V PEKLE JDI TAK ZA TŘI RÁJE

Vám, co jste nečetli knihy Kronika rodu Spiderwicků (přesněji Strom ze železa), doporučuji tuhle povídku nečíst, protože nemáte šanci jakkoliv se v tom zorientovat. Vám zasvědceným přeji krásné počtení :D

Tak tohle je fakt nechutný. Měnit se v holku. To je hnus. Ale nic jiného se dělat nedá. Krásná blondýnka – při pohledu do zrcadla se vždycky zděsím, o kolik se můžu změnit během jednoho okamžiku. Nepřestane mě to udivovat. I když jsem Podvrženec.

Už jsem si zvyknul, že mě lidé přehlížejí, proto byl trošku nezvyk vědět, že už mě zase může vidět kdokoliv. I tak si mě ale nikdo nevšímal. Nemají totiž Zrak. Nikdo tady ho nemá, až na ty zatrolené sourozence Graceovi.

Fajn. Už jsem u její tašky. Mallory zrovna šermuje a tak mám několik minut na to, abych se jí tam mohl pořádně prohrabat. Stejně si myslím ona u sebe Klíč mít nebude. Ale jiná možnost není, jestli chci, aby Jiskra zůstala na živu…

Do háje! To dvojče si mě všimlo a jde sem. Rychle do své původní podoby. A teď mě trenér neuvidí. Skvěle. Zastavuje ho. Jared je teď dost zaměstnaný na to, abych i ho stihl nerušeně prohlédnout a proměnit se v něj. Mallory stejně v tašce klíč nemá, takže tady už jsem skončil.

Už vyběhl na chodbu. Trenér už mě vidí, teď vypadám jako on. Poslal mě za ním na chodbu a ani se nad tím nepozastavil. Vběhl jsem do chodby za Jaredem a zastoupil mu cestu. Klíč má beztak on. Má na sobě vepsané jeho znamení. Otáčí se – už o mě ví. Ještě že mé oči vypadají jinak, podle toho, odkud na ně dopadá světlo. Takhle stačí jen  trošku naklonit hlavu – přesně tak! Teď jsou mé oči chladné jako oči zabijáka. Jdu k němu. Pomalu. A samolibě se u toho šklebím od ucha k uchu. Jared už je vyvedený z míry. Chce vědět, co jsem zač. Pořád se šklebím a vyprávím mu ty bláboly o tom, že jsem jeho duše.

Nemá to v hlavě vůbec pomotaný – nevěří mi. Přistupuji ještě blíž k němu a znovu opakuji ty keci. Odsekl, že já nejsem on a… Do háje! Vytáh kudlu. Kovovou kudlu. Eh, soustřeď se, nebo… Blednou mi vlasy, už nedokážu udržet jeho podobu. Po chodbě se někdo blíží. Nějaká ženská. A už je tu. No fajn – pravý čas se zdejchnout. Alespoň teď Jared bude muset hódně dlouho vysvětlovat, co s tím nožem vyváděl…

Jdu chodbou ve své původní podobě, pro všechny beze Zraku  opět neviditelný. Jared si vzpomněl, že nesnáším železo, to znamená, že Klíč musí mít on. Ale znovu si mě k sobě tak blízko nepustí. A Simon, jeho dvojče, taky ne. On Jaredovi věří, takže si na mě dá pozor. A co Mallory? Ta se ještě loučí se svou šermířskou skupinou, takže neví o tom, co se stalo Jaredovi.

Zahýbám za roh s přesným cílem. No dobře, mám plán. Jen najít Mallory. Zase se budu muset proměňovat v holku… A nebo taky ne! No páni, ještě že nejsem vidět. A Mallory je ke mně otočená zády, takže mě taky nevidí, i když má Zrak. Ty jo – pěkně jsi mu to nandala. Nemůžeš za to, že po tobě tak řve. No jasně, Chrisi, jen si jdi. Mallory teď kvůli tobě bude bulet na záchodě. Taková pěkná holka, dokonce i na naše měřítka, a on se k ní chová tak hnusně.

