Dixit - společný prázdninový výtvor

Dixit je zas po roce zpátky, tentokrát však trochu jinak :)

Tyto čtyři povídky vznikly jako hra. Každý měl před sebou papír, kartu/obrázek z deskové hry Dixit a něco na psaní. Každý napsal nějaký úvod, poté byly papíry poslány k sousedovi, sedícímu (tuším) po pravé straně (ale to myslím nehraje roli, po které straně to bylo), ten si pak vylosoval další kartu/obrázek z této hry a v příběhu pokračoval. A tak vedle sebe vznikly čtyři paralelní příběhy, na kterých se všichni podíleli stejnou měrou, a které dokonce dosáhly takové úrovně, že se je nebojím publikovat. Příběhy vznikly společně, proto je ani na tomto webu nebudu rozdělovat a nechám je všechny na jedné stránce. Řazení nehraje žádnou roli, poskládala jsem to, jak mi to přišlo pod ruku :) K jednotlivým částem (přibližně) jsou přiřazeny odkazy k obrázkům, na základě kterých tyto části vznikaly. Odkazy vypadají asi takto: /*/ Každý další obrázek znamená změnu autora (jen tak pro zajímavost). Doufám, že si čtení těchto povídek užijete minimálně stejně, jako my, když jsme je psali :)

Dity

Hledání

Voda tiše šplouchá kolem mě. Pomalu se nořím hlouběji a hlouběji, až je kolem pouze ohlušující ticho. Nejsem sám, ale připadám si tak. Konečně pryč ode všech. Ponořen ve vodě, stejně jako v mých myšlenkách. Černočerná tma, jen pár občasných záblesků světla. A mezi tím stovky malých rybiček. Každá má svůj vlastní příběh. Každá pluje za sebe, ale hromady tvoří život v těchto vodách. A já můžu být konečně jedním z nich. Po dlouhé době mě přepadne pocit, že někam patřím. V duchu se zasměju a proplouvám dál. Jestli někde na zemi existuje místo, kde To může být schované, pak je to právě tady. Už týdny hledám. Vzdal jsem se všeho, opustil všechny, jen abych našel štěstí. A teď konečně svitla naděje

Stačí jen najít si dobrého průvodce. Tázavě si prohlížím rybky kolem sebe a hledám tu jednu, která mě tam dovede. /*/ Mezitím se vodou probíjím stále hloub. A pak se tam mihne. Vím, že je to ona, přesně ta rybka, kterou hledám. Na první pohled je úplně stejná, jako ty ostatní, ale z očí ji hledí dobrodružný příběh plného a nespoutaného života. Života tak pestrého, že na To určitě musela narazit.

Jakmile si jí všimnu, jsem odhodlán nespustit z ní oči. Ze začátku to je náročné. Všude kolem mě jsou samá světla a mezi nimi spousta ryb, takže musím dávat pozor, abych ji mezi všemi těmi rybami neztratil. Jak se ale propracovávám hloub a hloub, světel ubývá, stejně, jako ryb. Vzdalují se od nás a můj průvodce zarytě pokračuje dál. Neodvažuji se žádným ze známých a dostupných způsobů vyvolat světlo, abych snad svou rybku nevyplašil. Úplná tma není. Světla se jen vzdálila natolik, až se scvrkla do malinkých bodů v dálce. Vypadají, jako hvězdy. A pak si uvědomuji, že to jsou hvězdy. Ocitám se v prázdnotě mezi světy. Jen já a můj rybí průvodce.

Obléká si skafandr a začne proplouvat ničím.  /*/  Udělám to samé a následuji ho. Nevím, jak dlouho plujeme, ani jak daleko jsme se dostali, hvězdy kolem nás jsou stále stejné. Až konečně narážíme na nějakou planetu. Vypadá, jako had svinutý v klubíčku. Uprostřed se rozevírají velká vrata, jako tlama, ale bez zubů. Bez jediné kapky pochybnosti a beze strachu následuji svého průvodce tlamou dovnitř. Hvězdy zmizely a tma se začíná přeměňovat ve světlo. Proplouváme širokým koridorem, jako bychom byli uvnitř brčka. Narážím na mrak, a teď další! Dostal jsem se do nějakého nebeského království, nebo co.

