Sharlotte - dárek pro Máju

Tato funfikce je věnována Máji, kteréžto byla napsána jakožto dárek Vánoční :)

Londýn, Baker street 221 B, pracovna. Pravděpodobně ta nejpodivnější, nejchaotičtější a nejpsychopatičtější pracovna, jakou jste kdy viděli. Vlastně něco mezi pracovnou a přijímacím pokojem.  A už je tady! Nenechala jsem venku žádné stopy (hlavně klepátko nakřivo, jak to nemá rád Microft), takže o mé přítomnosti zatím nic netuší. Přeci jen ho však nemůžu tak překvapit, proto jsem se nesnažila zahladit vůni svého parfému a dveře do pracovny jsem schválně nechala pootevřené. A už vyšel schody. Takže nádech – výdech. Potřebuji, aby pochopil naléhavost situace, takže dneska žádné strýčku.

„Sherlocku,“ oslovuji ho, jakmile vchází do dveří.

„Sharlotte, kde jsi pro pána…“

Naléhavě zvedám ruku a nenechávám ho domluvit. „Jsem mrtvá.“

„Jak dlouho?“ Žádné zaskočení, překvapení, nechápání, jen chladná logika. Dost možná to už celé předpokládal.

„Prakticky celou dobu co jsem pryč,“ odpovídám.

„Takže asi dva týdny. Nic v novinách, žádné zprávy na netu, videa, ani záznam nějaké tragické nehody s neidentifikovatelnou objetí?“

„Nic. Naprosto tajné.“

„A oni jsou si stoprocentně jistí, že už nežiješ?“

„Nedalo se to přežít.“

Žádné uznání nebo nedůvěryhodné pozvednutí obočí, jen si pro sebe zamumlal: „Takže v tom má prsty Molly,“ a hlasitěji dodal: „Kdyby to věděl John…“

„Nebyla bych naživu o nic déle,“ dopovím za něj věcně. Táta by mě asi zaživa uvařil a pak rozkrájel na nudličky, a pak ještě jednou na nudličky, takže by ze mě byly kostičky do polívky.

„A ode mě chceš co?“

Musí mu to být jasné. Ale jestli vážně tak touží po tom, abych to řekla nahlas, budiž: „Potřebuju zmizet.“

„Tak před kým to utíkáš?“

Chvilka ticha. Z mojí strany. „Stejně jako máma.“

„Odkud to víš?“ Žádné překvapení, zájem, jen chladná kalkulace přímých i nepřímých důkazů.

„Řekli mi to oni.“

„Jak víš, že nelžou?“

„Fotky nelžou. Stejně to víš. Víme to oba, stejně jako víme, že jsi skvělý a úžasný detektiv, tak toho předvádění prosím tě nech.“

„Úplně jako John,“ zamumlá si pro sebe, zatímco něco píše do mobilu. „Kdo tě zabil?“

„Přece jsem ti říkala…“

„S těmi, co šli po Marry, a teď jdou po tobě, s těmi se dá domluvit. Ale pro koho jsi pracovala, že jsi styky s ním musela přerušit jedině vlastní smrtí?“

Opět chvilka ticha. On vážně neví, nebo si se mnou jen hraje?

Neví, pochopím po chvíli a udiveně nadzvednu obočí. „Četls někdy v novinách o Malé vlčici?“

Nepatrně se napřímí, téměř neznatelně nakloní hlavu a u toho zamyšleně přivře oči. Špatný pozorovatel by si toho nejspíš vůbec nevšiml, ale já nejsem špatný pozorovatel. A navíc ho znám celý svůj život. „Takže jsi čenichala po zmizelých lidech,“ teď už se zase tvářil zcela věcně a normálně.

Přikyvuji.

„Ale to stále nevysvětluje, pro koho jsi ty informace sbírala.“

Omluvně se usměju.

