5.díl

5.díl

 

„Co se mnou vlastně vůbec bude?“ zeptala jsem se a přerušila tak svými úvahami několikahodinové ticho. Pořád jsme běželi – dál a dál – už skoro půl dne, ale ani jeden z nás nebyl unavený. Jsme přece elfové:D

„Jak to myslíš?“ odpověděl na otázku otázkou, také po delší chvíli mlčení.

„No, za předpokladu, že se mi živé podaří pomoci Heleně a Jakubovi, co se mnou bude pak?“

„Myslím, že by ostatní elfové uvítali tvou pomoc“ usmál se Iuvamen.

„Ostatní?“ vykulila jsem oči a prudce zastavila. „vás, totiž nás je víc?“ ptala jsem se překvapeně.

„Jasně“ usmál se bratr s výrazem TO TI TAKY MOHLO DOJÍT.

„Já myslím tady na Ostrově“ odpověděla jsem trošku nakvašeně.

„Jo, i na ostrově“ odpověděl bratr se zachmuřenou tváří.

„A v čem bych vám jako měla…“ chtěla jsem říct pomoct, ale v tu chvíli mi to došlo. „Mám vám pomoci porazit Timora!“

Brat se usmál a řekl „Další podpora živlu by se nám hodila, ale do ničeho tě nenutím.“

„Stejně bych měla pomstít svoji matku“ řekla jsem téměř neslyšným, ale dosti zlověstným hlasem. „A nejen matku, ale i všechny ostatní elfy, které vyvraždil jen proto…Proč to vlastně udělal?“

„Jedna vědma kdysi – na vrcholu jeho vlády tady po celém Zakázaném ostrově – předpověděla, že ho porazí jeden z elfů a nastolí zase na Zakázaném ostrově pořádek. Jenže Timor nevěděl, který z elfů to bude, a tak je pro jistotu nechal povraždit všechny – tedy většinu“ opravil se bratr s lehkým úsměvem na tváři.

Pomalu jsem vstřebávala všechno, co mi Iuvamen v posledních dvou dnech řekl. Chtěla jsem se ho ještě na něco zeptat, ale když jsem se nadechovala, zarazil mě s tím, abychom šetřili dech a raději běželi dál.

„To, že tě lidé viděli ve vesnici, se určitě neuchovalo v tajnosti, a tak navrhuji prchnout přes Větrný most.“

„Opravdu?“ vyjekla jsem nadšeně. „Vždycky jsem si přála vidět Větrný most!“

Bratr se jen usmál a běželi jsme dál.

 

Přes všechnu svou snahu jsme se k Větrnému mostu nedostali ještě tento den. K večeru se bratr zastavil s tím, že dál už alespoň bez drobného odpočinku pokračovat nemůžem. Oba jsme měli šílený hlad, a tak mi Iuvamen ukázal, jak lovit ryby pomocí své síly.

Zatímco bratr připravoval ryby k pečení nad ohněm, já dostala za úkol oheň připravit – moc špatný nápad. Natahala jsem pár větví z lesa, nalámala je a menší kousky (po této činnosti jsem měla ruce plné krvavých šrámu). Pak jsem si přiklekla k připravenému ohništi, vzala do ruky dva křemeny a chvíli s nimi o sebe tloukla. Podařilo se mi parkrát vykřesat jiskru, ale nikdy se mi tím nepodařilo rozdělat oheň. Jednou to už už vypadalo, že chytnou i okolní větve, jenže v tu chvíli zafoukal vítr a uhasil tím můj pokus o oheň. V tu samou chvíli se mě bratr zeptal, jak na tom jsem, a já ztratila i tu poslední špetku nervů, která mi ještě zbyla.

„Blbě!“ odvětila jsem bratrovi a pořádně v tu chvíli zaklela. A co se nestalo – oheň se rozhořel a mě se trochu zamotala hlava. Zamrkala jsem. Vždyť ho ten vítr uhasil…

Iuvamen se mi podíval přes rameno a prohlásil „Vždyť já myslím, že to vypadá na docela slušný oheň.“

Zmateně jsem se zadívala do ohně. Pak jsem jen pokrčila rameny a s myšlenkou to se ale dějí věci, jsem si od bratra vzala klacek a na něm napíchnutou rybu a zamyšleně ji začala opýkat nad ohněm. Pak jsem si ale na něco vzpomněla.

„Jak si to myslel s tou věštbou“ podívala jsem se na bratra.

„Co přesně?“ usmál se Iuvamen.

„No to s tím, že se na Zakázaný ostrov zase vrátí pořádek, nebo jak si to říkal“ odpověděla jsem, sama na sebe naštvaná za své vyjadřovací schopnosti.