Všímám si, že už nejsme sami. Odspoda nahoru pomalu proplouvají lidičkové oblečení v saku a kalhotech. Z klobouku se jim nafukuje velká bublina. Uvnitř té bubliny je smotek čehosi, co vypadá, jako svíjející se touha. /*/ Je mi teď jasné, že vzhůru, mezi oblaka je vynáší to, co mají v bublině. Nevypadají ale všichni bůhvíjak šťastně. Někteří stojí na místě a snaží se udělat vše pro to, aby se dostali ještě výš. Jiní už pomalu klesají dolů s vyhaslou nadějí v očích. Myslím, že všichni hledají To, stejně, jako my. Chci se zeptat, jak To hledají, ale ani jeden se na nás nepodívá. Vlastně si ani nevšímají těch ostatních, jen letí za svým.

Průvodce ve skafandru se na mě otočil pohledem: „Tak tudy asi cesta nevede.“

V tu chvíli to pochopím. Štěstí nenajdu, když se budu zaobírat jen sám sebou. Kdybych To zavřel do bubliny ve své vlastní hlavě, časem to zmizne. Takhle teda ne.

Rozhlížím se po svém průvodci - chci pryč z tohoto sobeckého místa. On ale planetku neopouští. Místo toho klesá stále níž a níž. Následuji ho, i když to je nepříjemné. Vzduch kolem se ochladil. Blankytně modré nebe začíná tmavnout a získávat zelenošedý nepřirozený nádech. Přijde mi nemocné.

Už chci požádat svého průvodce, aby mě vzal pryč, když zahlédnu někoho jiného. Zpočátku si myslím, že to je další člověk s bublinou, jen o hodně větší. Když ale připlouváme blíž, zjišťuji, že jsem se spletl.

Hubeňour, oblečený úplně stejně jako ti malí lidí předtím, stojí v temnotě a rudýma očima kouká na dívku, jež mu sedí na klobouku. Zpod něj vylézají malí hádci, kteří dívku pozorují - jako by byla jedna z nich.  /*/  Taky se na dívku zahledím. Tváří se šťastně, ale strach a prázdnota v jejich očích mě překvapuje. I přes společnost hádků vypadá bezcenně a ztraceně, i přes radostný výraz ve tváři. Přijde mi, že do té společnosti nezapadla.

„Myslíš, že tady To našla?“ zeptal se mě můj průvodce.

Zamyslím se. „Myslím, že ne. Myslím, že taky hledala a myslela, že je u cíle, ale nenašla to“

Můj rybí průvodce uznale pokývá hlavou. „ Lepšíš se,“ řekne, a pluje rychle dál. Pryč z toho temného místa.

Když tak proplouváme tmou, zmocňují se mě depresivní myšlenky. Co když to nikdy nenajdu? Co když to ani neexistuje?

Nakonec mě můj rybí průvodce přivádí k moři. Udiveně se na něj podívám, ale už tu není, zmizel. Uvažuji, proč to všechno. Proč mě přivedl na to místo začátku? Tady, že To mám nalézt?

Sedám si na břeh a pozoruji rybáře, kteří ve svých jednoduchých loďkách z bot válčí s nezkrotnou silou mořských vln. /*/ Pozoruji jejich soustředěné, ale spokojené tváře. A pak mi to dojde. Oni to našli!

Nechápavě sedím a odmítám přijmout tu pravdu. Že jim štěstí přinese tento nuzný život na moři? Neumím, nechci se s tím smířit, a tak dál a dál válčím ve svém nitru tu válku o naději. Bojuji a hledám ten důvod k úsměvům. Důvod, proč má smysl cokoli dělat, když pro ostatní neexistuju.

S tímto pocitem také usínám. Odpověď mi přináší až první ranní paprsky slunce a kupička nalovených ryb vedle mě. Zahledím se na moře a mávajícího rybáře ve své loďce. A v tu chvíli přestávám hledat.

Lovkyně hvězd

Slunce zapadlo za obzor už před nějakou dobou. Krajinu zahalila přikrývka tmy, les za okny mého domu potemněl a ztichl, jako by se z něj vytratil veškerý život. A nebo že by se jen uložil ke spánku? Nevím, jak vnímá onen magický rituál, který se nad vrcholky jeho stromů odehrává noc co noc.

Ale už nemám čas přemýšlet – čeká mě práce. Musím jít chytat hvězdy. Přes rameno si přehodím proutěnou klícku, kolem krku uvážu svůj růžový šátek, za pásek zastrčím síť a můžu vyrazit. Otevřu střešní okno a vylezu na střechu. Ovane mě příjemný noční vánek, ze kterého ucítím lehkou vůni citrónu. Tak voní mně hvězdný prach. Jdu tedy načas.

