Dixit - Anna

Jen tak na úvod: Znáte ten pocit, jak si řeknete "Zahrajem si hru!" a tak nějak zrovna máte náladu psát a ne hrát s ostatními? Tak tak nějak vznikla tato povídka :D Obrázky jsou vzaty z karetní hry Dixit (tedy nejsou moje vlastní, jsou oskenované, a vztahují se na ni práva toho, kdo ten Dixit vymyslel = povídka nesmí být využívána ke komerčním účelům), povídka je inspirována přímo těmi obrázky, které jsem si v průběhu psaní zrovna vytáhla, a na které máte v textu odkazy v podobě hvězdičky. Takže je to taková hra. Postavě stačí dát motiv a vůli a ona, spolu s místy, kam byla zaváta, příběh vytvoří sama :) Tak snad se bude líbit ;) 

Dity

Dixit. Co to asi znamená? Je to slovo. Myslím, že to slovo stojí za vším. Je to něco jako Matrix. Slovo, které svou podstatou vystihuje svět kolem nás. Slovo, které ho charakterizuje. Slovo, které dělá svět kolem nás tím, čím je. Podivným místem, kde je možné takřka cokoliv.

A přesně v tomhle světě to mám najít. Proč se to muselo stát zrovna mně? Achjo. Fajn. Tak začnu v čínské čtvrti. Ona to totiž asi není čínská čtvrť, jak si ji představujete. Je to místo, kde je zavěšená hromada lampiónů. Každý lampion rovná se jeden dům, obydlí pro malého čínského draka. To je moje první stopa. Vlastně jediná.

Hledíc do papírku jsem se ujišťovala, že jsem na správné adrese. Systém souřadnic, jak v čínské čtvrti najít ten správný lampion, je totiž poněkud komplikovaný, zvlášť pro neznalce zdejších poměrů.

„Pan… Liu-Tiang?“ Oslovila jsem nejistě malého draka v červeném fráčku. Navzdory tomu, že žiji v tak podivném světě, musím se přiznat, že jsem ještě nikdy s drakem nemluvila, a to ani s tak malinkým. Proto mě poměrně zaskočil jeho hlas. Při všech těch růžcích a šupinách a žlutých hadích očích bych čekala hlas skřípavý nebo syčivý, a ne hluboký a příjemně melodický.

„To jsem já,“ provedl mírnou úklonu hlavou. Zrovna držel svá dvířka do lampionu zvednutá, očividně se chystal vejít dovnitř.  *  „Pozval bych vás dál, slečno…“ Odmlčel se a já si nebyla jistá, zda to byly rozpaky anebo zdvořilé pobídnutí k představení.

„Anna. Slečna Anna,“ udělala jsem velmi zjednodušenou napodobeninu pukrlete, jak mě to kdysi učila starší sestra.

„Tedy slečno Anno,“ usmál se drak, „co pro vás mohu udělat?“

Přešlápla jsem. Nevěděla jsem, jak bude reagovat, ale potřebovala jsem se pohnout z místa dál. Ukázala jsem mu tedy tu fotografii. „Hledám tohle,“ dodala jsem rychle a snažila jsem se, aby to vyznělo pokud možno sebejistě.

Drakovi se při pohledu na fotografii zúžily nejdřív svislé zorničky a pak oči. „Proč hledáte zrovna tohle, slečno Anno?“

„Dostala jsem to za úkol. Od nich. Řekli mi, že mi pomůžete, pane Liu-Tiangu.“

„Ano,“ zamračil se, „samozřejmě že vám pomohu. Ale věřte, slečno, nedělám to rád,“ vážně si mě změřil pohledem. „Tohle není úkol pro vás.“

Pokrčila jsem rameny. „Nemám na výběr.“

Povzdychl si. „Zkuste knihovnu, svazek dva tisíce osm set devadesát dva.“

Děkuji, udělala jsem druhé pukrle, tentokrát na rozloučenou.

„Nemáte zač, uvidíte,“ pokynul mi hlavou pan Liu-Tiang a zmizel ve svém lampionu. Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, jak to asi uvnitř vypadá. Je tam svíce? Nebo nějaký jiný zdroj světla či ohně? A bydlí přímo v něm? Nebo to má jenom jako vytápění? Jako postel? A má ohnivzdorný frak?

No nic, konec blbin, pokračuj v práci, slyšela jsem v hlavě ten policejní hlas, který občas zněl jako moje sestra, když mě komandovala. Tedy jsem vyrazila vstříc knihovním zdem.

