Dračí doupě - Hunger Games

Pár slov úvodem: Tato povídka byla napsána na základě odehraného Dračího doupěte s tématikou Hunger Games. Jelikož bylo méně hráčů, některé reálie byly pozměněny. Hráčů v aréně Her je zde dvanáct, nikoliv dvacet čtyři jako v knihách. Profíci jsou čtyři, i když to nesedí :) Některé věci mohou být dost nepřesné, jelikož jsem knihy četla naposled asi před pěti lety, a tak jsem mohla nechtě opomenout nebo vynechat některé detaily. Přesto doufám, že pro vás bude čtení příjemným zážitkem. Dodávám také odkaz na písničku, kterou jsem při psaní poslouchala, a která možná pomůže navodit příslušnou atmosféru: 

www.youtube.com/watch?v=lmc21V-zBq0

„Tak mi o sobě něco pověz, Annie,“ vlídně se na mě usmál Brien, trenér splátců našeho kraje.

Ještě jsem se nevzpamatovala: Já a splátce! No tak, vzchop se, okřikla jsem se.  „Ahoj. Jsem Annie, je mi třináct a pocházím ze čtvrtého kraje, z rybářského kraje. Takže umím plavat. A jsem po své mamince appa, lovkyně perel. Už jí pomáhám, takže mám docela ostrý zrak a musím se umět ukáznit a pracovat s dechem, protože appy se potápějí bez přístrojů. Jsem docela introvert, takže se asi můžu rozloučit s přízní nějakého sponzora,“ ušklíbla jsem se. „A nesnáším násilí. Pane Briene,“ řekla jsem vážně, „já v aréně nikoho nezabiju.“ Tím jsem si byla naprosto jistá. „A ještě jedna věc. Nemám moc dobrý sluch. Důsledek potápění,“ pokrčila jsem rameny.

Brien si mě trpělivě vyslechl a pak se zhluboka nadechl a vážně řekl: „Když nechceš nikoho zabít, Annie, zbývají ti už jen dvě možnosti: Umřít, anebo se moc dobře schovat a počkat, až se mezi sebou pozabíjejí ti ostatní.“

Hluboce jsem svému trenérovi pohlédla do tváře. Nechci umřít, to je jisté, ale oni nás budou lovit!

„Najdi vodu, a jsi v bezpečí,“ povzbudivě se usmál.

<>

Nepřítomně jsem zírala na svůj vlastní odraz ve skle před sebou. Blonďaté vlasy jsem měla stažené do pevného copu, zelené oči odrážely můj vlastní děs. Přes šedé termotriko s dlouhým rukávem jsem měla oblečenou pevnou maskáčovou blůzu. Šedozelené kalhoty a kožené pohorky dokreslovaly zdání vyděšeného vojáka, který čeká, až ho pošlou do přední linie.

Deset, devět, osm…

Za sklem mého válce klesala místnost, ve které jsem dosud čekala. Tep mi vyletěl tak vysoko, že by ani ten nejlepší kardiolog nedokázal od sebe rozeznat jednotlivé údery.

… sedm, šest, pět…

Prudce jsem oddychovala a obrátila veškeré své úsilí k tomu, abych se uklidnila. Moc to nešlo.

… čtyři, tři, dva, jedna…

Hlava se mi vynořila z travnaté louky a já se okamžitě začala rozhlížet kolem. Splátci se jako obvykle vynořovali všude kolem mě a byli všichni rozprostřeni v rovnoměrném kruhu kolem rohu hojnosti. Louka, na níž se roh hojnosti nacházel, byla rovnoměrně lemována stromovím. Les se od každého splátce nacházel přibližně stejně daleko, jako roh hojnosti. Kolem rohu hojnosti byly v různých vzdálenostech rozesety různé předměty, zbraně a potraviny se nacházely uvnitř rohu. Zkrátka, bylo to tak, jak už to každý mnohokrát viděl během předešlých ročníků Hladových her.

Batoh. Musím získat batoh. Nemůžu se po aréně pohybovat úplně bez ničeho, to by byla skoro sebevražda, a tak se musím pokusit získat aspoň nějaký zpropadený batoh, a pak utéct do lesa.

Jakmile zazněl signál, vystřelila jsem jako šipka k maskáčovému kletru, který se mi jevil jako nejbližší. Byla jsem napjatá jak struna a i když jsem se soustředila na batoh, periferní vidění bylo neustále na pozoru ve snaze odhalit toho, kdo by mě chtěl zabít. Noha mi vjela do malého důlku v zemi, trošku se mi podvrtnul kotník a já se rozplácla v trávě. Ucho od batohu se vyzývavě válelo asi metr od mé natažené ruky. Vztyčila jsem se na kolenou, chňapla po uchu batohu, vyskočila na nohy a utíkala k lesu. Kotník bolel jen trošičku, patrně mu nic není. Au! Něco mě škráblo přes nohu, ale já neměla čas zjišťovat, co to bylo. Místo toho jsem sprintovala do úkrytu, co nejdál od rohu hojnosti.

Les. Stromy. Splašený dech. Na okamžik jsem se zastavila. Nikde nikdo. Kolem mě byly samé vysoké duby, takže bylo vidět dost daleko. Sem tam byl ale les vyplněn nízkými stromky nasazenými blízko k sobě, takže tvořily jaksi houští. Zamířila jsem přímo tam a zalezla mezi kmínky do suchého listí. Chvíli jsem tiše naslouchala, ale podle všeho se nikdo v mé blízkosti nepohyboval. Prohlédla jsem si nohu. Šrám, táhnoucí se přes půlku mého lýtka, moc hluboký nebyl. Přesto by bylo vhodné jakkoli ho ošetřit. Pálilo to jako ďas. Přitáhla jsem k sobě svůj batoh a pořádně si ho prohlédla, abych zjistila, co jsem ukořistila. Uvnitř jsem objevila panthenol, fenistil, zavírací nůž, maskovací barvy, kus drátu, poskládanou alufolii, krabičku s nápisem KPZ a plechovku coly. U poslední položky jsem se na okamžik zastavila. Uvažovala jsem nad tím, zda je cola milodarem nebo spíš výsměchem tvůrců her. Má mi to dodat aspoň nějakou energii, nebo mi to má ukázat, že cola žízeň neuhasí a já jsem bez vody?