U okapu mám jako vždy přichystané své dlouhé chůdy. Obuju je a vyrazím. Vždycky mě strašně uchvacoval pohled na špičky stromů, vystupující z moře temna jako malé útesy a ostrůvky. Netrvá ale dlouho, než se má pozornost přesune k něčemu krásnějšímu a zajímavějšímu. Hvězdy už jsou tady.

Běžím stromovou loukou. Hvězdy padají a dovádějí všude kolem. Natahují ke mně ruce, jakoby si chtěly hrát. /*/ Beru do ruky síťku a chytám první, druhou, třetí hvězdu, až se klícka začíná naplňovat. Dnes je jasná noc, jde to jako po másle, takže mám za chvíli hotovo.

Protentokrát se ale hned nevracím domů a místo toho běžím dál. Do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Nemám pojem o čase. Prostě utíkám a užívám si té krásy. Běžím už opravdu dlouho, když si všimnu, že se hvězdy začínají ztrácet. Zmateně se rozhlížím kolem. Na svítání je ještě čas.

Jdu dál pomaleji a nevěřícně se otáčím kolem sebe, až málem zakopnu o schůdky, které se znenadání vynořily přede mnou. Seskakuji na ně a odkládám chůdy. To stojí za to, abych se tu trochu porozhlédla. Stoupám dál a dál až konečně zase vidím hvězdy. Tentokrát se ale všechny vznášejí v jednom chumlu na místě. Tvoří takový zvláštní vodopád. Vlastně by se mělo říkat hvězdopád. Jako by se z nich skládala slova. Jako by mi hvězdy chtěly něco říct. /*/ Zvou mě dál, o tom není pochyb! Zhluboka se nadechnu a než stačím pomyslet na to, není-li to past a pomsta za chytání hvězd, proskakuji zářivým hvězdopádem, až kolem mě víří mé rusé vlasy. Klícku se svými úlovky mám stále u pasu.

Přikrčím se v očekávání tvrdého dopadu, ten ale nepřichází. Octnu se v podivné místnůstce, kde se ve vzduchu vznáší houpací křeslo, na kterém trůní bělovlasá babička a něco plete. Nic se tu nedotýká země. Bílá kočka po babiččině boku kmitá nožičkama ve vzduchu, jablka se tu potulují ve zdánlivém chaosu, každé po vlastní dráze. /*/

„Dobrý večer, babičko,“ pozdravím a snažím se moc nezírat na své nohy, kterým nyní setkání se zemí nic neříká.

„Dobrý večer, děvče,“ usměje se na mě přes rozpletený čtvereček černé šály, nebo něčeho podobného. Až teď si všímám, že přízi na své pletení bere zespoda své sukně, které ale neubývá, i když se spodek sukně neustále odpárává. „Pověz mi, děvče,“ říká s pohledem obráceným k pletení, „pročpak máš v kleci ty hvězdy?“

„No... protože je to jediný způsob, jak se děvče jako já uživí,“ říkám jí pravdu. „Ale vždyť to přece ničemu nevadí, babičko, ty hvězdy už spadly – těm nepomůžu – a navíc je jich na obloze nekonečno, ničemu nechybí.“

„Víš, dívenko, asi si neumíš představit, jak dlouho už tady pletu tu šálu, ale za tu dobu, co znám hvězdy, můžu s naprostou jistotou říct, že mizí. Říkala jsi, že je to jediný způsob, jak se uživit. Komu ty hvězdy prodáváš?“

„Měsíc je ode mě odkupuje,“ říkám opět bez jediného zaváhání pravdu.

„Správně, měsíc,“ začíná babička další řádek. „A víš, proč měsíc chce ty hvězdy, dívenko?“

„To nevím, babičko.“

„Chce svítit na obloze sám, aby lidé už neobdivovali i hvězdy, ale jen jeho. Dám ti teď semínko. Když půjdeš měsíci prodat hvězdy, zasadíš ho do země. Vyroste z něj vysoký šlahoun, který lapí měsíc, aby už více neškodil hvězdám. /*/ Musíš to udělat, abys odčinila své viny. Rozumíš?“

„Rozumím, babičko,“ a pod mýma nohama už konečně začínám znovu cítit zem.

