Ve tmě

Začaly odbíjet zvony velehradské baziliky. První úder. Druhý úder. Třetí úder. Takže tři čtvrtě, vyhodnotila jsem, aniž bych nad tím vědomě přemýšlela. Když už třetím rokem bydlíte přímo naproti téhle baziliky, brzy se naučíte počítat údery bez přemýšlení. Nikdy mi to tak nepřišlo, ale tahle vlastnost se vlastně velice hodí. Obzvlášť když nesmíte použít světlo.

Stála jsem na vrcholku kopce na cestě, která spojovala zadní část Velehradu s Modrou. A čekala jsem. Celý Velehrad přede mnou se topil ve tmě a Modrá po levé ruce stejně tak. Nebyl ani vidět světelný smog ze Starého města. Nikdy nebylo žádné světlo.

Je to už několik týdnů, co tohle začalo. Prostě všude přestal jít proud. Žádné postupné odumírání. Naráz. V jediném okamžiku prostě všem spadl signál, zhasla všechna světla, všechny obrazovky, displaye, nefungovaly žádné galvanické články, žádné obvody. Všechno zhaslo a ponořilo se do ohlušujícího ticha. Které však trvalo jen několik okamžiků. Pak přišel panický křik. Celý intr, celý Velehrad zmatkoval, snažil se najít nějaký zdroj světla, zjistit, co se děje. Vzpomínám si, že jsem právě hrála na kytaru. Položila jsem ji vedle sebe na postel a běžela ke stolu, ve kterém jsem měla uloženou svoji čelovku. Našla jsem ji hned, ale nešla zapnout, nesvítila. Druhá také ne. Nabitý mobil vypověděl službu. Venku byla tma. Byla mračná noc a nesvítila jediná hvězda, takže se téměř zdálo, že jsme všichni oslepli. Pak jsem si vzpomněla na svou ká-pé-zetku, kterou jsem také našla velice rychle, protože u téhle krabičky si vždycky dávám dobrý pozor, abych věděla přesně, kde ji právě mám. Vylovení svíčky a zápalek bylo otázkou jen několika vteřin. Škrt. Po naší dvě stě dvojce se rozlilo slabé teplé světlo a osvítilo bledé tváře mých spolubydlících. Nikdo nevěděl, co se stalo. Nabídla jsem se, že to půjdu zjistit. Vyklouzla jsem na chodbu, hlídaje svůj malý plamínek, sirky v kapsách. Klasická noční světla, která chodbu osvětlovala asi deset centimetrů nad podlahou, nesvítila. Světla, nasvětlující baziliku, na tom byla stejně. Takovouhle tmu jsem tady naposled zažila, když se nad Velehradem prohnala ohromná bouřka.

Procházela jsem chodbou a zaráželo mě, že neslyším žádné hlasy. Počáteční panika jako by teď umlkla. Jako by najednou všichni ztichli a pokoušeli se zachytit nějaký zvuk, který mi ale unikal.

Opatrně jsem sešla po schodech dolů, na horní vychovatelně totiž nikdo nebyl. Nakoukla jsem do spodní vychovatelny. Byla otevřená a za stolem se válela převržená židle. Nikdo tam nebyl. Vstoupila jsem dovnitř – co když leží za stolem? Nikdo.

S tímto slovem, rezonujícím v mysli, jako by vše o to víc utichlo. Nastalo ticho tak ohlušující, že mi málem prorazilo ušní bubínky.

Z náhlého popudu jsem sfoukla svíčku a ustoupila hlouběji do naší vychovatelny. Police plné knih a zpěvníků jsem teď měla po pravé ruce. Za mnou byly kytary. Nechtěla jsem do nich narazit, proto jsem se zastavila a v couvání už raději nepokračovala.

Pak chodbou něco prošlo. Slyšela jsem to. Přikrčila jsem se k zemi, za mými zády totiž bylo okno a já jsem neměla nejmenší tušení kdo nebo co to je a jaké má úmysly, a nepotřebovala jsem mu nijak napovídat o své přítomnosti.

Zastavilo se to přede dveřmi vychovatelny, a buď to zíralo dovnitř, nebo naslouchalo. Ani se to nehnulo, jen jsem jaksi tušila, že to tam stále je. Celá jsem ztuhla a bála jsem se i dýchat. Tma, ticho a strach, jako by mě mezi sebou svírali v těsné kazajce, jako by se mi snažili vymáčknout mozek a srdce ven z těla. Myslela jsem si, že se z toho zblázním! A měla jsem hroznou chuť začít křičet nebo kolem sebe kopat nohama, abych to příšerné ticho prolomila, ale zároveň jsem měla příšernou hrůzu z toho, co tam stálo, a odmítala jsem na sebe upozornit.

Pak, po čase podobnému stoletím, se to konečně pohnulo a pokračovalo chodbou dál. Snažila jsem se ušima zachytit, kam to asi šlo, ale za chvíli se mi to ztratilo z doslechu, takže jsem si nemohla být jistá, jestli to třeba nečíhá za rohem nebo na schodech. Proto jsem se ještě hodnou chvíli potom neodvážila pohnout. Pak se odněkud ozval výkřik. Bylo těžké určit odkud přesně, zvuk se rozléhal prázdnými chodbami a odrážel se ode všech rohů a záhybů internátu Stojanova gymnázia Velehrad. V úleku jsem v podřepu couvla a pravou nohou narazila na kytary. V tom jsem si uvědomila, že za kytarami a za skříní jsou uloženy luky, šípy a šermířské meče. Uchopila jsem první meč, na který jsem narazila, a co nejtišeji a s napjatými nervy jsem využila hluku na chodbě a opustila vychovatelnu.