Celou arénou zaduněly dvě rány z děla. Škubla jsem sebou. Dva mrtví. Nejspíš přišli o život u rohu hojnosti. Dva zmařené životy. O dva lidi větší šance na přežití.

Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se dotěrných myšlenek a otevřela krabičku KPZ. Uvnitř se nacházela spousta užitečných drobností, včetně jehly a nitě, krabičky zápalek a hlavně náplastí. Ty jsem vytáhla, abych si ošetřila nohu. Vyplácala jsem aspoň polovinu materiálu, než to k něčemu bylo, ale po noze už mi nestékala krev.

Ještě chvíli jsem setrvala, kde jsem byla. Pak jsem se ale rozhodla, že se raději od rohu hojnosti ještě vzdálím. Nahodila jsem si tedy na záda svůj ukořistěný batoh a vydala se hloub do lesa.

Došla jsem až k malé chatě. Prosvítala mezi stromy a nebylo kolem ní žádné velké otevřené prostranství, a tak jsem se tiše přikradla až k ní. Nakoukla jsem dovnitř oknem a bedlivě naslouchala okolním zvukům. Zdálo se, že jsem zde prozatím sama. Vstoupila jsem tedy dovnitř. Chata byla zařízena velmi prostě. Drobnou místnost vyplňovala postel, prázdný krb a v rohu se válel rýč a motyka. Žádné jídlo. Odkudsi však zavanula vůně, při které se probudilo něco málo z mého trávicího ústrojí. Co to jen může být? Vyhlédla jsem z okna a spatřila jabloňový sad plný zralého ovoce. Vyšla jsem ven a poté, co jsem se pečlivě ujistila, že mě nikdo nepozoruje, natrhala jsem si jich několik do svého batohu. Cokoliv k jídlu je přeci lepší, než vůbec nic.

Vrátila jsem se do chatky a svedla tichý vnitřní souboj. Když tu zůstanu, budu mít suché místo na spaní, dokonce s postelí. Za domem je sad, takže budu mít co jíst. Jenže chatka, navzdory tomu jak je malá, přitahuje pozornost. Kdokoliv půjde kolem, jistě nakoukne dovnitř, to mi bylo jasné. A tomu jsem se chtěla vyhnout. Plán mého přežití stál celý na tom, že nikoho nepotkám. Rozhodla jsem se. Venku to bude jistější, tam aspoň nebudu v pasti. Na posteli byla jen slaměná matrace, žádná deka, kterou bych si mohla vzít s sebou, což mi před očima vykreslilo živou představu noci, probdělé v chladu a nepohodlí. Já už ale na svém rozhodnutí nemínila nic měnit. Vzala jsem si jen rýč. Napadlo mě, že bude užitečným nástrojem a v krizové situaci by mohl posloužit i jako zbraň. Doufala jsem však, že k takové situaci nedojde.

Chvíli jsem chodila po lese, než jsem nedaleko chatky našla úkryt na spaní v podobě několika spadaných stromů. Byly na sobě naskládány tak, že pod nimi vznikl nízký prostor, kam se dalo lehnout. Zároveň to nebylo nápadné. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Zalezla jsem tam a sotva jsem se uvelebila, začalo pršet. Vytáhla jsem z batohu alufolii a přetáhla ji přes sebe. Byl to jediný způsob, jak si uchovat tělesné teplo a ubránit se vodě. Dolehl na mě hlad a žízeň, tak jsem snědla dvě jablka a vypila plechovku coly.

Alufolie nepomáhala. Ležela jsem pod stromy kousek od chatky a cítila, jak postupně promokám a jak se mým tělem začíná šířit chlad. Představa suchého spaní mě doháněla k šílenství. Jsem tady venku, abych se nemusela potýkat s jiným případným návštěvníkem, který by tam v chatce také hledal suché přespání. Co když ale já strávím celou noc venku v dešti, zatímco chata zůstane neobjevena a já tak moknu zbytečně? Tahle myšlenka byla nesnesitelná. Zavřela jsem oči. Co má pro mě větší cenu? Jistota pohodlí nebo života? Života, to je jasné. Ale když se tu přes noc nachladím a umřu, tak mi ten život k ničemu nebude.

Ne! Zastavila jsem rázně své úvahy. Mou strategií je nikoho nepotkat. Ani tvůrci her se svým deštěm mě nepřimějí od mé strategie upustit. Trocha vody, to přece zvládnu! Krom toho ji můžu nachytat do plechovky a mít něco na pití, napadlo mě. Tak jsem to i uskutečnila.

Už byla dávno tma a déšť stále neustával. Vypitá cola mě pudila k činu. Nemohla jsem to dál vydržet. Zvedla jsem se a hodila přes sebe a batoh alufolii jako pláštěnku. Třeba se mi podaří najít jiné suché místo na spaní, které nebude tak nápadné jako chatka, napadlo mě. Vydala jsem se tedy opět na pochod lesem. Tentokrát to však byl noční pochod.

Nic jsem nenašla. Bloudila jsem lesem, dokud déšť neustal. Došla jsem k názoru, že to takhle nemá cenu, a plácla sebou mezi nízké duby. Zabalila jsem se do folie a naházela přes sebe suché listí jako kamufláž lesklého aluminiového materiálu. Bylo to spíš nic než moc. Nakonec se mi však vyčerpáním podařilo usnout.

