2.díl

                                                                                    2.díl

Seděla jsem tam na stromě, slunce už zapadalo a do Šeptající zahrady začal svítit měsíc. Voda z fontány tiše padala do skalní nádoby a dále ztékala do kamenného čtverce. Celou dobu vydávala zvuky, jakoby šeptala rostlinám v zahradě nějaká tajemství.

Kdyby taky znala moje tajemství, jak jsem se dostala k Heleně a k Jakubovi a jak je možné, že mě Timor dosud nenašel, pomyslela jsem si a seskočila jsem ze stromu. Došla jsem k fontáně a naklonila se nad její hladinu. Takhle modré oči jsem u nikoho opravdu ještě neviděla. A ty uši ... mělo mě to napadnout dřív, rozzlobila jsem se sama na sebe a prudce si odhodila vlasy z krku. Přitom se mi uvolnil řetízek a krásný modrý kámen, který jsem nosila ani nepamatuji, spadl do vody. Už jsem po něm natahovala ruku, když najednou zrudnul. Stáhla jsem nataženou ruku a překvapeně zírala do fontány. Voda se začala vlnit, a náhle se obličej, který se na mě díval z vody nepatrně pohnul. Žena s jasně modrýma očima mrkla a z očí ji ztekla slza. Sáhla jsem si na tvář a zjistila, že ji mám suchou! A ta žena ve vodě je navíc starší než já a něco k sobě tiskne. To je moje matka, uvědomila jsem si najednou. Moje skutečná matka!Ale to už se žena řítila i s uzlíkem v ruce Roklinou zatmění. Kolem hlavy ji svištěly šípy, ale žena na to nedbala a svým tělem kryla malý uzlíček. Jeden ze šípů ji zasáhl, ale ona běžela dál. Další šíp a potom ještě jeden, a žena padá k zemi. Položila uzlík vedle sebe. Hadry se zavrtěly a vykoukla z nich malá, dětská, rozesmátá tvářička s azurovýma očima. Ženě se z očí kutálely slzy, když malému děvčátku připínala křišťálový přívěsek kolem krku.

„Ochrání tě“ špitla žena a políbila dítě na čelo. Při tom ji upadla kapka krve na křišťál a celý ho zbarvila do ruda.

„Sbohem mé dítě“ zašeptal ještě uslzená a z posledních sil se zvedla a rozběhla pryč. Kolem dítěte se náhle prohnal temný stín a přívěsek zmodral. A pak se nad dítě naklonila Helena a celý obraz se rozplynul. Přívěsek ve vodě zmodral a já celá omráčená natáhla ruku, vylovila ho z kašny a pověsila si ho kolem krku.

„Moje matka… !“ špitla jsem a dala se do pláče.



Plakala jsem tolik, až jsem nakonec usnula.

Když jsem se vzbudila, bylo už hodně pozdě v noci, protože už ani nesvítil měsíc. Na chvíli jsem se zarazila. Přemýšlela jsem totiž, co mě asi tak mohlo probudit. Pro jistotu jsem se rozhlédla po Šeptající zahradě. Moc jsem toho sice neviděla, ale i když nesvítil měsíc, nebe bylo bez mráčků a tak alespoň trošku zářily hvězdy. V celé zahradě se nic nepohnulo a kromě šepotání fontány taky nebylo nic slyšet. A pak jsem si uvědomila, co mě probudilo – byl to můj přívěsek. Velmi, velmi lehce se třepotal a světélkovat. Chvíli jsem na to jen překvapeně zírala, a pak jsem došla k závěru, že ten přívěsek opravdu světélkuje!

A pak se mi začal do duše vkrádat strach bez jakékoliv příčiny.

Jedna příčina mě však napadla… Timor! Určitě tu někde je!

Vyskočila jsem a co nejpečlivěji se rozhlédla kolem sebe. Stále jsem nic podezřelého neviděla, ale strach rostl a přes hvězdnaté nebe se začaly zatahovat mraky.

Teď už není pochyb, pomyslela jsem si. Je to Timor!