Když jsem se vrátila na pokoj, bylo už zase všude ticho. Tentokrát to však bylo ticho mrtvé, opuštěné, bez přítomnosti jakéhokoliv živého tvora. Nikdo uvnitř nebyl. Na okamžik jsem rozsvítila svou svíčku, abych se o tom ujistila. Nikdo. Nic však nenasvědčovalo boji, potyčce, násilí, ani chvatnému odchodu či útěku, zkrátka to vypadalo, jako by mé spolubydlící zmizely, jako by se vypařily.

Sfoukla jsem svíčku a lehla si do postele, tak jak jsem zrovna byla, meč jsem položila vedle sebe. V takovéhle tmě a navíc ještě s kdovíjakým tvorem nemá cenu nic zkoušet vyřešit nebo rozluštit. A já jsem navíc po nervovém vypětí byla velice unavená.

Následujících několik dní si pamatuji jen velmi mlhavě. Ráno na našem pokoji nikdo nebyl. Slunce svítilo, ale elektřina stále v ničem nefungovala, jako by volné elektrony měly zakázaný svůj pohyb. Sbalila jsem si do batohu své nejnutnější věci a po chvíli přemýšlení jsem svou kytaru schovala pod postel.

Zkráceně – intr byl vylidněný jako po morové ráně, nikde ani noha. Jen na druhém konci chodby, u dívčích záchodů, bylo vidět lidské tělo mezi cákanci zaschlé krve. Nešla jsem tam. Jestli to byla ona, kdo v noci tak křičel, pak už jsem jí já neměla jak pomoci. Krom toho tam ještě stále mohlo být to, co ji zabilo. A navíc jsem na tohle fakt neměla žaludek.

Šla jsem tedy přes spodní chodbu a když jsem procházela přes spodní vychovatelnu, vzala jsem si odtamtud jeden luk a toulec šípů. Mé lukostřelecké schopnosti jsou mizerné, rozhodně se nemám čím chlubit, ale dost možná to bude jediný způsob, jak se dostat k jídlu.

Poté jsem prošla celé spodní patro budovy. Opět nikde ani živáčka. Nikdo z dojíždějících. Ve škole nikdo z učitelů. Žádný personál. Vypáčila jsem dveře do jídelny a vzala jsem si odtamtud nějaké jídlo do batohu. Stejně by tu akorát shnilo a takhle budu mít dva dny na to, naučit se pořádně střílet, než budu odkázána jen na lov.

Venku to vypadalo dost podobně jako ve škole. S tím rozdílem, že těch zkrvavených mrtvol bylo víc. A u každé byl nějaký viditelný zdroj světla – svíčky, lampa, jeden dokonce svíral něco jako improvizovanou louč. Z toho, co jsem viděla, se dal vyvodit jen jediný závěr – chci-li přežít, žádný oheň. Skvěle. Takže jíst budu asi syrové.

Chtěla jsem se po cyklostezce dostat do Starého Města, bylo nejblíže, jen asi čtyři kilometry cesty polem. Odtud jsem měla v plánu jet domů. Ano, netušila jsem, kam všude tahle absolutní dysfunkce elektřiny sahá, a zda ty vlaky vůbec jezdí, ale co jsem měla dělat? Kam jsem měla jít? Bratrův pokoj byl stejně pustý jako zbytek Velehradu a krom svého odrazu ve skleněných tabulkách oken jsem nikde neviděla jiného živého tvora. Ten den dokonce nebylo slyšet ani zpěv ptáků.

Proč jsem tedy nakonec neodešla? Kladla jsem si tuto otázku už poněkolikáté, zíraje do tmy před sebou. Proč? Nešlo to. Bude to znít divně, ale měla jsem pocit, že jestli odejdu, už nikdy nezjistím, co se stalo s ostatními. A že je tím tak nějak zrazuju – byla jsem jediná, kdo tady zůstal, a cítila jsem povinnost vypátrat, o co jde, anebo alespoň přežít a uctít jejich památku na místě, kde jsem je viděla naposled. Proto tady už několik týdnů takhle živořím.

Poměrně rychle jsem vlastně zjistila, že to, co zabilo tu holku na intru a všechny ty lidi venku, že se to nepohybuje za slunečního svitu. To znamená, že ve dne, a to i když je zrovna zataženo, že mi ve dne žádné nebezpečí nehrozí. Horší to bylo v noci. První noc jsem vlastně spala venku. Tedy spíše nespala. Neustále jsem slyšela, jak to kolem mě chodí, ať už to bylo cokoliv. Ani jsem se nepohnula. Ráno jsem pak našla zabitou srnu asi pět kroků ode mě. Ani jsem si nebyla vědoma, že bych snad slyšela nějaký souboj nebo jiný zvuk, napovídající tomu, že na o pár kroků dál něco umřelo.

Venku už jsem pak nikdy nespala. Hned ráno jsem se vrátila do naší dvě-stě-dvojky, našeho pokoje na intr. Trvalo mi pak ještě pár dní, než jsem přišla, jak tu vlastně žít. Můj denní režim se pak poněkud převrátil. Celé dopoledne až do nějakých čtrnácti hodin odpoledne jsem trávila spaním. Odpoledne vařením, spravováním rozbitých věcí, umýváním nádobí, a tak podobně. A hlavně lovem. Po týdnu už ani ty nejtrvanlivější potraviny ze školní jídelny nebyly k jídlu, a já se musela živit sama, jak nejlépe jsem dovedla. Což ze začátku znamenalo velice hubené jídlo.