Tady to znám. Stojím na kamenné cestičce nahoře na nebi. Je to nebeské sídlo, sem chodívají planety odpočívat, když urazí svou denní trasu, tady bydlí Měsíc. Připadám si tu tak malá, nepatřičná. Byla jsem tu jen jednou, když mě sem on sám vzal. Vím, že sem nepatřím, ale ten úkol – musím osvobodit hvězdy a uvěznit Měsíc.

Přímo přede mnou stojí u kraje cesty velká skříň. Z mezery pod podlahou vychází jasné světlo a mě do nosu udeří vůně citrónu. Tak tady je zavírá? Do skříně před svůj vlastní dům, aby jim ukázal svou sílu a jejich bezmoc?

Musím vyskočit, abych dosáhla na kliku u dveří. Skříň se se skřípotem otevře. Zavřu oči, ale přes oční víčka se mi do hlavy vpaluje jasná bílá záře. Cítím kolem sebe proud vzduchu a světla ubývá. Hvězdy odlétají. Slyším jejich překvapené vzdechy, když mě poznávají, ale i slova díků. Nakonec, když už se mi před očima přestávají dělat mžitky, odvážím se do skříně podívat. Je prázdná. Vstoupím dovnitř a v tu chvíli mi do boku klepne moje klícka.

Úplně jsem na ty chudinky v ní zapomněla. Když otevřu dvířka, tři světélka pomalu vyletí do temnoty skříně. Z každého z nich vyjde záblesk světla. Znova skryju oči, a když je otevřu, tak mám pocit, že jsem ještě oslepena a nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

Přede mnou stojí tři křehké hubené postavičky. Možná připomínají kostry, ale já se jich nebojím. Usmívají se na mě a jejich kůže září jasným bílým světlem, které přináší tu úžasnou citrónovou vůni.

„Dáš nám to semínko?“ promluví na mě jedna. Chvíli mi trvá, než jsem jí schopna odpovědět, ten líbezný hlas mě úplně omámil.

„Ale já mám uvěznit Měsíc, jak to mám zvládnout bez semínka?“

Jedna nakloní hlavu ke straně. „My jsme byly uvězněné a není o co stát. Nepotřebujeme odplatu, semínko zničí jeho domek a toto vězení, tak bude už navždy svítit na obloze společně s námi a my se už nebudeme muset bát.“

Dojme mě její dobromyslnost a semínko jim podám. Jedna mě obejme kolem pasu a vzneseme se vzhůru, zatímco ty druhé dvě obletí domeček a semínko hodí někam dolů. /*/ Pak už vidím jen rostoucí zeleň, stromy rozráží domek, kořeny ničí skříň a Měsíc už se nemá kam vrátit. Nemá je kam uvěznit.

Budou svítit společně. S tímto vědomím zavírám oči, jde na mě spánek. Když je znovu otevřu, ležím v lese pod noční oblohou. Vidím měsíc. Jeho srpek se na hvězdy usmívá, ony na něj poblikávají a mávají na mě.

Musím se na ně usmát a taky zamávat.

Problémy se spaním

Už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem klidně spala. Pokaždé, když jdu spát, prolétávají mi hlavou zvláštní myšlenky, a já kvůli tomu bdím dlouho do noci. Ve chvíli, kdy konečně usínám, se mi začnou moje myšlenky osvobozovat a dělají si, co chtějí. A pak se z mých myšlenek stane jeden velký pomatený sen.

Včera byla jedna taková noc. Nemohla jsem usnout asi do tří ráno. Myslela jsem na to, že zítra budu mít jednání s lidmi. Tentokrát budu zajišťovat zdravotní pojištění firmě Zbořil a syn. Vybavila jsem si tvář té slečny, se kterou jsem již v minulosti jednou jednala. Řekla mi, že jsem je špatně pojistila a že má teď v nemocnici spoustu dělníků, kteří za chvíli umřou. Chtěla po mě peníze. Z kabelky vytáhla vidličku a začala mi hrozit, že mi vypíchne oko. Do kanceláře se dveřmi začali hrnout muži v pracovních vestách a s oranžovou helmou na hlavě. Druhými dveřmi přišel šéf a moji kolegové, všichni pod paží stoh papírů.

