit předejít velké hádce, aby mě pak mohl odvézt domů. Přece bych nejela autem spolu s přítelem, se kterým jsem se právě kvůli hádce rozešla. „Nezapomeň na to, že jsem svéprávná plnoletá osoba a mám právo se rozhodnout sama za sebe,“ zasyčela jsem a než stihl cokoliv říct, přijala jsem nabídnutou ruku a odkvapila na parket. Dávala jsem si v tom spěchu dobrý pozor, abych na stole roztržitě zapomněla peněženku i mobil, ale aby kabelka s občankou uvnitř zůstala viset přes mé levé rameno.

„Žárlivý přítel?“ Zeptal se mě zrzoun, když jsme začali kroužit po parketě.

„Uvidíš, jak rychle ho to přejde,“ hodila jsem očkem po našem stole, kde si na mé uprázdněné místo pohotově přisedla atraktivní blondýnka v rudých šatech a s výstřihem až někam ke spodnímu konci hrudní kosti. Očividně Rogera velmi zaujala, což bylo možná moje jediné štěstí, protože takhle se mu nechtělo zvadnout a pronásledovat mě mezi ostatními tančícími páry. Ještěže je Roger takové čuně, napadlo mě, zatímco jsem se pokusila zrzouna nenápadně vést co nejdále od našeho stolu. Docela rychle to pochopil a zanedlouho už jsme se zcela ztratili mezi lidmi a postupně se propracovávali k opačné straně parketu.

Zrzoun s puntíkatým motýlkem tančil velice dobře a já přímo hltala každičký okamžik, kdy jsem byla bez dozoru. Měla jsem však jen omezený čas, když už se mi konečně podařilo setřást Rogera, a nemohla jsem jím plýtvat. Stálo mě obrovské úsilí a nepředstavitelné sebezapření poprosit zrzavého tanečníka hned po dohrání písničky, aby mě doprovodil k nějakým toaletám. Obzvlášť i proto, že on sám nevypadal, že by mu jeden tanec se mnou vystačil. Neodporoval, a jen co začla hrát další skladba, udělal, oč jsem ho žádala.

„Díky,“ usmála jsem se, když jsem konečně stála u dveří záchodů, které se momentálně nacházely mimo Rogerův dohled, dosah i doslech. Doufala jsem, že mě, zaměstnán blondýnkou, ještě dvě nebo tři písničky nebude postrádat. „Tančíš skvěle,“ naklonila jsem se k zrzounovi s puntíkatým motýlkem. Původně jsem ho chtěla na rozloučenou políbit, ale pak mě napadlo, že bych to s tou stylizací do bondgirl neměla přehánět. Proto jsem jen zašeptala: „Nečekej tu na mě,“ a zmizela ve dveřích.

Setřásla jsem ze sebe zasnění spolu s omámeným a lehce zmateným zrzounovým obličejem a obojí nechala nahradit adrenalinem. Musím jednat rychle! Z koše pod umyvadly jsem vytáhla igelitový pytel, ve kterém už se válelo několik použitých papírových ubrousků, a zapadla do nejvzdálenější kabinky. Sotva jsem za sebou zamkla, zahájila jsem proměnu. Všechny šperky jsem ze sebe sundala a naházela je do pytle. Za nimi letěly šaty, boty, kontaktní čočky a použité odličovací ubrousky. Nasadila jsem si brýle a pouzdro strčila zpět do kapsy. Z kabelky jsem vytáhla svou občanku a s nelibostí zjistila, že je na ni přilepen drobný sledovací čip. Opatrně jsem ho odstranila, ale nezničila. Obávala jsem se totiž, že bych jeho destrukcí mohla spustit nežádoucí poplach. Položila jsem ho tedy na záchodové prkénko s tím, že si na něj možná sedne některá z přiopilých dam a nevědomky mi tak pomůže zmást nepřítele. Občanku jsem pak strčila do kapsy a kabelku přidala i s celým jejím zbývajícím obsahem do pytle. Vytáhla jsem svůj ostrý nůž a se slzami v očích si uřezala svůj drdol. Mívala jsem krásné dlouhé černé vlasy, teď jsem měla účes jako nějaká anime postavička, ale bylo to nutné, potřebovala jsem, aby mě nikdo nepoznal. Přesně z tohoto důvodu jsem si dnes učesala drdol.

Vlasy jsem nehodila do pytle, ale spláchla, pro případ že by byl pytel objeven, abych strýci zbytečně nenapovídala, jaký způsob kamufláže byl použit.