Takhle o ní nesmíš přemýšlet! Je to tvá oběť! Za ni Jared určitě Klíč vydá. Přistupuji k dívčím záchodkům, už nerozeznatelný od pravého Chrise, a nejistě klepu na dveře. Mallory přestala brečet, ale neodpovídá. I přes to, že jsem v podobě kluka, vstupuji do dveří. Je mi ze sebe zle. Takhle ji obelhávat. Pro Jiskru cokoliv. Objímám ji kolem ramen a omlouvám se za tu hádku. Oči teď nemám chladné, ale přívětivé s lehkým omluvným nádechem. To by ji mělo přesvědčit. Je celá rozpačitá a neví, co má dělat. Přemlouvám ji, aby se mnou šla ven. Vždyť na sourozence a mamku může počkat u auta.

Oba nasáváme chladný noční vzduch. To, co mi teď říká, by měl Chris slyšet, to by po ní tak neřval. Musím se soustředit, abych si zachoval jeho podobu. Už jsme skoro u dodávky. Konečně odkládá ty svoje kovové kordy. Teď ji jen obejmout, sundat z krku medaili… Skvěle. Nejlepší by bylo, kdybych zůstal v Chrisově podobě, ale to jí nemůžu udělat. Měním se do své pravé podoby, slámové vlasy, pomněnkové oči a špičaté uši. Nakloním hlavu, jen nepatrně, a oči se mi zlomyslně zablýsknou. Mallory pochopila, že něco není v pořádku. Vytřeštila oči, udělala krok dozadu a pokusila se hmátnout dozadu pro kord. Jenže to už nestihne. Přiskakuji k ní, podržím si její hlavu a dýchnu jí přímo do obličeje. Má to okamžitý účinek. Omámeně přede mnou stojí, poslušná jako ovce. Teď za mnou půjde kamkoliv a udělá téměř cokoliv, co jí přikážu. Pokládám na zem její medaili, tak, abych se dotýkal jen stuhy. Vytahuji z kapsy kameny z lomu, rozestavuji je do kruhu kolem medaile a na ten největší vyrývám slovo VÝMĚNA. Jared to pochopí. Zvedám se a odvádím Mallory. Samozřejmě jde za mnou, protože na svou obranu nemá nic. Ani oblečení naruby.

Vcházím do lomu a s mallory se zastavuji před světélkujícím nápisem V PEKLE JDI TAK ZA TŘI RÁJE. Je to přesmyčka. Ale ani tak se nemůžu ubránit myšlence, že by tam mělo být napsané spíš K RÁJI JDI TAK TŘŘEMI PEKLY… Klepu jen dvakrát, ne třikrát, jak přikazuje přesmyčka. Otevírá se menší otvor ve zdi a z ní vychází trpaslík. Svým ušišlaným způsobem se mě ptá, jestli jsem přinesl Klíč. Vysvětluji jim, že ho dostanou výměnou za Mallory, a že chci zpět svou sestru, jak slíbili. On mi na to odpovídá, že dohoda zněla tak, že Jiskru vymění jen za Klíč. Mé oči zaplály hněvem a tentokrát to nebylo jen úhlem dopadu světa. Trpaslík jako by si toho nevšiml chytá Mallory za ruku a chce ji odvést pryč. Ona ale poslouchá jen MÉ rozkaz. Přikazuji jí, aby utekla a aby se trpaslíky nenechala odvést. Když já nedostanu Jiskru, oni nedostanou Mallory! Jenže ještě než se stihla dát do mátožného běhu, shodí ji trpaslík na zem a strhne jí bundu, obrátí ji naruby a navleče ji zpět Mallory. Jak to ví? Jak můžou vědět, že jí to zbaví mé moci nad ní? Jenže není hloupá. Už přišla k sobě a snaží se utéct, tentokrát však ze své vlastní vůle. Trpaslíci se kolem ní vyrojili jako včely a zatáhli ji do hlubin lomu. To už ale sleduji jen z povzdálí. Nevím, co s ní provedou, ale doufám, že ji její bratři najdou.