Teď se poprvé od chvíle kdy vešel, zachová jako můj příbuzný, vyskočí a sykne: „Na volně noze. To nemyslíš vážně!“ Pak si sedl zpátky do křesla, spojil svoje dlouhé prsty v jednu děravou stříšku a až přehnaně klidně opakuje svou otázku: „Kdo tě zabil?“

„Netuším.“

„Nějaká důležitá zakázka?“

„Jen ztracený syn nějakého pracháče, podezřelý z okradení svého otce,“ krčím rameny.

„A předtím?“

„Někdo mě sledoval. Od případu premiéra, který i s úplatky práskl do bot.“

„A stále sleduje?“

„Nevím,“ odpovídám popravdě.

„Takže nemůžeš odejít dveřmi.“

Přikyvuji.

„Myslel jsem si to. Bylo to poznat z…“

Zaráží ho můj znuděný pohled.

„Takže nevíš, kdo stojí za tvou vraždou.“

„Copak ty to nechápeš?“ To snad nemyslí vážně. „Já jenom potřebovala zničit Malou vlčici. Tu nehodu jsem nahrála, aby se mě už nikdo nesnažil najmout.“

„Hloupost,“ úsečná odpověď.

„Sherlocku,“ trošku se mi to začíná sypat a tak bezděčně zvedám hlas. „Nikdo, kdo si objednával u Malé vlčice, u mě, moje služby, nevěděl, jak doopravdy vypadám. Paruka, malování na obličeji a schůzky v pološeru nebo za ostrým světlem lampy. Jediný člověk, který možná ví, kdo Malá vlčice doopravdy je, a jediný, kdo tím pádem ví, že jsem ještě naživu, je ten, kdo mě sleduje.“

„A tím bezpochyby velmi čestným gentlemanem je?“ Ironický tón hlasu, už zas.

Pozvednu obočí stylem ty-to-vážně-nevíš-? a pár okamžiků čelím jeho pohledu.

„Takže tě kontaktovali. Uvědomuješ si vůbec, do jakého průšvihu si sebe, a hlavně Marry, zatáhla?“ Páni, teď už nemá moc daleko k zuřivosti, to jsem u něj snad nikdy neviděla. Ale to je dobře. Tímhle bodem svého pronásledovatele jsem si nebyla jistá. Ale Sherlock mi to bezděčně potvrdil.

„Je to jediný člověk, který zná moji a máminu skutečnou identitu…“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ skáče okamžitě do řeči.

„Obchoduje s informacemi! Tuhle si od něj zatím nikdo nekoupil, ale kdyby ji jen tak někde vypustil, připravil by se tím o možnost dobrého obchodu, až někdo bude ochotný za tuhle informaci zaplatit. Není tedy jediný důvod, vlastně jediná možnost, jak by o tom mohl vědět kdokoliv jiný.“

Zpražil mě dlouhatánským pohledem. A během toho dlouhého pohledu mi došlo, že to ví. Ví, že jsem s Malou vlčicí začala jenom proto, abych se dostala k tomuhle člověku. K jedinému, co ještě zná máminu pravou identitu, abych ho mohla zabít a mámu tak jednou pro vždy dostat do definitivního bezpečí. Došlo mu to, a to znamená, že se mi v tom pokusí zabránit. Jeho další slova mi to jen potvrdila.

„Na vraždu ani nemysli. I když kryju Johna s tím praštěným taxikářem, a o Marryinem pokusu o mou vraždu taky nikdo neví, další už krýt nehodlám. A teď už zmiz. U zadního schodiště vedlejšího domu čeká Viggins. Odvede tě k Molly a ty u ní zůstaneš, dokud si pro tebe nepřijdu.“ Řekl to tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Musela jsem si proto dodávat odvahy, abych se při odchodu ještě otočila a poprosila: „Strýčku, řekneš to prosím našim?“

„Kruci,“ ulevil si. „Šílíš? Zabijou mě i tebe.“

„Museli vědět, že jednou s něčím takovým přijdu. Mamka je přece bývalá agentka na CIA,  taťka válečný veterán a parťák vysoce funkčního sociopata, který si říká detektivní poradce a shodou okolností je to i můj kmotr. Jak mám potom já, Sharlotte Watsonová, být alespoň trochu normální? A navíc si myslím, že už to stejně oba ví.“

„Divila by ses, co všechno John přehlédne.“

„Ale mamka ne,“ usmívám se.