Jakmile se slunce přiblížilo k obzoru, pečlivě jsem zkontrolovala, jestli se nikde v mé blízkosti nenachází žádný zdroj světla, vyměnila jsem luk za meč, zamkla jsem svůj pokoj a vyrazila ven. Neodvážila jsem se jít spát, dokud se to pohybovalo venku a lovilo. Což bývá zhruba do tří do rána, jak jsem postupně zjistila.

Proto teď dřepím nad Velehradem a držím meč. Tady na kopci jsem zatím na nic nenarazila, ani na žádné stopy, proto to považuji za nejbezpečnější místo pro přečkání noci. Zdá se totiž, že ať je to cokoliv, loví to dole, v nížinách. Původně jsem si myslela, že to třeba nemá rádo vítr, ale pak jsem si uvědomila, že kvůli vzhledu údolí na Velehradě fouká hlavně dole, a tak to nedává smysl. Musí v tom být tedy něco jiného. Skoro mám pocit, že to něco hledá. Dole v Es-Gé-Véčku. Jak to vím? Díky bledému měsíčnímu světlu. Dnes je tma, ale asi přede dvěma týdny byl úplněk a u baziliky bylo vidět nějaký obtížně zachytitelný stín, který šmejdil podél celé školy. Celou noc. A pak, kolem třetí hodiny, odcházel někam pryč. Nevím, proč to dělá. Ale neodvážila jsem se dovnitř na intr vrátit dřív, než odbila čtvrtá.

Dnes je tma až neskutečně hluboká. Je zataženo, ani hvězdy, ani měsíc. Čas se vleče až zoufale pomalu. První úder, druhý úder, třetí úder, čtvrtý úder. Teď přichází změna tónu a vše se opakuje: První úder, druhý, třetí… Odbila půlnoc. Opět jsem provedla svou neplodnou úvahu nad tím, kdo ty velké hodiny vlastně natahuje, protože elektřina tu přeci jaksi nefunguje, a každý ví, že ve starých kostelích občas bývají ponechávány původní hodinové stroje. Nikoho jsem však kolem baziliky nezahlédla, takže těžko říct, jak ty hodiny teď vlastně fungují. Nicméně, netopýry už z oblohy slyšet není, z vyhřáté půdy už téměř vyprchalo všechno teplo, které stihla během teplého jarního dne nachytat. Ale stejně – dnes je něco jinak. Nevím co, ale pořádně mě to zneklidňuje.

Náhle za mnou něco zašustilo. Ani jsem se nepohnula, je krajně nebezpečné na sebe jakkoliv upozorňovat. Mohl to být jenom zajíc. Zároveň tu však byly i horší možnosti, které se rozhodně nedaly vyloučit. Mým tělem projel mrazivý chlad. Je to tady. Tady nahoře. Za mnou.

Pečlivě jsem poslouchala. Dřepěla jsem u paty mohutného stromu, abych měla aspoň částečně krytá záda. A to, ať to bylo cokoliv, právě obcházelo tento strom. Pokud jsem mohla podle sluchu určit, bylo to ode mě vzdáleno asi na tři kroky. Znepokojivé. A taky těžko určitelné přesně – dávalo si to totiž pěkný pozor, aby to nebylo slyšet. Pak se to náhle zastavilo – možná to naslouchalo nebo větřilo, či jak to vlastně získávalo informace. Bylo to stejné jako tehdy na dolní vychovatelně. Lezlo mi to na mozek – ticho, nepohnul se ani list, až už jsem si nebyla jistá, jestli to tam skutečně je, nebo jestli jsem si to vážně nespletla s nějakým zvířetem.

A pak jsem to z ničeho nic ucítila přímo před sebou. Dýchalo mi to do tváře. Jako by na mě dýchlo z hrobu. Všechno se ve mně na okamžik zastavilo, jako nádech, chvilka ticha, během které mi to všechno došlo. Našlo mě to. Není jiná možnost.

Uchopila jsem meč co nejpevněji, potichu jsem se nadechla a pak jsem se vymrštila vzhůru s čepelí před sebou.

Nic. Stála jsem ve tmě a nevěděla, co se děje. Nic jsem neviděla. Nic jsem neslyšela. Na okamžik jsem dokonce ani nic necítila. Pak to zachrčelo, jako když se to v poslední chvíli snaží ze všech sil snaží vtáhnout do sebe aspoň nějaký vzduch, aby se mě to ještě pokusilo spolknout. A pak zase jen ticho. Necítila jsem žádnou tíhu na svém meči, jak jsem předpokládala, vzhledem k tomu, že na něm možná právě leží mrtvola. Dokonce se mi teď zdálo, že snad meč váží méně. Takže jsem vlastně vůbec nevěděla, co se stalo. Umřelo to? Nebo uteklo? Nebo to tu pořád ještě někde je a jen to sbírá síly, aby mě to mohlo napadnout? Anebo mi sakra hrabe a nikdy tu nic nebylo? Toho posledního jsem se možná obávala ze všeho nejvíc. Občas se mi zkrátka zdálo, že je tahle situace natolik podivná, že se to zkrátka nemohlo stát doopravdy. Třeba si žiju jen tak sama pro sebe v nějaké paralelní realitě, zatímco se mě ostatní nějak snaží přivést zpět do světa racionálně uvažujících bytostí.

Ještě pár chvil jsem pro jistotu setrvala ve své napjaté pozici, možná to byly dokonce dlouhé minuty. Pak jsem konečně svůj sevřený postoj uvolnila a dovolila si opřít se o strom za mými zády. Můj pohyb nevyvolal žádnou odezvu. Takže je to pryč.