Dva tisíce osm set devadesát jedna, odpočítávala jsem v duchu, jdouc kolem polic tlustých svazků vázaných v kůži. Dva tisíce osm set devadesát dva, vítězoslavně jsem se zastavila a vytáhla danou knihu z police. Až v tomto okamžiku jsem si uvědomila, že vlastně nemám tušení, jak ona Liu-Tiangova nápověda vlastně vypadá. Zamračila jsem se a knihu otevřela. Vykoukla na mě spousta podivných znaků. Ani jeden z nich se však nepodobal žádnému písmenu, které jsem kdy uměla přečíst, což je co říct, protože tady, s Dixitem všude kolem vás, musíte být schopni rozluštit spoustu znaků spousty jazyků. Zamračila jsem se. Jak mi může tohle pomoci? Začínala jsem být nervózní. Nemám čas na nějaké zatracené luštění!

Jen tak jsem nechala mezi prsty prosvištět stránky oné knihy. Počkat, co to bylo? Vracela jsem se o několik stran zpět. Tady to je! Zaujal mě totiž starý kovový zip. Byl přesně v místě, kde se jednotlivé stránky spojovaly v knižní hřbet. Celé to budilo dojem, že když za jezdce zatáhnu, kniha se rozletí. Lákalo mě to vyzkoušet, proto jsem se rozhlédla kolem, jestli mě náhodou někdo nesleduje, a zip rozepnula.

Čekal jsem hodně. Tohle mě ale ani v nejmenším nenapadlo. Když od sebe jednotlivé kovové zuby odskočily, ukázal se mezi nimi vesmír. Prostě jsem najednou zjistila, že zírám do tmy, ve které hoří hvězdy a rotují planety. Nestihla jsem se ani zamyslet nad tím, jak je to všechno podivné, když se ze tmy vyřítila malá žlutá raketka. * Vypadala jako z nějakého obrázku v dětské knížce a mířila mi přímo do obličeje.

Leknutím jsem vykřikla a upustila knihu. Raketka se zastavila asi tři své délky před mým nosem a chvíli si mě jako by prohlížela. Pak sebou smýkla na stranu, což mě probralo. Chňapla jsem po ní oběma rukama a strčila ji do kapsy své bundy. Tu jsem pak zapnula na zip. Ironie osudu, pomyslela jsem si s úšklebkem a zvedla upuštěnu knihu. Začala jsem jí listovat, abych našla a zapnula zip, ale po tom se slehla zem. Celou knihu jsem prošla zepředu i zezadu, ale zip nikde. Pokrčila jsem nad tím rameny a vrátila předmět zpět do regálu na své původní místo. Nepochybovala jsem o tom, že mě raketka zavede dál, i když možná ne až k mému cíli, ale nemínila jsem ji vypustit tady v knihovně, mezi všemi těmi lidmi.

Poklepala jsem si na zapnutou kapsu a vyšla jsem do tmy na čerstvý vzduch. Pohlédla jsem na oblohu, načež mnou projela vlna neklidu. Mezi hvězdami zahnutý měsíc a slabě zářící noční slunce byli už tak blízko u sebe, že se zdálo, jako by každým okamžikem měli splynout. * Tomu se říká Novoluní s velkým N, a jindy bych se na tento okamžik splynutí velice těšila, ale nyní to pro mě znamenalo zoufalý nedostatek času.

„Zaveď mě k mému cíli,“ zašeptala jsem a rozepnula kapsu. Raketka z ní okamžitě vystřelila, pak několikrát zmateně obletěla moji hlavu, až se konečně zastavila opět před mým obličejem. „Připravena,“ přikývla jsem, aniž bych věděla, kde beru tu jistotu, že raketka potřebuje slyšet právě tohle. Vedena tímto neposedným předmětem jsem se pustila napříč podivným městem.

Prošly jsme několika zapadlými uličkami, což mi v noční tmě nijak nevadilo. Horší to bylo, když došlo na to, abych prošla dveřmi a ponořila se do poněkud jiné tmy, do tmy podzemní.

Nevím, jak dlouho jsem rukou šmátrala po kamenných zdech. Zdálo se mi to jako hodiny. Jediným zdrojem světla se pro mě staly zářící motory raketky. Vzhledem k její velikosti to však nebylo nic moc.

A pak tam raketka náhle nebyla. Dodnes nevím, jestli prostě zmizela, nebo jestli odletěla nějakou malou škvírou, nebo jestli jí došlo palivo a ona se skácela k zemi. Prostě tam náhle nebyla a zanechala mě v naprosté tmě.

Nejistě jsem udělala dva kroky dopředu, pak mé prsty narazily na kovové dveře. Zarazila jsem se a opatrně zašátrala po klice. Byla to obyčejná hranatá klika z chladného kovu, jakou můžete najít v každém komunistickém domě ve sklepě. I dveře byly podobného charakteru.

