Víla

Na počátku byla jenom tma. Tma a já. Jenom já. A kilometry dlouhá hedvábná šňůrka, která mě objímala za všech stran. Byla to kukla, ale to jsem tehdy nevěděla. A tak jsem si tak existovala v hedvábném náručí, jen tma a já.

A pak se to změnilo. Nejprve se pár vláken přetrhlo a do mé tmy vnikly jako ostré jehly první sluneční paprsky, které jsem kdy viděla. Bodly do očí a já okamžitě zabránila jejich vstupu ke mně. Vždyť to tak bolelo! A v té tmě je mi tak dobře.

Jenže světlo mi začalo chybět. Když už jsem je jednou viděla, tma mě omrzela a já zatoužila po tom vidět ho znova. A tak jsem se odhodlala, vložila prsty mezi jemná vlákna a začala škubat a drásat. Byl to dlouhý a vyčerpávající boj, toho světla bylo víc a víc, mnohem víc, než jsem si myslela, ale pořád to bylo jen někde venku, neuměla jsem se k tomu dostat. A začaly mi docházet síly. Po tvářích mi ztékaly moje první slzy zklamání a já už myslela, že se budu muset vzdát.

A pak jsem uslyšela Jeho hlas. Byl to ten nejkrásnější hlas na celém širém světě, který se přímo dotýkal srdce a volal si mě k sobě. A já po něm tak zatoužila, že jsem sesbírala i síly, o kterých už jsem myslela, že je vážně nemám, a vydrala se ven. Tedy, spíše jsem byla z kukly vržena do světa plného světla a barev. A byl tam On. Tak úžasný a veliký, že jsem Ho ani neviděla, jen jsem cítila Jeho přítomnost.

Rozhlédla jsem se kolem sebe: Stála jsem uvnitř toho nejkrásnějšího květu, jaký si jen dokážete představit a hleděla na ten nejkrásnější palouk zalitý slunečními paprsky a lemovaný hustým lesem, který kdy v srdci přírody existoval.

A pak jsem se podívala na sebe. Byla jsem tam v tom nádherném světě jako chuchvalec mokrých chlupů. Vlasy rozčepýřené a trčící všemi směry, sukénka byla celá pomačkaná a křídla vlhká a pomuchlaná. Sklopila jsem hlavu. Kazím krásu této louky, pomyslela jsem si zkroušeně a skoro jsem si přála vrátit se zpátky do své kukly.

„Roztáhni křídla,“ promluvil ke mně a vytrhl mě tak z mého smutku. Ihned jsem udělala, co mi řekl.

„Nejde to, Pane,“ odvětila jsem mu zoufalá ze svého neúspěchu.

„Neboj se, maličká, pomohu ti.“

Vzápětí jsem na křídlech ucítila Jeho dotyk. Svou něhou ve mně probudil každou buňku, která procitla a hrála radostí. Cítila jsem se tak šťastně!

Dokud nezačal křídla natahovat a vyhlazovat od všech jejich záhybů. „To bolí, Pane!“ vykřikla jsem a uskočila, abych se dostala z Jeho dosahu. Jenže bez Jeho dotyku jsem byla tak prázdná!

Jen jsem si to uvědomila, jeho prsty začaly opět vyhlazovat má křídla a zvedat je do prostoru od těla. Připadala jsem si jako nahá, vždyť dosud jsem křídla od svého těla neoddělila, a studem jsem svou tvář skryla do dlaní.

„Vydrž, maličká,“ dolehl ke mně Jeho hlas a pohladil mě po duši. Zněl v něm příslib něčeho úžasného a nádherného, a já si řekla, že vytrvám.

A pak najednou přestal.

„Už jsi hotová,“ zaznívala mu v hlase láskyplnost šťastného Tvůrce hrdého na to, co vyhnětl z hlíny. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „A teď… Vzlétni!“

Ta slova mě naplnila takovou touhou, že jsem jen vydechla: „Ano!“ a roztáhla svá nádherná křídla, jak jen to šlo. Uvědomila jsem si, že vlastně toužím po létání od chvíle, kdy jsem uslyšela svou první myšlenku.

A pak se do mých křídel opřel vítr. A nebo to byl Jeho dech? Vynesl mě vzhůru nad květiny, nad paseku, nad les a nesl mě stále blíž a blíž k nebesům. A byl tak veliký, že byl pořád se mnou. A má radost byla tak veliká, že jsem ji ani nedokázala vyslovit.

Dity :)