Asi za hodinu začne svítat. Ty Graceovic dvojčata už dávno vlezli dovnitř, ale pořád ještě nikdo nevylezl ven. Ach, Jiskro, sestřičko, doufám, že jsi v pořádku. Dávno bych tam pro tebe vlezl, kdyby tam nebylo tolik trpaslíků a hlavně kovu. Zatrolení trpaslíci! To oni mě vlastně dostali do téhle bryndy. Sami se neuměli dostat ke Klíči, tak zbaběle unesli mou sestru a poslali pro něj mě. A proč? Protože jsem Podvrženec!

Co tady dělá Mulgarath tak brzy? Vždyť pro klíč si měl přijít až za pár hodin. A proč má s sebou tolik skřetů a dokonce i zajatce…? Myslím, že jsem nalevo zahlédl nějaký pohyb.Snad mě žádný z těch trpaslíků… Uf§ Jsou to jen ti tři, Jared, Simon a Mallory navlečená do nějakých šatů. Nějak se jim podařilo uniknout. Hm, Kortig se svými trpaslíky vychází ven. Baví se s Mulgarathem. Teď trochu zbledl  (jestli je to vůbec možné) a vypadá dost vyděšeně. Proč se kolem nich stahují ti… Skřeti. Aha. Teď mám šanci. Rozbíhám se k tunelu vedoucímu do podzemí. Ten masakr jim jen patřil! Akorát doufám, že trpaslíci zabaví skřety dostatečně dlouho, abych stihl najít Jiskru. Skláním hlavu a nořím se do podzemí. Do nosu mě praštil odporný pach kovu, hlavně železa. Ale zatím mě nic nebolí, a tak se rozbíhám a běžím chodbou. Jau! Na zemi se povaluje jakási kovová krysa. To ti zavšivenci musí opracovávat zrovna kov? Proč ne třeba dřevo? To mě alespoň nebolí. Jak je… Co? Strom ze železa? Proč?!

Volám sestřino jméno. Nic. Už už se rozbíhám k nejbližší chodbě, když z vrcholku stromu knikne slabý hlásek. Vracím se zpátky ke stromu a zhluboka se nadechuji. Tohle bude bolet.

Skřeti už se dostali do chodeb. Slyším je. Musím si pohnout. Tahle kůra je snad milionkrát drsnější, než ta skutečná. Na rukou mi naskakují puchýře, kůže mi začíná rudnout na místech, kdy jsem se otřel o strom. Už jsem za půlkou. A konečně mám na dohled Jiskřiny rezavé vlasy. Leží schoulená v železné kleci, která visí ve stínu až skoro u stropu jeskyně, ani nedutá. Je tu už spoustu hodin, ze všeho toho železa jí musí být strašně zle!

Skřeti už jsou tu! Hrůzou se nedokážu skoro ani nadechnout. V duchu už vidím sestru, jak ji skřeti trhají na kousky stejně jako před chvílí trpaslíky…

Oni odcházejí? Neví o nás! Alespoň jednou se na nás usmálo štěstí. Jen klid, Jiskřičko moje, jen klid. Už jsem u tebe. Místo zámku je tu jen zástrčka – žádné větší zabezpečení nebylo třeba. Nemá kam utéct, když jetu všechno ze železa. A povolit zástrčku je stejně těžké jako vylomit mříže. Příšerně to bolí! Klid, Jiskro, ta krev je moje. Ještě kousek… Pozor, nebo mě převalíš. Teď rychle dolů. Nechci, aby si zničila ruce. Snesu ji dolů na zádech.

Ještě pár metrů a… Nestalo se ti nic? Už jsem se neudržel. Ne, na ruce se mi podíváš potom. Teď se co nejrychleji musíme dostat pryč. Pryč od všeho toho kovu. Neboj, Jiskřičko, vím kudy. Já se vždy ze všeho nakonec dostanu. Proto mi přece říkají Fretka!

Dity ...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.