6.díl

Když jsem po delší době přišla k sobě, uvědomovala jsem si sluneční svit. A pak jsem si uvědomila, že zase netuším, proč jsem v bezvědomí. Otevřela jsem oči a sáhla si na spánek. Iuvamen, sedící vedle mě, si viditelně oddychnul. A pak jsem se rozpomněla na všechno, co mému bezvědomí předcházelo: Proměňovači, Most, vítr…

„Jsem rád, že jsi na živu“ ozval se bratr, když viděl, že už vnímám svět kolem sebe.

„Proč bych neměla být naživu?“ podivila jsem se a přemýšlela, jestli jsem někde s ovládáním živlů nevymňoukla nějakou hloupost. „Myslíš, jako že jsem zapálila most a zapomněla ho uhasit?“

„To není v mostě, ten mi tak velké starosti nedělal“ odvětil bratr.

„A co teda?“ zeptala jsem se, pořád ještě nechápavě.

„Použila jsi více živlů najednou a to v takové síle, že jsem se opravdu obával, že to bylo to poslední, cos předvedla.“

„To není normální, umět více živlů naráz, nebo co?“ podivila jsem se.

„Ne“ odpověděl bratr trpělivě. „ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by byl schopný ovládat více než dva živly! A to toho o dějinách Zakázaného ostrova vím docela dost…“

„Aha“ odvětila jsem stále trochu nechápavě. „A pro mě to znamená co?“

„No máš více možností, než kterýkoliv elf nebo člověk“ odpověděl bratr, jako by mi sděloval zprávy o počasí.

Překvapeně jsem si lehla zase zpět na své místo a snažila se strávit vše, co mi právě Iuvamen řekl.

Ještě asi hodinu jsme zůstali na okraji Větrného mostu, doku nebyl bratr stopro přesvědčený, že už jsem v pořádku a že jsem schopna pohybu a delší cesty. Dal mi ještě nějaké jídlo - byla jsem po tom svém výkonu tak hladová, že ani nevím, co to bylo.

„Jak dlouho jsem vůbec byla mimo?“ zeptala jsem se mezi sousty.

„Jen den a noc“ odvětil úsečně.

„Ty se na mě pořád zlobíš?“

Iuvamen neodpověděl, tak jsem řeč zavedla jinam. „Kudy půjdem teď?“ Pořád jsem totiž počítala s tím, že se jde na Hlídkovou věž.

„Jedinou možností jsou Duny klamu. Kdybychom šli zprava nebo zleva, narazili bychom jen na cesty, které má v moci Timor, a to by asi nebylo zrovna příjemné…“

„Ale nejsou náhodou za Dunami klamu Mlžné močály?“ zamračila jsem se, jak jsem usilovně přemýšlela.

„Ano. A to mi dělá největší starost.“

„Jenže já vím, jak se přímo z těch Močálů dostat až k Hlídkové věži“  řekla jsem, aniž bych věděla, kde beru tu jistotu.

Bratr na mě jen nevěřícně vykulil oči. „Jak můžeš znát tajnou stezku přes Močály, když jsi nikdy v životě nebyla dál než v Roklině zatmění?“

Na chvíli jsem se zamyslela. Vlastně jsem vůbec neměla tucha, kde se to ve mně vzalo, ale když jsem zavřela oči, viděla jsem přesně cestu, která nás přes močál převede. „je možné, abych měla některé matčiny vzpomínky?“ zeptala jsem se.

Dokud nosíš ten náhrdelník, tak ano,“ odpověděl mi Iuvamen. „Tak vidíš tu cestu?“

Přikývla jsem.

„No,“ ukončil to, „není důvod se tu ještě zdržovat, takže vyrážíme k Dunám klamu.“

Proč mi to jen zní tak hrůzostrašně, zapřemýšlela jsem. Od našeho úkrytu bylo jen pár kroků k prvním náznakům písku. Samotné duny sice začínaly o něco dál, ale jen jsem na ně vstoupila, měla jsem pocit, že tu něco nehraje. No jako vždycky, ale tenhle byl zas trochu jiný, než mé ostatní varovné pocity. Budu se v nich muset naučit orientovat, pomyslela jsem si a ušla pár dalších kroků.  Trvalo ještě chvilku, než jsem si na ten varovný pocit zvykla, ale ve střehu jsem stále pročesávala naše okolí. Bratr si toho po chvíli všimnul. Tázavě pozvedl jedno obočí, jako by říkal: Čeho se tak bojíš?  Zavrtěla jsem hlavou, jako že ničeho, ale v tu chvíli jsme přešly první dunu, písku pod nohama nám přibylo a já cítila, že začínají obrovské problémy. Iuv už to asi taky cítil, protože se začal rozhlížet stejně jako já před chvílí. Oba jsme chvilku mlčky zkoumaly obzor, jenže jsme nic neviděli. A tak Iuv udělal krok vpřed. To by ještě bylo v pohodě, jenže se mu přímo pod nohama objevila v písku jáma. Vykřikla jsem a stáhla ho zpátky, ale než jsem se stihla vzpamatovat, po jámě nebylo ani památky.

„Co to bylo?“ vytřeštil bratr oči.

„Nevím,“ odtušila jsem a očima propalovala ten kousek písku před námi. Ale nic se nedělo. Opatrně jsem na něj našlápla jednou nohou (jsem přeci jen trošku lehčí, že jo), ale písek se ani nepohnul. Zakroutili jsme nad tím hlavou a opatrně jsme se vydali vpřed. 

