4.díl

4.díl

Když jsem se probudila, skoro nic kolem sebe jsem si neuvědomovala – jen bolest hlavy a hučení v uších. Až po pěkně dlouhé chvíli se dostavilo takové to obvyklé: Co se stalo? A proč mě tak třeští hlava? Jenže v tu samou chvíli, kdy mi to došlo, jsem si uvědomila, že už mě hlava tak nebolí, a že asi právě díky tomu už jsem schopná myslet.

Proč mám svázané ruce?! Došlo mi, když jsem se chtěla posadit, a zděšením se mi rozšířili oči. A nohy taky! došlo mi po chvíli. Pomalu jsem tedy otevřela oči a nenápadně se pokusila rozhlédnout se kolem sebe. Pořád ještě jsem v té jeskyni pod Útesy zapomnění – tím jsem si byla naprosto jistá. Dále pak můj zrak padl na malý ohníček a nehybnou postavu vedle něj. Noc se blížila ke konci – vlastně už téměř svítalo.

Kde je Iuvymen? prolétlo mi zděšeně hlavou.

A pak se mi přihodila snad nejhorší věc v mém životě (tak mi to v tu chvíli alespoň připadalo). Postava u ohně se otočila a já s prvním dopadem paprsků světla jeho tvář poznala…(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ:D)

Byl to Iuvamen!

Zrádce! proletělo mi hlavou, když vstával, jenže jaksi otupeně a nechápavě, jako by mi to pořád ještě pořádně nedošlo.

Iuvamen přišel až ke mně a svým obvyklým způsobem se mě zeptal, jak mi je.

„Hlavně nechápu, proč jsem svázaná“  odvětila jsem mu (podle mého mínění) neutrálním hlasem, ale asi z něj čišelo podezření a jakýsi hněv.

„To ti řeknu za chvilku“ odvětil Iuvamen, který ten nádech hněvu v mém hlase buď neslyšel, nebo ignoroval. Pak trochu naléhavěji dodal „Jak ti je?“

„Třeští mě hlava“ odpověděla jsem po chvilce „ale každým okamžikem je to lepší. Vlastně už ji skoro necítím“ dodala jsem překvapeně.

Iucamen si pro sebe něco zabručel, hodil do ohně nějaký prášek a počkal si, až jeho záře dostala modrou barvu. Pak si ke mně přidřepl, vzal si moji hlavu do dlaní a pozorně si prohlížel moje oči. Ne výraz v očích, ale oči samotné. Za pár okamžiků zas oheň začal zářit zase normálně a Iuvamen mi začal povolovat pouta. Tázavě jsem se na něj podívala, a on jako by na ten pohled čekal a dal se do vysvětlování:

„Nevím, jestli si pamatuješ, jak se ti udělalo blbě, ale to, co se dělo potom, byly příznaky Proměny. Proměny jsou dvojího druhu – při první se změníš jen uvnitř, živelná se ji říká, protože pak můžeš ovládat jeden nebo více živlů. Ta druhá Proměna ti ale změní i celé tělo, a udělá z tebe takzvaného proměňovače – jakési monstrum, které se mění z lidské podoby do nějakého podivného zvířete či co a pak zase zpátky. Přitom ta druhá Proměna je pěkně nepříjemná, protože ve zvířecí podobě bys ublížila komukoliv, jen abys někoho zabila. No a protože obě proměny mají stejné příznaky (takže si člověk až do poslední chvíle není jistý, co se z tebe vyklube) a protože bych se rád ve zdraví dožil příštího rána, svázal jsem tě – abys mi neublížila a neublížila tím i sobě samé – protože většina lidí se při té druhé  Proměně  neovládne a pak zabije někoho sobě blízkého, a jak se změní zpět do své lidské podoby a uvidí, co napáchali, raději se rozhodnou skončit vlastní život…“

Bratr se odmlčel, přeběhl mi po té řeči mráz po zádech, a pak mi došlo, proč mi v tom plameni zkoumal moje oči – zřejmě se chtěl ujistit, že jsem skutečně prodělala tu první Proměnu. Ruce i nohy už jsem měla volné během bratrova vyprávění, a tak jsem se teď jen zvedla, oprášila a podívala se na něj. „A to už mám jako tu Proměnu za sebou?“ vyletělo mi z ničeho nic z pusy.

Bratr přikývl, postavil se kousek dál ode mě, máchl rukou ve vzduchu, utvořil z něj dokonalý kruh vody a nechal jej rozplynout se jako páru nad hrncem.

Takhle uhasil v lese ten oheň, prolétlo mi hlavou. Jednoduše ho uhasil proudem vody!

„zkus to“ obrátil se na mě, očividně pobavený mým údivem.

Netušila jsem, jak to mám udělat, takže jsem jen bezradně máchla rukou ve vzduchu. Vystelil mi z ní proud vody a pocákal celou jeskyni, a při tom se mi jako dýka do mé mysli zařízlo něco nového – nějaký pocit či co, který jako bych pořád měla v hlavě, jen jsem o něm netušila.