A už jsem něco slyšela! Někdo rukou ohmatával zámek a kliku, vedoucí do Šeptající zahrady. Dlouho jsem se nerozmýšlela, otočila se a skočila do fontány. Začala jsem rukama ohmatávat kamenný oblouk uvnitř kašny, až jsem narazila na rutinu gryfa. Rychle jsem ji stiskla a sotva se kamenný oblouk odsunul, hupsla jsem do tajné chodby. Jak jasem se octla uvnitř, kamenný oblouk se sunul zpět na své místo. Když zapadl, kam měl, naslouchala jsem, zda se ze zahrady neozve nějaký zvuk. Ale bylo ticho. Na zlomek vteřiny jsem sice měla pocit, že jsem zaslechla tiché kroky jdoucí zahradou, jenže jsem si tím nebyla jistá. I tak jsem se ale pro jistotu vydala tajnou chodbou směrem k přízračnému balvanu.

Nebyla jsem moc daleko, když v tom jsem za sebou slyšela zvuk sunoucího se kamene. Pořádně ve mně hrklo, a tak jsem se chodbou vydala tak rychle,jak jen to bylo možné. Slyšela jsem za sebou tiché kroky – Začala jsem ztrácet hlavu a v panice jsem přemýšlela, kam se schovám, až vylezu z té chodby. A jako by toho nebylo málo, přívěsek na krku mi zářil víc a víc.

U konce chodby už jsem prakticky běžela (jestli se tak tomu dá v nízkém tunelu říci). Vystřelila jsem z „pusy“  Přízračného balvanu, narovnala se, a co nejrychleji se rozběhla do lesa. O pár vteřin později jsem slyšela, že někdo vylezl z chodby a teď za mnou běží. Přemýšlela jsem, kam bych se mohla alespoň na minutu schovat, protože už mi docházel dech a můj pronásledovatel byl blíž a blíž. Už jsem se začala vzdávat veškeré naděje, když v tom někdo zavolal moje jméno.

„Dity!“

V první chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla, a tak jsem běžela dál.

„Dity!“ ozvalo se tentokrát o něco blíž. Na chvilinku jsem zaváhala, jestli bych neměla zpomalit,  protože hlas zcela určitě nepatřil Timorovi. Ale pak mě napadlo, že Timorovi klidně může někdo pomáhat. Někdo, koho jsem nikdy neviděla. Raději jsem tedy běžela dál, a pokud to bylo možné, snažila jsem se ještě trošku přidat.

„Dity, stůj“ ozvalo se zčásti zoufale skoro přímo za mnou. „No tak! SESTRO!“

Tohle na mě zapůsobilo, jak vědro studené vody. Prudce jsem se zastavila a otočila. Ze tmy přede mnou se vynořila nějaká postava, asi o hlavu vyšší než já. Ale co mě na ní zaujalo byl světélkující přívěsek modré barvy, který se postavě houpal na šňůrce, zavěšené kolem krku.

„Sestro“ zopakovala jsem po něm po chvilce zaraženého a nedůvěřivého mlčení.

„No jasně“ zazubil se na mě můj pronásledovatel. „Copak to nevidíš?“ řekl a zamával před sebou světélkujícím přívěskem. „Máš u sebe druhou polovinu“ dodal, když ve světle přívěsku uviděl můj nechápavý výraz.

Nevěřícně jsem si začala prohlížet svůj přívěsek. „Nikdy jsem si nevšimla, že není celý, že tam kousek chybí“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. „A to ho mám celý svůj život“ usmála jsem se trochu ironicky.

„No právě“řekl.

„Ale jak mi dokážeš, že nejsi Timorův pomocník?“ nedala jsem se tak lehce.

„Zná Timor celé tvoje jméno?“ zeptal se.

„Ne. Všichni mě znají jen jako Dity“ odvětila jsem.

„No vidíš“ usmál se. „Já ano.“

„Dokaž to“ vyštěkla jsem po něm a pro jistotu o krok ustoupila.

„Jak je libo. Tvé celé jméno je Munditia“ pronesl trošku slavnostně.

Překvapeně jsem na něj chvíli kulila oči, ale pak jsem se vzpamatovala. „To ještě nedokazuje, že jsi můj bratr“ ohradila jsem se, i když už jsem si byla z části jistá, že to tak bude.

Kluk, nebo muž stojící přede mnou si povzdech, přistoupil o krok blíž a zeptal se „Můžu?“ a při tom mi nastavil ruku. Nejistě jsem se na něj podívala, ale pak jsem si svůj přívěsek sundala a položila ho do nastavené dlaně. Ten přede mnou pro sebe souhlasně zabručel a sejmul si z krku svůj přívěsek.

