3.díl

3. díl

Opatrně jsme se proplétali ztemnělými ulicemi. Šla jsem, mě tak známou cestou, skoro automaticky:kolem krejčího, za hospůdkou zahnout doleva, minout malý krámek „babky kořenářky“ a pak už jen…

Strnula jsem téměř uprostřed kroku. Přede mnou se totiž otevřel hrůzostrašný obraz – dům, ve kterého jsem prožila drtivou většinu svého dětství, byl v troskách. Ohořelé trámy trčely ze zbořeniště, po celém dvoře byly rozmetány zbytky zdi.  Ohořelý byl dokonce i trávník před domem…Otočila jsem hlavu ke stáji. Nebyla poničená tak moc, jak jsem očekávala. Jen propadlý strop a dvířka visela na jediném pantu. Zvířata se buď rozutekla do blízkého okolí, a nebo si je odvedl…

„Timor“ procedila jsem skrze zuby – můj hlas byl v té chvíli sám hněv osobně…Ano, Timor, kdo jiný by to přece mohl udělat?!

Bratr se v chabém světle podíval nejdříve na ruiny domu, a pak mi tázavě pohleděl do očí. Tiše jsem přikývla a sevřela rty.

„Je mi to líto“ začal tiše Iuvamen, jenže ho přerušilo zavrzání dvířek. Oba jsme se okamžitě otočili za zvukem a přikrčili se v očekávání útoku. Někdo se k nám blížil pomalým šouravým krokem. Zřejmě Ludvík, starý dědek, bydlící téměř před námi. Říká se o něm. Že to nemá v hlavě úplně v pořádku – nevím, co je na tom pravdy, ale raději  jsem zůstala pořád připravená k boji. Jeden nikdy neví.

„Nic neříkej“ špitla jsem k bratrovi. Nebyla jsem si totiž jistá, co můžu od Ludvíka čekat. Bratr přikývl a sledoval staříka ostrým pohledem.  Ještě chvíli jsme všichni tři setrvali v naprostém tichu, až byl stařík skoro těsně vedle mě, a pak promluvil.

„Dity?“ ujišťoval se hlasem, který  zřejmě považoval za neslyšný.

Na malý moment jsem zaváhala, ale pak jsem přikývla a tiše zašeptala“Co se tady dělo?“

„Odvedli si Helenu s Jakubem“ odpovídal stařík nakřáplým hlasem „jenže oni se jen tak nedali, no a tak se ti chlapi naštvali a takhle to tu zřídili.“

„A kam je odvedli?“ zeptala jsem se, a protože mi bylo jasné, že jde o Timora, okamžitě jsem si na svou otázku odpověděla:“do Hlídkové věže“

Stařík tiše přikývl, a asi chtěl ještě něco říct, jenže o uličku dál někdo vykřikl moje jméno a ještě k tomu něco jako „chci ji živou“ a tak jsme se s bratrem okamžitě sebrali a dali se na útěk. Jen co jsme prokličkovali mezi temnými domy, bylo nám jasné, že jsme pronásledovatele setřásli, a tak jsme v nejbližším místě přeskočili zídku a vnořili se mezi stromy. Neběželi jsme dlouho, když Iuvamen uznal, že už bychom si mohli odpočinout, a zastavil se na jedné malé mýtince. Rozdělali jsme si oheň – i když to bylo nebezpečné – abychom se alespoň trošku zahřáli.

Neseděli jsme u ohně ani hodinu, když tu se kousek za námi ozval hlas polnice. Oba jsme vyskočili a bratr jediným pohybem ruky uhasil oheň a jediným plynulým pohybem rozmetal spálené dřevo do okruhu asi pěti metrů.

Jak to udělal? Prolétlo mi hlavou – jen namířil rukou na oheň a ten zhasl a zasyčel, jako by na něj někdo vychrstnul kýbl vody.

Běželi jsme Roklinou zatmění  jako šílení, když tu mě napadla spásná myšlenka.

„Vlevo!“ křikla jsem na Iuvymena. „K Útesům zapomnění!“

Bratr přikývl, a tak jsme se oba vydali určeným směrem a zanedlouho stromy kolem nás plynule přešli z temně modré barvy do jasně karmínové – octly jsem se v proslulém Karmínovém lese. Z pochodní, které byly rozestavěné po celém lese, šlehal jasně oranžový plamen a plynule přecházel v šedorudý kouř – snad proto mají zdejší břízy karmínové listy i kůru a snad proto získal zdejší les své podivné jméno. Jenže jsem si tu krásu nemohla pořádně užít – zanedlouho jsme totiž z tohoto překrásného lesa vyběhli a skrz měděnou bránu jsme se dostali až k Útesům zapomnění.

Miluju ten vítr, vanoucí od moře, pomyslela jsem si a pár okamžiků hledala to správné místo. Vítr se mi opřel do tváře, a já konečně našla to, co jsem hledala. Ukázala jsem na to místo, aby Iuvamen věděl, kam má jít, a pak jsem se rozběhla a po hlavě skočila dolů z útesu.  Hned pod převisem  čněl z hlíny starý kořen nějakého stromu, který tu snad kdysi stál. Toho jsem se v letu zachytila rukama, prohnula se v zádech a odmrštila se tak do neveliké jeskyně přímo pod útesem. O pár okamžiků později vedle mě přistál  i Iuvamen a rozhlédl se po jeskyni.

„Dobrý úkryt“ prohodil kriticky, ale jako by v žertu. „Jak si to tu prosimtě našla?“

Nadechla jsem se, abych odpověděl, když v tom se něco stalo – Těžko se to popisuje – stalo se to totiž všechno naráz: zamotala se mi hlava, zajiskřilo pře očima, zvedl se mi žaludek, zrychlil se mi tep i dech, rozklepalo se mi celé tělo a podlomila se mi kolena. Pak celým mým tělem projela křeč a najednou tma.

Spánek?

Bezvědomí?

Smrt?...

Tma.     

Dity...