Otočila jsem se k té slečně, ale teď už jsem viděla jen zástupy velkých vidliček, kterým na zoubcích plandaly oranžové helmy. Vidličky se hrnuly všude kolem mě a s nimi se začaly prolínat i nože; všude kolem poletovaly papíry. Nad dav rozčíleného příboru mě vyzvedla obrovská vařečka. /*/ Z jedovatě zeleného dýmu nade mnou se vytvořila tvář, kterou vídávám v zrcadle, a řekla: „Co sis navařila, to si taky sníš!“

V tu chvíli se obličej změnil. Nos se protáhl, kolem očí začaly vyrůstat větve, jež se vypínaly k potemnělé obloze, a místo vlasů nyní krylo hlavu bílé peří. Z vařečky jsem přeskočila na plochý nos té obrovské neznámé osoby a rozběhla se přímo ke středu hlavy, ze kterého čněl nějaký výrůstek. Když jsem dorazila ke středu, nemohla jsem popadnout dech. Nebylo to však kvůli běhu. V hlavě byla zabodnutá vidlička dvakrát větší, než jsem já sama. /*/

„Co ti to udělali?“ vydechla jsem zděšeně. Že mi někdo odpoví, jsem vůbec nečekala.

„To je můj trest,“ rozezněl se prostorem hluboký hlas, který duněl jako kostelní zvony.

„Trest za co?“

„Za špatné pojištění.“

Ztuhla mi krev v žilách. Rozhlédla jsem se po okolí a až v tu chvíli jsem spatřila děsivý výjev. Po větvích se procházely zářivé postavy, z nichž ale nesálalo žádné světlo, nýbrž pocity smutku a neštěstí. Má šílená mysl vyplodila ještě šílenější myšlenku – to jsou duše mrtvých dělníků.

Jako v odpověď se jedna z postav znenadání objevila přede mnou a nabrala rysy mužíčka s tělem pokrytým peřím a dvěma růžky vyrůstajícími z hlavy. /*/

„Drazí soudruzi…“ jeho hlas se rozléhal do okolí a nikdo ani nedutal. Všechny duše oddaně hleděly na mluvícího.

Poselství jeho proslovu bylo jasné. Chystali se mě zabít – nejlépe hodně pomalu, abych pykala za jejich trápení.

Zmocnila se mě hrůza a já se opět dala na útěk, jenže nebylo kam. Desítky mrtvých zářících postaviček ke mně natahovaly ruce. Jediná cesta vedla zpět k vidličkám. Tam jsem ale nemohla. Ne, takhle to nešlo. Nemohla jsem tady umřít!

Existoval způsob, jak tyto duše zastavit? Ohlédla jsem se za sebe. Na větvi seděl ten podivný mluvčí a potměšile se usmíval. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než se na něj vrhnout. Naprosto barbarských způsobem jsem se na něj prostě vyvalila, až spadl na zem. Já ležela na něm. Tak to by bylo. Otázka zněla, co dál? Všechny duše stály bez hnutí na místě a čekaly, co udělám. No, to já taky.

Vyřešil to advokát. Vystoupil zpoza vidličky zapíchnuté v hlavě a pomalým důstojným krokem dokráčel až k nám. Jediným elegantním pohybem mě chytil za vlasy a zvedl na nohy. Pak se kolem mě naklonil k té podivnosti, která se už mezitím sesbírala ze země, a tiše promluvil: „Soudruhu, revoluce rozhodně není to správné řešení.“ Pak se zase napřímil, usadil mě do tvrdé lavice obžalovaného a promluvil k tribunám bledých duchů: „Toto,“ dramatickým gestem na mě namířil ukazovák, „je ta, jež může za všechna naše trápení. Ona jediná měla možnost všechny katastrofy zažehnat.“

„Byl byste schopen k tomu dodat nějaké důkazy?“ zeptal se ctihodný soudce.

„Ovšem!“ vykřikl advokát a teatrálně vložil ruku do kapsy. Vylovil z ní obrovskou lasturu a otevřel ji. Uvnitř se místo perly vznášela matička země a pomalu se otáčela mezi bublinami. /*/ „Zde, zde, zde, zde a zde,“ obsáhl advokát postupně všechny známé světadíly, „žijí lidé, kteří jsou s jejím pojištěním naprosto nespokojení, ba dokonce kvůli němu i umírají. Toto rozhodně odmítám akceptovat!“ Rozohnil se advokát a své běsnění pouštěl mezi duchy. Terčem jsem však byla já.