„Podívej“ řekl a oba kameny přiložil k sobě. Na jedné straně byly oba přívěsky o něco drsnější, než na ostatních, a právě v tomto místě do sebe skvěle zapadly. V tom samém okamžiku se krystal, který vznikl s přiložených přívěsků, a který už nejméně čtrnáct let nebyl v celku, rozzářil.

Chvíli jsme na to oba zmateně zírali, ale pak se jako by  z té záře vynořily dva obličeje – jeden byl můj, a jeden patřil klukovi  mě neobyčejně podobnému. Pak jsem , v záři krystalu, před sebou spatřila tvář kluka, který na mě stejně překvapeně třeštil oči, a uvědomila si, že je to on – můj bratr!

Bratr se na mě usmál, jako by nemohl uvěřit svému štěstí. Pak opatrně oddělil oba kameny od sebe, můj mi podal a svůj si pověsil kolem krku. Jako ve snách jsem si i já dala přívěsek na své místo a podívala se na svého bratra. „Jak se jmenuješ?“ vylétlo ze mě ještě dřív, než jsem tomu stihla zabránit.

„Iuvamen“  odpověděl s lehkým úsměvem na tváři.

„Iuvamen“ zopakovala jsem si pro sebe a podivila se, jak povědomě mi to jméno zní. Už už jsem měla na jazyku otázku, týkající se čehokoliv z naši minulosti, když v tom se roklinou začala šířit mě dobře známá atmosféra chladu a strachu.

„Timor“ podívali jsme se na sebe zděšeně. Iuvamen byl duchapřítomnější než já, a tak mě chytil za ruku a táhl mě Roklinou zatmění co nejrychleji pryč. Prodírali jsme se mezi stromy, když tu jsme doběhli ke kamenné zídce, obklopující vesnici.

„Počkej!“ křikla jsem na bratra a trhla mu za ruku trochu dozadu.

„Co se děje?“ otočil se na mě znepokojeně.

„Kousek odtud bydlí lidé, co mě vychovávali“ vysvětlovala jsem mu.

„Teď nemáme čas na takovéhle věci…“začal opatrně Iuvamen, ale já mu skočila do řeči.“Ty to nechápeš. Díky Heleně a Jakubovi jsem pořád ještě naživu! Věděli, že jsem elfka, a že mě Timor hledá, ale kryli mě. A budou kvůli tomu mít asi hrozně velké problémy! A když už jim nemůžu pomoct (protože myslím, že o to už se Timor dávno postaral), chci jim za to všechno alespoň poděkovat.“

„Já to chápu“ usmál se na mě trošku smutně Iuvamen. „Ale co když je to past?“ zeptal se jemně, ale s obavami v očích.

„Stejně tam musím jít“ odpověděla jsem po chvilce zaváhání. „Do konce života bych si neodpustila, kdybych to teď neudělala a…“ chtěla jsem pokračovat, ale hlas se mi zlomil a z očí se mi začaly kutálet slzy. Sklopila jsem tedy hlavu a tiše plakala. Najednou jsem však na rameni ucítila bratrovu dlaň.

„Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotknul. Nemyslel jsem to špatně. Ale pochop – pochop, čím jsem si musel projít, když se najednou zratila moje matka a sestra, které jsem měl tolik rád. Prostě k nám jednoho dne přešel Timor a všechny kolem zabíjel, tak tak se mi podařilo utéct, a to vlastně jen díky, tomu, že se za mě obětoval otec. Hledal jsem vás, ale matku jsem našel mrtvou, a tebe nikde. Pochop, prosím, čím jsem si tehdy prošel… A najednou můj kámen začal zářit, a já tě našel. Za nic na světě bych si  po téhle radosti nechtěl tou hrůzou projít znova…“ nechal větu tiše doznívat ve vzduchu a já měla pocit, že se snad i trochu zachvěl.

„Tak pojď se mnou“ navrhla jsem a na oplátku mu položila ruku na rameno. „Když budeš se mnou, můžeš mít jistotu, že se mi nic nestane“ usmála jsem se na něj povzbudivě. A nebo zemřeš se mnou, domysleli jsme si asi oba, ale pro jistotu v duchu. Protože se mi souhlasně zadíval do očí.

Společně jsme tedy přeskočili zídku a vydali se do potemnělé vesnice.

Dity:D

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.