Hodiny se opět probudily k životu a temně pokračovaly ve svém odkrajování času. Půl jedné. Je to vůbec možné? Náhle mě přepadlo ohromné vyčerpání. V tomto podivném okamžiku po mém boji s tím, na mě dolehly všechny ty týdny samoty. Žádný přátelský úsměv, žádný lidský hlas, žádný dotyk, pozdrav, prostě nic. Z očí mi začaly stékat slzy. Nejhorší na tom všem je, že jsem vůbec netušila, co se s mými přáteli stalo. Nebo jestli třeba ještě vůbec žije moje rodina.

Setřela jsem z tváře slzy a s nimi i smutek. Smutnit teď nemělo nejmenší smysl. Jednak to nikam nevedlo a jednak jsem netušila, jestli je ten tvor opravdu mrtvý, nebo jestli jich tu na Velehradě třeba není víc. Proto jsem musela svůj náhlý nával smutku přemoci a přimět se k bdělosti. Jako první jsem z kopce slezla trochu níže mezi domy. Nevydržela jsem tam a ani to už nebylo bezpečné. Má následující „noční hlídka“ pak patřila k těm nejdelším nejen těchto podivných uplynulých týdnů, ale i mého života vůbec. Když se hodiny konečně uráčily odpočítat čtvrtou, byla jsem tak ztuhlá, že jsem se málem ani nedokázala pohnout ze svého místa. A když jsem pak došla do svého provizorního bunkru, na to, co kdysi bývalo naším pokojem, byla jsem tak zdupaná nejistotou, že jsem ani nedokázala usnout. Můj neklid zlomily až první paprsky nadcházejícího dne. Pak se dostavil výsledek nočního vypětí a mě konečně pohltil dlouho vytoužený spánek.

***

Jeden, dva, tři, čtyři údery. Takže celá. První, druhý, třetí hluboký úder. Žádné další? Cože?

Zmateně jsem otevřela oči. Bylo světlo. Takže jsou tři odpoledne? Nemohla jsem si vybavit, co se vlastně stalo. Posadila jsem se na posteli a málem jsem klesla zase zpátky, protože se mi začala příšerně motat hlava.

Vleže na své posteli jsem si pomalu začala vybavovat události předešlé noci. Nakonec jsem se rozhodla pro dnešek vystačit se včerejšími zásobami a zbytek denního světla využít k průzkumu.

Vyrazila jsem tedy po skrovné snídani. Když jsem sáhla po meči, abych si ho jako obvykle mohla vzít s sebou, zjistila jsem, že už mi k ničemu není. Celá čepel byla pokrytá rzí a kus od špičky dokonce úplně chyběla. Nevěřícně jsem na zbraň zírala. Budu si muset na spodní vychovatelně vypůjčit nějaký jiný meč, pomyslela jsem si ohromeně. Škoda, už jsem na něj byla zvyklá.

S „novým“ mečem a s největší opatrností jsem stoupala po panelové cestě vzhůru na vrchol kopce. Čím blíže jsem byla horizontu, tím jsem byla napjatější a tím víc jsem zadržovala dech, aniž bych si to vůbec uvědomovala. Což se mi v prudkém stoupání poněkud nevyplatilo, takže jsem se zase musela vrátit zpátky ke svému stoupacímu dechovému režimu.

Popravdě jsem trošku čekala, že v místě, kde jsem se včera bránila, bude třeba hromádka černých hadrů nebo černé kolo spálené trávy nebo nějaký rozteklý sliz či jiná nechutnost. Téměř dospělého kluka v maskáčových kalhotách a béžovém tričku, zkoumajícího zem, toho opravdu ne. To pro mě bylo trošku překvapení. Trhla jsem sebou leknutím a napřáhla před sebe meč. Vypadala jsem naprosto nemožně, meč křečovitě svíraje jako Petr v Narnii při souboji s Mauglimem, velitelem tajné vlčí policie královny Jadis.

„Hej!“ Polekal se kluk a vyskočil na nohy. „Klídek, malá, jo?“ Zvedl ruce nad hlavu, jako bych na něj mířila pistolí namísto cínové imitace zbraně.

„Co tu děláš?“ Okřikla jsem ho nervózně, a stále jsem na něj nepřestávala mířit mečem, protože mě naprosto vyvedl z míry, poté co jsem si absolutně odvykla na jakýkoliv lidský kontakt.

„Skloň to a pokecáme si, jo?“ Navrhl místo odpovědi a jedním prstem ukázal na meč.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a snažila se proniknout za jeho výraz a zjistit, jestli se tam neskrývá nějaká lest. „Tak jo,“ váhavě jsem začala sklánět meč, hezky pomalu, abych zaznamenala případný pokus o útok. Vypadal napjatě, jako by netrpělivě čekal, co nakonec udělám, ale to bylo všechno, co se z jeho tváře dalo vyčíst. Trochu mě to uklidnilo, proto jsem se už téměř uvolněně narovnala a chtěla jsem zopakovat svou otázku, když v tom kluk nějakým záhadným způsobem jedním skokem překonal skoro třímetrovou vzdálenost, která nás od sebe dělila, a povalil mě do trávy. Vykřikla jsem, spíše překvapením, než bolestí, a pokusila se mu vytrhnout. Tady měl ale značnou převahu. A to doslova. Využil totiž skutečnosti, že je o dost těžší než já, a prakticky mě zalehl. Nevěděla jsem, o co mu jde, proto jsem sebou házela, kopala, kroutila se, ale nic z toho mi nijak nepomohlo. V okamžiku, kdy se mi málem podařil velmi přesně cílený kop, stiskl protivník mé hrdlo a tímto způsobem mě odřízl od životně důležitého kyslíku.

