Žabodraci jsou stvoření o velikosti přibližně kočky domácí s povětšinou milou povahou. Tělo je anatomicky nejsrovnatelnější s žábou, přesněji s rosničkou či elegantními pralesními žabičkami. Ze zad vyrůstají dvě blanitá křídla, která připomínají ponejvíce křídla netopýří, avšak jejich zásluhou je ve jméně obsažen onen drak (proč je tam žába, to snad není nutné vysvětlovat). Navzdory očekávání a zjevné příbuznosti s žábou není kůže žabodraka slizká či suchá, jak je tomu u většiny obojživelníků či plazů, ale je pokrytá drobným hustým ochlupením, připomínajícím samet. Ochlupení na hrudi přechází v mohutnou hřívu, která je většinou o několik odstínů světlejší než zbytek těla. Křídla jsou chlupy pokrytá jen z části, létací blanitá oblast chlupů nemá, kosti a svaly však ano. Ocásek tento tvor zcela postrádá, někteří se domnívají že jej podobně jako žáby „zahodí“ v závěrečné fázi svého vývoje. Při letu využívá coby kormidlo mohutných zadních nohou s blanami mezi prsty (blány také postrádají ochlupení). Žabodraci nabývají všelijakých odstínů, nejčastější jsou přírodní zemité tóny, například různě odstíny hnědé či zelené, nejsou však neobvyklé ani veselejší barvy jakými jsou třeba oranžová, červená a žlutá v odstínech přibližně podzimního listí. Dokonce bylo popsáno několik případů modrého či fialového žabodraka, avšak tyto méně nenápadné barvy jsou vzácnější. Zdá se, že žabodrak nikdy nenabude černého či naopak bílého odstínu, nanejvýše splývající šedivé barvy, ani ta však není obvyklá.
Nezřídka dochází ke zmatkům ohledně užívání termínů „žabodrak“ a „drakožábab“. Někteří lidé používají tyto dva názvy v souvislosti s pohlavím daných jedinců. Samci jsou pak nazývání žabodraci a samičky drakožáby. Obvyklejší je pak rozdělení na „dravé a nedravé“ (viz podkapitolu o fenoménu masité a hmyzové výchovy). Tam se potom ti „nedraví“ označují jako žabodraci a „draví“ jako drakožáby. Dále se používání těchto pojmů odvíjí od oblasti či národa nebo rasy, kde jsou tyto pojmy používány. Kupříkladu Yndorxové vždy používají pojem žabodrak a to nezávisle na pohlaví či výchově jedince. Naopak v oblasti Děsova je jednoznačně dominantně používáno slovo drakožába, je zde však patrná návaznost na výchovu těchto tvorů. Nejčastěji jsou však tyto pojmy používány a vzájemně zaměňovány zcela náhodně a bez hlubších významů.
Obživa těchto tvorů je velmi různorodá a závisí jak na prostředí, ve kterém žabodrak vyrůstá, tak na jeho výchově. Žabodraci obecně velmi milují ovoce, zejména tropické citrusy, nepohrdnou však jahodami, jablky, ani jinými druhy ovoce z běžné zahrádky. Tato potrava jim však neposkytuje všechny živiny, které potřebují. A zde se žabodraci dělí na dvě skupiny. Jedni zbytek živin doplňují pojídáním hmyzu, k čemuž využijí svůj dlouhý lapavý jazyk a někteří i schopnost dštít oheň, aby si svou kořist mohli na ohnivzdorném jazyku opéci, než dorazí do jejich úst. Druhá skupina žabodraků zbytek živin doplňuje pojídáním masa, tedy lovením drobných tvorů, od hlodavců přes plazi až k menšímu ptactvu. Při takovémto způsobu lovu je lapavý jazyk nedostatečný, proto pak takovýmto žabodrakům narostou ostřejší zuby. I tak ale platí: čím menší kořist, tím lépe se jí.