<>

Ráno jsem se probudila vedrem. Celý les byl plný slunce a mezi listy prosvítala modrá obloha. Kolem mě bzučel hmyz, ale ptáci nezpívali. Nejspíš bylo příliš velké horko i na ně. Nebo se snad schylovalo k něčemu zlému? Celá zpocená jsem ze sebe stáhla folii, otřepala jsem z ní listy a poskládala ji do batohu. Přidala jsem tam i maskáčovou blůzu. Povzdychla jsem si, protože jsem byla z předešlé noci nevyspaná, a protože jsem na snídani neměla nic lepšího než jablka, která mi brzy začnou lézt krkem. Ale co, najedla jsem se, usrkla trošku dešťovky z plechovky (teda nic moc) a přemýšlela, co dál. Kolik je nás vůbec naživu? Kolik jich ještě zbývá? Včera jsem myslím zaslechla dvě rány z děla. Nebo tři? Ne, nejspíš to byly dvě. Asi by bylo vhodné, udržet si o tom počtu přehled. Popuzena touto myšlenkou jsem vzala ze země klacek o tloušťce zhruba mého palce, a vyřízla do něj nožem dva zářezy. Zbývá devět lidí a já. Takhle se v tom aspoň neztratím, prohlédla jsem si své jednoduché počítadlo. Když jsem jej ukládala do batohu, vzpomněla jsem si, že tam vlastně ještě mám maskovací barvy. Vytáhla jsem je a s nadšením použila. Natřela jsem si jimi obličej, ruce až po lokty, abych mohla mít přes den vyhrnuté rukávy, a zbytek barvy jsem naplácala na své šedé termotriko v naději, že když bude strakaté, lépe splyne s okolím. Spokojeně jsem si prohlédla svou práci a s přáním, ať ty barvy vydrží co nejdéle, jsem vylezla z úkrytu nízkých stromků a vydala se na cestu.

Téměř vzápětí jsem uslyšela něčí kroky. Srdce se mi divoce rozbušilo. Rozhlédla jsem se kolem v zoufalé snaze najít úkryt. A on tu byl. Pár metrů ode mě se ve svahu černala díra pod zem. Vchod do jeskyně. Neztrácela jsem už ani vteřinu a skočila tam. Zalezla jsem dovnitř a vytáhla rýč. Bez hlesu jsem vyčkávala, co bude dál. Kroky se přiblížily a v ústí jeskyně se objevily kožené boty dalšího splátce. Zastavily se. Krve by se ve mně nedořezal. Co když…

„No tak, to zvládneš,“ ozval se venku hlas asi dvanáctiletého kluka. „Ne, já tam za nic na světě nevlezu,“ odpověděl si sám.

Třeštila jsem oči na jeho kožené pohory a fandila té ustrašenější stránce mladého splátce, které se do jeskyně nechtělo.

Chlapec venku ještě chvíli sváděl boj sám se sebou. Nakonec odešel. Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky a bylo mi ho líto. Nejspíš byl stejně vyděšený, jako já. Nejspíš zemře. Jako já.

Ani jsem nedutala, když jsem si uvědomila, že se kroky vrací. Stiskla jsem čelist a pevněji sevřela své prsty kolem násady rýče. Tentokrát sem určitě vleze a my se potkáme! Kroky minuly jeskyni a vydaly se opačným směrem. Zavřela jsem oči a vydechla. Nechtěla jsem s ním bojovat. Snad už se nevrátí.

Pro jistotu jsem ještě dlouhou chvíli setrvala bez hnutí, ale vypadalo to, že splátce opravdu odešel. Obrátila jsem se tedy za sebe a zjistila, že jeskyně pokračuje. Tedy přesněji chodba. Zašátrala jsem v batohu po své KPZ a vytáhla z ní svíčku. Zapálila jsem ji, uložila sirky zpět do KPZ a do batohu a vydala se do jeskyně.

Několik kroků vedla chodba rovně a mírně se svažovala dolů. Pak zahnula ostře doprava. Pokračovala jsem v chůzi, až jsem se octla v kruhové jeskyni o průměru asi dvou nebo tří metrů. Jeskyně se svažovala dolů, uprostřed bylo jezírko s vodou. Dřepla jsem si k němu a nabrala tekutinu do dlaně. Chutnala pitně, proto jsem zaklínila svíčku mezi dva kameny a pořádně se napila. Voda i chlad jeskyně byly v parném dni příjemně osvěžující.

Za jezírkem ústily do jeskyně další dvě chodby, jedna vpravo a druhá vlevo. Rozhodla jsem se prozkoumat tu vpravo. Chodba po několika krocích uhnula doleva, pak se zase vrátila do původního směru, až se přede mnou objevil východ ven. Tiše jsem se k němu přikradla a vykoukla z něj. Hleděla jsem opět do dubového lesa a nikoho neviděla. Zalezla jsem zpátky a vrátila se k jezírku. Teď jsem šla vyzkoušet chodu nalevo, tu, kde jsem ještě nebyla. Náhle kolem mě něco prolétlo, pak další a otřelo se mi o kůži na čele. Netopýři, napadlo mě a já se přikrčila. Další se mi málem zamotal do vlasů. Prudce jsem se po něm ohnala a sfoukla tak svou svíčku. Plácla jsem sebou na kamenitou zem a odolala nutkání zapištět. Počkala jsem, až netopýři přestanou létat, pak jsem se poslepu vracela zpět. Stálo mě to pár ran do hlavy, jednu do ramene a bolavé dlaně a kolena.

Když mi noha cákla do vody, věděla jsem, že jsem bezpečně u jezírka. S námahou a po jednom nepodařeném pokusu se mi povedlo opět rozžehnout svou svíci. Nakapala jsem z ní trochu vosku na skalní výčnělek a svíčku tam přilepila, abych měla volné ruce. Prohlédla jsem si rameno. Z mělkého šrámu vytékala krev. Tiše jsem zaklela a použila zbytek náplastí z KPZ, abych si rameno ošetřila. S takovou budu samá jizva, ušklíbla jsem se. Konečně jsem ale byla v relativně suchém, uzavřeném a bezpečném místě. Únava na mě tíživě doléhala a já se jí teď nemusela tolik bát. Schovala jsem svíčku, schoulila se na tenoučkou alufolii a navzdory tvrdé nepohodlné podlaze jsem o sobě během několika minut nevěděla.

Probudil mě zvuk padajícího kamení a tlumený výkřik. Někdo se propadl do tunelu, kterým jsem prve přišla. Na nic jsem nečekala, popadla batoh, narvala do něj alufolii a skočila do tunelu s netopýry. Třeba ta havěť dokáže nečekaného návštěvníka udržet od mého tunelu dál. Plazila jsem se při zemi, jednak abych se nepraštila hlavou o nějaký krápník, když jsem si neviděla ani na špičku nosu, jednak abych neplašila netopýry. V jeskyni za mnou to začvachtalo, návštěvník objevil jezírko. Lezla jsem dál. Musí to být další splátce. Možná ten kluk. Slyší mě? Ví o mně? Půjde za mnou? Třeba je moc potlučený na to, aby mě pronásledoval. A třeba je to jeden z profíků lovců a je mi na stopě. Přeběhl mi mráz po zádech.