„Uklidni se, a já tě nechám nadechnout,“ procedil skrz úsilím zaťaté zuby. Neměla jsem moc na výběr, proto jsem přikývla a přestala jsem se hýbat. Stisk váhavě povolil a já jsem zoufale zalapala po dechu. Celý krk mě pálil, nový kyslík ale doputoval do plic a tak jsem okamžitě zmobilizovala všechny své síly, škubla jsem sebou a převalila jsem se na břicho, abych se mohla rychleji postavit na nohy. Jenže kluk to zřejmě předpokládal. Opět po mně skočil, sevřel obě moje ruce a zkroutil mi je za záda. Pak někde něco klaplo a já jsem si uvědomila, že mám ruce spoutané, a to v dost nevýhodné pozici. Nebylo mi moc jasné, jak a čím vlastně spoutání provedl, ale ležela jsem na zemi jako chycená ryba.

„O co ti jde?“ Vyrazila jsem ze sebe.

„Nehýbej se, nebo bude hůř,“ výhružně mi zasyčel do ucha. Pak se zvedl a za paže mě vytáhl na nohy. Když už jsem stála pevně, naklonil se ke mně a předtím, než povolil svůj stisk, tiše a důrazně řekl: „To, co máš na rukou, bez mé pomoci nikdy nesundáš, takže bych ti radil neutíkat. Rozumíš?“

Přikývla jsem. Neskutečným způsobem mě dráždilo, že má v tomto směru nejspíš pravdu, proto jsem neřekla jediné slovo.

„Jdeme,“ postrčil mě zezadu. Vykročila jsem směrem k panelové cestě, odkud jsem sama přišla. „Tudy ne,“ zastavil mě vzápětí a nasměroval mě úplně jiným směrem. Pozvedla jsem obočí, když mě vedl polní cestou kolem stromů, pryč od Velehradu i od modré, tedy pryč od kdysi obývaných lidských obydlí. Jak už jsem ale zmínila, uraženě jsem odmítala komunikovat, takže jsem mu na to nic neřekla.

Takto jsme šli asi kilometr, než kluk zastavil. Chvíli pátral po zemi očima, jako by hledal nějakou značku nebo co. Když našel, co hledal, pevně mě zezadu uchopil kolem pasu. „Bude to trošku šok, tak nezdrhej,“ přikázal mi suše. Nato se ozvalo další cvaknutí, za kterým následovalo něco jako žbluňknutí, které někdo převedl do elektrodigitálního šumu. Zlomek vteřiny se nedělo vůbec nic, a pak se mi země ztratila pod nohama, jako by kluk neuvěřitelnou rychlostí vzlétl k obloze a mě přibral jako pytel brambor. Tak nějak jsem se totiž kvůli jeho držení cítila.

Tohle trvalo asi deset vteřin a zrovna v okamžiku, kdy jsem začala přemýšlet, že se možná pozvracím, to se mnou trhlo opačným směrem, jako bychom náhle zarazili pohyb vzhůru a rychle se začali vracet k zemi. Nebo jako by někdo příliš rychle zastavil výtah. A tak to se mnou škublo nahoru a pak okamžitě zase zpátky dolů, a to takovou silo, že jsem klukovi málem vypadla z ruky. Už jsem se viděla rozmáznutá na zemi u jeho nohou.

„Můžeš otevřít oči,“ promluvil kluk. Uvědomila jsem si, že jsem je musela v průběhu našeho letu nebo přistání pevně zavřít. Pod sebou jsem s překvapením, ale po podivném přenosu ne tak velkým, místo trávy spatřila lesklou nerezovou podlahu. Asi tři centimetry nad ní se pohupovaly mé nohy v hnědých pohorkách. Zakývala jsem jimi ve snaze se nějak dostat zpět do své normální polohy vestoje. Kluk si mírně přidřepl, aby mi mou snahu trochu usnadnil.

Když jsem konečně stála (a kluk mě zase pevně svíral za paži), mohla jsem se konečně pořádně rozhlédnout po místě, kde jsme se tak náhle octli. Byli jsme v kruhové místnosti, do které ústilo asi sedm chodeb, byl to asi nějaký hlavní dopravní uzel, jak jsem pochopila. Všechny stěny i podlaha byly potaženy hladkou rovnoměrnou vrstvou nerezové oceli, takže krom lomeného odrazu neexistoval způsob, jak rozeznat strop ode zdi nebo zeď od podlahy. Také se zde nenacházel jediný zdroj přímého nebo ostrého světla. Všechny žárovky byly pečlivě schovány za mléčnými skly, takže by tu dost možná panovalo značné šero, kdyby se světlo neodráželo od ocelového povrchu. Takhle bylo světla všude dost, a díky zakrytým žárovkám, které budily dojem, že se vznáší u stropu, nedocházelo k žádnému oslnění.

Mou prohlídku ukončila skupina přicházejících lidí. Vedla ji starší energická dáma, oblečená v bílém laboratorním plášti, ale všichni ostatní byli přibližně středoškolského, nebo o málo starší.

„Kdo to je?“ Zeptala se žena a pohlédla na mě. „A proč je spoutaná?“ Vypálila vzápětí a nedala tak klukovi možnost, aby odpověděl na její první otázku.