Nutno přiznat, že cesta přes duny byla skutečně zajímavá. Po čase jsme přišli na to, že nás ten jakýsi šestý smysl varuje před tím, než se otevře nová díra v písku, ale stejně jsme někdy uskakovali na poslední chvíli. Tu a tam se díra otevřela dál od nás, aby pohltila supa nebo pouštní ještěrku. Celou dobu jsem přemýšlela, jak je možné, že se ten písek tak sám od sebe zavírá, skoro jako by lovil, a pak jsem začala zvažovat i možnost, že ho někdo odněkud ovládá. Což by bylo nepříjemné.

A zhruba v polovině cesty jsme dostali ohromnou žízeň. Slunce pálilo ostošest a vytahovalo tak z nás veškerou tělesnou vlhkost, což bylo hlavně pro bratra dost zlé. A navíc se začaly objevovat další díry, které ale nebyly skutečné. Prostě vás nic nevaruje, vy do ní najednou vlezete, pak málem dostanete infarkt, že stojíte v jámě, a až pak vám dojde, že ta jáma není opravdová. Takže až se příště objeví jáma, skoro do ní skočíte, ale pak ve vás  zahlodá ten šestý smysl, vy uskočíte a zjistíte, že ta jáma byla pravá a málem vás vcucla. Takový podivný druh fata morgany. A i to ve mě budilo dojem, že dunám někdo vládne. Míjeli jsme velikánkou dunu, zatím asi tu největší, na jejímž okraji se válely kosti nějakého zvířete, asi krávy. A ta díra se jako jediná stále ještě nezavřela, prostě tam byla.

Oba jsme na to s Iuvem chvíli nechápavě zíraly, když tu se přímo za mnou začal drolit písek, tělem se mi rozezvučel varovný signál a já uskočila. Bohužel přímo dopředu, kdy se otevřela další díra. Začala jsem ztrácet písek pod nohama a klouzala jsem stále níž a níž. Celé se to sice odehrálo během několika vteřin, ale já měla pocit, že trvalo celou věčnost, než jsem se dostala  až na písečné dno.

„Jsi v pořádku?“ Křikl shora Iuv. Nadechla jsem se k odpovědi, jenže díra se začala zavírat a stahovat těsněji kolem mě. Opřela jsem se o stěnu, abych jí vzdorovala, jenže jsem vyjekla bolestí a uskočila. Ruku jsem měla popálenou jako od kyseliny. A pak mi to docvaklo: „Ta duna je živá!“ vykřikla jsem z plných plic a doufala, že mě bratr zbývajícím otvorem uslyší. „Chce mě strávit zaživa!“ vykřikla jsem ještě hlasitěji, když se duna přimkla až těsně ke mně a šaty mi při doteku s kyselinou začínaly syčet. Boty už jsem měla skoro celé propálené a od mé kůže a písku už mě dělili jen milimetry. A v tom se to zase stalo. Zase se ve mně něco hnulo. Zase mi tělem projelo to NE!, které se vzpíralo skutečnosti, že bych měla přestat existovat. Žilami se mi rozproudila nová síla a probudila tak k činnosti tu část mého vědomí, kde sídlila má živelná síla. Nejdříve jsem zkusila pohnout zemí. Jenže to nešlo, byla příliš hluboko pod pískem. Voda nepřicházela v úvahu, dál, než za vodní žížalu jsem se nedostala, a tak sem zkusila vítr. Sebrala jsem všechny své síly, a pokusila se pohnout větrem nad pískem. Nepomohlo to, a díra se ztáhla ještě víc, až mi popálila kůži. A tu jsem ucítila, jak mi shora na hlavu kape voda. Bratr? Tak jako tak mě to povzbudilo, a tak jsem si představila, jak do díry k sopě tlačím víc a víc vzduchu, a jak ji rvu na kusy. Soustředila jsem se na tu představu víc a víc, až do díry vnikl malý proud světla. A s ním i voda a vzduch – voda pod bratrovým velením, vzduch pod mým. Vítr se kolem mě na můj povel omotal a začal tak roztahovat pálivý písek, zatímco voda se mě snažila vyzdvihnout nahoru. Písek ještě chvíli odporoval, ale pak se tak podivně prohnul  a vymrštil mě nahoru. Než jsem dopadla na zem, díra už byla pryž, a tak jsem se rozplácla v písku. Zatímco jsem popadala dech, bratr se snažil vsáknout do sebe co nejvíce vody, než ji slunce a Duny vysušil.

„Díky,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem se alespoň trošku dala dohromady.

„Mělas na mále,“ obrátil se ke mně bratr a nasadil obličej, jako by mě chtěl pokárat.

„No, myslím, že už nás to teď nechá na pokoji,“ dodala jsem co nejrychleji na svou obhajobu.

„Tahle díra možná,“ ukázal na místo, kde jsem stála, „Ale v Dunách je jich hodně.“

„Není,“ usmála jsem se. „Celé je to jen jeden živočich,“ odolala jsem pokušení dodat: Copak to nechápeš? a pokračovala: „prostě si otevře díru, kde se mu zrovna zlíbí, a pak tím někoho sežere.“

Iuv svraštil čelo, jak usilovně nad tím přemýšlel, pak pozdvihl svůj pohled ke mě a všiml si mých popálenin. Překvapeně vytřeštil oči.

„Trávící šťávy,“ dodala jsem na vysvětlenou. Iuv si začal mé nejprve zranění prohlížet (Alespoň že nejsem v nezvědomí, pomyslela jsem si trpce), a přitom se mě zeptal: „Jak moc je to inteligentní?“

„No, trochu asi jo,“ začala jsem nejistě. „Umí to otvírat díry a vytvářet halucinace, ale neumí to s námi bojovat.“

„Naštěstí,“ dodal bratr a významně se na mě podíval. „Duny klamu,“ zavtěl hlavou. „Tak to fakt sedí.“

A opět se s vámi po dlouhé době loučím

Dity :D