Málem jsem vrazila do zdi. Chodba totiž zatáčela vpravo. Tiše jsem se nasoukala za roh a zaposlouchala se. Zdálo se, že v mé chodbě nikdo nebyl. Od jezírka jsem slyšela šplouchání a nad sebou tu a tam šustění netopýřích křídel, jinak bylo ticho. Pomalu a co nejtišeji jsem postupovala dál. V jednom místě se z chodby oddělila další chodba doleva, ale po té jsem nešla. Přede mnou už totiž bylo vidět světlo.

Nahmatala jsem něco na zemi. Byl to krumpáč. Úkosem jsem pohlédla do chodby za sebe, kde byl někde v jeskyni záhadný narušitel, a krumpáč uchopila. V případě střetu to tady v tunelu bude lepší zbraň než rýč, co mám v batohu. Sama jsem byla zděšena, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. Ale teď to bylo jiné, teď jsem se málem tváří v tvář setkala s dalším splátcem, který by se mě pravděpodobně pokusil zabít. A já nechci zemřít. Ne, ještě ne. Bude tedy lepší, když na toho vetřelce budu připravená. Jen aby viděl, že já mám taky zbraň! Třeba ho to zastraší a ke střetu nedojde. A když ano… Chci přežít. Ale nechci být vrah.

Vykoukla jsem z jeskyně a rozhlédla se. Ústí leželo ve svahu a naproti němu byl skalní sráz. Byla jsem na dně prudce se svažujícího údolí, postup vpřed byl nemožný. Vpravo byla sotva patrná pěšinka mizící mezi stromy. Vlevo se sráz zrcadlil. Jsem na okraji arény, došlo mi. Nelíbila se mi ta pěšina. Znamenala, že tudy někdo chodí. Rozhodla jsem se zalézt zpět do chodby, kde jsem více krytá, a podívat se, kam vede ta odbočka, kterou jsem předtím jen rychle přešla. Třeba tam budu moci zalézt a při troše štěstí mě tam nikdo nenajde.

Když jsem byla zpět v chodbičce a zaposlouchala se, uslyšela jsem opět šplouchání, tentokrát však doprovázené dávivými zvuky. Tenhle splátce teď rozhodně nemá starosti s tím, aby hledal další lidi po jeskyni. Třeba se otrávil a umře. A bude o jednoho méně. Tak jako tak já měla potřebný prostor na průzkum poslední chodby. Ústila do malé útulné jeskyňky osvětlené petrolejkou. Na první pohled bylo zřejmé, že je to něčí hnízdo. Krom lampy tam byla deka, lopata a dynamit. Deka znamená noc v teple! Okamžitě jsem ji sbalila do batohu a snažila se přitom ignorovat ten provinilý pocit. Tohle bylo něco jiného, než v té chatce. Teď tu deku beru někomu, kdo bez ní pravděpodobně probdí celou noc, zatímco já budu v teple. Ale co, třeba se ten splátce noci ani nedožije, pokrčila jsem rameny a přidala do batohu dynamit. A teď rychle pryč.

Venku ve svahu jsem se rozhodla, že s sebou nebudu tahat ten krumpáč. V chodbách k žádnému střetu nedošlo, takže teď už je to stejně k ničemu.

Ozvala se další rána z děla. Že by se ten v jeskyni opravdu otrávil? Přidala jsem na počítadlo další zářez. Zbývá osm splátců a já.

Vydala jsem se podél skalnatého srázu, ten se postupně zmenšoval, až docela ustoupil okolnímu lesu. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic. Voda. Někde poblíž můj zkušený čich obyvatele rybářského kraje rozeznal vodu. Vlevo se půda svažovala dolů. Odtamtud to šlo. Srdce mi zaplesalo radostí. Voda je můj rajón, tam budu mít navrch já. Pro jednou.

Náhle jsem byla nucena prudce se zastavit. Skoro mi to uniklo, ale můj vynikající zrak mě nenechal na holičkách. Někdo už tu byl. Někdo přede mnou už dolů k vodě šel. Tudy. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem nespatřila. Buď tu už nebyl, nebo byl velice dobře schován. Co teď? Vody se nevzdám, rozhodla jsem se. Třeba je to má jediná naděje, přece ji nepromarním! Přímo po stopách nějakého jiného splátce se mi ale jít nechtělo. Mohla bych mu tak vlézt přímo do pasti. Trošku jsem si tedy nadešla a s největší opatrností slezla k vodě svou vlastní cestou.

Otevřel se přede mnou pohled na rybník. Voda nebyla úplně čistá, ale pít by se nejspíš dala, otrava rozhodně nehrozila. Rozhlédla jsem se. Stále jsem nikde neviděla jedinou známku toho, že by tu poblíž byl ještě někdo další. Všimla jsem si ale ostrova, který čněl z rybníku asi padesát metrů od břehu. Nikde žádná loďka a ostrov vypadal neobydlen. Skvělé, aspoň trocha štěstí, pomyslela jsem si a rozhodla se pořádně toho využít. V rákosí jsem se zhluboka nadechla, jak to umí jenom appa a i s batohem jsem tiše a hladce vklouzla pod hladinu. Učili mě zadržovat dech třeba i na deset minut. Dostat se na ostrov pro mě tedy byla hračka. Jedinkrát jsem nemusela vystrčit hlavu nad hladinu.

Ostrov mohl mít rozlohu asi deset krát patnáct metrů a byl celý porostlý stromy a vysokou travou. Naposled jsem se rozhlédla a zalezla do vnitrozemí. Krytá stromy jsem rozprostřela věci z kompletně promáčeného batohu s nadějí, že v parném dni rychle uschnou. Nestalo se tak.