„Chtěla utéct,“ řekl kluk, když konečně dostal prostor promluvit. „Asi záškodnice, nebo odpadlice.“

„Kdo by nechtěl utéct, když ses zničehonic objevil nad místem, kde jsem včera propíchla tu příšeru!“ Skočila jsem mu do řeči, když se nadechoval. Ať už jeho další slova měla být jakákoliv, teď si to rozmyslel. Zamračil se, jak nad něčím přemýšlel.

„To ty´s ho zabila?“ Otázal se, když si své myšlenky nějak uspořádal. Neznělo to, jako by mi věřil.

„Jestli to, co jsi včera zkoumal v trávě, byl něco jako pozůstatek po mrtvole, pak ano, zabila jsem ho.“

„Jak?“

Náš rozhovor teď mlčky sledovala celá příchozí skupinka, a podle toho, kdo zrovna mluvil, se střídavě přesouvali jejich pohledy, takže budili dojem fanoušků na tenisovém zápase.

„Mečem,“ odvětila jsem stručně. „Probodla jsem ho.“

„Jenom tak?“ Podivil se kluk.

„Byla tma. Neviděla jsem, co se stalo. Jen jsem cítila, jak mi to dýchá přímo do tváře. A tak jsem se postavila. S mečem v ruce. Obráceným čepelí vzhůru. Takže k tomu tvorovi,“ ušklíbla jsem se pro sebe.

„Co se s tím mečem dělo potom?“ Podezíravost v hlase kluka v maskáčích byla téměř hmatatelná a neskutečně ponižující. Nevěřil mi ani slovo. Zřejmě si prostě nedokázal představit, že bych něčeho takového mohla být schopna. Všichni ostatní teď ale o to více zpozorněli, až se napětí ve vzduchu skoro zhmotnilo.

„Zrezivěl. Dokonce mu upadla špička,“ vydechla jsem do naprostého ticha. Nastal okamžik, ve kterém se všichni prudce nadechli a vykulili oči. Cítila jsem, jak se kluk za mnou napjal, následně si mě k sobě otočil, podíval se mi do tváře a udiveně vyhrkl:

„Chceš mi říct, že jsi opravdu úplně sama zabila karecha?“

„Už jsem jednou říkala, že jsem toho tvora neviděla zemřít, a nevím co nebo kdo je ten váš karech, ale bránila jsem svůj život a probodla jsem temný přízrak, který předtím obcházel kolem naší školy a zabil tam několik lidí.“

Nastal další okamžik mlčení, při kterém mi kluk hleděl do tváře a snažil se z toho, co tam viděl, pochopit, co se to tu vlastně stalo.

„Damiáne, myslím, že bys ji měl pustit,“ připomněla mu žena v plášti. „Jestliže se postavila proti karechovi, pak nemůže být proti nám.“

„Tak proč byla tam nahoře a ne tady s námi?“ Obrátil kluk v maskáčích svůj pohled ode mě k ní.

„To bych také ráda věděla,“ zkoumavě se do mě žena zaklesla svýma očima. Vyznělo to skoro jako otázka, a to ten typ otázky, na který je lepší odpovědět. Teď jsem už byla zmatená více, než jsem dokázala unést. Navíc to vypadalo, jako že já mám být ten, kdo to všechno vysvětlí, což byl nesmysl, protože jsem vůbec nechápala, co se to kolem mě děje.

„Hele, poslyšte,“ začala jsem zostra. Dokonce tak zostra, že mě Damián (jo, tak se podle toho, co říkala ta žena v plášti, asi jmenuje ten kluk v maskáčových kalhotách) raději opět chytil za paži. Střelila jsem po něm rozčíleným pohledem, ale jinak jsem se nenechala vyrušit a pokračovala jsem dál: „Já nemám nejmenší tušení, kde to jsem ani co se to stalo. A to už dokonce několik týdnů. Tak se na mě laskavě přestaňte šklebit jako na zvěda, a raději mi zkuste vysvětlit, o co tu jde.“

„Pusť ji,“ zopakovala žena Damiánovi svou výzvu.

Damián mě k sobě otočil zády, pak něco zamumlal, ozvalo se klapnutí a já mohla konečně volně pohybovat rukama.

„Vezmi ji do mojí kanceláře,“ ohlásila žena v plášti, když viděla, že už jsem volná. Pak se otočila a spolu s celou její skupinkou odkráčela chodbou, odkud přišla.

„Tudy,“ chytil mě Damián za paži a postrčil mě do tunelu o dva vchody vpravo.

„Hej,“ ohradila jsem se proti tomu, že už se mnou opět bylo zacházeno jako se zajatcem.

„Ať si Matylda myslí, co chce,“ zasyčel mi do ucha, „já nevím, co jsi zač, a nehodlám riskovat přepadení od prcka, který zabil karecha. Takže o tom prostě nebudeme diskutovat. Já tě nespoutám a ty se nepokusíš o útěk. Jasný?“

„jasný,“ procedila jsem skrz zuby v odpověď a nechala se jím odvádět někam pryč ocelovým leskem chodby.

Po četném zatáčení a odbočování na malých křižovatkách Damián zastavil a něco přitiskl ke zdi vedle sebe. Vypadalo to skoro jako čip do naší školní jídelny. Zeď odpověděla zapípáním, nač čipem se jedno po druhém objevila tři modrá kolečka, jako když se načítá obrazovka, a poté odkryla dokonale skryté dveře. Vstoupili jsme do nich a dveře se za námi přibouchly. Jako ocelová past, pomyslela jsem si nevesele. Ocitli jsme se uvnitř kanceláře, která svým vzhledem a sterilitou trochu připomínala čekárnu u zubaře. Jen o trochu útulnější. A bez obrázků zubů.