Zabrala jsem za kliku a zadoufala, že dveře nebudou zamčeny.

Nebyly. Zavrzaly a mně se tak odkryl velmi zvláštní pohled: V místnosti se stěnami z železných plátů a s podlahou téměř úplně zakrytou hromadami něčeho, co jsem neuměla blíže identifikovat, seděl nějaký kluk. Svým zjevem trošku připomínal loutku, což bylo dáno patrně tím, že měl na sobě oblečení, které už před padesáti lety bylo staromódní. Z bot mu vykukovaly červenobílé proužkované ponožky, které se nořily do světlých plátěných kalhot s černými kolečky na kolenou. Černý kabát se zdviženým límečkem působil ošuntělým dojmem, černý klobouček se zastarale zastřiženými černými vlasy přispívali onomu obstarožnímu dojmu. Nejvíc tento dojem ale podporoval skleněný monokl, který měl mladík kolem oka. Se smutným výrazem ve tváři kluk hleděl vzhůru a nastavoval své bledé líce žlutému světlu, které zde proudilo z jediného otvoru ve stropu místnosti a stavělo tak kluka do jasného kuželu, jako básníka na podiu.

Ještě jednu věc je nutno zmínit, a tou jsou chlapcova křídla. Ač on sám očividně na světle sedět chtěl a toužebně k němu vzhlížel, křídlům to zjevně příliš neprospívalo. Celá žhnula jako roztavené sklo a perutím hrozilo, že je potká stejný osud, jako vosk rozpálené svíčky.

Celý výjev na mě působil dost melancholicky, skoro jsem slyšela ty táhlé tóny houslí v melancholických tóninách. Dalo by se to popsat dvěma slovy: Nesplněné sny. *

„Ahoj?“ Pozdravila jsem kluka a vešla do místnosti. Nepřipadalo mi, že by byl starší než já, ale zároveň jsem měla dojem, jako by už tu takhle seděl roky a roky.

Dál bez jediného pohybu zíral do světla.

„Já jsem Anna. Kdo jsi ty?“ Zadoufala jsem, že ho přímá otázka přiměje k přímé odpovědi.

„Záleží na tom?“ S povzdychem stále hleděl vzhůru.

„Tvá křídla,“ vyhrkla jsem, protože v tom okamžiku z nich začala odpadávat zrníčka popela.

„Já vím. Už s nimi nikam nedoletím,“ odpověděl kluk. „Není to smutné?“ Znělo to velmi vzdáleně a lhostejně, jako by se ho to, co právě říkal, už dávno netýkalo.

„Tak běž přece z toho světla pryč, nevidíš, že tě to ničí?“

„Já chtěl ale k tomu světlu vyletět. A skončil jsem tady.“ Kluk se poprvé pohnul a svěsil svou hlavu mezi ramena.

Nebyla jsem si dost dobře jistá, co mám dělat. Nevím, odkud to světlo do místnosti proudilo, ale jestli to bylo slunce, to velké žhavé a ne malé noční, znamená to, že už je dávno den a mně se každým okamžikem krátí čas.

„Není to zvláštní?“

„A co?“ Upřela jsem na kluka svůj pohled.

„Křídla, která mi měla dát svobodu, mě nakonec připoutala k zemi…“

Skvěle. Takže já se tu ještě budu potýkat s někým, kdo se místo činu topí ve svých vlastních zklamáních. „potřebuji pomoct.“

„Tak proč jsi potom tady?“ Nechápavě se na mě zahleděl. Byl to zvláštní pohled. Jako vyhaslý krb nebo umírající slunce.

„Potřebuji tvou pomoc,“ upřesnila jsem a doufala, že ho tak možná vytrhnu z jeho smutku.

„Kdo by mě k čemu potřeboval?“ Zvedl oči zpět k nebi.

„Já,“ řekla jsem pevně.

Pomalu, velmi pomalu, přesunul svůj pohled zpátky na mě. „Má křídla jsou k ničemu. Nedokážu ti pomoci.“

„Já ale nepotřebuji tvá křídla, potřebuji tvou pomoc,“ řekla jsem s důrazem na posledním slovu. Nastala chvíle mlčení, kdy jsme jeden na druhého jen zírali. Nakonec jsem došla k názoru, že přišel ten pravý okamžik, a vytáhla jsem vybledlou fotografii. „Hledám tohle. A ty mi s tím pomůžeš.“

Dlouho si fotografii prohlížel, než mi odpověděl: „Tohle ti štěstí nepřinese. Nemá to smysl.“

„Já to ale nehledám pro sebe,“ zaklesla jsem se mu hluboko do očí a pokusila se mu sdělit, jak moc tím předmětem pohrdám a jak moc je mi proti srsti k němu hledat cestu. Ale já musím. Musím, jinak se stane něco hodně zlého. Nevím, proč zrovna já, ale musím to najít.