Spustil se déšť. Nebyl příliš vydatný, přesto jsem náhle se zděšením zjistila, že hladina rybníku rychle stoupá. Zpropadení tvůrci her, chtějí mě odsud vyhnat! Ale já se nedám! Rychle jsem posbírala své věci a pokusila se za pomoci svého drátu postavit nějaký improvizovaný přístřešek na stromě. Moc zručná ale nejsem, tak jsem to nakonec musela vzdát, popadnout batoh a vylézt na strom. Déšť neustával a mě roztřásala zima. Obalila jsem se alufolií navzdory tomu, že mi v hlavě vřískal poplašný alarm. Tak lesklá věc, jako je alufolie, bude vidět už z dálky. V kontextu ostatních problémů byl alarm nakonec vyhodnocen jako nepodstatné rozptylování pozornosti a umlčen. Voda nepřestával stoupat a krom toho se odkudsi od kraje arény ozývalo temné hučení.

A pak jsem to zpozorovala: Valila se na mě ohromná vlna. Zareagovala jsem téměř instinktivně. Zhluboka jsem se nadechla, pevně omotala své ruce a nohy okolo kmene, na kterém jsem seděla, a zavřela oči. V příštím okamžiku se přese mne převalila masa vody. Pokusila se mě servat ze stromu a vytlačit dech z plic, pro tuto chvíli jsem však byla tvrdohlavější já. Držela jsem se stromu zuby nehty a odmítala se pustit.

Vlna se poraženecky odvalila pryč a vzala s sebou všechnu přebytečnou vodu, takže pode mnou už byl zase ostrov. Trhaně jsem se nadechla a strnule slezla dolů. Jsem naživu, svalila jsem se do promočené trávy a bahna. Málem mě dostala voda. To by byla ironie! Poutavý příběh pro tvůrce her, s mým tragickým koncem, samozřejmě. Dítě čtvrtého kraje, dcera vody se utopila!

Z rozjímání mě vytrhla skutečnost, že mám rozepnutý a uprázdněný batoh. „Sakra,“ ulevila jsem si. Voda přeci jen skórovala. Vlna mi vzala všechna jablka, rýč, dynamit, drát a nůž. Aspoň deka mi zůstala, nevzdávala jsem se naděje, že dnes budu spát v teplém. Statečně jsem přitom ignorovala skutečnost, že z mé deky se teď daly ždímat litry vody. Pokusila jsem se ji usušit, ale další temné hučení mě přimělo k opětovnému útěku na strom.

Ozvala se rána z děla. Sedm a já, protáhlo mi hlavou, i když bez nože už jsem nemohla udělat další zářez. Budu si to muset pamatovat.

Vlna nakonec nepřišla. To se asi tvůrci her potřebovali před spaním trošku pobavit. Už se začalo smrákat. Slezla jsem dolů. Dopadla na mě probdělá noc a den plný hladu a vzrušení. Bylo mi jedno, jestli mě v noci smete voda. Klidně ať si přijde, já potřebuju spát! Třeba umřu ve spánku a nebudu muset bojovat s dalšími splátci. Právě jsem sebou chtěla třísknout na zem v místě, kde jsem zrovna stála, když v tom jsem uviděla, jak z vody klátivým krokem vylézá veliký plaz. Rázem bylo po únavě. Vyskočila jsem na nejbližší strom. Plaz předvedl ohromnou tlamu plnou ostrých zubů a s hlasitým cvaknutím ji zase zavřel. Krokodýl, zamrazilo mě. Varan totiž tak velkou tlamu nemá, a pokud nezahrnu bájné draky nebo návrat dinosaurů, jiný velký plaz mě nenapadal. Mysl byla náhle jasná jako křišťál a mně docházely všechny dopady a souvislosti této skutečnosti: Když jsem plavala na ostrov, byla jsem ve vodě s krokodýlem! Proč na mě nezaútočil? To jsem měla takové štěstí? Nebo je to další zvrácená hříčka tvůrců her? Chtěli mě tu uvěznit? Jak se odsud vůbec dostanu? Nemám nůž! Co budu dělat?

Má snaha ovládnout zrychlující se dech vyšla na prázdno. Žilami se mi místo krve začala rozlévat panika. Celým mým tělem postupně pulsovalo jediné slovo: Pryč! Má schopnost jasně myslet byla ztracena v nenávratnu. Uchopila jsem nejbližší klacek na stromě, kopnutím ho přelomila a hodila po ještěrovi s cílem vypíchnout mu oko. Jsem appa, ne harpunář. Samozřejmě jsem minula! Oko. Krokodýl byl zasažen se škodolibou přesností do nějakého citlivého místa. V reakci na to se začal pomalu rozhlížet, aby zjistil, odkud rána přišla. Pomalu. Byl si jist svou převahou. Nespěchal.

Ozvaly se další dvě rány z děla. Téměř podvědomě jsem provedla přepočet: Pět a já. Nějak rychle teď ubývá konkurence, pokusila jsem se zaplašit chmurnou myšlenku na to, že mně už možná moc života taky nezbývá.

Koutkem oka jsem v houstnoucím šeru zaznamenala pohyb na opačném konci rybníka. Snesl se tam padáček. Pro mě? Zaujala jsem snad nějakého sponzora svou paličatou snahou vyhýbat se ostatním? Nebo bezvýchodnosti své situace? Má to být výsměch? Popíchnutí? Mám se kvůli nějakému milostivému sponzorskému daru nechat sežrat krokodýlem? Pohlédla jsem dolů. Zdálo se, že ještěr teprve teď zjistil, že agresor s klackem sedí dva metry nad zemí. Pomalu se sunul mým směrem. Něco v té pomalosti, v té jistotě a aroganci ještěrových pohybů mě popudilo. Mě nedostane. Rozhodla jsem se ve vteřině. Na zemi jsem rychlejší já. Než se krokodýl dostane do vody, třeba už budu na druhém břehu.

Teď! Mé tělo fungovalo jako nějaký pokrokový stroj, do kterého uhodil blesk – bylo nabyto neskutečným množstvím energie, která mě však hrozila zničit, jestli se nepohnu a něco neudělám. Seskočila jsem ze stromu co nejdál od krokodýla a směrem k padáčku. Dopadla jsem skoro tři metry od stromu a přebytku kinetické energie jsem se zbavila kotoulem. Už jsem byla na nohou a sprintovala k vodě. Neztrácela jsem čas ohlížením. Skočila jsem a plavala. Plavala jako o život. Ne, já plavala o život.

