1.díl

                                                                   POVÍDKA-1.DÍL

Přeskočila jsem zídku a s bušícím srdcem se vydala přes Roklinu zatmění. Všichni lidé se tomuto lesu velkým obloukem vyhýbají, ale já tu znám skoro každou píď.

Snad mě nebude hledat až tady, pomyslela jsem si. Na chvíli jsem se zastavila a pokusila se urovnat si zmatek v hlavě. Moc se mi to nepovedlo, ale zatím jsem popadla dech a tak jsem běžela dál.

Musí to být někde tady, přece se ten Přízračný balvan nemohl propadnout do země! Pomyslela jsem si a snažila se vzpomenout si, jak jsem se sem posledně dostala. Konečně, pomyslela jsem si, když mi padl pohled na veliký balvan ve tvaru lebky válející se jen tak uprostřed lesa. Byl jen o pár centimetrů vyšší, než já. Zrovna jsem se chystala vlézt té pomyslné lebce do pusy, když mě k zemi z ničeho nic přimrazilo táhlé zavití. Vzpomněla jsem si na toho obrovského černého čokla, kterého s sebou přivedl ten chlápek. Chvíli jsem do tmy před sebou vyděšeně třeštila oči, až mě nakonec probralo další táhlé zavití. Dokončila jsem tedy to, co jsem před pár vteřinami začala a vlezla tomu kameni do pusy. Ve skutečnosti to byl jeden ze dvou konců tajné chodby.

Ještě že jsem takový slídil, pomyslela jsem si. O téhle chodbě moc lidí neví. Snad mě nenajde ten hrozný čokl, napadlo mě, a tak jsem podvědomě zrychlila krok. Měla jsem ho lépe zmást, vyčítala jsem si.

Kam asi ta chodba vede? Napadlo mě, když se přede mnou objevilo nazelenalé světlo. Nikdy jsem nebyla tak daleko, abych to zjistila. Alespoň to zjistím teď. Proč je to světlo tak zelené? řekla jsem si, když jsem došla až na konec chodby. Světlo, pronikající mezi skulinami ve stropě chodby bylo zelené a ne moc silné, ale i tak se v něm dala rozpoznat rytina gryfa. K čemu to tu asi je? Zeptala jsem se sama sebe, a při tom se dotkla rytiny ve stropě. Najednou se nade mnou začal ozývat zvuk posouvajícího se kamene a do chodby vniklo prudké světlo. Jakmile jsem se trošku rozkoukala, dodala jsem si odvahy a vylezla ven. Stanula jsem (ač se to zdá být přímo nemožné) uprostřed kašny. A nevím, jak je to možné, ale voda z kašny se nevlila do té chodby. Zamyšleně jsem se probrouzdala vodou a přelezla kamenný okraj kašny. A pak jsem se podivila ještě víc - dívala jsem se totiž na překrásnou zahradu s keři kvetoucími růžově, červeně a bíle a v jejím rohu se pnul krásným vysoký strom. Ohlédla jsem se zpátky a uvědomila jsem si, že to světlo bylo zelené, protože do tunelu dopadalo skrz vodu v kašně. Teď už byl kamenný oblouk, kterým do kašny proudila voda zpět na svém místě, aby tak zakryl druhý konec tajné chodby. Chytré, pomyslela jsem si obdivně. Pohlédla jsem na strom a na chvíli se zarazila. Za jeho větvemi byl totiž vidět skleněný strop.

Já musím být ve skleníku! A jediná skleníková zahrada, kterou máme je Šeptající zahrada! Páni, kam jsem se to dostala? Přemýšlela jsem nad podobnými otázkami a zatím vylezla na strom, abych si tam pročistila hlavu a v klidu povzpomínala na události posledních několika hodin.



Tak snad abych vás uvedla trošku do obrazu událostí – jmenuji se Dity, je mi čtrnáct a jsem určitě nejmenší čtrnáctileté děvče, jaké jste kdy viděli. Žiju na Zakázaném ostrově, jsem normální holka a mám normálního tatínka a normální maminku. Alespoň to jsem si myslela…

Odjakživa miluju lukostřelbu a divoký vítr. A do nedávna jsem ještě žila normální opuštěný život bez sourozenců a přátel. Jenže to všechno se dnešního odpoledne změnilo…

Seděla jsem na zahradě před naším domem a snažila se přimět krtka, aby vylezl ze své díry a pořádně si to se mnou rozdal. Když v tom po prašné cestě směrem k nám začal přijíždět černý jezdec na ještě černějším koni. Něco uhánělo vedle něj, ale na tu dálku nebylo vidět, co to je. Jenže s příjezdem jezdce se na obloze začaly stahovat mraky a celkově se začalo stmívat, a já začala tušit, kdo to k nám asi jede. Společně s tmou se dostavil i vlezlý pocit příšerného strachu. Instinktivně jsem se přikrčila k zemi a koutkem oka zahlédla, že můj otec udělal to samé. I přes to měl ale pořád více duchapřítomnosti než já, protože na mě zařval, abych se schovala.

„Ale kam!“ křikla jsem vyděšeně na svého otce. Byla jsem hrozně zmatená, a působením toho černého muže skoro (z prominutím) podělaná strachy.

„To je jedno, třeba na půdu“ odvětil otec a rozběhl se do našeho domu.