Na bosé nohy jsem natáhla své barefoot a zavázala jsem pytel. Nerozsvěcela jsem, aby mě snad nikdo zvenku neviděl, proto jsem rychle po hmatu zkontrolovala, zda jsem na nic důležitého nezapomněla, otevřela jsem okno, odemkla dveře, popadla pytel, a co možná nejtišeji vyskočila ven.

Octla jsem se ve stínu u přístřešku s popelnicemi a poděkovala Bohu za své štěstí. Vyhodila jsem tam svůj pytel s majetkem a důkazy zároveň. Raději jsem vytáhla několik dalších pytlů a ten svůj umístila pod ně. Teď už jen zbývalo dojít k nejbližší autobusové zastávce.

Krčila jsem se ve stínu rozložité borovice a doufala, že už konečně bude dvacet tři nula devět, doba odjezdu posledního nočního autobusu. Neměla jsem u sebe žádné hodinky a skoro jsem umírala strachy, že autobus už dávno odjel a já tu budu hloupě stát, dokud mě Roger nechytí. Nakonec se ale přeci jen na konci ulice objevila světla a tabule se zeleně svítícím číslem a cílem spoje.

„Kam to bude?“ Přeměřil si řidič mé tílko a kraťasy pohledem, který prozrazoval, že nikdy nepochopí, „proč si ty zatracený holky nevezmou aspoň nějaký svetřík“.

Řekla jsem nějakou náhodnou zastávku, kterou jsem zahlédla na tabuli nad řidičem, a podala chlápkovi bankovku, doufaje že to bude stačit.

Řidiči vyjelo obočí vzhůru, ale neřekl nic. Několika kliknutími do svého přístroje připravil mou jízdenku, přijal mé peníze, vrátil mi pár drobných a zavřel dveře, protože už nikdo další na zastávce nebyl.

***

Zrzoun zmateně zíral na dveře od dívčích záchodů, pak si uvědomil, že u toho musí vypadat dosti nepatřičně (mírně řečeno) a tak o pár kroků poodstoupil a opřel se o protější zeď. Čekal na svou tanečnici skoro deset minut, navzdory tomu, že mu děvče radilo něco jiného. Pak si zabručel pod nosem něco v tom smyslu, že je to pěkně pitomý způsob, jak se zbavit nechtěné pozornosti a o tom, že to měla říct rovnou, a odešel se bavit dál.

Netrvalo ani dvacet minut a někdo ho hrubě popadl za límec saka a vyvlekl ho na chodbu.

„Kde je Stacy?“ Křikl mu agresor do obličeje.

„Kdo?“ Vytřeštil oči zrzoun s puntíkatým motýlkem a pokusil se vyprostit z protivníkova sevření.

„Stacy, pitomče! Tak holka cos s ní tančil!“

Teprve teď v něm zrzoun poznal žárlivého přítele své ex-tanečnice, a jelikož si domů šoféra dělal sám, a z toho důvodu byl ještě zcela střízliv, velmi rychle si to spojil s dívčiným chováním a pohotově zareagoval: „Nevím.“

„Přestaň mi laskavě kecat,“ přitiskl ho žárlivec ke zdi. „Tančil jsi s ní, musíš vědět, kde je!“

„Potřebovala si odskočit,“ řekl popravdě, „a jak jsem na ni čekal,“ začal improvizovat, „potkal jsem jinou holku a šel si s ní zatančit, protože zrovna hráli moji oblíbenou písničku. Přísahám, od té doby jsem tvoji holku neviděl!“ To už zase byla pravda.

„Na kterém záchodě jsi ji nechal? Mluv!“ Pokračoval ve výslechu agresor.

„Nahoře v patře,“ improvizoval zrzoun s puntíkatým motýlkem. „Chtěl jsem ji pozvat na drink,“ dodal rychle, aby podpořil svou výpověď. Bar byl skutečně o patro výše, než taneční sál, což nedávalo smysl, ale zrzounovi se to náramně hodilo. „No, a nějak to nevyšlo,“ uzavřel to. „Kvůli té další holce.“

„Jen aby,“ prohlédl si zrzouna agresor, který si puntíkatého motýlka nevšiml, a přitom mu něco nenápadně strčil do kapsy saka. Aby tento manévr zamaskoval, lehce poodkryl své sako a na okamžik tak odhalil svou zbraň, čímž podpořil své následné vyhrožování: „Jestli zjistím, žes mi kecal, modli se, abys už mě víckrát nepotkal.“ S tím zrzouna pustil a vydal se hledat nějaká děvčata, která by mu pomohla s prohledáním dívčích toalet, anebo záminku, která by mu umožnila uskutečnit to osobně.