„Jo takhle. Jak jistě víš“ začal s vysvětlováním „na Zakázaném ostrově jsou ukryty poklady – každý z nich má sílou a moc jednoho živlu. Není snadné je získat, ale Timorovi se to nějak povedlo. A začal si s živly hospodařit po svém. A to narušuje přirozený běh celého Ostrova. Když se tedy objeví někdo, kdo Timora, i s mocí všech čtyř živlů, dokáže porazit a vrátit poklady na své místo, automaticky tak Ostrovu navrátí jeho ztracenou rovnováhu. Stačí?“ zakončil své vyprávění Iuvamen.

Tiše jsem přikývla. Ztratit rovnováhu by mohlo pro Ostrov být osudné, protože se široko daleko v moři nenachází žádná jiná pevnina. Kdo ví, odkud a jak sem Kdysi Timor přišel, ale pro obyčejného člověka by opuštění Ostrova znamenalo jistou smrt…A když se naruší rovnováha a najednou je moc sucho, nebo naopak je moc vody, znamená to pro Ostrov obrovské potíže.

V zadumaném mlčení jsme oba dojedli svou rybu, a vydali se opět na cestu. Většinou jsme šli přes obrovskou rozlehlou pláň, která vyplňuje zhruba střed ostrova, a která nemá žádné jméno.

 

Trvalo nám skoro celou noc, než jsme pláně přešli, ale už zdaleka bylo jasné, že se blížíme k mostu. Ostrov totiž skoro v polovině přetíná hluboká rokle. Svažuje se o obou stranách stejně prudce a opravdu protíná celý ostrov. Tím pádem se tamtudy téměř po celý den prohání prudký a ostrý vítr, a jediným místem, kde se dá rokle překonat, je právě Větrný most. Už zdály je slyšet skučící vítr, který do mostu naráží…

zhruba tři hodiny před úsvitem jsme s bratrem v dáli uviděli záři, která nás postupně doháněla. Iuvamena to velmi zneklidnilo, protože málokdo dokáže běžet tak dlouho a tak vytrvale, jako elf. A z těch co to dokáží je ještě méně těch, se kterými bych se chtěla setkat.

Když jsme tedy konečně dorazili k mostu, světlo za námi překonalo téměř dvojnásobnou vzdálenost, než my.

„Pohybují se rychleji, než my“ řekl bratr, hledě k pohybujícímu se  světlu. „Můžou to být jedině Proměňovači, a to ti druzí“ dodal znepokojeně.

„To je asi hodně špatná zpráva, že?“

„Pokud jich je moc, a pokud se budeme muset střetnout v boji (a obávám se, že je obojí více než pravděpodobné) pak ano, máme hodně velký problém“ odvětil s lehkým přikývnutím bratr.

Otočili jsme se, abychom mohli přejít most, jenže v tu samou chvíli se na jeho druhém konci objevilo světlo, které ozářilo několik postav, stojících tam a připravených k boji. Většina z nich na sobě měla chlupy a byla podivně přikrčená. Znepokojeně jsem se podívala na bratra a on přikývnul. Bylo to víc než jasné – Proměňovači!

Otočila jsem se, abych viděla, máme-li nějakou šanci na únik ještě předtím, než vejdeme na most. Jenže jsem až překvapením nadskočila. Ti, co nám celou noc byli v patách, teď byli daleko blíž, než před chvílí, a ještě k tomu na planině zapálili, co se dalo, a tak nám s bratrem zbývaly jen dvě možnosti – buď se nechat usmažit za živa a nebo utéci na most a na jeho druhém konci se nechat nakrájet na kostičky(nebo třeba nudličky, jestli se vám kostičky nelíbí – navíc nudličky jsou jednoduší, ne?:D)

Pohledem jsem polekaně přejela most – musí být dlouhý alespoň kilometr! Jenže jsem vždy chtěla stanout na Větrném mostu, a smrt na jeho konci mi připadala daleko lepší, než se usmažit. Bratr to asi viděl stejně, protože se téměř ve stejnou chvíli jako já vydal k začátku mostu. Šel přede mnou.