„Možná se snaží přesvědčit sama sebe, že její dcera je alespoň přibližně jako normální šestnáctileté holky,“ usmál se svým osobitým úsměvem.“

„Možná. Jen potřebuju, aby věděli, že jsem naživu.“

„To jim klidně vyřídím. Ani sociopat by tohle Johnovi neudělal dvakrát. Ještě si pamatuju, jak reagoval, když jsem to udělal já.“ Zase ten jeho osobitý náznak úsměvu. Vysoce funkční sociopat. Ten nejlepší kmotr.

„Vážně si chtěl nechat narůst knírek?“ Tuhle historku už jsem slyšela několikrát, ale vážně si tak tátu nedokážu představit.

„Viggins čeká,“ ukončil náš rozhovor.

Jedno kmotřenkovské objetí si snad dovolit můžu. S ním to samozřejmě ani nehne, jen mě prkenně poplácá po zádech a nesmlouvavě mě pak vykáže ven ze svého bytu.

„Zdravím, Vigginsi,“ zdravím se s bezdomovcem neobyčejného pozorovacího nadání.

„Jestli já to s těma drogama tenkrát o Vánocích, co byla tvoje mamka ještě těhule a ten všivák Magnusem si ještě v klidu chodil po světě, jestli já to s těma drogama krapet nepřehnal,“ usmál se od ucha k uchu.

Úsměv mu oplácím, ale myslím si svoje. Tohle není uspávací drogou. Takhle dopadne ten, kdo se narodí manželům Marry a Johnu Watsonovým. Tedy já, Sharlotte Watsonová.

Londýnské Timsy:

Záhadná vražda v Podsvětí Londýna. „Pachatelů je víc,“ tvrdí Lestrade, šéf Scotland Yardu. „Jen zahlazovací manévr,“ tvrdí Holmes. „Snaha vzbudit pozornost tisku,“ říkají odborníci. Identitu muže ve středních letech však nikdo nezná. Jsou zde dohady o jeho utajeném povolání, jež se mu patrně stalo osudným. Je ale možné, že by tajná policie byla tak neohrabaná, aby dopustila nález těla? Rozhodně…

Pokračování na str. 14.

Chtěla jsem ho zabít. Máma musí zůstat v bezpečí. Ať si Shrelock říká co chce. Ale nebylo to jednoduché. On o tom totiž řekl našim. Ale možná je to nakonec dobře. Ten chlap by se totiž asi nechytil, kdyby se ho najednou nesnažili dopadnout čtyři lidi. Nakonec udělal chybu a my se tam sešli všichni. Sherlock s tátou, máma na vlastní pěst a já. Mnoho stop a mnoho zmatku. Čtyři výstřely, tři mimo a jeden smrtelný. Nikdo neví čí. Až na Molly. Ta sice tvrdí, že se ten náboj dá už těžko rozeznat, ale podle toho, jak ji nepatrně uhnuly oči, je mi jasné, že to byla moje kulka. A Sherlockovi a mámě taky, i když dělají, že ne. Takže, není to žádná sranda. Od té doby špatně spím a pořád čekám, kdy na to přijde Lestrade. Ale mamka je konečně v bezpečí. A dokud budeme my čtyři a Molly mlčet, tak to tak i zůstane. Jen já asi skončím na psychyně.

Sharlotte Watsonová

POZN: Shrelock sice není holčičí jméno,

ale Sharlotte se tomu nápadně podobá :)

Dity :)

PS: Kdo to nepoznal, tato funfikce navazuje na seriál Sherlock, inspirována posledním dílem třetí série. S dotazy se prosím obracejte na otázky a odpovědi (nejsem si totiž jistá, že je to psáno dost srozumitelně) sekci komentáře totiž neprohlížím tak často. Děkuji :)