Vyskočila jsem tedy ze země, vyhoupla se na žebřík, vlezla na půdu a už už jsem za sebou chtěla přibouchnout dvířka, když jsem si uvědomila, že jsem za sebou neskopla žebřík. Okamžitě jsem svůj omyl napravila a pečlivě za sebou zasunula zázvoru. Mezi tím už se setmělo natolik, že všude byla tma skoro jako v noci. Na střechu začal bubnovat déšť a skulinami mezi prkny začal foukat studený vítr. To mě uklidnilo. Přikradla jsem se tedy ke stěně a škvírou vykoukla ven. Uviděla jsem zrovna chlápka s kápijí přes zjizvený obličej jak seskočil ze svého černého koně a po hlavě pohladil obrovského černého psa. Uvázal koně i psa ke kruhům na to určeným a zaraženým ve zdi, na opačné straně domu, než byla půda. Nakázal psu, aby zůstal venku a pak rázně zaklepal a aniž čekal na pozvání, vešel. V tu samou chvíli se dole rozhořela svíčka. Asi otec, pomyslela jsem si, klekla si na zem a přitiskla ucho ke skulině v podlaze.

„…vaše dcera?“ zeptal se zrovna syčivý hlas, při kterém mi naskakovala husí kůže.

„Nevím,“odvětil otec. „Asi zase lítá někde po lese.“

„Ahá“ protáhl ten chlap. „Po lese. Hmm… Asi po tom samém lese, kterému se říká Roklina zatmění a do kterého se všichni bojí vstoupit, co?“ Zeptal se přehnaným sladkým a předstíraným hlasem ten chlápek.

„My nemáme důvod bát se lesa“ ozvala se máma. „Naše dcera tam tráví skoro všechen volný čas a vodí si odtamtud různá zraněná zvířátka. Podívejte“ řekla. Ozvalo se slabé zapípání. Asi mu ukázala Žofku – ptáče, které jsem asi před týdnem našla u Přízračného balvanu. Ptáče, díky kterému jsem vlastně objevila tu tajnou chodbu.

„Hmm…“ozval se ten chlápek. „Ano. To ptáče skutečně bylo v Roklině zatmění – je mu to vidět na očích.“

„Proč prostě hledáte naši dceru, Timore?“ zeptal se rázným hlasem otec.

Timor? Pomyslela jsem si. Už vím, proč jsem se měla schovat. Timor se totiž tak trochu prohlásil za vládce Zakázaného ostrova a tak trochu tu nastolil krutovládu. Jen díky němu na kdysi pokojném sídle elfů stojí vesnice plná hladovějících obyvatel. To je ale syčák…

Z proudu mých úvah mě však náhle vyrušil Timor: „Není to vaše dcera a vy to dobře víte. A nesnažte se to zatajovat Jakube. Je to až nad slunce jasné. Vaše dcera – budeme ji tak prozatím říkat – je elfka!“

Elfka!? Pomyslela jsem si a celá vyvedená z míry poslouchala dál.

„Elfka?“ zeptal se otec nechápavě. „Jak jste na to člověče přišel?“

„Jednoduše,“ ušklíbnul se Timor. „Tak jasně azurové oči jsem v životě neviděl. K tomu ty uši do špičky a láska k přírodě. Navíc, takhle si ochočit ptáče z Rokliny zatmění žádný člověk nedokáže.“

„A proč jste sem tedy přijel?“ zeptala se matka.

„Nedělejte přede mnou hlupáky!“ zaječel Timor. „Uráží mě to. Ale chcete-li to opravdu slyšet - budiž. Chci ji jako každého elfa zabít.“

„Proč? zeptala se matka chvějícím se hlasem.

„To je moje věc!“ zařval Timor. „Tak kde teda je? Jako její pěstouni budete krutě pykat za každou vteřinu, kterou jste ji skrývali pod svou střechou. Musím ale uznat, že čtrnáct let je obdivuhodně dlouhá doba. Jak se vám to povedlo? Nebo víte co – neříkejte mi to. Stejně byste lhali. Počkám si, až mi to povíte v mučírně…“ ušklíbl se Timor a hlasitě si přitom zamnul ruce.

„Naši dceru jsme našli v lese a od té doby jste tu nebyl. Nevím jak je možné, že jste ji dosud neviděl, opravdu nevím!“ ohradil se otec. V tu chvíli se ozvala dutá rána, jak Timor otce praštil a výkřik, že jsou to jen samé lži.

Elfka! Nevlastní rodiče! Timor mě přišel zabít.!...To už na mě bylo trochu moc a tak jsem se potichu zvedla a odplížila se ke dvířkům půdy. Opatrně jsem je otevřela a vyskočila ven. Dopadla jsem zlehka na nohy. To bych asi jako normální člověk nedokázala, prolétlo mi hlavou, zatím co jsem přeběhla naši zahradu a přeskočila zídku, která dělí naši vesnici od zbytku ostrova. Dál jsem utíkala lesem a…no a ten zbytek už znáte.



Přemýšlela jsem nad tím, že bych měla nějak poděkovat svým rodičům a pomoci jim od Timora. Ale jak?



Tady je má slibovaná povídka:D

Dity

pozn:místa, které jsem použila do své povídky jsou všechny ze stolní hry Zakázaný ostrov.