Jakmile jsem se nohou dotkla prvního prkna Mostu, projela mnou jakási energie – byl to téměř hmatatelný důkaz větru. Most se kolébal už na samém svém začátku a vítr, který se strží proháněl, se mi teď opřel do tváře a dodával mi do těla divokou radost. Přímo mi zářily oči při každém jeho záchvěvu. A čím jsme byli dále od okraje strže, tím více a nebezpečněji se most nakláněl. A tím více větru bylo kolem mě. Jdu na smrt a ještě k tomu si to užívám, pomyslela jsem, a pohlédla před sebe na konec mostu. Proměňovači nám vyšli naproti – jaká čest, pomyslela jsem si ironicky a otočila se za sebe. A ti na druhém konci si nás taky zjevně nechcou nechat utéct – jak se sem dostali tak rychle? Pomyslela jsem si a v tu chvíli jako by mi teprve došlo, co to znamená umřít. A celé mé tělo se zachvělo tou představou, že by to mělo jen tak skončit – celé mé mysli odporovala představa, že z ničeho nic já ani můj bratr nebudeme existovat – prostě už nikdy neucítím vítr ve vlasech a vodu na tváři a teplo ohně…NE! Křičelo celé mé vzpouzející se tělo. Takhle to přece NESMÍ skončit! A v tu chvíli mým tělem začala pulsovat nová síla – cítila jsem svůj živel jasněji než kdykoliv předtím  najednou jsem byla schopna nadlidského soustředění. Cítila jsem, jak mnou zevnitř cloumá větrná bouře. A cítila jsem, že pokud ji nepustím ven, vybuchnu! Zastavila jsem se a zlověstně pohleděla na Porměňovače za mnou. A v ten okamžik, kdy jsem na ně namířila ruce, začal strží skučet tak silný vítr, že měl každý co děla, aby se udržel na mostě. Každý kromě mě! Já tam stála klidná a přilepená, jako by se mě vítr ani nedotýkal, a jako by mě snad obcházel záměrně.

A pak jsem si uvědomila, že to ze mě proudí ten vítr! Že právě na můj povel strhává z mostu ty nejslabší Proměňovače! Jenže ti silnější tam ještě jsou, a NEMĚLI BY BÝT! uvědomila jsem si v jakémsi otupělém náznaku myšlenky. Ale to už kolem zuřil hotový uragán! Na můj povel se chápal jednoho Porměňovače za druhým a nechával ho pak spadnout za hrozivého kvílení na dno strže. Mlhavě jsem si uvědomovala, že se tu a tam vodou přidává bratr a snaží se porazit Proměňovače, který snad mému náporu odolával až příliš dlouho. Když už mým směrem na mostě nikdo nestál, otočila jsem se a spatřila další Proměňovače hrnoucí se po mostu směrem k nám, ale hlavně postavu, která se právě chystala přetnout provazy, jež poutali Větrný most s druhým okrajem strže. To mě dopálilo snad ještě víc, a já, už téměř nevnímaje své okolí, přinutila hýbat se kořeny keříků, stojících na kamenitém okraji strže. Ano! Skutečně jsem je donutila k pohybu aby se jako hadi obtočily kolem nohou onomu nešťastníkovi. Ten samozřejmě okamžitě upustil od svého úmyslu, přetnout provazy, odhodil sekyru a sehnul se, aby se rukama zkusil vyprostit z hrozivého sevření. Proměňovač jen chvíli marně zápasil s kořeny keříků. Když totiž viděl, že se neuvolní lidskými silami, proměnil se v jakési zvíře podobné vlku, jenže nohem větší, a při proměně hravě přetrhnul svá pouta. Už tu tedy nestál nikdo, kdo by se podobal člověku, mimo mého bratra, který čas od času někoho svrhnul z mostu.

Zkusila jsem ještě zesílit svůj nápor větru, jenže mé síly už pomalu, ale jistě začaly ochabovat.

Přece neumřu právě TEĎ, pot tom, co jsem dokázala, pomyslela jsem si zoufale, a přidala do svého větru ještě cosi jiného, co se mi tam pod pálivou myšlenkou samo vetřelo…

A v tu chvíli byl úžasně vidět každý větrný proud, který jsem na své protivníky poslala. Přimíchalo se mi totiž do nich cosi, co jsem ještě necítila – OHEŇ! Ano – opravdu! Každý, kdo mohl, se začal válet po mostě a snažil se uhasit svou vzplálou srst. A pak už stačilo jen docela malinké šťouchnutí větru, protivník velice rychle ztratil rovnováhu a jako ohnivá koule se zřítil do hlubin strže.

Koutkem mysli jsem si ještě uvědomovala, že Iuvamen hned po pádu některého Proměňovače hasí vodou Most. A pak už se poslední s posledních nebezpečně nahnul přes okraj mostu a s pomocí bratra se s křikem zřítil dolů a dolů a dolů…

Bratr pak uhasil poslední zbytky ohně, jenže to už jsem si spíš domyslela než uvědomila, protože vítr postupně zeslábl, oheň se vytratil a mě se zatmělo před očima…

 

Dity