„To budu i tak,“ hluboce si oddechl zrzoun s puntíkatým motýlkem a uhladil si sako. Pokrčil rameny, jako by si ve snaze zabránit myšlenkám na dobrodružství, které ho právě pohltilo, pomyslel o tom agresoru, že je to jen naprostý blázen. Pak se ale zamračil a sáhl do kapsy svého saka. Ke svému zděšení tam objevil drobnou kartičku s něčím, co se až příliš podobalo sledovacímu čipu. Chvíli na kartičku vyjeveně zíral, načež ji sevřel ve své dlani a při nejbližší příležitosti strčil do nějakého jiného saka, které bylo navlečeno na spícím mladíkovi, takže to jeho majitel ani nezaznamenal.

Když se zrzoun s puntíkatým motýlkem takto čipu zbavil, rozhodl se jet domů. Bylo to všechno příliš podivné, než aby se cítil dobře, kdyby tu zůstal déle. Navíc měl docela slušnou výmluvu: Má to domů skoro ještě hodinu cesty a tak už raději vyráží.

Sedl do auta, nastartoval a rychle se rozhlédl kolem, zda právě nestartuje své auto jeho potencionální pronásledovatel. Nic takového se ale nestalo, všichni se zřejmě skvěle bavili a teď, když začali hrát disko a ploužáky, se nikomu odjíždět nechce. Šlápl tedy na plyn a opustil tohle místo i podivnou atmosféru, kterou vyvolal celý ten tanec se záhadnou dívkou, jejíž jméno se mu ani nepodařilo zjistit. Vlastně podařilo, jestli agresor nekecal, ale to je teď jedno.

S tou hodinou domů si zrzoun trošku zapřeháněl, ale jel už bezmála půl hodiny, když ve tmě uviděl na krajnici drobnou postavičku v kraťasech a tílku, s černými střapatými vlasy, jak si to zimou a tmou rázuje ve tři čtvrtě na dvanáct někam do noci.

***

„Slečno, vystupovat,“ probral mě z podřimování nevrlý a unavený řidičův hlas.

„Jasně, promiňte,“ vystřelila jsem z autobusu, jen co jsem dostatečně přišla k sobě. Až když červená světla autobusu zmizela v zatáčce, uvědomila jsem si, kde to vlastně stojím a proč se řidič tak tvářil na mou cílovou stanici. Tady by totiž uprostřed noci vystoupil jen magor nebo naprostý zoufalec. Nebyla jsem si jistá, do které z těchto dvou kategorií spadám já.

Cedule zastávky byla umístěna na žluté tyči, jejíž druhý konec byl zalit betonem, který držela pohromadě stará pneumatika. Takto se podařilo zajistit, že označení zastávky bude stát na štěrkové krajnici hezky zpříma. Jinak by ani nebylo poznat, že tudy vůbec jezdí nějaký autobus. Byla jsem totiž na okraji úzké asfaltky uprostřed lesa. Stromy kolem mě byly osvíceny starou lampou, která stála pár kroků v lese a jejíž účel jsem nebyla schopna rozluštit, protože jsem v dosahu jejího oranžového světla neviděla nic, co by aspoň zdánlivě připomínalo byť jen zvířecí pěšinku. Toto, spolu se skutečností, že všude bylo popadané seschlé listí, ač byl teprve konec srpna, protože bylo takové sucho, že stromy ještě ani nestihly zezlátnout a už přišly o polovinu svého listoví, vyvolávalo tísnivou atmosféru a propůjčilo lesu přízračně osamělou tvář.

Zatřásla jsem se zimou a zároveň takovým tím vtíravým pocitem, že něco není v pořádku a že mě určitě něco z lesa sleduje, zaplašila jsem myšlenky na to, že tohle místo je jako stvořené pro hororovou vraždu, a vydala se po cestě, směrem kterým zmizel autobus. Vracet jsem se nehodlala a v tomto děsivém lese beztak bylo úplně jedno, kudy jsem se rozhodla jít.

Tlapkala jsem nocí sotva deset minut, což byla více než dostatečná doba pro kompletní promrznutí a vyvolání absolutní paranoii, když jsem za sebou zaslechla auto. Na okamžik jsem zauvažovala nad úprkem do lesa, ale tento nápad jsem zavrhla a přinutila sama sebe zůstat na cestě. Bylo mnohem víc pravděpodobné, že to bude někdo, kdo by mi třeba mohl i pomoct, než že by Roger tak rychle zjistil, kam jsem se mu ztratila. A jestli je to přeci jen Roger, znamená to, že mám někde u sebe štěnici, o které nevím. V takovém případě nemá smysl se schovávat, našel by mě tak jako tak.