Mohla jsem být asi v půlce rybníka, když jsem slyšela, jak se za mnou čeří voda. Vzápětí se mi něco bolestivě otřelo o nohu, ale nebyl to ocelový stisk čelistí. Mé tělo hnáno touhou nezemřít odněkud vyhráblo další příval energie. Shodila jsem ze zad batoh. Radši budu v noci mrznout, než bych teď byla mrtvá. Jako šílená jsem se vydrápala na druhý břeh a se škobrtnutím se okamžitě rozběhla od vody. Po cestě jsem popadla padáček a kulhavě pelášila do lesa.

Zastavila jsem se až mezi stromy. Ohlédla jsem se. Na rybníce bylo vidět, že se čeří voda, ale krokodýla jsem už nezahlédla. Prudce jsem oddychovala. Opřela jsem se o nějaký strom a vzápětí se po jeho kůře svezla k zemi. Na pár vteřin jsem zavřela oči. Nemohla jsem tomu uvěřit: Pokusil se mě sežrat krokodýl! A já pořád žiju! Jak se mi z krve postupně odplavoval všechen adrenalin, sílila bolest v mé nově poraněné noze. Prohlédla jsem si ji. Z lýtka mi v několika pramíncích stékala krev, ale neměla jsem ho proděravělé velkými zuby. Vlastně jsem vůbec nechápala, jak jsem k takovému zranění vlastně přišla. Možná o drsnou kůži druhého krokodýla? Při té představě jsem se zachvěla a raději jsem ji rychle natlačila do nejvzdálenějšího koutku mé unavené mysli.

Rozhodla jsem se prohlédnout si, co mi poslal padáček. Při troše štěstí tam bude něco k ošetření. Nebylo. Padáček obsahoval spoustu předmětů, ale ani jeden z nich nebyl obvaz. Bylo tam pět müsli tyčinek, jeden pepřák, pár věcí na rybaření a brýle na noční vidění. Při pohledu na skládací rybářskou udici jsem se málem pustila do šíleného smíchu. Jak bych mohla v rybníce s krokodýlem rybařit? Dobrá tedy, snad aspoň budu moci použít látku padáčku jako improvizovaný obvaz, napadlo mě. Našla jsem si tedy místo, kde na mě nebylo vidět, a chystala se roztrhnout padáček vejpůl.

V tom se ve svahu nade mnou rozezněly hlasy. Pustila jsem padáček, nasadila si noční vidění a stiskla knoflík. Vzápětí bylo patrné, že noční vidění nebylo třeba. Asi patnáct metrů od mého úkrytu prošli tři profíci s loučemi, které svítily do všech stran. Zarazilo mě ale, že byli jen tři. Profíci bývají přece čtyři, ne? Pak jsem si vzpomněla na výstřely z děla. V posledních několika hodinách jich bylo docela dost. Že by některý z mrtvých byl přeci jen profík? Mohli bychom mít takové štěstí? Už jen pět lidí… Věděla jsem, že je to nebezpečné, ale stejně jsem začala doufat. Možná bych přeci jen mohla tyhle Hry přežít.

Profíci i s loučemi zmizeli v lese, byl čas opustit skrýš. Vydala jsem se rovnou do svahu, kolmo k jejich trase. Podrápaná noha mi to moc neulehčovala, ale lézt do svahu bylo rozhodně lepší, než potkat profíky. A bolest mě aspoň udržovala vzhůru.

Dorazila jsem až ke kolmé skalnaté stěně, která mi absolutně neumožňovala pokračovat dál. Dala jsem se tedy vpravo. Opírala jsem se o stěnu, abych trošku ulevila své noze. Nočním viděním jsem prozkoumávala své okolí a krok za krokem jsem se sunula dál. Bez varování se přímo přede mnou objevil roh hojnosti. Srdce mi skočilo až do krku. Tohle bylo přesně to místo arény, kterému jsem se snažila vyhýbat. Jak jsem mohla být tak nepozorná a vrátit se sem? Skrývala jsem se mezi stromy, třeštila oči na roh hojnosti a přemýšlela, co dál.

Náhle mé úvahy přerušil dunivý zvuk výbuchu a pak tři rány z děla. Zmocnilo se mě vzrušení a dodalo mi trošku odvahy. Už jen dva splátci a já. A tři mrtví, ozval se v hlavě tichý hlas. Já je nezabila, rázně jsem ho umlčela. Jen dva splátci. Mohli by se zabít mezi sebou a já pak… Uklidni se, okřikla jsem se. Už jsou jen dva. Patrně právě teď aspoň jeden z nich oslavuje smrt těch tří. Roh hojnosti nejspíš nikdo nehlídá… Jestli ten čtvrtý profík ovšem nezůstal tady. Ale nikde nebylo ani té nejmenší známky po jakémkoliv životě.

Rozhodla jsem se. Zkusím to. Plížila jsem se k rohu hojnosti a nepřestávala se přitom rozhlížet kolem sebe a bedlivě poslouchat. Nebylo však ani vidu ani slechu po žádném dalším splátci, dokonce ani po žádném zvířeti, a tak jsem se dostala až ke kraji louky, uprostřed níž trůnil roh hojnosti. Ten jsem si opět bedlivě prohlédla. Vše z rohu bylo přesunuto do tábora profíků, který se nacházel na okraji louky kus ode mě. Přesunula jsem se tam a prohlédla si pohádkové bohatství ve formě špičkového vybavení, které si tu profíci nasyslili. Snad už posté jsem se pečlivě rozhlédla kolem, a když jsem stále nezpozorovala živou duši, popadla jsem batoh. Dovnitř přišel spacák, karimatka (naděje na noc v teple), vařič, nějaké jídlo (konečně se najím), lékárnička (noha by zajisté ocenila nějaké to ošetření) a po chvíli váhání jsem přidala mačetu. Stále se mi zvedal žaludek při představě, že bych někoho skutečně zabila. Jestli ale správně počítám, už zbýváme jenom tři. Ti další dva budou lační vítězství. Musím se mít čím bránit. A zabití v sebeobraně přece není vražda…