„Takže také ovládáš vodu, jako já“ usmál se Iuvamen. Když ale viděl, jak se tvářím, zřejmě si vzpomněl na svůj první okamžik a poznal, na co myslím, protože řekl: „Asi vím, co cítíš. Myslím v mysli“ dodal rychle, když uviděl můj extratupoňský pohled.

„Cítila jsem to ve své mysli vždycky“ řekla jsem po chvilce přemýšlení. „Jenže teď je to nějak větší, hmatatelnější“ snažila jsem se popsat svoje pocity.

„Je dobře, že hned víš, o jakém pocitu mluvím“ usmál se bratr. „Někteří to nedokážou pochopit celé měsíce“ pokračoval „a to je pak hodně špatně, protože zrovna tenhle pocit tvaruješ, s ním pracuješ a skrze něj dáváš svému živlu zrovna takovou podobu, jakou zrovna potřebuješ.“

Podívala jsem se na bratra style MLUVÍŠ JAPONSKY. Bratr si povzdych a pokusil se mi to ještě více přiblížit. „Zkus ve své mysli najít ten pocit, uchopit ho a vytvarovat z něj jakousi žížalu, nebo provaz. Pak máchni rukou a nakresli ve vzduchu kruh. V ten samý okamžik už si ten svůj provaz musíš představit už jako uzavřený kruh.“ Bratr se na mě povzbudivě usmál a naznačil do toho.

Povzdychla jsem si a udělala všechno tak, jak mi to řekl. Na první pokus jsem zase pocákala celou jeskyni. Druhý už byl lepší – podařilo se mi z vody udělat žížalu a ta se po chvilce rozprskla už jen po zemi. N CHVÍLI JSEM SE ZAMYSLELA – HROZNĚ MOC JSEM SE SNAŽILA SOUSTŘEDIT NA VŠE, CO MI Iuvamen řekl – a podařilo se mi pře jen s vypětím všech sil udělat uzavřený kruh. Jenže mé soustředění netrvalo dlouho a podlaha už zase byla mokrá pod novým přívalem vody. Vyčerpaně a trochu sklesle jsem se svezla na podlahu a zeptala se Iuvamena „No a kde bereme tu vodu?“ Připadalo mi totiž až moc podezřelé, že jí mám v sobě tolik.

Bratr si povzdychl stylem ZASE DALŠÍ VYSVĚTLOVÁNÍ a dal se do toho „Nějakou vodu musíš mít přímo v sobě. Teď, po Proměně, máš v sobě asi dvakrát nebo třikrát více vody, než kterýkoliv elf nebo člověk.“

„Kromě tebe“ dodala jsem s předstíranou dětskou tvrdohlavostí.

Bratr se usmál a pokračoval. „Tu vodu, kterou nemáš přímo v sobě, můžeš buď do určité míry vsáknout z okolí (to se děje přirozeně a většinou podvědomě, jakmile tvé tělo zjistí, že jí voda chybí), a nebo vodu vytáhneš se země a přímo použiješ – třeba v útoku, a nebo ji jen chrstneš do nádoby – podle potřeby.Zkus si představit, že do sebe něco vtahuješ a přejížděj rukou nad zvlhlou zemí. Asi takhle…“řekl a vysušil před sebou během několika okamžiků asi deset čtverečných centimetrů.

Zkusila jsem to tedy.

Pili už jste někdy v horkém letním dni ledový nápoj? A pamatujete si, jak jste ten chlad cítili proklouzávat vašim tělem? Protože asi takhle nějak jsem si připadala já, akorát jsem vodu cítila od své ruky, jak se jako by přidává do mého krevního oběhu a rozlévá se mi po celém těle. Byl to tak nový a nádherný pocit, že jsem na chvíli spokojeností zavřela oči. A v tu chvíli se mi do nich opřelo vycházející slunce, a já ho spatřila nějak jinak, než předtím. Jako bych nikdy v životě neviděla slunce doopravdy…

Bratr postřehl můj výraz, zaklel a vykřikl na mě, abych co nejdříve vylezla nahoru nad útes. Nechápala jsem, proč bych to měla dělat – vždyť mi tu bylo tak hezky…

Jenže to už mě Iuvamen celou smáčel pramínkem vody. Částečně jsem se probrala a mrzutě se vydrápala nahoru.

Jen co se mé nohy dotkly země, projel mnou divný pocit, jako by mi někdo dole zablokoval přístup ke vzpomínkám a teď nahoře, jako by mi ho někdo zase odblokoval. Zamrkala jsem a potřásla hlavou, a pak mi to došlo! Útesy zapomnění – každý je zná a každý ví, že koho v jejich bezprostřední blízkosti zastihne svítání, do několika minut ztratí úplně všechny vzpomínky svého života.

Jak jsem na to mohla zapomenout, vytkla jsem si a ironicky se u toho usmála.

Bratr se mi zahleděl do očí, a když v nich neuviděl už ani stopy potom nepřítomném pohledu, pokýval mi a pustil se opět do běhu.

Skvěle se vyzná v povahách lidí a dokáže  z neuvěřitelných drobností ve výrazu obličeje domyslet, na co zrovna myslí daná osoba…pomyslela jsem si, a vydala se za ním.

Dity:D