Obrátila jsem se vstříc jedoucímu autu a právě v okamžiku, kdy jsem chtěla zamávat, auto samo od sebe zastavilo. Otevřely se dveře na straně spolujezdce a ozval se ne zcela neznámý hlas: „Nechceš svézt?“

Opatrně jsem nakoukla dovnitř a málem vykřikla překvapením. Přes řadící páku se ke mně nakláněl zrzavý tanečník s puntíkatým motýlkem. Seber se a reaguj! Okřikla jsem se v duchu. Nepoznal tě, tak se dej do pohybu a nastup si! „Jestli bys byl tak hodný,“ usmála jsem se a hopla na sedačku vedle něj. Zatímco jsem se pásala, zrzoun s puntíkatým motýlkem si mě zvědavě prohlížel. Když zpozoroval, že už jsem připravena k jízdě, prohlídky nechal a rozpohyboval auto.

Zimou i psychickým vypětím jsem se schoulila do sebe, na což zrzoun okamžitě zareagoval tak, že hmátl dozadu a podal mi své sako. Bylo vidět, že by rád poznamenal něco o vhodnosti mého oblečení v tuto noční hodinu (na palubce jsem si všimla, že je skoro dvanáct), ale nakonec neřekl nic.

Až když zrzoun s puntíkatým motýlkem začal brzdit, uvědomila jsem si, že jsem mu neřekla, kam chci zavézt, protože se na to ani neptal. A jelikož jsem neměla nikam namířeno, až doteď jsem si toho nevšimla. Vyplašeně jsem hmátla po odepínání pásu, ale zrzoun s puntíkatým motýlkem byl rychlejší a chytil mě za zápěstí.

„Dneska spíš u nás, neboj.“

„Pusť mě,“ pokusila jsem se mu vykroutit, ale vzhledem k tomu, že jsem stále ještě byla připoutána k sedačce, moc mi to nešlo.

„Jsi ta holka z plesu, žejo?“ Prohlížel si mě pod malým světýlkem ve stropě auta. „Ten tvůj přítel asi nebyl tvůj přítel, co?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ snažila jsem se do posledního dechu.

„Hele, Stacy,“ málem jsem sebou při zaslechnutí svého jména trhla, ale ovládla jsem se. „Ten kluk mi málem rozmlátil obličej a pak mi ještě k tomu nasadil štěnici, a dokonce měl u sebe pistoli, a poněvadž jsem tak trošku kecal, když chtěl vědět, kam ses vytratila, raději jsem štěnici poslal dál a sbalil kufry. Že tě ale potkám na cestě, a že budeš vypadat tahle, to jsem vážně nečekal. Myslel jsem, že sis chtěla jen na pár hodin oddychnout od paranoidně žárlivého kluka. Dokud jsem neobjevil tu štěnici. Takže: Před čím to utíkáš?“

Poznal mě, o tom nebylo pochyb. Navíc, jeho pohled i postoj ve mně budili důvěru, což stálo za tím, že jsem se rozhodla dále už nic nezakrývat a na rovinu mu to všechno vysvětlit. „Utekla jsem z domácího vězení. Strýc držel mě i maminku u nás doma, má nás jako rukojmí proti tatínkovi a mně se konečně podařilo dostat se odtamtud pryč, takže budu konečně moci tátovi všechno říct a poslat pomoc mámě.“

„Jak dlouho jsi tam byla zavřená?“ Nevěřícně na mě třeštil oči zrzoun s puntíkatým motýlkem.

„Dva měsíce, možná víc,“ pokrčila jsem rameny.

Zrzoun s puntíkatým motýlkem zatřásl hlavou. „Stejně spíš dneska u nás, Stacy, a ráno mi to všechno musíš povyprávět, platí?“

„Platí,“ Usmála jsem se a zcela se uvolnila, takže mě pustil.

Vzápětí ke mně natáhl svou ruku zase zpátky a s omluvným úsměvem řekl: „Já jsem Joshua.“

„Stacy,“ potřásla jsem si s ním pravicí, i když mé jméno už jsem mu vlastně říkat nemusela. Pak jsem se zamračila. „Jak jsi mě vlastně poznal?“

„Prozradil tě úsměv,“ mrknul na mě. „Jinak bych neměl šanci.“

Zakroutila jsem nad tím hlavou a vystoupila z auta. Už jsem se nemohla dočkat, až zavolám otci a všechno se dá do pohybu. Zhluboka jsem se nadechla svěžího nočního vzduchu. Svobodná a v bezpečí. Jak úžasný je to pocit!

Dity :D