Hodila jsem batoh s kořistí do lesa a polila celý tábor profíků benzinem. Čím víc nevýhod pro ně, tím lépe pro mě. Najít sirky a škrtnout už byla hračka. Když se celý tábor vzňal, cítila jsem jisté zadostiučinění. Nebylo to fér. Zatímco všichni lidé mého věku napříč všemi kraji museli velmi brzy začít pracovat, aby svým rodičům pomohli zajistit jídlo a dům pro celou rodinu, děti z prvního a druhého kraje neměli na práci nic lepšího, než trénovat. Trénovat aby nás, kteří jsme celý svůj krátký bídný život dřeli, jednoho dne bez milosti sprovodili ze světa. Teď jsem jim vzala všechno vybavení, aby i oni poznali jaké to je, když se o sebe musejí postarat sami, aniž by jim v tom neustále někdo pomáhal.

Nemohla jsem se tím pohledem kochat příliš dlouho. Oheň zcela jistě brzy přitáhne pozornost zbylých profíků a já bych rozhodně nechtěla být u toho, až zjistí, co jsem jim provedla. Popadla jsem tedy svou mačetu a batoh a rozběhla se do lesa. Běžela jsem tak rychle, jak jen mi dovolovala má zraněná noha.

Náhle se ozval tak mocný výbuch, až se zachvěla zem, a z kuželovitého kopce na druhé straně arény se vyvalila ohnivá láva. Sopka byla probuzena k životu. Zbylí splátci musejí být nahnáni k sobě, aby došlo k finálnímu vyvrcholení letošních Her. Byla jen jedna cesta, jak neskončit v plamenech: Útěk do kopce. Na léčení už mi nezbyl žádný čas, noha bolestivě pulsovala, ale nezbývalo, než si toho nevšímat a drápat se nahoru do svahu.

Pak to přišlo. Ve všem tom apokalyptickém zmatku jsem zaslechla něčí kroky. Pohotově jsem skočila za strom a sledovala asi dvanáctiletého kluka, jak rychle prochází kolem mé skrýše. Na první pohled bylo patrné, že je to nejspíš pěkný ranař nebo nějaký gangster, i když byl zjevně mladší než já. Říkal to o něm způsob chůze a držení těla, které ve spojení s útlým věkem působilo téměř komicky. Podle mě to ale nebyl profík. V prvních dvou krajích nebývá taková bída, aby se museli dvanáctiletí kluci uchylovat ke spolupráci s gangy.

Malý gangster zmizel z dohledu, láva už vyplnila skoro celou arénu. Nad místem, kde byl rybník s krokodýlem, se teď vznášel hustý oblak páry. Z krokodýla už nejspíš nezbyl ani ten pitomý škvarek. Láva se konečně dostala k tomu, aby začala šplhat po svahu. Nechtělo se mi k dalším dvěma splátcům. Ale taky se mi nechtělo shořet zaživa. Neochotně jsem tedy pokračovala ve šplhání do svahu, ale držela jsem se vlevo od trasy, kterou si zvolil malý gangster.

Už jsem se dostala až nahoru. Stromy tu končily, vrchol kopce byl tvořen mýtinou. Ve vzduchu bylo cítit horko a spáleninu. Zůstala jsem ukrytá mezi posledními stromy a pozorovala dění na mýtině. Zády ke mně se totiž nacházel nějaký kluk. Malý gangster se k němu tiše plížil travou kus vpravo ode mě. Zalehla jsem a sobecky zadoufala, že se ti dva zabijí.

Ten, co ke mně stál zády, se otočil na gangstera. Bylo vidět, že je určitě starší, než my dva. Muselo mu být už aspoň patnáct. Byl vyšší a silnější než gangster a soudě podle postoje se toho chytal využít v nadcházející rvačce. Malý gangster si to nejspíš uvědomil a patrně už toho kluka znal, protože vyskočil na nohy, oslovil ho a nabídl mu nějaké další spojenectví. Ten starší už se tímto zoufalým pokusem nenechal nijak zvlášť ovlivnit a vytasil meč. Gangster vytáhl pistoli a namířil ji na šermíře. Ozvalo se však jen tiché cvaknutí – došly mu náboje. A tak gangster udělal to, co mu podle všeho šlo nejlíp: Skočil po šermíři a pustil se s ním do rvačky, snaže se ho připravit o meč.

Láva už se přiblížila natolik, až jsem měla dojem, že mi její žár rozpouští gumovou podrážku mých pohorek. Tiše jsem zakňučela a popolezla výš. Teď už mě kryla jen vysoká tráva a maskovací barvy. Zdálo se ale, že jsou rváči natolik zaměstnáni sami sebou, že o mně stále nevědí. Spustil se mezi ně padáček s obálkou. Gangster po něm pohotově skočil a dal se s obálkou na útěk, bohužel zvolil směr přímo ke mně. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, šlápl mi na ruku. Vykřikla jsem, ale ani jeden z nich tomu nevěnoval pozornost. Nejspíš jsem byla vyhodnocena jako drobná nepříjemnost, kterou vyřeší, až skolí toho druhého. Pevně jsem sevřela svou mačetu. Nezemřu.

Gangster v bezpečné vzdálenosti od toho staršího otevřel obálku a rychle si přečetl vzkaz uvnitř. Po tváři mu přelétl zmatený výraz a tato chvilka nepozornosti ho málem stála život. Šermíř po něm totiž skočil, ale gangster si toho na poslední chvíli všimnul a hbitě uhnul. Nejspíš už to měl v krvi.

„Hej,“ křikl gangster, „nech mě být!“

„Co bylo v té obálce?“ Zahučel šermíř. Byl přikrčený jako šelma, která se chytá k dalšímu skoku.

„Dobře, dobře, řeknu ti to. Ale uzavřem spojenectví,“ navrhnul.

„Tak mluv,“ souhlasil šermíř, ale svůj postoj uvolnil jen malinko.

Gangster se pustil do čtení: „Dostaneme vás ven. Černé X na vrcholu kopce. Kopejte půl metru pod zem.“

„Co to má být?“ Nedůvěřivě si ho šermíř změřil pohledem.