„Pak musíš ještě hloub,“ řekl kluk, jako by odpovídal na mé myšlenky, a ukázal na poklop v podlaze pod jeho nohama na úpatí hromady, kde právě seděl.

„Děkuji,“ udělala jsem své další pukrle, přešla jsem až k němu a poklop zvedla. Dýchla na mě zima a tma, až jsem se otřásla. Polkla jsem a naposled pohlédla vzhůru na kluka. „Ke světlu se dá dojít i tudy,“ ukázala jsem z náhlého popudu k pootevřeným dveřím, kterými jsem sem přišla. „Půjdeš tmou, ale když nikam neodbočíš a půjdeš stále rovně, dojdeš ke světlu i bez křídel,“ usmála jsem se do jeho zmateného obličeje a než jsem stihla zaváhat, zhluboka jsem se nadechla a nohama napřed skočila do otvoru.

Ponořila jsem se do ledové vody. Síla nárazu ze mě stáhla bundu a možná i několik let, protože jsem si ve své sukénce a košilce s vestičkou náhle připadala jako malé dítě. Shora sem doléhalo slabé světlo a rozptylovalo se ve vodě.

Teprve až v okamžiku, kdy jsem se nohama téměř dotýkala dna (ano, vím, že z fyzikálního hlediska bych takhle neměla doklesat až dolů), teprve pak se objevily. Podivné ryby s velkýma očima mě obklopily a pečlivě si mě prohlížely. * Připadala jsem si jako ve snu.

Ta největší ryba připlavala až ke mně. Zbožně jsem hleděla do jejího prastarého moudrého oka. A pak se to stalo. Na kratičký okamžik jsem přestala vnímat sama sebe. Místo toho jsem uviděla obrovský strom, v jehož koruně se bělely domečky a červenaly střechy mého města. Poznala jsem ho okamžitě, takové tu bylo jediné. Nejhorší na tom ale byla přízračně jiskřící dvouruční pila, která se zahryzávala hluboko do zakrouceného kmene. * Ne! Ještě nemůže být tak pozdě! Spoléhají na mě!

„Pospěš,“ slyšela jsem odkudsi z dálky, pak se mi strom ztratil z dohledu a já viděla zas jen ryby. Kdybych právě nebyla ve vodě, stekla by mi z oka slza.

„Kde?“ Zeptala jsem se velkých očí, z úst mi však vyšla jen veliká bublina. Přesto mi ryby rozuměly. Jedna, která svým čumákem připomínala mečouna, připlula až ke mně, takže jsem se jí mohla chytit. Ryba mrskla ocasem a rázem jsme letěly vodou jako šíp. Byl to závod s časem, závod o život! Ryba každým mocným máchnutím svého ocasu stírala rozdíl mezi minulostí a budoucností.

Pak náhle zastavila, tak prudce, až jsem se jí musela pustit a rázem jsem z vody vypadla na písčitou pláž. Ani jsem jí nestihla poděkovat. Konečně jsem se zase cítila jako Anna, i když jsem na sobě stále měla červenou proužkovanou sukni a bílou košili s černou vestou. Zase jsem to ale byla já a ne to naivní dítě, a před sebou jsem konečně měla cíl své cesty. Byla to stará lodička z bílého dřeva. Kotva rezivěla v písku a shora na mě shlíželo vymlácené sklo slepého okna. Nejdůležitější byl ale trup. Zela v něm obrovská černá díra, ve které se kdesi uvnitř vznášelo slabě světélkující zářivé srdce. To, co jsem měla najít. *

Vykročila jsem vpřed, před očima stále své město a zářivou pilu. Jen co jsem udělala první krok, strhla se ohromná bouře, která mě tlačila pryč od lodi. Já to ale nevzdám! Tvrdohlavě jsem krok za krokem odkrajovala metry písku, které mě dělily od zářícího srdce. Prach mě bodal do tváře a lítal mi do očí, srdce se mi v bouři stalo majákem.

A pak jsem byla tam. Překročila jsem pomyslný práh zející díry a ocitla se v lodi. Všechno utichlo, jen srdce přede mnou pulsovalo. Bylo překrásné, ale nechtěla jsem ho pro sebe. Zbývalo posledních pár kroků, a pak jen dotyk. Srdce krásně hřálo a mě prostoupila divoká radost. Dokázala jsem to, zachránila jsem město!

Dity :)