„To je naprosto pochopitelné,“ souhlasil soudce. „Myslím, že rozsudek je jasný: Sebevražda!“

Všichni přítomní duchové začali řvát ukrutným nadšením a skandovali: „SSS, SSS, SSS!“

Soudce se postavil a prohlásil: „V souladu s Ústavou Svazu soudců sebevidných jste byla shledána vinnou. Zasluhujete trest sebevraždou. Soudruzi, odveďte ji!“

Přišlo ke mně více těch opeřených parchantů a hrubě mě táhli pryč. Chtěla jsem se bránit, ale byla jsem bezmocná. Odvedli mě do obrovské místnosti, ve které jsem si připadala prťavá jako mraveneček.

Klíčovou dírkou obrovských dveří začaly přilétat malé postavičky s velkou svítící hlavou. Byly oblečené v černém pohřebním obleku a ve tváři měly útrpný výraz. Pomalu za mnou letěly, jedna za druhou. /*/

„Zabila jsem…“ zašeptala ta první, když prolétala.

„Pyšná a ctižádostivá,“ řekla ta druhá.

„Peníze.“

„Lež!“

„Podvod.“

„Prodala jsi ho.“

„Šílená, šílená, šílená!“ Křičela jedna postavička přes druhou.

Dveře se přiotevřely a postavičky se hrnuly všude, kudy to jen šlo. Všechny tak strašně řvaly, už jsem to nemohla poslouchat. Zvedla jsem se, že zavřu dveře. Zabrala jsem za kliku a zabouchla. Dveře se ale otevřely druhým směrem a já stanula na balkóně. O šest pater níže stála na parkovišti moje červená Octavia. Skočit, nebo neskočit?

Skleněný človíček

Kouzlo stvoření. Jak málo lidí o něm ví. Jak málo lidí si ho uvědomuje. Jak málo lidí ho chápe…

Začal jsem, jako každý v této zemi. Byl jsem povolán z hlubin země. Byl jsem sesbírán v podobě obyčejných kamenů. Byl jsem rozdrcen na nejjemnější písek. Byl jsem surovým ohněm rozpálen na nepředstavitelnou teplotu, až ze mě vznikla blíže neurčená žhavá hmota. Pak teprve jsem byl svým tvůrcem vyfoukán – jako se utváří plod v těle matky, tak jsem vznikl i já. /*/ Nejprve malé teploučké embryo, které s každým mistrovým vdechnutím získávalo jasnější a jasnější rysy malého človíčka. Až jsem byl tady. Maličký, nepatrný a neskutečně křehký, ale odhodlaný plně využít tvůrcův dar, vyrazit do světa, koukat, objevovat, učit se, žít. Já, skleněný človíček, jemuž v hrudi pulsuje malé teplé srdéčko a způsobuje tak, že se měkké sklo může hýbat, že může cítit, že může žít.

***

Vůbec první, co jsem na tomto světě spatřil, byl atom. Nebo se mi aspoň takto představil. Ležel v usychajícím listí a jen čekal, až si ho všimnu. Byl malý, přímo prťavý, tak jsem se na něj podíval přes svou ruku a hned jsem jej viděl lépe.

Stál na svých malých nožkách a rozhlížel se po svém mikrosvětě plný údivu. /*/ Zeptal se mě: „Kdo jsi?“

Já mu odpověděl: „Emryo.“

„Emryo? Pěkné jméno,“ usmál se. „Já jsem atom.“

„Co to na tobě roste za malé věžičky?“ Zeptal jsem se.

„To jsou domečky. Domečky pro elektrony, které pořád jen létají kolem mě. Nikdy jsem je neviděl, ale vím, že vždycky na noc přijdou, aby se vyspaly. Víš, bylo mi řečeno, že mám být příbytkem pro maličkosti, které nikdo nevidí; prý ale hýbou světem,“ odpověděl mi.

„To je pěkné poslání, přeji ti jej!“

„A jaké poslání máš ty?“ Zeptal se.

Tato nevinná otázka mě překvapila velice. Jaké poslání mám já? „Nevím,“ odpověděl jsem svému malému příteli. „Půjdu ho hledat.“

„Přeji ti hodně štěstí,“ řekl atom a zmizel pryč.

To bylo poprvé a naposledy, co jsem ho viděl. Časem jsem usoudil, že atomy jsou plachá stvoření. Lidem se moc neukazují, vždy jen rychle proběhnou kolem. Já jsem utíkat nechtěl. Procházel jsem se pomaloučku a objevoval nové věci, jako třeba světlo a život.