Damián mě posadil do malé bílé pohovky a sedl si vedle mě. Před pohovkou byl stůl a kolem něj několik křesel a pak ještě jedna pohovka, všechno v bílém.

Ozvalo se zapípání a jinými dveřmi, které mi do toho okamžiku pochopitelně zůstaly skryté, vešla žena v plášti. Jak že ji to nazval Damián? Matylda? Tak se asi jmenovala. Sedla si do křesla naproti nám a opět si mě pozorně prohlížela, tentokrát o něco déle.

„Kde jsi ji našel?“ Otázka patřila Damiánovi, ale Matylda ji vyslovila, aniž by ze mě zpustila svůj pohled.

„V sektoru omega pět,“ odpověděl Damián. „Na vrcholku kopce.“

„Co jsi tam dělala?“ Tahle otázka už patřila mně.

„Aha,“ byla jsem z jejího způsobu jednání poněkud zaražená. „Byla jsem se podívat, co se stalo s tím netvorem. Protože můj meč přes noc zrezivěl, muselo se to stát. A já potřebovala zjistit, co se to vlastně stalo.“

„Co jsi tam tedy našla?“

„Jeho,“ kývla jsem hlavou k Damiánovi. „Zkoumal to místo, kde k tomu došlo. Řekněte mi, co jsem si o něm měla myslet?“

„Damiáne?“ Přesunula Matylda svůj zpytavý pohled konečně jinam.

„Viděl jsem místo, kde očividně zemřel korech, a pak se tam objevila ona a mířila na mě mečem. Neměla´s tam co dělat,“ obrátil se na mě. Poslední slova řekl dost ostře, z čehož jsem byla stejnou měrou dopálená jako zmatená.

„Tak promiň,“ ohradila jsem se stejným tónem. „nemůžu za to, že všude klekla elektřina a všichni se někam vypařili! Já se jen snažila zůstávat naživu, protože jsem věděla, že něco obchází kolem a zabíjí lidi i zvířata!“

„Hej vy dva! Odteď mluvím já a vy budete oba potichu, dokud vám výslovně nepředám slovo! Je to jasné?“

Pohlédli jsme na Matyldu a nasupeně přikývli.

„Skvěle, řekla už smířlivějším tónem. „Oba jste dělali to nejlepší, co jste mohli. Naštěstí jste teď už oba tady a bez zranění. Teď chci vědět, jak je možné, že jsi zůstala?“ Matylda se otočila na mě. „Mluv,“ vybídla mě, když si uvědomila, proč jsem jí hned neodpověděla.

„Zůstala kde, na Velehradě?“

Matylda přikývla.

„Po té noci, kdy přestala fungovat elektřina, jsem zjistila, že jsem jediný, kdo nezmizel a při tom žije. Zároveň jsem nemohla jen tak odejít, když jsem ani nevěděla, jestli se vůbec nějak dostanu domů.“

„Nepochopila jsi to,“ usmála se žena. „Já chci vědět, jak jsi to udělala, že jsi tam zůstala, že jsi také nezmizela.“

Můj naprostý zmatek byl bez pochyby více než zjevný.

Matylda si povzdechla a dala se do vysvětlování: „Když jsme zjistili, co se tam na Velehradě stalo, okamžitě jsme všechny přenesli sem.“

„Takže všichni co zmizeli z intru, jsou teď tady?“ Vzrušeně jsem se v pohovce naklonila dopředu.

Matylda přikývla, stále s úsměvem.

„Můžu se s nimi vidět?“ Vyhrkla jsem.

Nejprve chci vědět, co jsi dělala ty, jak je možné, že jsi unikla naší přenášecí technologii,“ naléhala žena.

„Já nevím! Byla jsem na chodbě. Na rozdíl od ostatních. Asi. Další byla ta druhačka, co tam pak ležela v kaluži krve,“ vzpomínala jsem ztěžka, a do poslední věty se mi vloudil temný tón.

„Na chodbě, povídáš. Že by se to vztahovalo jen na obytné místnosti?“ Mumlala si pro sebe Matylda, a při tom si něco elektronickým perem poznamenala do tabletu. Pak se jako by probrala ze svého zadumání, a přísně přesunula svůj pohled ze mě na Damiána. „Jak je možné, že´s ji neobjevil dřív?“

„Nemám tušení,“ odpověděl tiše. Moc jsem tomu nerozuměla, ale zdálo se, že teď má z Matyldy opravdu strach. Působila děsivě, jako učitelka, ze které máte respekt, a právě se vám ji omylem podařilo opravdu rozzuřit, ale Damián celý ztuhl, dokonce jsem měla pocit, že jsem cítila, jak se roztřásl. Na druhou stranu ale neuhnul očima. „Dělal jsem, co jsem mohl. Všechno jsem pečlivě prošel a prohledal. Kromě těch mrtvých jsem však nenarazil na nikoho dalšího.“

„Museli jsme se minout,“ pokusila jsem se mu pomoci. Chtěla jsem pokračovat a vysvětlit jí, že jsem vlivem okolností měla úplně jiný spánkový režim, ale žena na mě upřela tak mrazivý pohled, že jsem bez dalších slov pomalu zavřela ústa a sklopila oči.

„Tohle jsi dost zpackal,“ otočila se zpět k Damiánovi a dlouho mu hleděla do tváře, jako by mezi nimi probíhal nějaký němý rozhovor. „Zaveď ji na místo,“ přikázala nekompromisně.

„Co mí přátelé?“ Zeptala jsem se.