Tímto se konečně dostáváme k povaze žabodraka a k fenoménu masité a hmyzové potravy. Pro žabodraky je z výše popsaných důvodů přirozenější pojídání hmyzu než masa. V přírodě se tedy nejčastěji vyskytují hmyzožraví jedinci. Tito jsou velmi milé a veselé povahy. Často utvářejí skupinky, ve kterých se společně krmí i baví. Jsou-li ochočeni, jedná se o velmi zábavné a hravé společníky, s kterými se rozhodně nebudete nudit, a kteří vám svou zvídavostí a veselostí projasní i ten nejtemnější den. Takového žabodraka si nejlépe získáte ovocným pamlskem, ideální jsou jahody nebo mandarinky. Nebývá neobvyklé, že se z nich stanou oblíbení mazlíčci dětí, neboť jim jejich přátelská a společenská povaha nebrání přivyknout hlazení a mazlení a státi se přítulnými.
Naprostým protikladem jsou žabodraci masožraví. Jejich výskyt v přírodě je vzácný a většinou k této proměně vede příliš velká konkurence jiných hmyzožravých zvířat, vzácně pak přemnožení žabodračí kolonie. Změna jídelníčku pak vede k několika změnám ve vzhledu a v chování. Masožraví žabodraci jsou obecně tmavší, i když barevná škála je stejně různorodá jako u hmyzožravých, a narostou jim ostřejší zuby. Povahově jsou pak tito žabodraci mnohem divočejší a agresivnější, což zřejmě pramení z potřeby obhájit si potravu v prostředí s vysokou konkurencí. Často jsou také takovíto jedinci spíše samotářští, což patrně souvisí s jejich zlomyslností. Dokáží se ale více soustředit na svůj úkol (například shánění potravy) a jsou daleko vytrvalejší a cílevědomější, čehož je využíváno lidmi při ochočování za účelem přenášení dopisů.
Jak bylo zmíněno výše, žabodraci bývají nezřídka ochočováni lidmi jako domácí mazlíčci. K jejich ochočování však zdaleka nedochází jen pro jejich přítulnost. Hmyzožraví i masožraví žabodraci jsou totiž velmi bystrá stvoření a oplývají kromě schopnosti létat ještě jedním mimořádným nadáním: Mají velmi dobrý čich. Toho je hojně využíváno pro přenášení dopisů. Žabodrak dokáže spolehlivě rozpoznat a vyhledat kohokoliv, kdo mu byl představen. U hmyzožravých žabodraků to většinou vypadá tak, že mu majitel danou osobu ukáže, několikrát zopakuje její jméno a nechá žabodraka osobu očichat nebo „ochutnat“, tedy olíznout kousek kůže (například ruku) a zapamatovat si k vůni i chuť. Chce-li poté majitel poslat takovéto osobě nějaké psaní či listinu, předá dopis žabodrakovi (k tomuto účelu jsou hojně využívány postroje se schránkami), řekne žabodrakovi jméno dané osoby, popřípadě ukáže přibližný směr, kterým by žabodrak mohl k dotyčnému dorazit, a vypustí jej do světa. Žabodrak pak hledá adresáta po čichu, protože si pamatuje vůni, kterou si k danému jménu přiřadil, a nepřestane hledat, dokud jej nenajde. Může se však stát, že se při úkolu zatoulá nebo že jeho pozornost dočasně rozptýlí jahodový záhon, nebo že zkrátka žabodrakovi potrvá příliš dlouho, než se mu povede osobu vyhledat. Z tohoto důvodu někteří lidé preferují jako korespondenční posly masožravé žabodraky před hmyzožravými.