A pak jsem došel k velké louži. Ona teda nebyla až tak obrovská, ale přeskočit bych ji nedokázal. Část hladiny hezky odrážela světlo (a to se mi hodně líbilo, světlo jsem měl moc rád) a zbytek byl pokrytý zajímavými zelenými talíři, ze kterých by se ale asi jíst nedalo. Možná kdybych byl menší. Já se na ně postavil a potopil jsem se do úplně jiného světa. Voda mě hladila po těle, a i když trošku zastudila, nevadilo mi to.

Ve změti kořenů a mořských řas jsem zahlédl nějaké temné obrysy. Nebál jsem se – ještě jsem nevěděl, co je to strach. Ale ani jsem nemusel. „Dobrý den, kdo je tam?“ Pozdravil jsem. A tak jsem si našel svého nového kamaráda – Žabího prince. /*/

Sice ještě neuměl mluvit jako já, místo pozdravu mi řekl jen „Kvááák“, ale společník byl dobrý, přestože tohleto „kvááák“ bylo to jediné, co řekl za tu dobu, co ho znám.

Z putování s ním pod vodní hladinou jsem si ale odnesl zajímavý poznatek – kamarádi spolu můžou mluvit, ale mohou spolu také mlčet – a mně osobně se naše tiché kamarádství líbilo.

Bylo mi s Žabím princem dobře, ale věděl jsem, že mi něco chybí. Princ nikdy nechodil moc daleko. Když jsem se jej na to jednou zeptal, odpověděl pouze svým typickým „kváák,“ a nic víc. Abych řekl pravdu, moc mi tato odpověď nedala, a tak jsme se jednoho dne rozloučili a já se vydal dál.

Procházel jsem tmavým lesem, až jsem uviděl další zvláštní věc. Bylo to obrovské měkoučké oranžové křeslo. Na něm si to spokojeně trůnil lvíček, podobně velký jako já. Seděl na křesle a zamyšleně hleděl na tmavé nebe. /*/ „Dobrý večer,“ pozdravil jsem tichounce. Lvíček na mě otočil svá oranžová očka. Jeho pohled byl plný smutku a bolesti. Pouze seskočil z křesla a uvelebil se u jedné z noh, čekajíc až přijdu blíž. „Jsi z něčeho smutný?“ Zeptal jsem se ho, když jsem došel až k němu. Lvíček místo odpovědi opět obrátil svůj pohled k nebi. Byl jsem zvědavý, co tam tak úzkostlivě hledá, a tak jsem to udělal po něm. Nad námi se tyčila dívčí tvář se zavřenýma očima. Místo šatů i vlasů měla listí a vypadala, jako by vyrůstala ze stromu. Možná sama byla stromem, neboť se ani nehnula. /*/ Lvíček k ní ale nepřestával vzhlížet. A v tom jsem poznal neštěstí. „Ty jsi zamilovaný, viď? Do té stromové víly.“ Hříva se zavlnila, jak přikývl, aniž by z ní spustil oči. Smutně jsem zavrtěl hlavou. I mně, mužíčkovi ze skla, bylo jasné, že tahle láska nikam nepovede, neboť o lásku se musí dělit dva. Lvíček by se dělil o všechno, ale nehybná víla mu kromě své krásy nemohla nabídnout vůbec nic.

V tom se mezi listím jejích vlasů objevil malý hnědý medvídek. „Dobrý večer, medvídku,“ zavolal jsem na něj nadšeně a zamával mu. Zamával mi zpět a já se otočil na lvíčka. „Můžete být kamarádi!“ Lvíček si mě zvědavě prohlížel, jeho oči prozrazovaly, že by si to hrozně přál, ale že kamarády nikdy neměl a že se bojí. Zavolal jsem tedy na malého hnědého medvídka podruhé a pozval ho k nám dolů. Bylo vidět, že se medvídek s vílou loučí nerad, ale nakonec se spolu se lvíčkem uvelebili v obrovském křesle a společně hleděli vzhůru.

A já poznal, že pokud se nevzdáme starých věcí, nemohou přicházet žádné nové. Tak jsem se rozloučil s těmito podivnými přáteli a vydal se dál, abych zjistil, k čemu jsem vlastně dobrý.

Ferýsek Vydrýsek, Žužu, Katy a Dity :)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.