„Jsi unavená,“ řekla sladkým tónem, který však jasně sděloval: Nikdy už mě nepřerušuj. „Uvidíš je, až se prospíš.“ Její pohled nedovoloval jakékoliv námitky. Damián mě chytil za paži, vstal a vytáhl mě za sebou. „Bude bydlet v sektoru dé osm,“ vrátila se ke sladkému tónu, když jsme procházeli dveřmi.

„Dé osm?“ Zastavil se a pohlédl na ni.

„Ano, dé osm.“ Déle už se o tom nehodlala bavit. Damián se zamračil a dal se do pohybu, mě vedl s sebou bez možnosti úniku.

„Co je v sektoru dé osm?“ Zeptala jsem se asi po sedmi minutách chůze.

„Cože?“ Zamrkal Damián, jako bych ho právě vyrušila z vrcholného soustředění. „Karanténa,“ zamračil se a pohlédl před sebe. „Přišla jsi zvenku,“ dodal na vysvětlenou.

V jeho odpovědi bylo cosi znepokojivého, co mě přimělo těžce polknout. Děje se tu něco, co není dobré. Dýchá to na mě z každé zdi. Nevím, kam mě to teď Damián vede, ale něco mi říkalo, že ať je to kdekoliv, dobře to tam se mnou rozhodně nedopadne. Každým krokem, kdy to bylo blíž a blíž, na mě padala větší úzkost a beznaděj. Jít bylo čím dál těžší. Bylo mi, jako by mě vedli na popravu. Protivil se mi každý další krok, každý posun vpřed, všechno ve mně se proti tomu bouřilo. Všechno křičelo, že mám utéct. Jenže nebylo kam. Chodby z oceli všude kam se podívám. A někde mezi nimi jsou mí přátelé, tedy jestli Matylda říká pravdu. Mám teď ale pocit, jako bych je už nikdy neměla spatřit.

Zastavila jsem se. Už jsem takhle nemohla dál. Damián mě málem pustil, jak ten pohyb nečekal, proto teď jeho stisk zesílil.

„Co to děláš?“ Obořil se na mě.

„Nejsem blbá,“ vzdorovitě jsem se mu podívala do očí. „Nevím, kam mě to vedeš, ale až tam dojdem, nebude to pro mě dobré.“ Odmítala jsem uhnout pohledem, a jemu se v očích na pozadí zmatku a beznaděje mihlo ještě něco dalšího. Sklopil tvář k zemi a bylo vidět, že sám se sebou zápasí. Pak ale oči náhle zvedl.

„Viděla jsi slunce, víš?“ Řekl to, jako by to byla dostatečná omluva. „To se oni nesmějí dovědět. Musejí zůstat tady, aby byli ochráněni před tím, co je venku. Proto si musejí myslet, že už tam nesvítí slunce, aby se více báli toho něčeho, co tam teď žije a je přitahováno každičkým paprskem světla. Musejí si myslet, že proti tomu krvelačnému stvoření teď nemají nejmenší šanci, jinak by se jich spousta pokusila to něco zabít. A to nikdo nedokáže,“ statečně ignoroval skutečnost, že právě mluví s někým, komu se to povedlo.

Na chvíli se odmlčel. Vypadal, jako by ho děsilo to, co říkal, ale statečně to skrýval.

„Ze začátku to tak nebylo,“ řekl poté. „Ona zachraňovala přeživší a ti jí byli vděční. Jenže teď je z toho teror.“ V očích mu zasvitlo něco jako touha nebo odhodlání postavit se tomu teroru. Než to však mohlo vést k nějakému rozhodnutí, ozval se za námi v chodbě jasný ženský hlas:

„Seberte je.“ Byla to Matylda. Na její povel se všude kolem nás odněkud vynořili ozbrojení chlapi, chytli mě a Damiána, drželi nás pevně, až se nedalo ani pohnout. Matylda mezi nimi pak vítězoslavně prošla, naklonila se obličejem přímo k tomu mému, až mi koukala do očí jen z několikacentimetrové vzdálenosti. „Tady vládnu já,“ řekla chladně, a s jejím dechem jako by na mě dýchlo z hrobu.

„Vy jste…“ vydechla jsem, děs se mi rozlil po těle.

„Odveďte je ke mně!“ Štěkla a komando se dalo do pohybu, takže už jsem nestihla doříct svou větu. Už jsem ale věděla, proč jsem z toho všeho měla tak špatný pocit. Už jsem nezůstávala na pochybách v otázce, co se se mnou stane. Věděla jsem totiž, že ona je…

***

„…Tyto bytosti, ať už přišly odkudkoliv, patrně pomocí nějaké nám neznámé technologie, absolutně odřízly od elektrické energie celou oblast jižní Moravy. Všechny civilisty z této oblasti drželi v podzemí za pomocí mýtů o vyhaslém Slunci. Své oběti postupně odváděli od ostatních a zabíjeli je, patrně za účelem nasycení. Můžeme být jedině rádi, že už žádná z těchto bytostí není mezi námi, díky zásahům speciálních jednotek. Definitivní číslo obětí policie odmítá zveřejnit, stejně jako jmenný seznam. Ve Velehradské bazilice se bude za tyto oběti konat zádušní mše, datum a čas budou uvedeny na stránkách televize Prima. Nyní se můžeme vrátit zpět ke zprávám o výskytu mořských panen u pobřeží...“

„Takový kraviny. Nechápu, že to těm novinářům všeci žerou.“

Dity

Berte to prosím, jako takovou lehčí povídku ze studijního prostředí :)