Masožraví žabodraci nepotřebují osobní shledání s adresátem dopisu. Stačí mu minimální vzorek tkáně adresáta, typicky vlas nebo kapka krve. Tento žabodrak pak vzorek ochutná a hledá adresáta podle vůně. Toho často bývá využíváno v případech, kdy vlastník žabodraka nechce, aby adresát věděl, že mu může být takto doručen dopis. Bývají to například vyděrači, jejich oběti se někde ukryjí s domnělým vědomím, že je vyděrač nedokáže najít, a za pár dní je napadne agresivní žabodrak s nesmlouvavými podmínkami sepsanými na kusu papíru. Byly dokonce popsány případy, kdy žabodrak ani neměl pro adresáta žádnou zprávu, jen ho pravidelně napadal a znepříjemňoval mu tak život, dokud tento adresát nevyhledal majitele žabodraka a nesjednal podmínky ukončení této šikany, které pochopitelně znamenaly přesun velké hodnoty peněz z adresátova měšce do měšce majitele žabodraka. Jak bylo naznačeno výše, tyto praktiky jsou velmi oblíbené například v Děsově. Masožravý žabodrak se tak dokáže mnohem lépe koncentrovat na svůj úkol, doručení dopisu tedy nezřídka bývá rychlejší a občas i spolehlivější, než doručení hmyzožravým žabodrakem. Z tohoto důvodu jsou poštovní žabodraci cíleně převychovávaní na masožravé a to nejen obyvateli Děsova. Zdá se, že žádný hraniční věk k této proměně není, logicky se však nejlépe vychovávají mladí žabodraci, což mnohdy vede k odchycení volně žijících mláďat nebo budování chovných farem. Využívání poštovních žabodraků namísto poštovních holubů má ještě jednu nespornou výhodu: žabodraci jsou schopni doručovat psaní v obou směrech, tedy donést majiteli rovnou odpověď adresáta, nebo například přepravovat více dopisů najednou, zde však může být potíž s příliš přetíženou pozorností žabodraka (v případě hmyzožravých) nebo s nepoctivostí adresátů, kteří si z žabodrakovy schránky nevyberou jen svůj dopis, ale přečtou nebo zabaví dopis dalšího adresáta.
Žabodraci nemusejí být nutně chováni jen za účelem korespondence. Hmyzožraví žabodraci jsou považováni za velmi milé a veselé společníky pro děti nebo osamělé lidi. Jsou velmi schopni naučit se mnoha povelům a do jisté míry rozumějí tomu, co člověk říká, mluví-li v jednoduchých větách. Chovatelé takových žabodraků pak tvrdí, že si s nimi jejich mazlíček povídá. Zdá se, že skutečně dokáží ve vhodný okamžik pokývat hlavou či zamrkat, nakolik se to však dá považovat za plnohodnotnou komunikaci, to nevědí ani odborníci.
Žabodraci většinou vytvářejí páry „na celý život“, což bývá komplikované zejména v případě, kdy si poštovní žabodrak najde volně žijícího druha. Jsou popsány případy, kdy takový žabodrak utekl a už se ke svému majiteli nevrátil, stejně jako případy, kdy se divoký žabodrak nastěhoval k tomu poštovnímu a tak měl majitel brzy o mnoho žabodraků více. Byly jisté snahy jakkoliv toto chování generalizovat, avšak nebylo prokázáno, že by například samci utekli za samičkami do přírody a naopak že by se k samičkám nastěhovali volně žijící samci. Nelze ani říci, že by bylo jedno nebo druhé chování častější u masožravých nebo hmyzožravých jedinců. Otázka zdivočení či dobrovolného ochočení partnera či partnerky je tedy výhradně dílem náhody. Žabodraci pak snášejí snůšky o dvou až pěti vajíčkách v pevné skořápce, která kladou do vody. Chovatel by tedy měl pamatovat na přípravu bazénku pro březí samičku. O mláďata se starají oba rodiče, kteří se snaží přirozeně vychovávat své potomky jako hmyzožravé. V případě „smíšených“ rodičů chovatelé často popisují změnu chování masožravého rodiče, který sám dobrovolně nosí potomkům hmyzí svačinky. Občas to nebývá dobrovolně, daný jedinec může být svým protějškem trestán za nošení masité potravy, avšak je to vzácné. Nejspíše to vychází z povahy samotné proměny z hmyzožravce na masožravce. Jelikož je přirozenější pojídání hmyzu a jelikož proměna není vratná a masožravý žabodrak se už nikdy „nepřevychová“ ve hmyzožravého, je pochopitelné, že se rodiče snaží mláďata vychovat co nejpřirozeněji.
Dity :)