Ještě ne!

Byl to normální den normálního života. Vlastně si ani nepamatuju, co bylo předtím, prostě jsem šla přes přechod a… Stála tam. Navzdory slunnému dni, její postava byla zahalena hlubokým stínem. Temný plášť ji celou halil a hluboká kapuce nedovolovala přímo pohlédnout do její tváře. Vidět byly jen oči – vlastně ani nevím, jak je to možné, nesvítily, ani nebyly červené nebo tak něco, prostě to bylo to jediné, co z ní bylo vidět, samozřejmě kromě pláště, tak tmavého, ale ne černého. Působil dojmem prázdna. Tohle vše jsem pohledem zhodnotila během jediného okamžiku.

Postava v plášti neměla kosu, ani kostnatý hnát, ale já přesto dobře věděla, kdo to je. Upřela na mě své oči a když se její pohled setkal s mým, pomalu a nezměnitelně přikývla.

A v ten okamžik čas jako by se zastavil. Přechod, lidé kolem i celá rušná ulice jako by zmizela, zůstala tu jen ona a já v bílé prázdnotě.

„Je čas,“ promluvila postava, jejíž chladný hlas jsem zřetelně slyšela. Byl to hlas, který člověka přiváděl do zvláštního klidu, jako když jste tak unavení, že už ani nezvládnete žádný prudký pohyb, ani zvýšení hlasu. Byl to jakýsi otupělý klid.

„Ale…“ Nechápala jsem to. Je mi teprve sedmnáct, nemůžu přeci jen tak umřít! Tolik věcí, které jsem nestihla. Tolik míst, která jsem nikdy v životě neviděla a už ani neuvidím. Tolik nesplněných slibů. Tolik lidí, se kterými jsem se nestihla rozloučit a kterým jsem ani nestihla říct, že je mám ráda!

„Věděla jsi, že to jednou přijde.“

„jenže jsem netušila, že to bude tak brzy,“ probrala jsem se z mrákot a přinutila k řeči. „Ještě tolik věcí! Vždyť jsem nestihla skoro nic vykonat!“

„Mělas na to dost času. Co jsi celých těch sedmnáct let dělala?“

Hlavou mi proletěly všechny prolenošené chvíle, kdy se mi nechtělo do vykonávání povinností a tak jsem je oddalovala, jak jen to bylo možné a večer při ohlédnutí jsem za sebou neviděla žádnou vykonanou práci. A také všechny chvíle, kdy jsem sobě i ostatním nalhávala, že přeci potřebuji nějaký odpočinek a pak u televize jen ztrácela čas. Najednou mi bylo líto každé vteřiny, kdy jsem si neužívala, že mi do plic proudí vzduch a v žilách koluje krev. Bylo mi líto každého „možná“ a „jednou“, která padla místo, abych se zvedla a skutečně si splnila jeden ze svých snů. Bylo mi líto každého odmítavého „později“, ať už šlo o lidi nebo nápady. Zavřela jsem oči a ucítila na tvářích své vlastní slzy. Když jsem je znovu otevřela, setkala jsem se s unaveným pohledem Smrti.

„Každý, pro koho přijdu, se tomu vždycky strašně diví. Tváří se, jako by vůbec netušili, že existuji. Neuvědomují si spoustu věcí. Třeba to, že já jsem jenom prostředník. Snaží se mě oblomit, ale já je mám jen dovést k Němu.“

Pomalu mi začalo docházet, že to myslí vážně, že ať udělám cokoliv, zpátky už se nevrátím. Bylo to strašně zoufalé, vědět, že s tím neudělám nic. Z očí už mi slzy tekly proudem. Byly to slzy lítosti. Lítosti nad promarněným časem. A slzy beznaděje. Hlavou mi pulsovala jediná dvě slova, která se nakonec prodrala skrz mé rty na povrch. „Ještě ne…“ hlas se mi pláčem zlomil.

Smrt však jen jednou zakroutila hlavou a obrátila svůj pohled doleva. Otočila jsem svou hlavu stejným směrem, abych věděla, kam tak mrazivě jistě hledí. Bílá prázdnota kolem mě se rozplynula a já se ocitla zpět na rušné křižovatce s jednou nohou na přechodu a druhou s nedokončeným krokem ve vzduchu. Vlevo se ke mně přibližovalo auto. Jede příliš rychle, pomyslela jsem si otupěle. To přeci není možné! Přesunula jsem svůj pohled zpět na Smrt, která už nic neříkala, jen opět s mrazivou jistotou přikývla. A já věděla, že můj čas se naplnil. Zavřela jsem oči a čekala na smrtelný úder.

 

S trhnutím jsem otevřela oči. Ležela jsem ve svém pokoji a zírala do stropu, z očí mi tekly slzy. Vykoukla jsem z okna ven, kde právě vycházelo slunce, a tak jsem na nic nečekala, popadla jsem oblečení a vyběhla ven přivítat nový den. Musela jsem si však pořád připomínat: Byl to jen sen, byl to jen sen… Myslela jsem, že budu celý den zamyšleně bloumat po našem domě, ale když jsem si vzpomněla na svůj rozhovor se Smrtí, nečekala jsem už ani okamžik. Během tohoto dne jsem toho stihla jako snad nikdy. Konečně jsem si utřídila fotky ze zájezdu v Británii, které na to čekaly už více než půl roku, konečně jsem si uklidila stůl i skříň, přepsala svoje povídky a po dlouhé době jsem si zašla na procházku kolem řeky…

A od té doby se můj život neskutečně změnil. Ze všech sil jsem se snažila nemarnit svůj čas, vychutnat si každý okamžik mého života, neodkládat věci na „později“, nebo ještě hůř – na „jednou“. Po dlouhé době jsem ze sebe měla opravdu dobrý pocit. Pocit, že něco dokážu a že když se ohlédnu životem za sebe, ničeho nelituju a naopak jsem velice spokojená s tím vším, co už jsem stihla zažít. Zkrátka bylo to, jako bych uplynulý půlrok, až uplynulých několik let prospala v hlubokém lhostejném spánku a mého probuzení si dokonce i všimlo několik lidí v mé blízkosti. A já teď konečně žiju tak, jak jsem celou tu dobu chtěla, neboť „nemám čas“ je jedna z největších výmluv, protože „kdo chce, hledá způsob, a kdo nechce, hledá důvod“. Čas je to jediné v našem životě, o čem můžeme plně rozhodovat jen my sami. 

Dity :)