„Nevím,“ opáčil gangster. „Bylo tam černé X?“ Kývl bradou směrem k vrcholku kopce, kde se ještě před chvílí pokoušeli navzájem zabít.

Láva se neúprosně blížila, takže jsem ve vysoké trávě musela popolézt trošku výš a doufat, že se tráva vysokým žárem nevznítí. Kluci pár metrů nade mnou nejspíš opravdu objevili ono černé X, neboť se pustili do kopání s tím, co měli právě po ruce. Šermíř byl zjevně velmi dobře vybaven, protože odněkud vylovil lopatu. Hlína byla kyprá a tak to šlo rychle. Během několika minut spatřila světlo arény a žár lávy velká bedna.

„Raketa,“ vydechli svorně splátci, když otevřeli víko.

Pak se to všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Odněkud shora se snesl vrtulník a megafonem důrazně přikazoval: „Položte tu raketu!“ Ve dveřích se objevil zakuklený chlap a namířil na nás kulomet. Nezapochybovala jsem ani na okamžik, že ví i o mně. Než ale stihl stisknout spoušť, malý gangster po vrtulníku bez varování vystřelil raketu. Ta proletěla těsně kolem vrtule, rozkývala vrtulník, takže střelba byla k ničemu a nakonec se zavrtala do ochranného štítu rakety a tam se změnila ve změť ohně a střepů. Výbuch smetl rozkymácený vrtulník do horké lávy. To jsem ale skoro nevnímala. Mou pozornost totiž zcela zaměstnal tříštící se štít arény. V místě, kde bouchla raketa, už zela veliká díra. Jeden z padajících plátů spadl tak, že mezi dírou a vrcholem kopce vytvořil vratký most. V díře se objevil houf lidí se zbraněmi. „Pojďte sem, zachráníme vás!“ Zakřičel jeden z nich. Je to vůbec možné? Nejsem už třeba mrtvá? Napadlo mě pošetile.

Jako první se vzpamatoval gangster. Rozběhl se přes most a proskočil dírou. Šermíř se na nic neohlížel a taky vyběhl na most. Vážil ale víc než gangster, a tak se pod ním plát prohýbal. Šermíř balancoval nad propastí s lávou, jíž ani ochranný plát arény nedokáže vzdorovat věčně, a na čele mu vyrážely kapičky potu.

Bylo mi jasné, že se přes ten most musím dostat dřív, než ho šermíř svou vahou úplně zničí. Nevypadal totiž na to, že by v dohledné době dobalancoval až na druhou stranu. Potěžkala jsem v rukou mačetu. Co kdybych ho shodila? Stejně asi spadne a takhle bych to aspoň mohla přežít já a nemusela bych se nechat zaživa upálit lávou. Kdyby se tu do toho nepřimíchali ti sabotéři, nejspíš by mě šermíř nakonec bez výčitek svědomí zabil. Proč bych si tedy měla lámat hlavu s tím, že teď zabiju já jeho?

Zamrkala jsem. Co to ze mě ty Hladové hry udělaly? Málem jsem zabila! Pustila jsem mačetu, jako by to byl jedovatý had. Prober se a skoč! Rozběhla jsem se a vběhla na most. Cítila jsem, jak mi materiál plátu uhýbá pod nohama. Srdce mi divoce bušilo, k díře už zbývaly necelé dva metry. Odrazila jsem se tedy před balancujícím šermířem a skočila kolem něj do díry. Přistála jsem tvrdě, ale na pevnou zem. Prudce jsem se otočila. Most můj odraz nevydržel. Prohnul se a teď se drobivě rozpadal do lávy pod ním. Šermíř se s děsem v očích pokusil zbylou vzdálenost překonat skokem, stejně jako předtím já. Skoro se mu to povedlo. Skoro. Teď visel rukama zachycený za zubatý okraj díry, snažil se nohama vylézt po kluzkém štítu nahoru a z úst mu přitom unikaly výkřiky hrůzy či bolesti – pod sebou měl lávu a z rukou mu stékala krev, jak je jeho vlastní váha rozřezávala o okraj díry.

Strnule jsem zírala na výjev před sebou. Trvalo to asi tři vteřiny, ale zdálo se jako věčnost, než mi to došlo: Nemusíme se už zabíjet! Shodila jsem batoh a vrhla se k němu. Zařval. Nejspíš se lekl, že mu chci pomoct dolů. Nevšímala jsem si toho a uchopila ho za předloktí. Celou svou vahou jsem se zapřela dozadu, abych těžkého kluka vytáhla nahoru. Šlo to zoufale pomalu, bála jsem se, že mi síly nevystačí, ani abych šermíře vytáhla dost vysoko na to, aby se pak z díry mohl vysoukat sám.

Kolem paže mi proletěl nůž a jen o malinký kousíček minul šermířovu hlavu. Nevěřícně jsem obrátila tvář k malému gangsterovi, kterému po vrhu zůstala napřažená pravá ruka.

„Nech toho, ty pitomče, a pojď mi pomoct!“ Zaječela jsem.

Gangster vypadal mou reakcí velmi zaskočen. To už ale u nás konečně byli ozbrojenci. Jedny silné paže mě vzaly za rameno a vlekly od díry, zatímco další dva chlapi chytili šermíře a vytáhli ho nahoru. Čtvrtý muž chytil malého gangstera a hodil ho do vrtulníku, kam jsem vzápětí byla uložena i já a šermíř. Vrtulník se vznesl a arénu plnou lávy nechal hluboko pod námi.

Sesunula jsem se na podlahu hučícího vrtulníku k nohám jednoho z ozbrojenců a tupě zírala před sebe. Vedle mě seděl strnulý šermíř a prudce oddechoval. Také zíral před sebe a třeštil oči. Po chvíli se mu dech začal zklidňovat. Pomalu se otočil ke mně. „Díky,“ řekl přiškrceně. Prkenně jsem přikývla. Nedokázala jsem mu nic říct. Málem nás dostali, všechny. Málem z nás udělali vrahy, sobce, divokou zvěř, jež hledá jen vlastní přežití.

Dity :) Ve spolupráci s Pánem jeskyně ;)